Slečna Perla/Slečna Perla

Slečna Perla
	Slečna Perla	Diamantová riviera

Údaje o textu
Titulek:	Slečna Perla
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Mademoiselle Perle
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 1–26. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

I.

Věru, jakou jsem to měl zvláštní myšlénku, že jsem si večera toho královnou byl zvolil slečnu Perlu!

Každoročně tříkrálový den trávil jsem u starého přítele svého Chantala. Otec můj, jehož býval nejdůvěrnějším soudruhem, s sebou mne brával k němu od samého mého dětství. A chodit tam budu nepochybně, pokud budu na živu a pokud jakého Chantala bude na světě.

Chantalovi ostatně vedou život podivný: žijí v Paříži, jakoby přebývali v Grassu, Yvetotu či Pont-à-Moussonu.

Mají blíž Observatoře dům s malou zahradou. Tam se zařídili jako na venkově. Z Paříže — pravé Paříže — neznají ničeho a ničeho z ní ani netuší. Tak jsou jí daleko, tak velmi daleko! Nicméně mnohdy podnikají cestu, dlouhou cestu, kdy se paní Chantalová, jak se v rodině říká, vydává na velké nákupy.

A událost ta vždy se sběhne následovně.

Slečna Perla, která má klíče od spižníků, kdežto prádelníky nacházejí se pod správou domácí paní, oznámí zavčas, že dochází cukr, nebo že co nevidět bude po konservách, či že nevalně co zbývá v pytli s kávou.

Takto vystříhána před hladomorem, paní Chantalová prohledne si zbytky a do zápisníku svého si učiní poznámky. Na to, když byla vepsala tam s dostatek cifer, oddá se nejprve dlouhým počtům a pak delším ještě diskusím se slečnou Perlou. Obě nakonec se shodnou a stanoví množství každé věci, jíž se zásobí na čtvrt roku: cukru, rýže, švestek, kávy, zavařenin, hrachu, fazolí, humrů, solených a uzených ryb atd. atd.

Po té se určí den nákupu a odjede v ohromném fiakru s hrazenou krytbou k velkokupci, jenž bydlí kdes nad mosty v nových čtvrtích.

Paní Chantalová a slečna Perla vykonají tajemnou tuto cestu společně a vrací se ve chvíli oběda umdleny a vzrušeny zároveň a roztřeseny vozem, jehož střecha pokryta bývá balíky a vaky jak dopravní kára.

Celá část Paříže, položená na druhém břehu Seiny, skládá se, pokud se týká Chantalových, z neznámých čtvrtí, obývaných lidmi podivnými, hřmotícími a nevalně počestnými, kteří dny tráví zahálčivostmi, noci kratochvílemi a vyhazují peníze okny.

Přes to čas od času obě dcery brány bývají do divadla, Opéra-Comique či Théâtre-Français, je-li který kus doporučen listem, k jehož pan Chantal náleží čtenářům.

Mladým dívkám je nyní devatenáct a sedmnáct let. Jsou to krásné dvě osůbky, vzrostlé a svěží, velmi spořádané, příliš spořádané a tak spořádané, že v chování svém mají až automatického cos jak hezké loutky. Nikdy však ani na mysl mi nepřipadlo, abych zvláštní pozornost či dvornou úsluhu věnoval slečnám Chantalovým. Sotva kdo vůbec odvažuje se je oslovit, jak všestranně se jeví bezúhonnými a skorem strach jímá před nimi každého, jako by nenáležito bylo jen vzdát jim pozdrav.

Pokud se týká otce, je to roztomilý muž, velmi vzdělaný, velmi upřímný, velmi srdečný, ale především libující si v míru, klidu a tichu, což nemálo přispělo k rázu celé rodiny jeho, jež dle jeho chuti žije ve zdrželivé ustraněnosti. Čítá mnoho, hovořívá rád a rozněcuje se snadno. Nedostatek společenského styku, ruchu a šumu morální tykadla jeho učinil velmi vnímavými. Nejnepatrnější věc jej dojme, rozechví a vyvolá v něm mocný účinek.

Přes to udržují Chantalovi několik přesně vymezených a bedlivě volených známostí v sousedstvu a dva či třikráte v roce navzájem si vyměňují návštěvy s daleko bydlícími svými příbuznými.

Pokud na mne, obědvám u nich dne 15. srpna a v den tříkrálový, což tvoří část povinností mých životních, jako zpověď a přijímání velkonočním příkazem bývá pravověrným katolíkům.

Na 15. srpen bývá zváno několik přátel, ale v den tříkrálový bývám cizím hostem samoten.

II.

Roku toho tedy jak léta jiná rovněž jsem byl pozván, abych u Chantalů oslavil den tříkrálový.

Dle obyčeje objal jsem pana Chantala, políbil ruku paní Chantalové a slečně Perle a hluboce se uklonil slečnám Louise a Paulině.

Dotázán jsem byl na tisíceré věci, příběhy boulevardové, politiku a veřejné mínění v příčině Tonkinu a událostí sněmovních.

Paní Chantalová, tlustá dáma, jejíž veškery myšlénky zdály se mi čtverečnými na spůsob kvádrů, ve zvyku měla pronášet větu jako závěrkem politické debaty:

„Vše to k delšímu rozboru předmět unavující.“

Proč vždy představoval jsem si myšlénky paní Chantalové čtverečnými?

Ni tušení nemám, ale vše, co hovořila, v duchu mém bralo na se zmíněný tvar: čtverec, veliký čtverec o čtyřech symetrických úhlech.

Jsou jiné osoby, jichž názory vždy se mi zdají oblými a okrouhlými jako kruhy. Jakmile počnou větu nějakou o čemkoli, valí, kotálí a žene se deset, dvacet, padesát velkých a malých kulatých myšlének, jež jednu za druhou pílit zřím až k pokraji obzoru. A opět jiné osoby mají myšlénky hrotité. Ostatně okolnosti ty nepatří k věci.

Ke stolu se usedlo jak obvykle a oběd se blížil ke konci, aniž o zvláštním čems bylo hovořeno.

K desertu přinesen byl tříkrálový koláč.

Králem rok co rok býval pan Chantal. Byl to zjev nepřetržité náhody či účinek ohledu rodinného? Není mi známo, ale neklamně vždy v dílci pečiva svého shledával šťastný předmět a královnou prohlašoval paní Chantalovou.

Takž velmi jsem ustrnul, pojednou v soustu koláče pocítiv cos tvrdého, oč málem bych si byl vylomil zub. Zvolna jsem vyňal věc tu z úst a spatřil drobounkou porcelánovou figurku velkosti fazole.

Úžasem vyhrklo mi z hrdla:

„Ah!“

Všickni na mne pohledli a zatleskav ve dlaně Chantal zvolal:

„Gaston je to, Gaston! Ať žije král, ať žije král!“

A vůkol stolu ozvalo se sborem:

„Ať žije král!“

Zarděl jsem se až po uši, jakž často bez důvodu zardívá se kdo v rozpačité poněkud situaci, a zůstal se zraky sklopenými, v prstech svých drže majolikový předmět, nutě se k úsměvu a nevěda co promluvit, ni co počít.

Chantal pokračoval:

„Teď na řadě volba královny!“

Byl jsem ohromen a mžikem tisíc pojmů a představ mihlo se mi duchem.

Měl jsem být přinucen, abych označil jednu ze slečen Chantalových? Byl to prostředek, abych se prohlásil, které z nich dávám přednost? Byl to šetrný, jemný a významný pokyn rodičů v příčině možného sňatku?

Idea svatby ustavičně plížívá se ve všech rodinách, kde jsou dospělé dcery, a béře na se všemožné formy, všemožné přestroje a všemožné podoby.

Zmocnil se mne krutý strach, že bych si mohl uškodit, a neméně úskostný stísnil mne ostych vůči bezvadnému a nepřístupnému zjevu slečen Louisy a Pauliny. Volba jedné z nich na úkor druhé zdála se mi tak nesnadnou jako výběr mezi dvěma krůpějemi vody. A pak hrozně rozechvívala mne bázeň odvážit se v záležitost, jež pozvolna bezděčně vést mohla mne k manželství spůsobem právě tak diskretním, nevystihlým a nezdolným, jak malichernou se jevila tato hodnost královská.

Leč náhle kmitla se mi spasná myšlénka a symbolickou figurku podal jsem slečně Perle.

Všickni nejprv byli překvapeni, načež oceněna byla jimi nepochybně moje skromnost, neboť se ozval hlučný potlesk.

„Ať žije královna!“ voláno. „Ať žije královna!“

Pokud se týká ubohé staré panny, pozbyla veškery své rozvahy, plaše se chvěla a koktala:

„Ach, ne… ne… ne… mě ne… prosím… mě ne… prosím… jenom ne mě…“

Pak poprvé v životě svém bedlivě utkvěl jsem pohledem na slečně Perle a u sebe se tázal, co vlastně zač.

Zvyklým jsem byl vídat ji v domě tom, jak zřít lze kde stará křesla s vyšívanými povlaky, na nichž od dětství kdo sedá, aniž kdy jakého věnuje jim zřetele. Nadejde den a náhle, aniž vědomo proč, namane se při slunečním paprsku zasvitlém na sedadle: aj, toť velmi podivný kus nábytku! A sezná se, kterak dřevo spracováno bylo umělecky a tkanina pozoruhodný má vzorek.

Na spůsob ten rovněž já neměl jsem nikdy nejmenšího dotud o slečnu Perlu zájmu.

Byla částí Chantalovy rodiny. To bývalo mi s dostatek. V jaké však vlastnosti a v jakém směru?

Byla velká, hubená žena, jež snažila se udržovat v pozadí, ač nijak nebyla bezvýznamná, a jednáno s ní bylo přátelsky a lépe než s hospodyní, ale i obřadněji než s příbuznou.

A pojednou chápal jsem různé v zacházení s ní odstíny: paní Chantalová zvala ji „Perlou“, mladé dívky jmenovaly ji „slečnou Perlou“ a Chantal oslovoval ji s uctivým poněkud výrazem „slečno“.

A znova pozorně obrátil jsem se k ní pohledem.

Jakého byla věku? Čtyřicátnice? Ano, čtyřicátnice! A nijakž nebyla stará, žena ta, neboť starou se pouze stavěla na venek.

Oblékala, česala a zdobila se komicky, ale přes vše to nikterak nebyla směšná, ježto ve zjevu její spočívalo s dostatek prostého, přirozeného, zastíraného a pečlivě tajeného půvabu. Věru, jak podivná to bytost! Jak se stalo, že nikdy líp nebyl jsem si jí povšiml?

Účes její s drobnými starobnými kučerami valně sice byl pitvorného rázu, ale pod cudně panenskými kadeřemi oněmi zřít bylo široké klidné čelo sbrázděné dvěma hlubokými dlouhými a truchlými vráskami a dvě krásné modré velké a mírné oči, tak nesmělé, bázlivé a pokorné, plné dívčí naivnosti a účasti a mladistvého vznětu a jasu a neméně i trudného smutku, jenž prolínal jimi a aniž chmurně jich smušil, dodával jim jímavé tklivosti. Jemně skromnou byla její tvář, zřejmě řadící se k oněm lícím, jež byly povadly, aniž strudily se velkými dojmy života. Jak rozkošná ústa a jak skvostné zuby! Podobalo se však, jako by rty neznaly úsměvu.

A pojednou jsem ji porovnal s paní Chantalovou: dojista, slečna Perla byla sličnější, stokrát půvabnější, něžnější, ušlechtilejší a hrdší.

Objevem svým všecek jsem byl rozrušen.

Nalito bylo šampaňské.

Podal jsem sklenku svojí královně s přiměřeně dvorným blahopřáním k trvalému zdraví.

Podobalo se, jakoby tvář svoji snažila se ukrýt ubrouskem, načež zvolna svlažila své rty v jasném víně.

A v témž okamžiku ozval se jásot:

„Královna pije, královna pije!“

Všecka se zarděla a doušek jí zaskočil téměř v hrdle.

Vůkol zazněl smích, ale zjevno bylo přes to, kterak upřímně milována v rodině.

III.

Jakmile bylo po obědě, Chantal ujal mne za rámě.

Nadešla posvátná chvíle, kdy kouříval svůj doutník: byl-li samoten, vycházel si za účelem tím na ulici a měl-li hosta, odebíral se do kulečníkového salonu a požitku svému se oddával při hře.

Večera toho za příčinou tříkrálové oslavy místnost příjemně byla vytopena.

Starý přítel můj chopil se tenkého tága, pečlivě je okřidoval a ozval se:

„Začni, hochu!“

Tykal mi, ač mi bylo pětadvacet let, neboť mne dospívat viděl od samého dětství.

Zahájil jsem tedy partii, zmohl se na několik karambolů, jiných dosti jsem vynechal, ale myšlénka na slečnu Perlu stále mi tkvěla v hlavě.

Náhle jsem se tázal:

„Což, pane Chantale, je slečna Perla vaší příbuznou?“

Ustál ve hře, užasle na mne pohledl a opáčil:

„Což neznáš život slečny Perly?“

„Nikoli.“

„Otec tvůj nikdy se ti o tom nezmínil?“

„Nikoli.“

„Hm, toť podivno, věru velmi podivno! Celá to historie!“

Odmlčel se, načež pokračoval:

„A kdybys věděl, jak zvláštní to, že se mne ptáš právě dnes o třech králích!“

„Proč?“

„Ah, proč! Poslyš. Dnes tomu jedenačtyřicet let, čtyřicet a jeden rok právě dnes v den tříkrálový!… Bydleli jsme tehdy na hradbách v Roüyle-Torsu.

Nejprve však třeba ti popsat dům, abys náležitě všemu srozuměl.

Roüy zbudováno jest na stráni či lépe na pahrbku, jenž vysoko dost se zvedá nad celou okolní rozlehlou krajinu. Tam měli jsme dům s krásnou visutou zahradou, již s boku podpírala stará hradební zeď. Na spůsob ten dům byl ve městě a zahrada na prostranném ostrohu trčícím do planiny. Ze zahrady oné rovněž východ byl do širých luk. V mohutném zdivu nalézaly se tajné schody a končily dveřmi, jakž se naskytá v románech. Cesta vedla mimo dvéře ty, jež opatřeny byly velkým zvoncem, neboť vesničané, aby si uspořili značné zacházky, tamtudy přinášívali potravní svoje plodiny.

Nyní o místě s dostatek jsi poučen, pravda-li?

Nu, zmíněného roku na tři krále sněžilo po celých již osm dní. Podobalo se, jakoby nastával konec světa. Vyšli-li jsme si na hradby, abychom se rozhlédli planinou, nedozírný, bílý, skřehlý, třpytný a jako skelný kraj mrazil nás až v duši. Zdálo se, jakoby milý Bůh byl sbalil zemi, aby ji poslal do skladiště starých světů. Ujišťuju tě, že to byl obraz velmi truchlivý.

Tehdáž patriarchálně jsme žili ve velmi četné rodině: otec můj, moje matka, strýc můj a moje teta, dva moji bratří a čtyři moje sestřenice. Byly to hezké dívky. S nejmladší z nich jsem se oženil. Ze všech lidí těch na živu jsme toliko ještě tři: moje žena, já a švakrová moje, která bydlí v Marseillu. U všech všudy, jak se tak jeden po druhém ztrácí! Záchvěju se, když jen na to pomyslím!

Ježto nyní mi šestapadesát, tehdy mi bylo as patnáct let.

Hotovili jsme se tedy k oslavě tří králů a velmi jsme byli veseli.

Všickni jsme čekali na oběd v saloně, když pojednou starší bratr můj Jacques se ozval:

„V poli již dobrých deset minut vyje pes; bude to zaběhlé jakés ubohé zvíře!…“

Nedomluvil ani, když zazněl zahradní zvonec: měl hlaholivý zvuk kostelního umíráčku, že bezděky v duchu se nořila myšlénka na nebožtíky.

Všickni jsme zůstali vůkol zaraženi. Otec můj zavolal sluhu a nařídil mu, aby se šel podívat, co se děje. Mlčky jsme čekali beze slova a rozpomínali se na sníh, jenž pokrýval celou zemi. Vyslaný konečně se vrátil a oznámil, že nikdež neshledl nikoho okem. Pes vyl nepřetržitě a stále a hlas jeho nijak neměnil svého východiska.

Usedli jsme ke stolu, ale poněkud — a mladí zvlášť — byli jsme rozrušeni.

Nicméně bez závady šlo vše, až přinesena byla pečeně: tu pojednou znova zazněl zvon za sebou trojím dlouhým silným úderem, jenž prochvěl nám celým tělem, až se v nás zatajil dech.

Bez hnutí zůstali jsme na svých místech s vidličkami v hrstech a jati nadpřirozenou bázní jakous, i dále naslouchali jsme v nerušené víc ticho.

Posléz ozvala se moje matka:

„Podivno, že tak pozdě kdo ještě se hlásí. Nechoďte sám, Baptiste, některý z pánů vás doprovodí.“

Strýc můj François se zvedl: byl postavy olbřímské, velmi si zakládal na své síle a nebál se ničeho na světě.

Otec můj podotkl:

„Vezmi si pušku. Kdož ví, co to vlastně znamená!“

Leč strýc můj se ujal pouze hole a neprodleně se vzdálil se sluhou.

Ostatní úzkostí a hrůzou rozechvělí zůstali jsme v jídelně, aniž jsme se měli k soustu nebo slovu.

Otec můj pokusil se nás upokojit a pravil:

„Bude to žebrák či cestovník nějaký, jenž zabloudil sněhem. Když poprvé byl zazvonil a hned nikdo mu neotevíral, vynasnažil se nepochybně nalézt zase svoji cestu. Nezdařilo se mu dle všeho a vrátil se k našim dveřím.“

Nepřítomnost strýce mého zdála se nám trvat hodinu a déle.

Konečně se vrátil všecek rozhorlen a jal se láteřit:

„Tisíc hromů, nikdež nic! Taškář kýs tropí si nezřízený šprým! Proklatý jen pes vyje na sto metrů kdes ode zdi. Kdybych býval měl s sebou pušku, byl bych ho skolil, abych jej přivedl k mlčení!“

Pokračovalo se v obědě, ale každý byl úzkostliv: tušiliť jsme, že věc není odbyta, že se cos ještě udá a že zazní zvon v krátku opětně.

A zazněl skutečně právě v okamžiku, kdy krájen byl tříkrálový koláč.

Všickni jsme se vzchopili se svých míst. Strýc můj François, jenž si byl popřál šampaňského, tak rozkaceně pohrozil rušitele klidu našeho rozmlátit, že matka a teta moje přiskočily k němu, aby ho uchlácholily. Ač jinak velmi rozvážliv a poněkud churav, neboť pobelhával od té doby, co si byl pádem s koně zlomil nohu, otec můj prohlásil rovněž, že se hodlá o záležitosti přesvědčit a že se súčastní obhlídky. Bratří moji, z nichž jeden byl osmnácti- a druhý dvacetiletý, odkvapili pro své ručnice. A ježto nikdo mne nedbal, zmocnil jsem se krátké zahradní karabiny a taktéž přihotovil se k chystané výpravě.

Ve chvíli dali jsme se na cestu: otec a strýc můj s Baptistem, jenž nesl lucernu, brali se napřed, za nimi kráčeli bratří moji, Jacques a Paul, a vzadu připojil jsem se já přes veškery prosby své matky, jež se sestrou svojí a sestřenicemi mými zůstala na domovním prahu.

Od hodiny opět se chumelilo a stromy vůkol zasypány byly sněhem. Podobny bílým jehlanům a ohromným cukrovým dortům, prohýbaly se jedle pod těžkým sinavým oním příkrovem. Šedou clonou drobných hustých vloček stěží rozeznat bylo lehký bledý stín křovin, jež s obojí strany lemovaly stezku. Prohlédnout možná bylo sněhovou záplavou právě na deset jen kroků. Leč lucerna daleko vpřed vrhala jasnou záři.

Když scházeli jsme dolů točitými schody sklenutými v hradební zdi, v pravdě jsem pocítil strach. Zdálo se mi, jakoby mi pílil kdos v patách a že každým okamžikem chopí mne za rameno a odvleče mne s sebou. A chutě býval bych se obrátil, kdyby mi projít nebývalo zpět celou zahradou, což zdržovalo mě v útěku.

Zaslechl jsem, kterak do polí otevřeny byly dvéře.

V zápětí strýc můj znova se jal láteřit:

„Tisíc hromů! Zase pryč! Kdybych shlédl jen jeho stín, padoucha bych se nechybil!“

Příšerně bylo pohledět na planinu či spíše před sebou ji tušit, neboť zřít jí nebylo, ježto všade, nahoře a dole, v předu a v zadu, v pravo a v levo bez konce se prostíral neproniknutelný sněhový závoj.

Strýc můj pokračoval:

„Ha, tam vyjící onen pes! Ukážu mu, jak střílím! Žáhu si schladím aspoň na něm!“

Leč otec můj, jenž se honosil myslí mírnou, zdržel jej a pravil:

„Bylo by lépe ujat se ubohého zvířete toho, jež beztoho skučí hlady. Vyje, chudák, o pomoc a jak člověk se ozývá ve chvíli nebezpečí. Pojďme pro ně!“

A dali jsme se na další cestu hustou nepřetržitou sněhovou chumelenicí, jež šumně plnila noc a vzduch, vanula, splývala a padala a pichlavě, ostře a bolestně mrazila při každém styku drobných bílých vločků s tváří či rukou.

V sypkých a zimavých závějích bořili jsme se až po kolena a vykračovat bylo nutno velmi zvysoka.

Tou měrou, jakou jsme se blížili, hlas psův stával se silnějším a jasnějším.

Strýc můj pojednou zvolal:

„Zde je!“

Všickni jsme stanuli ve sněhu jak vůči nepříteli, s nímž se za noci octne kdo tváří v tvář.

Pokud na mně, neviděl jsem ničeho. Posléz přikročil jsem k ostatním a rovněž přehlédl situaci. Příšerně hrůzno bylo popatřit na velkého černého ovčáckého psa dlouhé srsti a vlčí hlavy, na čtyřech tlapách svých trčícího v širokém pruhu světla, jejž sněhem vrhal zářný plamen lucerny. Trval bez hnutí, jakoby náhle byl oněměl a upjatě se jen po nás rozhlížel vůkol.

Strýc můj pravil:

„Podivno, že se nehýbe ni sem ni tam. S chutí bych mu vehnal do žeber kuli!“

Otec můj se ozval důrazně:

„Ne, vezmeme ho s sebou!“

Bratr můj Jacques podotkl:

„Není zde samoten; cos leží vedle něho!“

A skutečně stranou matně se šeřil jakýs předmět, jejž z dálky nebylo lze rozeznat.

Obezřetně jsme popošli v před.

Spatřiv nás přicházet blíže, pes zadkem se posadil na zem. Vzhledu nebyl nijakž zlovolného. Ba, zdálo se spíše, jakoby uspokojen byl, že zdařilo se mu přivábit lidi.

Otec můj přímo k němu přikročil a pohladil jej.

Pes přítulně jal se mu lízat ruce.

Seznali jsme, že byl uvázán ke kolu nízké hračkové jakés kolesky, jež zúplna zahalena byla třemi či čtyřmi vlněnými pokrývkami. Tkaniny obezřetně byly nadzvednuty. A ježto Baptiste byl se přiblížil s lucernou svojí k nápravě vozíku, podobného kočovnému hnízdu, vnitř jsme spatřili malé spící děcko.

Byli jsme tak ohromeni, že nikdo z nás nebyl s to vypravit ze sebe hlesu.

Otec můj vzpamatoval se první a ježto byl srdce šlechetného a ducha poněkud vznětlivého, vztáhl pod vozový přístřešek ruku a zvolal:

„Ubohá siroto, budeš naše!“

A nařídil bratru mému Jacquesovi, aby se ujal voje kolesky, načež doložil v myšlénkách:

„Dítě lásky, jehož nebohá matka u dveří mých byla zazvonila v tříkrálové této noci v pamět dítěte Božího!“

Stanul znova a z plna hrdla čtyřikráte vzkřikl všemi čtyřmi směry obzoru v noc:

„Vzali jsme si je!“

Po té ruku položil na rameno svého bratra a zamumlal:

„Kdybys tak, François, byl střelil po psu!“

Strýc můj nedal odpovědi, ale v temnu kajícně se pokřižoval, neboť navzdor chlubnému zjevu svému byl velmi pobožný.

Pes byl odvázán a sledoval nás.

Ah, zvláštní byl pohled na návrat náš domů. Z počátku mnoho námahy stálo nahoru vytlačit vozík hradebními schody. Nicméně zdařilo se, a dopraven byl až do vestibulu.

Jak matinka tehdy byla komická, spokojená a ustrašená zároveň! A čtyři sestřenice mé, z nichž nejmladší bylo šest let, podobaly se čtyřem slípkám kol kukaně!

Děcko, jež stále spalo, vyňato bylo z vozíku. Bylo to děvčátko as šestinedělní. A v plenkách jeho nalezeno bylo deset tisíc franků ve zlatě, ano, deset tisíc franků, jež otec můj uložil na úroky, aby někdy byly dívce věnem.

Dle toho nebylo to dítě právě chuďasovo… dítě snad šlechtice jakéhos a městské jakés dívky… či spíše… slovem, tisíc naskytalo se nám domněnek, ale pravdy nezvěděli jsme nikdy… nikdy… naprosto nikdy… Ani pes nikým nebyl poznán. Byl v kraji zúplna cizím. Každým spůsobem však ten či ta, kdo byl zazvonil třikráte u našich dveří, dobře znal mé rodiče, že si je byl zvolil za vykonavatele pěstounského úkolu.

A takto u věku šesti neděl octla se slečna Perla v rodině chantalovské.

Perlou přezvána byla ostatně až později, neboť pokřtěna byla Simonna Claira, z níž poslední sloužit jí mělo za jméno rodové.

Ujišťuju tě, že to byl podivuhodný vstup do jídelny s procitlým konečně děckem, jež kol sebe na lidi a světla rozhlíželo se matnými modrými a těkavými svými zraky.

Znova se usedlo ke stolu a koláč byl rozdělen. Stal jsem se králem a královnou zvolil jsem, jako dnes právě ty, slečnu Perlu. Tenkráte arci ani potuchy neměla o cti, již byl jsem jí prokázal.

Dívka byla tedy adoptována a vychována v rodině. Rostla a minula léta. Byla tichá, mírná a poddajná. Každý ji miloval a dojista bývala by hrozně zmazlena, kdyby matka moje náležitě nebyla dovedla tomu zabránit.

Moje matka byla žena přísného domácího řádu: připouštěla, aby zacházeno bylo s Clairou jako s vlastními její syny, ale dbala zároveň toho, aby rozdíl mezi námi byl patrným a situace nepochybně jasnou.

Jakmile tedy dívka byla s to pochopit, sdělila jí její osud a šetrně a něžně dala jí na srozuměnou, žeť Chantalům dcerou sice přijatou, adoptivní, ale přece jen poměrně cizí.

Claira vpravila se v situaci tu s podivuhodnou bystroduchostí a úžasnou důvtipností a dovedla zaujat a udržet si místo, jež bylo jí poskytnuto, s takým rozmyslem, vděkem a půvabem, že otce mého dojímalo to k slzám.

I matka moje tou měrou byla jata vroucí vděčností a ostýchavou poněkud oddaností útlocitné této dívčinky, že ji nejinak nežli dcerou svojí zvala i nadále.

Mnohdy, když Claira zvlášť vykonala co dobrého a něžného, matka moje na čelo svoje posunula své brejle, což vždy znamenávalo u ní pohnutí, a říkala:

„Toť perla, pravá perla, tato dívka!“

A příjmí to zůstalo malé Claiře, jež stala se a ostala nám slečnou Perlou.“

IV.

Pan Chantal odmlčel se v slově.

Seděl na kulečníku s nohama svislýma, v levé dlani otáčeje kostěnou kouli a druhou muchlaje plátěný utěrák, jenž sloužil k mazání křídových čárek na břidlicové tabulce.

Poněkud zarděl, poslední část vypravování svého byl Chantal dopověděl téměř pro sebe hlasem temně stlumeným, všecek pohřížen ve vzpomínky své, jimiž se volně probíral jak minulými časy a dávnými událostmi, jež v duchu se probouzejí obdobně při procházce starou zahradou rodinnou, kde jsme byli vyrostli a kde každý keř, každá stezka, každý záhon, každý bodlavý akát a každý košatý vavřín, jenž tak libě voní, a každý tis, jehož rudé a oblé semeno v prstech se drtí, každým krokem na pamět uvádí nám drobné příběhy uplynulého našeho života, začasto bezvýznamné a přece příjemné, jež vespolek tvořívají základ a pásmo našeho bytí.

Po celou chvíli stál jsem naproti němu, zády ke stěně přiložen a rukama opřen o kulečníkové nepotřebné své tágo.

Za několik okamžiků ozval se dále:

„Bože, jak v osmnácti letech byla hezká a vnadná… a dokonalá… Ah, rozkošná… rozkošná… rozkošná… a dobrá… a řádná a svůdná dívka!… Měla oči… oči modré… průzračné… jasné… jimž podobných nespatřil jsem nikdy!“

Odmlčel se opětně.

Tázal jsem se:

„Proč se nevdala?“

Odpověděl nikoli mně, nýbrž prostě významu otázky:

„Proč, proč? Nechtěla… naprosto nechtěla… A měla přece třicet tisíc franků věna, a návrhů dostalo se jí několik… Nechtěla!… V době té velice se zdála smutnou a tehdy zvlášť, když bral jsem si sestřenici svoji Charlottu, nynější svoji ženu, s níž od šesti let jsem byl zasnouben.“

Pohledl jsem na pana Chantala a zdálo se mi, jako bych pronikal v jeho duši, chápal náhle jedno z prostých a krutých dramat srdcí počestných, srdcí upřímných a srdcí bezúhonných a četl v nevystihlém a neprozkoumaném ději, jenž neznám nikomu, ani těm, kdo mlčelivými a oddanými bývají jeho obětmi.

A puzen troufalou dychtivostí, pojednou jsem vyhrkl:

„Měl jste si ji vzít vy, pane Chantale!“

Zachvěl se, pohledl na mne a opáčil:

„Já? Koho?“

„Slečnu Perlu!“

„Proč?“

„Poněvadž jste ji miloval více nežli svoji sestřenici!“

Zrak jeho, jímž na mne zíral, vytřeštil se v podivně zjevený výraz a zakoktal:

„Miloval jsem ji?… Já?… Což?… Kdo ti to řekl?“

„Hm, toť zjevno nade vši pochybu, neboť jenom k vůli ní tak dlouho jste váhal oženit se se svojí sestřenici, která čekala na vás šest let.“

Pustil kouli, již dosud byl držel v levici, oběma rukama uchopil křidový utěrák a zakryv si jím tvář propukl v něm u vzlyk. Plakal hořce a pitvorně, jak krůpěje své cedí as tisknutá houba, očima, nosem a ústy zároveň. A kašlal, plival a frkal v plátěný cár, otíral si víčka a znova dále kýchal a slzy ronil všemi otvory své líce se zvukem v hrdle, obdobným klokotu zaschlé pumpy.

Studem všecek zmaten, pocítil jsem touhu k útěku a nevěděl jsem, co promluvit, co učinit, ani co počít.

A náhle vzhůru se ozval schody hlas paní Chantalové:

„Budete-li pak s kouřením už hotovi?“

Otevřel jsem dvéře a zvolal:

„Ano, madame, jdeme dolů!“

Pak jsem přikročil k její manželu a uchopiv jej za loket, pravil jsem důtklivě:

„Pane Chantale, příteli starý, slyšte mne! Žena vaše vás volá. Vzpamatujte se, rychle se vzpamatujte, musíme dolů, vzpamatujte se!“

Vykoktal:

„Ano… ano… Jdu… Ubohá dívka!… Jdu… Řekněte jí, že už přijdu…“

A chvatně utírat si jal tvář plátěným cárem, jenž dva či tři roky byl mazával čárky na břidlicové tabulce, načež stanul zpola bílý a zpola červený, čelo, nos, líci, bradu pokryty křidou a oči podběhly a oduly a plny posud slz.

Ujal jsem jej za ruce, odvedl do jeho pokoje a mumlal:

„Prosím, byste mi prominul, pane Chantale, snažně prosím, byste mi odpustil, že jsem vám spůsobil tolik zármutku… ale netušil jsem… pochopíte… a… uznáte…“

Stiskl mi ruku a odpověděl:

„Ano… ano… bývají slabé chvíle…“

Po té si opláchl obličej v umyvadle.

Leč ani pak nejevil se valně přiměřeným a ježto se byl starostlivě shlédl v zrcadle, upokojil jsem jej vhodným pokynem:

„Stačí se zmínit, že vám do oka vpadlo jakési smítko, a plakat budete moci přede všemi, pokud vám libo.“

Dal se dolů, kapesním šátkem svým protíraje si oči.

Všickni jej účastně obklopili, každý mínil ohlédnout se po smítku, jež nebylo k nalezení, a k řeči přivedeny byly případy podobné, kdy nutno bylo poslat pro lékaře.

Přidružil jsem se k slečně Perle a zadíval se na ni, jat dychtivou zvědavostí, jež podněcovala mne až k zmámení.

Druhdy vskutku velice musela bývat sličnou. Zvláště poukazovaly k tomu libě modré a mírné její oči, jež byly tak velky, že se zdálo, jako by neuzavíraly se ani jak u jiných lidí. Úbor její byl poněkud směšný, přísně staropanenský, ale hyzdil ji, aniž jí dodával nejapného vzhledu.

Zdálo se mi, jako bych spatřoval ve zraku její obdobně bezděčnému pohledu, jímž jsem byl pronikl v duši páně Chantalovu, zákmit téhož skromného, prostého a oddaného života minulého: neodolatelná touha slovo mi pudila na rty, abych se jí dotázal a zvěděl, zda i ona jej byla milovala a zda i ona trpěla dlouhou, tajenou a krutou onou trýzní, jíž nelze ani zřít, ani vytušit, ani rozpoznat a jež projevuje se jen o samotě za noci ve stmělé ložní jizbě.

Znamenal jsem, kterak srdce jí buší pod bílým krajkovým její živůtkem, a uvažoval u sebe, zda líbezná a mírná tvář ona kdys večer co večer byla se hroužila a vzlykala u vlhký měkký polštář a zda v útrobu až prochvíváno bylo útlé tělo ono horečkou palčivého lůžka.

A schýliv se k ní, pravil jsem šeptem, téměř neslyšně stlumeným ostychem:

„Kdybyste byla spatřila před chvílí plakat pana Chantala, bývalo by vám ho líto!“

Trhla sebou a opáčila:

„Že plakal?“

„Oh, ano, plakal!“

„A proč?“

Všecka se zdála rozrušenou.

Odvětil jsem:

„K vůli vám.“

„K vůli mně?“

„Ano, vyprávěl mi, jak vás byl druhdy miloval a jaké přemáhání ho stálo oženit se se sestřenici svojí na místě s vámi…“

Bledá tvář její, jakoby se poněkud byla prodloužila, klidné oči její, dosud otevřené, náhle a tak rychle se přimkly, že zdály se mi být uzavřeny na vždy a se židle své sklesla na podlahu, kdež zvolna a zlehka se rozstřela jak spadlá šerpa.

Vzkřikl jsem:

„Pomoc, pomoc! Slečna Perla omdlela!“

Paní Chantalová a dcery její přikvapily a co zatím zavládl všeobecný shon po vodě, ubrousku a octě, chopil jsem se svého klobouku a chvatně se dal z domu.

Kráčel jsem spěšně se srdcem stísněným a plným výčitek a lítosti a chvílemi opět mile jsem byl spokojen: zdálo se mi, jako bych býval vykonal cos chvalitebného a nutného.

A přemítal jsem v mysli:

„Jednal jsem chybně či správně?“

V duši měli stesk ten jak kuli v zacelené ráně. Nebudou nyní šťastnější? Příliš pozdě, aby se obnovily jejich muky, a příliš záhy, aby se nerozpomínali s vděkem!

A snad večera kteréhos příštího jara, dojati paprskem luny, větvemi v trávu zářícím před jejich nohy, podají a stisknou si ruku ve vzpomínce na veškeru krutou kdys a potuchlou nyní bolest a krátký potisk ten vzruší nepochybně v nitrech jejich trochu vroucí oné něhy, jíž nebyli poznali, a na okamžik vznítí ve z mrtvých vstalých nebožtících těch úchvatně čárný pocit opojné oné slasti, jež skytá milencům více blaha jediným záchvěvem svým, nežli s to bývají v celém žití svém okusit lidé jiní.