Slečna Perla/Paní Parissová

Slečna Perla
Tombuktu	Paní Parissová	Marroca

Údaje o textu
Titulek:	Paní Parissová
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Madame Parisse
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 133–146. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

I.

Seděl jsem na hrázi v malém přístavu obernonském, nedaleko vísky Salisu a pohlížel na Antibes^[1] při západu slunce: nikdy jsem neviděl cos krásnějšího a hodnějšího obdivu.

Malé městečko, obehnané mohutnými zdmi a náspy Vaubanovými,^[2] daleko prostíralo se do šírého moře, jež zaplavuje nesmírný nizzejský záliv. Obrovské šumivé vlny hnaly se od vyzlaceného obzoru, tříštily se po celém obvodu pobřežním a pěnivou třásní krumplovaly srázný jeho svah. Nad hradbami vidět bylo stupňovitou terasu domů, vrcholící ve dvou věžích, jež trčely vzhůru k nebi jako dva hroty antického šišáku. Za nimi vysoko rozestíral se bělavý závoj alpský, osněžená, ohromná vzdálená stěna, jež zavírala severní a východní stranu.

A mezi bílou pěnou pod baštami a bílým sněhem na horách růžovělo se na úpatí modravých pahrbků malé městečko všemi odstíny v červené záplavě zapadajícího dne. Nebe nad Alpami barvilo se modří téměř bílou, jakoby zrcadlil se v ní odlesk sněhový: několik stříbrných mráčků volně plynulo nízko nad bledými vrcholky horskými a na druhé straně zálivu rozkládala se Nizza jako široký bělavý pruh mezi mořem a kopci. Dvě třírohé plachty, unášené prudkým větříkem, zdály se letět po mírně rozedmutých vlnách.

Hleděl jsem na velký obraz ten pln obdivu. Vše bylo tak půvabné, tak roztomilé a tak harmonické, že mimoděk hluboko nořilo se v duši, jako nezapomenutelné vzpomínky štěstí. Žijeme, myslíme, trpíme, těšíme se a milujeme pohledem. Kdo umí cítit zrakem, ví o téže radosti rozechvívavé, slastné a vroucí jako člověk bystrého a jemného sluchu, jehož srdce uchvacuje hudba…

Zvolna obrátil jsem se ke svému soudruhu Martinimu, pravému jihozemci:

„Zdeť zajisté soustředěna nejvzácnější přírodní krása, jaké jsem se kdy obdivoval. Viděl jsem horu Svatého Michala, onen ohromný žulový klenot, hroužící se ze stínů prchajícího šera. Viděl jsem Saharu, ostrovy Liparské, chrlivé jícny sopek v Tichém oceanu, snivá jezera švýcarská za lunojasných nocí, ale nespatřil jsem dosud Antibes na úpatí alpském při zapadajícím slunci. A nevím, proč přicházejí mi na mysl verše Homerovy a proč myšlénky mé zalétají v doby antické. Je to město starého Orientu, město Odysseovo, přímořská Troja!“

Martini vytáhl z kapsy Sartyova „průvodce“ a četl:

„Dle pověsti bylo město založeno Foeničany masilskými kolem roku 340 před Kristem. Obdrželo od nich řecké jméno Antipolis, to jest „protiměsto“, město položené proti jinému, poněvadž skutečně nalézá se proti Nizze, jiné osadě masilské. Po výbojích galských učinili Římané Antibes městem municipálním; obyvatelé jeho měli měšťanské právo římské. Víme z epigramu Martialova,^[3] že za jeho časů…“

„Co na tom, čím byly,“ přerušil jsem jej ve čtení. „Pravím vám, že mám před očima město Odysseovo. Břeh asijský nebo evropský podobají se jeden druhému. Na žádné straně středomořského pobřeží není místa, které by tou měrou budilo ve mně vzpomínky na doby heroické.“

Ohlas kroků přiměl mne, že otočil jsem hlavu: žena, štíhlá, černovlasá žena, kráčela stezkou vedoucí podél hráze k mysu.

Martini polohlasně zamumlal:

„Paní Parissová! Znáte ji?“

Nikoli, neznal jsem ji, leč nenadále pronesené jméno trojského hrdiny utvrdilo mě v mém přeludu.

„Kdo je, tato paní Parissová?“ tázal jsem se posléz.

Zdálo se, že otázka moje Martiniho překvapila.

„Ah, tedy opravdu! Vy ji neznáte, ani její minulost?“

Přiznal jsem se, že neznal jsem ji, ani co se o ní povídalo.

Pohlížel jsem na zajímavou ženu, jež vzdalovala se, aniž nás byla postřehla, snivě, krokem volným a vážným, jakým kráčívaly bezpochyby starověké matrony: byla asi pětatřicetiletá, posud krásná, velmi krásná, ač poněkud chorobně bleda.

A Martini vyprávěl mi toto.

II.

Paní Parissová, dříve slečna Combelombova, vdala se rok před válkou 1870—1871 za pana Parissa, státního úřadníka. Byla tehdy mladá krásná dívka, tak roztomilá a veselá, jak později stala se nepřístupnou a smutnou. Jenom nerada vzala si pana Parissa, otylého muže s krátkýma nohama, k nimžto nevyhnutelně patří na metr široké spodky a na loket dlouhé boty.

Po válce obsazeny byly Antibes praporem pěšího pluku, jemuž velel Jean de Carmelin, mladý důstojník, ve válce vyznamenaný řádem a teprve nedávno povýšený na majora.

Nudě se v pevnosti, dusivé této krtčí pasti, ohražené dvojitým řetězem hradeb, velitel často procházíval se na mysu porostlém hustým piniovým hájem.

Tam setkával se s paní Parissovou, jež rovněž za letních večerů přicházela okřát ve stínu lesním, provívaném chladivým západním větříkem.

Jak se do sebe zamilovali? Kdož ví! Potkávali se, pohlíželi na sebe a když se neviděli, nejspíše jeden na druhého myslíval. Obraz půvabné ženy s temným zrakem, s černými vlasy, s bledou tváří — zjev mladé svěží krasavice, jejíž úsměvem perlilo se dvě řad drobných bělostných zoubků, utkvíval v představě důstojníkově, který na procházkách doutníky své jedl, na místě aby je kouřil. A obraz švarného majora, těsně upjatého v modrém vyloženém kabátci v červených súžených spodkách, premovaného zlatem, s jiskrným tmavým okem a hnědým malým nakrouceným knírem, tanul na mysli paní Parissové, když u večer tlustý její manžel, udyšený a uchoulaný, vracíval se domů z učazené své kanceláře.

Tak se potkávali den co den, úkradem díval se jeden na druhého a nejspíše oba se usmívali. Vídali se spolu každého večera a přivykli znenáhla domněnce, že znají se navzájem. Posléz směle pozdravil. Byla překvapena: málo, malounko kynula hlavou, přesvědčena, že nelze jinak, aby se nezdála nezdvořilou. Leč za čtrnáct dní opětovala pozdrav jeho už zdaleka a bezděky zamířila stezkou jemu vstříc.

Oslovil ji. Odpověděla. O čem mluvil? Bezpochyby o západu slunce. Obdivovali se skvostným červánkům a pospolu zírali k purpurovému obzoru, až poslední zlatý paprsek zmizel za osněženými norami. A každého večera po dvě neděle byla to táž prostá záminka, jež zdržovala je na několik minut v rozpačitém hovoru.

Pak společně se odvážili k několika nesmělým krokům a bavili se o nahodilém předmětu, ale oči jejich rozprávěly už o tisíci věcech důvěrných, tajemných a lahodných, jejichž odlesk jeví se v něžnosti a žáru pohledu a jejichž dojem k rychlejšímu tepu povzbuzuje srdce, neboť vřeleji tlumočí náklonnost nežli nejohnivější vyznání.

Posléz vzít ji směl za ruku a našeptal jí několik slov, jaká žena uhádne, aniž by se zdálo, že je slyší a jim rozumí.

Láska vroucí a náruživá slastným poutem svým spjala jejich duše a oba oddali se jí s pocitem platonického blaha, bez žádostivosti vášnivé rozkoše. Ona byla by přestala na idylickém svém štěstí, on však jít chtěl dále, mnohem dále. A naléhal na ni každého dne úpěnlivě, aby popřála splnění nezdolné jeho touze. Odporovala, odmítala a podobalo se, že nijakž nemíní ustoupit.

Kteréhos večera přes to pravila jakoby náhodou:

„Můj muž odjede do Marseillu. Zůstane tam čtyři dny.“

Jean de Carmelin vrhl se jí k nohám a zapřísahal ji, aby týž večer k jedenácté hodině otevřela mu své dvéře.

Leč nevěnovala mu nejmenšího sluchu a smutně a hněvivě vrátila se domů.

Major po celý večer byl špatného rozmaru.

A nazítří od svítání procházel se zamračeně na hradbách a bez rozdílu rozdával důtky důstojníkům i mužstvu, jež v četách cvičilo se na rozsáhlém kasárním nádvoří.

Ke dvanácté hodině odebral se do hotelu k snídaní. Na stole pod svým ubrouskem našel zalepené psaní se svojí adresou. Chvatně roztrhl obálku a vyňal z ní malý lístek.

Obsahoval toliko čtyři slova:

„Dnes večer, deset hodin.“

A major beze vší příčiny dal sto sous sklepníkovi, který jej obsluhoval.

Den zdál se mu velmi dlouhým: ztrávil jej z části projížďkou koňmo do blízké vesnice.

Přijel zpět samý večer a přímo zamířil do hotelu.

V okamžiku, kdy usedal ke stolu, aby poobědval, byl mu doručen jiný dopis, v němž nalezl složený telegram.

Sběžně načrtnuty v něm byly dvě řádky:

„Drahoušku, práce skončena. Vrátím se dnes večer vlakem o deváté hodině. — Parisse.“

Major odlehčil si tak neráznou kletbou, že uleknutý sklepník upustil mísu s polévkou na parkety.

Co se dalo počít? Chtěl provést svou, stůj co stůj a také provede. Nasadí všecko, použije každého prostředku, i kdyby měl dát muže zatknout a uvěznit.

Náhle spasná myšlénka probleskla mu hlavou a vyžádal si papír a psal:

„Madame,

Dnes večer se nevrátí, to vám přísahám a v deset hodin budu, víte kde. Nebojte se ničeho, ručím za všecko svojí vojenskou ctí.

Jean de Carmelin.“

A odeslav tento list, klidně poobědval.

K osmé hodině dal si zavolat kapitána Griboisa, podvelitele posádky.

Drže v ruce sbalenou depeši pana Parissa, pravil tlumeně:

„Kapitáne, obdržel jsem telegram podivného významu, jehož obsah není mi možno vám sdělit. Dáte neprodleně zavřít a střežit brány města a rozkážete, aby nikdo… rozumějte mi dobře… aby nikdo nebyl vpuštěn sem nebo tam do šesté hodiny ranní. Rovněž nařídíte obchůzky patrol v ulicích a postaráte se, aby obyvatelé o deváté hodině byli všickni ve svých příbytcích. Kdokoliv by postižen byl po této chvíli venku, nechť dopraví se domů vojenskou eskortou. Kdyby se stalo a lidé vaši dnes v noci mě potkali, ať se mi vyhnou, jakoby mne neznali. Dobře jste slyšel?“

„Ano, pane majore.“

„Vznáším na vás zodpovědnost na vykonání tohoto rozkazu, kapitáne.“

„Bude proveden s největší zevrubností, pane majore.“

„Chcete sklenku šartresky?“

„Milerád, pane majore.“

Oba důstojníci ťukli si kalíšky, naplněnými topasovým likérem a kapitán rychle se vzdálil, aby učinil přiměřená opatření.

III.

Vlak od Marseillu vjel do nádraží antibeského přesně o deváté hodině večerní.

Supivá a dýmavá lokomotiva po minutové zastávce zvolna zatáhla dlouhou řadou vagonů a dál se rozejela směrem k Nizze.

Na perroně kromě železničních zřízenců nacházeli se toliko dva cestující: jeden byl velký a hubený, pan Saribe, obchodník s olejem a druhý tlustý a malý, pan Parisse.

Oba jen krátko sdrželi se v čekárně, načež bez dalšího meškání dali se na cestu s vaky v rukách, aby časně dostihli města, vzdáleného na kilometr.

Vbrzku dospěli až ke bráně přístavu, leč dvojnásobná vojenská stráž před spuštěnou mříží skřížila bodáky a vyzvala je, aby se neprodleně odstranili.

Zaleknuti, postrašeni a zmámeni úžasem od brány ustoupili; pak se mezi sebou poradili a opatrně opět se přiblížili, aby oznámili svá jména a vyjednali o podmínkách volného průchodu do města.

Leč vojáci měli přísné rozkazy, neboť bez okolků pohrozili střelbou.

A oba cestující, poděšení výhružkou, úprkem dali se na útěk a daleko odmetali od sebe své vaky, jež překážely jim v rychlém běhu.

Zamířili pak kolem hradeb a stanuli před branou vedoucí na silnici do Cannes.

Byla taktéž zavřena a střežena výhružnou hlídkou.

Pánové Saribe a Parisse jako prozřetelní mužové déle netrvali na svém záměru a vrátili se na nádraží, aby si vyhledali přístřeší, neboť pevnostní valy po západu slunce nebyly příliš bezpečny.

Překvapený a ospalý přednosta stanice dovolil jim, aby se zdrželi do úsvitu v saloně pro cestující.

A pan Saribe i pan Parisse, jeden po boku druhého usedli na divan, potažený zeleným aksamítem a potmě pohroužili se v truchlivé rozjímání, příliš polekáni, aby pomýšlet mohli na nějaký spánek.

Noc byla jim dlouhá, než přece konečně šeřil se den.

Kolem půl sedmé hodiny ranní zvěděli, že brány města byly otevřeny a že možno bez překážky vejít do Antibes.

Takž dali se opět na cestu, ale ani na silnici ani v příkopě nebyli s to, aby se shledali se svými vaky, jež večer na útěku před hrozbou stráže byli zahodili.

Mezi branou, kde posléz se byli ocitli, stále ještě poněkud znepokojeni, vyšel jim vstříc major Jean de Carmelin s pohledem potutelným a s knírem nakrouceným vzhůru, aby sám příchozí si prohlédl a podrobil je výslechu.

Po několika slovech zdvořile pozdravil a omlouval se, že byl jim mimoděk spůsobil špatnou noc: ale bylo třeba přesně vykonat vyšší rozkaz…

Veškeří obyvatelé antibeští velice byli pobouřeni. Jedni mluvili o zamýšleném přepadení pevnosti Vlachy, druzí o internování císařského prince, jiní pak hádali na orléanistické spiknutí. Zvěděli pravdu až později, kdy prapor dosavad ležící ve městě posádkou byl přeložen na španělské hranice a velitel jeho major Jean de Carmelin z trestu přesazen do Alžíru.

IV.

Martini příběh dopověděl.

Paní Parissová zvolna po skončené procházce vracela se od piniového lesíku: kráčela vážně, těsně kolem mne, zraky upjaty k Alpám, jejichž vrcholky růžově zářily v posledních slunečních paprscích.

Bylo mi líto smutné ubohé ženy, jež posud snad vzpomínala na svou tak dalekou již noc lásky a na smělého onoho muže, který se byl odvážil pro jediný její polibek prohlásit nad městem výminečný stav a zadat celou svoji kariéru.

On však bezpochyby zapomněl na ni už dávno, leda by při poháru vína rozpovídal se v kruhu veselých soudruhů o milostném dobrodružství, jež byl zažil kdys v malé pobřežní pevnůstce.

Spatřila jej od té doby?

Milovala jej posavad?

A v duchu jsem rozmýšlel:

„Takový je rys moderní lásky, směšný i heroický zároveň. Homer, který opěval Helenu a příběhy Menelaovy, měl mít vkus Paula de Kock. A přec, chrabrý, odvážný, krásný a silný jako Achilleus a lstivější a úskočnější nežli Odysseus jest hrdina této… opuštěné!“

---

1. Francouzské město na provencském pomoří. Pozn. překl.
2. Francouzský maršálek a mistr pevnostních staveb za Ludvíka XIV. Pozn. překl.
3. Římský básník. Pozn. překl.