Slečna Lichnická (vyd. Slezská Kronika 1896)/VI

Slečna Lichnická Josef Kajetán Tyl
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	Slečna Lichnická
Podtitulek:	VI
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Pět českých povídek od našich starších povídkářů. Opava: Slezská Kronika, 1896. s. 47–51. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hlasitě se ozývalo ptactvo po Bohdanečských lesinách, radujíc se z krásného letního dne. Parní pobleskové sluneční pronikali i hustějšími křovinami, a živěji i jasněji bylo kolem osamělé chýše bývalého kováře Horiny. Ale tentýž život nepocházel toliko od obyvatelů lesních, lepozpěvných opeřenců, nýbrž i z jednání a úst lidských. V těsném kole před chýží, pod širokými větvemi vysokých jedlí, pod širým nebem, sedělo dvacatero pěvců svatováclavských, a ze tří stran kolem chatrného stavení stáli jich oděnci a v zastávání úřadu věrní sluhové. V kole stál Horina, rázně se před soudci zastávaje.

„Suďte se, milí pánové, s Jetřichem Kralovickým,“ řekl, „že mu slepá vášeň hledati kázala prostředků, k jakovým se zaslepenost lidská utíká. Já mu učinil dobrodiní, že jsem vyslechl žádost jeho, a matka moje blaze s ním jednala, že tělo jeho učinila svými lázněmi schopným k budoucímu léčení. Rád bych se podíval, co by nyní z něho bylo, kdybychom se my ho nebyli ujali a podzemním průchodem s ním nebyli prchli, an jste nám v díle překážeti chtěli. Otcové moji dobře učinili, že se jako syslové o dvojí průchod z díry své starali. Hnil by nyní pan Jetřich červům za pokrm, kdežto nyní po zvěři se honí zdráv a pln veselí.“

„Ty jsi však čarodějnými prostředky vzňal v Jetřichovi z Kralovic lásku k svému dítěti!“ namítnul mu nyní soudce.

„Suďte se o to s pánem Bohem, milí pánové,“ odtušil kovář. „Dal on mladíkovi citelné srdce a dítěti mému spanilost těla i líbeznost ducha. I zeptejte se pana rytíře sami, zdali bych lépe byl učinil, kdybych byl pod skalou Lichnickou ve sluji nečíhal, a tělo jeho pod těžkým koněm rozmačkati nechal, nežli že jsem s polomrtvým tajnými roklemi ušel, a dobrými mastičkami potlučené hnáty vyléčil, i s dítětem se obveseliti dovolil.“

Další slova mu překazil šumot mezi oděnci kolem chýše povstalý. Nadarmo starce jiní zdržovali, aby se tiše choval, a z místa nehýbal; avšak on silou jinošskou se jim vytrhnuv, komusi v ústrety se dral, jenž z lesa přicházel, a jakž viděti bylo, z lovu se navracel.

Byl to jinoch statný, zdravého vzezření, meč po boku, kopí v rukou a srnku na ramenou.

„0 můj drahý pane rytíři,“ zvolal stařec, an se byl k němu dopravil, ruce mu líbati a radostnými slzami smáčeti počal, „můj drahý pane rytíři — ach já šťastná, šedivá hlava — moje staré, věrné oči — ach jakž ty se radují, že vás opět nalezly!“

„Ty-lis to, Hanuši?“ zvolal Jetřich s nemalým podivem. „Kde jsi se v této samotě vzal? Kdo tobě cestu ukázal? — Kdož jsou tamti mužové —?“

Avšak dříve nežli se doptati mohl, zazněla píseň sv. Václava. Zahořelť jinoch a rychlejším krokem spěchal k chýši. Starý Hanuš nemohl se dosti na zdravého pána vynadívati. Ostatních mužů zrak spočíval však spíše na druhé osobě, kteráž se byla s Jetřichem z lesů přibrala. Bylatě to dívka spanilá, jarý život vysvítal jí z růžových tváří a z líbezného kolem malinových ústek usmívání; byla to něžná Horinovic Lidmila, před nedávnou dobou outlinké poupátko, nyní ale podobu majíc sesílené, zrostlé lilie. Láska dechem čarodějným rozhřála kořeny života jejího, i rozklíčil se život trojnásobnou silou. Poněkud bázlivě držela se Jetřicha, v pravici nesouc jeho lučiště, an se krokem čerstvým k chýži rozehnal, uslyšev zvuky zpěvu známého.

„Vítejte mi, bratři, pod zelenou střechou!“ volal kolem se živě ohlížeje. „Vítejte mi k přátelskému shledání! Avšak tváře vaše nejsou obraz pokoje. Co máte? Mluvte!“

„Mluv ty dříve sám a očisti se, Jetřichu Kralovický,“ jal se bratr jeho Zdeněk řečniti. „V hříšných kouzlech prý jsi hledal útočiště, an jsi se strojil k jízdě na skalinu Lichnickou.“

„Zaslepena byla mysl moje,“ odpověděl Jetřich neohroženě, litoval jsem již svého přestupku a za pokání v kapli na otcovském hradě oltář zvelebím. Avšak hřešil jsem toliko úmyslem a spasitelným hospodáře mého podvodem. Matky jeho spravedlivé umění, jakož i jeho vlastní péče a starost této dívky přivedly mne ve stav nynější, kdežto Boha chválím, že mi dal poznati nejkrásnějších zemských rozkoší. Já dívku tuto za manželku oblíbil.“

Řekl tak a Lidmilu, kteráž se bázlivým tušením třásla, k srdci přivinul.

Hodnou chvíli na sebe soudcové pohlíželi mlčky.

„A ty-lis vyvolil býti kovářem, anebo po lesích uhlí páliti, Jetřichu Kralovický?“ ozval se konečně Zdeněk. „Zdali se domníváš, že by sbor náš připustil, aby větev štěpu šlechetného —“

„Ustaň, bratře!“ zakřikl jej milenec Lidmilin, „a nepodpaluj hněvu svého! Opravdu-li myslíš, že krev z lože rytířského počestnější bývá nežli z kovářského, požádám krále Václava, aby slovem svým učinil dívku moji hodnu rytíře.“

„0 pane, pane!“ zvolala vyděšená Lidmila a mocně se Jetřichovi z náručí vyvinuvši, k nohoum se mu uvrhla. „Nedopouštěj, aby dívka sprostá byla úskalím, o něžto by se rozrazila přízeň tvoje a přátel tvých! Což na blahu a životě kovářovy dcery záleží? Budiž šťasten, pane můj; jáť život snadněji propláču, nežli ty bys jej s přáteli proválčil.“

Takto zvolala dívka, jížto byla upřímná láska síly dodala, miláčka se odřeknouti, aby uchránila mír jeho, a s očima uslzenýma, s hořkým pláčem vrhla se otci zamračenému na prsa.

„0 pojď, otče, pojď — zajdi s dítětem svým v osamělou pustinu!“

Avšak na odejití nebylo tu svolení milencovo; neboť s odvážným vzhledem pokročiv a dívku opět za raku pojav, zkřiknul:

„Život můj byl život ztracený, i pochována byla moje památka. Měli jste mě za mrtvého — proč znova zrozenému na paměť uvádíte bývalé závazky? Vyloučím se raději ze spolku rytířského, a mečem dobrodružným nových hodností jinde dobudu. Na soud královský se odvolávám. Naděju se, že mne chová ještě Václav v paměti.“