Slečna Perla/Diamantová riviera
| Slečna Perla | ||
| Slečna Perla | Diamantová riviera | Na vraku |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Diamantová riviera |
| Autor: | Guy de Maupassant |
| Původní titulek: | La Parure |
| Zdroj: | MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 27–41. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel Projsa |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Byla jednou ze sličných a luzných oněch dívek, zrozených jako nedopatřením osudu v rodině úřadnické. Postrádala věna a neměla naděje ani možnosti, aby byla seznána, pochopena, milována a pojata mužem bohatým a vznešeným. A tak se odhodlala k manželství s podřízeným příručím ministerstva veřejného vyučování.
Byla prosta, ježto prostředků se jí nedostávalo k odivu, ale nešťastnou se pokládala jako vyvrženka, neboť ženy nemají ani kasty ani rodu: krása, půvab a něha samy nahrazují jim původ a jméno a vytříbenost zjevu, smysl pro vkus a bystrost ducha tvoří veškeru jejich hierarchii a dívky z lidu na roveň staví největším damám.
Cítila se přiměřenou veškeru přepychu a veškeré rozkoši a trpěla proto neustále. A zvláště strádala nuzností svého příbytku, chudobou stěn, otřelostí stolic a šeredou povlaků. Všechny tyto věci, jichž by si jiná žena stavu její nebyla ani povšimla, působily jí trýzeň a plnily ji rozhořčením. Pohled na mladou Bretonku, jež obstarávala skromnou její domácnost, budil v ní kormutlivou trpkost a bědný stesk. Snila o velkých tichých předsíních, vyložených orientálskými koberci a osvětlených vysokými bronzovými svícníky, a o statných v krátkých spodcích navlečených lokajích, zmožených sálavým teplem výhřevných rour a klímajících v širokých křeslech. A dumala o velkých sálech potažených starým hedvábem, o ladném nábytku, obtíženém drahocennými cetkami, a o malých nádherou zářících a vůní vanoucích salonech, od páté hodiny odpolední věnovaných volnému hovoru s nejdůvěrnějšími přáteli, známými a hledanými muži, jichž zřetel a účast v přání kde jaké ženy.
Usedala-li k obědu za okrouhlý stůl, od tří dnů prostřený týmž ubrusem, naproti svému manželu, jenž s roznícenou tváří odkrýval polévkovou mísu a labužně již předem si liboval vydatné a chutné sousto, myslí tíhla k vybraným hostinám, skvěle stříbrnému náčiní a pestrým nástěnným čalounům, prostřed báječného lesa oživeným starobylými figurami a cizokrajnými ptáky, a představou si vytvářela vzácné pokrmy, předkládané na skvostných misách a šeptané zdvořilosti, vyslýchané s neurčitým úsměvem, co na vidličku se béře růžový hřbítek pstruha či bílé hrudi kuřete.
Neměla ni úboru ni šperku a nikdež ničeho. Přes to nebažila po jiném a byla přesvědčena, že zúplna k tomu příslušná. A dychtila touhou, aby se skvěla svůdností a kouzlem a budila obdiv a závist.
Měla zámožnou přítelkyni, s níž vychována byla v klášteře. Znenáhla přestala ji navštěvovati, neboť vždy tím trudnějším jí býval návrat domů. A plakávala po celé dny lítostí, zoufalstvím, hořem a mukou.
Kteréhos večera vrátil se manžel její se zářící tváří, v ruce drže objemnou jakous obálku.
„Hleď,“ zvolal, „zde něco pro tebe!“
Chvatně roztrhla papír a vyňala z něho tištěný list tohoto obsahu:
Ministr veřejného vyučování a paní Georges Ramponneauová prosí pana a paní Loiselovy, aby je v pondělí 18. ledna poctili návštěvou svojí a ztrávili večer v paláci ministerském.
Na místě aby zajásala, jakž doufal její manžel, s nevolí odhodila pozvánku na stůl a zareptala:
„Co s tím?“
„Domníval jsem se, drahoušku, že budeš potěšena. Nikam nechodíš a zde vhodná a krásná příležitost. Měl jsem co dělat, abych obdržel pozvání. Každý je chtěl mít a došlo v ohledu tom k pravým závodům. Na úřadníky, jak se rozumí, mnoho nezbývá nikdy. Uvidíš tam celou oficiální společnost.“
Pohledla naň rozhořčeně a ozvala se prudce:
„A co bych měla vlastně na sebe vzít?“
Okolnost ta nebyla mu posud utkvěla na mysli a odpověděl rozpačitě:
„Nu, šat, ve kterém chodíš do divadla. Zdá se mi velmi slušným a…“
Ohromeně a zděšeně se odmlčel, spatřiv, že propukla žena jeho v pláč, neboť dvě velké slzy byly jí vyhrkly z očí a zvolna jí řinuly kormutlivě schmuřenou lící.
„Co je ti?“ koktal. „Co je ti?“
S úsilnou námahou překonala svoje rozrušení a otírajíc si vlhké svoje tváře, odvětila klidně:
„Nic mi není. Nemám úboru a nemohu se tudíž slavnosti té súčastnit. Daruj pozvánku některému svému soudruhu, jehož žena lépe jest opatřena šatstvem nežli já.“
Byl všecek zdrcen.
„Slyš, Mathildo,“ ujal se pak slova, „co by as stál přiměřený úbor nějaký… míním cos prostého jen… jehož bys použit mohla i při jiných ještě příležitostech?“
Několik okamžiků přemítala, pojila cifru k cifře a odhadovala obnos, jehož by mohla požadovat, aniž by vyvolala zaleklý výkřik spořivého úřadníka a přímé odmítnutí svého nároku.
Konečně odpověděla váhavě:
„Nevím určitě, ale zdá se mi, že by stačilo čtyři sta franků.“
Poněkud zbledl, neboť sumu tu právě měl v záloze, hodlaje si koupit pušku a dopřát si příštího léta na pláni nanterreské lovecké zábavy s několika přáteli, kteří tam v neděli chodívali střílet chocholouše a vrabce.
Nicméně odvětil:
„Budiž, dám ti čtyři sta franků, ale hleď, abys si opatřila šat pěkný.“
Slavnostní den se blížil a paní Loiselová, ač úbor její byl hotov, zdála se jaksi rozrušenou, starostlivou a smutnou.
Kdys večer manžel její se nad tím pozastavil a mínil:
„Tři dny již nějak divně vypadáš; co je ti?“
„Trápí mne, že nemám nijakého drahokamu ani zlata a vůbec ničeho, čím bych se mohla ozdobit. Budu vyhlížet velmi chudobně a uboze. Skorem bych raději zůstala doma.“
Pokračoval:
„Nu, použiješ prostě přirozených květin. Ozdoba to právě moderní. Za deset franků dostaneš dvě či tři nádherné růže.“
Leč nedala se přesvědčit a namítla:
„Nikoli, věř, není většího pokoření nad nuzný vzhled prostřed bohatých žen!“
Manžel její zvolal:
„Jak jsi bláhova! Navštiv tedy přítelkyni svoji paní Forestierovou a požádej ji, aby ti zapůjčila nějaký šperk. Jsi s ní s dostatek důvěrna a netřeba se ostýchat.“
Radostný výkřik se jí vydral přes rty:
„Pravda, na to jsem ani nevzdechla!“
Nazítří se vydala ke své přítelkyni a svěřila se jí se svojí nesnází.
Paní Forestierová přikročila k zrcadlové své almaře, vyňala z ní širokou a nízkou skřínku, položila ji na stůl, otevřela ji a vyzvala někdejší svoji družku:
„Vyber si, co ti libo!“
Paní Loiselová si prohledla několik náramků, perlovou čelenku a zlatý drahokamy posázený benátský kříž obdivuhodné práce, zkusila všecky klenoty tyto před zrcadlem a váhala, nejsouc s to se rozhodnout ni pro ten ni pro onen.
Posléz se tázala:
„Jiného již nemáš?“
„Oh, ano! Jen hledej! Nevím, co by se ti líbilo!“
Pojednou spatřila v černé atlasové krabici skvostnou diamantovou rivieru a srdce jí zabušilo dychtivostí. Co ji vyjímala, ruce se jí chvěly jak v horečce. Připjala si ji kol hrdla na uzavřeném svém límci a u vytržení se octla sama nad sebou.
A plna úzkosti tázala se váhavě:
„Mohla bys mi půjčit to zde, nic než to?“
„Arci, mileráda!“
Vrhla se přítelkyni své kol krku, vášnivě ji objala a bez otálení spěšně se vzdálila se svým pokladem.
Nadešel slavnostní večer.
Paní Loiselová docílila celého úspěchu. Vyšperkována, vděkuplna, roznícena a úsměvna, byla krásnější všech účastnic ostatních. Kde jaký muž na ni pohlížel, vyptával se po její jméně a vyhledával příležitost, aby jí byl představen. Kabinetní úřadníci jeden druhého předstihovali, aby s ní zavířili v tanci. Sám ministr věnoval jí lichotivý zřetel.
Tančila s nadšením a úchvatem a opojena rozkoší, bez výhrady se kochala v lesku své krásy a v záři své slávy, všecka tonouc v oblacích štěstí, setkaného z veškera toho obdivu, veškera toho vznětu a veškera toho holdu — slovem, plynoucího z tak úplného a tak libého srdcím ženským svého triumfu.
Ke čtvrté hodině ranní se měla k odchodu.
Manžel její od půlnoci dřímal v jednom z odlehlých malých salonů se třemi jinými pány, jichž ženy velmi dobře po celou noc se bavily v taneční síni.
Vzbudila jej.
Přehodil jí přes ramena plášť, připravený pro návrat, skromný šat všedního rázu, jehož prostota byla v příkrém rozporu s elegancí plesového úboru.
Vytušila to a chvatně se dala ze šatny, aby nebyla spozorována ostatními ženami, jež se halily v nádherné kožešiny.
Loisel za ní pokročil a zvolal:
„Sečkej přec! Venku se nastudíš! Opatřím fiakr!“
Nedbala ho však a spěšně scházela schody dolů.
Octnuvše se na ulici, nikdež na blízku neshledali povozu. Jali se po nějakém shánět a volat na kočí, jež viděli přejíždět v dáli. Rozechvěni nevrlostí a zimou, zamířili k Seině. Konečně na nábřeží našli jeden ze starých nočních oněch kočárů, jež objevují se na pařížské dlažbě teprve s šeřící se tmou, jakoby se styděly ve dne za bídný svůj vzhled. Ten dovezl je až k jejich dveřím v ulici des Martyrs.
Vešli do domu a beze slova se odebrali vzhůru do svého příbytku: jí líto bylo, že po všem, a jemu na paměti tkvělo, že o desáté hodině musí být v kanceláři.
Zvolna rozepjala a odložila plášť, jenž halil ji až k patám, a přikročila k zrcadlu, aby se ještě jednou shlédla ve své slávě. V zápětí však jí unikl zděšený výkřik. Kol hrdla neměla již skvělého svého šperku.
Manžel její, zpola již svlečen, se tázal:
„Co se stalo?“
Vytřeštěně se k němu obrátila a koktala:
„Schází… schází… schází mi diamantová riviera…“
Zalekle se vzpřímil a zvolal:
„Co’s pravila?… Jak že?… Není možná!“
A hledali v řasách pláště a šatu a v kapsách a všade: nenašli jí nikdež.
Tázal se:
„Jsi jista, že’s ji měla na odchodu z plesu?“
„Ano, sáhla jsem po ní ještě v palácovém vestibule.“
„Kdybys ji byla ztratila na ulici, byli bychom ji slyšeli padnout a proto musí být ve fiakru.“
„Ano, nepochybně. Vsiml’s si jeho čísla?“
„Ne!… A ty?“
„Také ne.“
Zadívali se na se v němém strnutí.
Pak se Loisel znova oblekl a pravil:
„Dám se celou cestou, již jsme byli vykonali, pěšky zpět a uvidím, zda ji kde najdu.“
A vzdálil se.
Zůstala v plesovém svém obleku. Neměla sil, aby se odebrala na lůžko. Sklíčeně seděla na židli, bez myšlénky a útěchy.
Manžel její se vrátil o sedmé hodině: nenašelť ničeho.
Vydal se na policejní prefekturu, obešel redakce listů a spolkové místnosti povozníků a stavěl se všade, kde mu kynul jen zásvit naděje, a nálezci slíbil hojnou odměnu.
V témž stavu duševní i tělesné skleslosti, v jaký ji byla vrhla strašná tato pohroma, prodlela celý den.
Loisel se u večer octl zpět s tváří vpadlou a bledou: nedopátralť se ničeho.
„Musíš dopsat přítelkyni své,“ pravil, „že’s porouchala u riviery zámyčku a že’s ji dala spravit: nabudeme tak času, abychom se rozhodli, co jak dál.“
Napsala, co jí nadiktoval do péra.
Koncem týdne pozbyli veškery naděje.
A Loisel, ustárlý o pět let, mínil:
„Třeba se postarat o náhradu šperku.“
Nazítří vzali krabici, jež byla pozůstala po diamantovém skvostu, a odebrali se ke klenotníkovi, jehož jméno bylo na ní vyznačeno.
Ten prohledal své knihy a podotkl:
„Riviera ta, madame, nepocházela ode mne a dodal jsem patrně toliko pouzdro.“
Vydali se tedy od klenotníka ke klenotníkovi všade pátrajíce po šperku podobném ztracené rivieře a v potaz berouce — schváceni rozčilením a hořem — veškeru svoji pamět.
V jednom z krámů v Palais-Royal shledali konečně diamantovou stuhu, jež se jim zdála zcela shodnou s tou, jakou měli na zřeteli. Stála čtyřicet tisíc franků. Po nějakém smlouvání byla jim přenechána za šestatřicet tisíc franků.
Požádali klenotníka, aby jí neprodával do tří dnů, a podmínkou si stanovili, že ji vezme za čtyřiatřicet tisíc franků zpět, najde-li se zmizelá do konce února.
Loisel měl osmnáct tisíc franků, jež mu byl zůstavil jeho otec, a ostatek si hodlal vypůjčit.
A počal se dlužit: požádal za tisíc franků toho, za pět set franků onoho, za pět louisdorů zde a za tři louisdory tam. Vydal směnky, vešel v obtížné závazky a uchýlil se k lichvářům a kde jakému půjčovateli peněz vůbec. V nebezpečí přivedl veškeren svůj život příští, odvážil se podpisů, aniž potuchy měl, zda bude moci dostát svým povinnostem, a trýzněn starostí o budoucnost a úzkostí před hrozící mu bídou a na paměti maje veškero strádání fysické a veškeru bědu morální, odebral se ke klenotníkovi, na pult mu vysázel šestatřicet tisíc franků a vzal si koupenou rivieru.
Když paní Loiselová přinesla šperk paní Forestierové, tato podotkla poněkud nevrle:
„Měla’s mi věc vrátit také dříve, neboť jsem jí snadno mohla mít potřebí!“
Neotevřela pouzdra, čehož se přítelkyně její velice obávala. Kdyby byla spozorovala náhradu, co by si byla pomyslela a co by byla řekla? Nebyla by ji pokládala za zlodějku?
Paní Loiselová seznala krušný život námahy a nouze, ale od samého počátku se hrdinsky podrobila svému osudu: bylo třeba hradit ohromný dluh.
Učiněna byla přiměřená opatření: propuštěna služka, z bytu dána výpověď a najata podkrovní světnice.
Mladá žena ujala se veškery klopoty domácí a sama obstarávala trudnou práci kuchyňskou. Myla nádobí a do krve si rozdírala růžové prstíky o drsná dna kastrolů a hrnců. Mydlila špinavé prádlo od košile až k utěrce a věšela je na šňůru k oschnutí. Každého rána smetí snášela na ulici a nahoru se pachtila s vodou, v poschodí za poschodím se zastavujíc k oddechu. A oděna jak prostá hospodyně, s košíkem na ruce obcházela zelináře, kupce a řezníka a za samého váhání a rozpaku dvakrát obracela v dlani peníz, nežli zač jej vydala v krámě.
Každého měsíce bylo nutno konat splátky, žádat za lhůty a prodlužovat směnky.
Manžel pracoval večer, na čisto přepisuje účty jakéhos obchodníka a často i v noci kopie hotovil, stránku po pěti sous.
A takový život trval deset let.
Koncem desátého roku splaceno bylo vše i s lichvářskými úroky, rovnajícími se aspoň sumě původního kapitálu.
Paní Loiselová vyhlížela ustárle. Stala se z ní otylá rázná a hrubá žena, obdobná příslušnicím nuzných domácností vůbec. Nedbale česána, sukně stočeny a ruce zarudly, hovořila hřmotně a v záplavě vody drhla podlahy.
Pouze tu a tam, když manžel její byl v kanceláři, usedávala k oknu a vzpomínala někdejšího onoho večera a plesu, kdy byla tak spanila a slavena.
Co by se bývalo stalo, kdyby nebyla ztratila onen šperk? Kdož ví — kdož ví? Jak život podivně měnivým! Jak mála třeba ke zkáze i spáse!
Kdys v neděli, procházkou si vyšedši na Champs-Élysées, aby se zotavila z týdenní své trampoty, nenadále spatřila ženu, za ručku vedoucí dítě: byla to paní Forestierová, stále mladá, stále krásná a stále vnadná.
Paní Loiselová pocítila hluboký dojem.
Měla se k ní přihlásit? Ano, zajisté! A ježto již byla dluh svůj splatila, sdělit jí může vše. Proč ne?
Přikročila k ní.
„Dobrý den, Jeanno!“
Paní Forestierová jí nepoznala a užasla jen, že tak důvěrně byla oslovena prostou onou ženou, a odvětila:
„Ale… madame… nevím… nepochybně se mýlíte…“
„Nikoli, jsem Mathilda Loiselová.“
„Oh!… Ubohá Mathildo!… Jak jsi se změnila!“
„Ano, od té doby, co jsem tě neviděla, zažila jsem dny velmi kruté… a mnoho nouze a bídy… a to vše k vůli tobě…“
„K vůli mně?… Jak to?“
Pamatuješ se dojista na diamantovou onu rivieru, již jsi mi kdysi byla zapůjčila k slavnosti v ministerstvě?“
„Ano!… Nuže?“
„Nuže, ztratila jsem ji!“
„Jak že?… Vždyť jsi mi ji vrátila!“
„Nikoli tutéž, nýbrž jinou, zúplna jí podobnou… A od těch čas deset let jsme spláceli kupní její cenu… Uznáš, že věc ta, ježto nevalně jen co jsme měli v záloze, nijak nám nebyla snadna… Nyní však již vše v pořádku, a také jsem zcela spokojena.“
Paní Forestierová stanula a tázala se:
„Pravíš, že’s v náhradu za moji koupila rivieru diamantovou?“
„Ano… Nespozorovala’s toho, že?… Byly k nerozeznání stejné.“
A usmála se s hrdou naivní radostí.
Velmi rozechvěna, paní Forestierová chopila se obou rukou své přítelkyně a zvolala:
„Oh, ubohá Mathildo! Vždyť moje byla falešná! Stála nejvýše pět set franků!“