Slečna Lichnická (vyd. Slezská Kronika 1896)/VII
| Slečna Lichnická Josef Kajetán Tyl | ||
| VI | VII | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Slečna Lichnická |
| Podtitulek: | VII |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 51–53. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Bolestné bylo loučení, když Jetřich Lidmilu opouštěl, přihotoviv se na cestu do Prahy; ale toto loučení bylo pouhý stín onoho trápení, v jakéž Eližběta Lichnická po nešťastné noci upadla, Černí a hnusní obrazové strašili ducha jejího, a dívka jindy hrdá, nyní odlevy nalézti usilujíc, počala se jeviti ukrutnou. Na ní se mstili činové její a veřejný soud. Bez přátel na velikém hradě, obklopena zakoupenými dušemi, nenalézala útěchy. Stěny skvostných komnat opětovaly její naříkání a zlořečení, den i noc plnily se jejím zoufalstvím.
„Vzhůru! zítra budou jízdu míti o Lichnickou slečnu! Připravte kvasy — vítaný přijede ženich!“
A když se osmělila čeleď pochybovati, rozsápala se dívka — čeleď ale z bázně činila dle slov velitelkyně. I připravena byla opět skvostná pavlač na předhradí, jako při jízdě pana Jetřicha, i shromáždili se po zdálečí zástupové lidu, neboť podivná pověsť o nové jízdě brzo se byla roznesla. A Eližběta druhdy kamenného srdce, vyšperkována uprostřed služek svých vyšla druhého dne na pavlač, i vítala kolem rytíře, jakoby tu vskutku stáli, a s jedovatým úsměvem slibovala podati ruku, kdokoli z nich šťastně úkol dokoná. I laskavě kynula šátkem, neboť viděla, jak drahý Vilím na kůň sedá, a v srdci plesala, an se ponejprv a podruhé šťastně otáčí. Najednou ale strhla náramný křik, a v smrtelných úzkostech počala naň volati:
„Braň se, muži srdce mého! Jetřich Kralovický žene se na tebe!“
I viděla, jak již již tento pohrobený ženich na milence šťastného se tiskne, až pod ním kůň klesati počíná a rozvětřená chtěla mu Eližběta k pomoci skočiti, a náhlým skokem vrhla sebou s pavlače, dříve než tomu služky zabrániti mohly.
Zšílenou slečnu odnesli do hradu mrtvou.
Čtyři neděle na to nesli na krásných nosítkách do téhož hradu Lidmilu Horinovou, kteréž byl král Václav slavnou svatbu vystrojil, hradem Lichnickým jakožto věnem ji obdařil, a co živa bude užívati ho dovolil. Avšak nikoliv povýšení, k němuž ji byla náhoda povznesla, nýbrž radostně se lesknoucí oko Jetřichovo bylo jí sluncem, kteréž nový život v její žilách rozněcovalo. Šťastní manželé nebydlili na nešťastné Lichnici, aniž na hrad hrubě dojížděli; přestali na milosti královské, a po smrti jejich hrad zase na pokrevní rod Eližbětin připadl.
Pověstnou skalinu, ovšem že v jiné podobě, až do dneška je u zřícené Lichnice viděti.