Slečna Lichnická (vyd. Alois Hynek 1889)/5.

Slečna Lichnická Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 210–220. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nestav hlavu proti soudu — zhyneš v proudu.

„Musejí se veseliti, musejí tancovati — já tomu chci — já to poroučím!“

Takto zvolala Eližběta Lichnická, druhdy kamenného srdce zvaná. Nyní ji tak nenazýval nikdo, leda by si byl chtěl žerty tropiti. Zmizelať pověst o jejím panenství, zmizela vážnosť, jakou k ní druhdy chovalo veškeré okolí.

Jako nakažlivá rána byla se roznesla kletba zpěváků svatováclavských a tížila celou krajinu i veškerá v ní obývající srdce. Lid z nejbližších dědin nedůvěřoval si zraků pozdvihnouti k baštám bohaté Lichnice, a jestliže cizí poutník kroky k hradu zaměřil, varovala jej desaterá ústa:

„Nechodiž, poutnice, na Lichnici; spočívá na ní kletba zpěváků.“

I neušla proměna taková slečně, a srdce její zahořelo jednak žalostí — až i touha po mstě sídlo své v něm zvolila. Byla se s Vilímem v té naději rozloučila, že jej očištěna před soudem královským brzy opět obejme, ačkoli se ani hrdost její ubránit nemohla bázlivému tušení, když jí na mysl připadla přísnost krále Václava.

Dnové prchali a milenec se nevracel. Uprchli opět, aniž hradu Lichnického byla ta nejmenší zpráva došla o Vilímovi Liebenthalském a jeho dalším osudu.

Srdce Eližbětino se zmítalo. Byla si až dosaváde před světem smích vedla z dívčí milosti, ačkoliv jí potajmo dosti veliké i hojné přinášela oběti; svět ji však nyní potrestal, že počínala cítiti ztrátu milence, aniž prudké, jakáž od přirození byla, povedlo se před světem bolest a hněv svůj utajiti.

„Ať je veselo na hradě!“ kázala sluhům, a hudci byli přivedeni, a lid okolní takořka přinucen dostaviti se k hodům. I přišli ovšem; avšak místo veselých hodovníků stály tu němé sbory s hlavou k zemi svěšenou.

„Musejí se veseliti, musejí tancovati, já tomu chci, já to poroučím!“

Takto se rozhorlila ubohá slečna; avšak nohám se předce nechtělo do tance, jelikož ve všech uších znělo zpěváků: „Běda!“ a po zdích tu se jim zdálo, že tekou proudy Jetřichovy krve. Kdo byl pána Kralovického znal, miloval jej — a památku jeho slavili, i kteří jej byli neznali.

Slavilať, anebo spíše měla po něm památku i slečna Lichnická, a sice zlé svědomí. Jakoby obluda z vnitřnosti pekel poslaná škádlila ji podoba jeho; zaháněla ji od stolu a vytrhovala ze spaní. Nevěděla hrdá dívka o jiné pomoci a netoužila po jiné úlevě, leda po náručí Vilímové a horoucích jeho ústech.

Černá byla noc, černá a tesklivá. Tesklivější tím více, an se těžká mračna, jižjiž na spadnutí, po obloze válela, stvoření pak lidské pod nimi jen v bázlivém očekávání trvalo, co záhubného to bleskuplné lůno na přístřeší jeho, aneb na sady a role vychrlí. Temno a ticho bylo v celém okolí; jenom okna slečny Lichnické jevila tmavou nocí chvátajícím, že ještě nenalezla odpočinutí nádherná velitelkyně. Ozářena skvěla se jako dvě veliké oči nočního přízraku, sedícího na vysoké hoře a hladově hledícího v tichou a zbožnou krajinu.

Ležela sice Eližběta již na měkkém lůžku, ale právě dnes jí bylo, jakoby noc nejdelší a nejtraplivější měla přečkati. Myslilať na Vilíma, a bujná její krev hořela. I hořelo zahřáté pod ní lůžko. Sen se byl nad ní ještě nesmiloval; bez útěchy, bez pokoje překládala se z místa na místo.

Potutelně pohlížely dvě dívky na sebe a na ubohou velitelkyni, kteráž jim byla kázala, ponocovati v komnatě její. Tu najednou se všechněm zdálo, jakoby hlas nějaký se ozýval, venku pod šírým tmavým nebem, před hradní branou, a jakoby hlas ten volal:

„Otevři, Eližběto Lichnická!“

I ulekly se všecky, a Eližběta na kvap se vzchopivši, k oknu spěchala, aby lépe pojala ohlas nenadálého volání, a přesvědčila se, zdali ji nemýlí rozohněná mysl. Avšak volání to opakovalo se, a úzkostné tušení vstoupilo v srdce slečnino.

„Ať se podívá hradní, kdo v tak neobyčejné době hostinského práva u mne hledá, anebo jménem mým noční poklid ruší!“ poroučela dívkám, a tyto pospíšily si, rozkaz velitelčin vykonati.

„Cizí rolník táže se po vaší milosti,“ přinesly pak zprávu. „Toliko vám prý svěřiti má poselství svoje. A že prý uvěříte slovům jeho, když se podíváte na tento prsten.“

A Eližběta kvapně sáhla po drahém kroužku, a všecka její krev rázem se srazila leknutím k srdci a opět rázem se jí rozlila po tváři a celém těle, neboť poznala, že to prsten Vilíma, jemuž jej byla v blažené hodině darovala.

„Ať přijde — ať přijde!“ zvolala nyní. „Dávno čekaný jesti to posel, buďsi přicházející se zprávou líbeznou jako pění andělův, buďsi strašlivou jako chechtot pekla.“

Takto zvolala, a hned na to vkročil do ložnice muž, jehož chatrný oděv i zarostlá tvář prostého sice jevila rolníka, ačkoliv zmužilá postava a smělý pohled spíše muži příslušely v bitvách otužilému.

„Poselství moje toliko slečny Lichnické se týká,“ začal nyní hlasem hřmotným, nehrubě se ohlížeje, že mluví k outlým uším ženským, „a protož bych rád, abych s vámi o samotě mohl promluviti.“

Jakkoliv se Eližběta ztrnutí jakémusi ubrániti nemohla, připomenouc sobě na mysli, že má s mužem neznámým — a jak se podobalo, surovým, v komnatě zůstati samotna, do níž nebyla — mimo jednu — žádná noha mužská vkročila, co tu jako panice počala spávati: předce jí přirozená hrdost i neohroženost nedovolily, před neznámým projeviti bázeň, a pyšně hlavu vztyčivši, dívkám odstoupiti kázala. Rolník za nimi závoru zastrčil.

„Ty jsi tu velmi povědom!“ zvolala Eližběta poněkud popuzena. „Buď tě pán tvůj dobře s místem seznámil, aneb sám velikou míru smělosti máš.“

„Posílá mne muž, jehož prý tyto stěny dobře znají, a jemuž by k necti sloužilo, kdyby bázlivce byl poslal. Pozdravení — a ještě snad něco více — přináším od Vilíma z Liebenthalu.“

„To jsem po prsteně poznala. Kde jest? Co počíná? Proč tak dlouhý čas nedává o sobě slyšeti?“

„Proto že by byl pomalu mluviti zapomněl. Škaredě se zasmušila jeho hvězda. Dovezen byl za české pomezí od zbrojnošů sboru václavského — jehož aby Bůh v potřebách zatra —“

Takto se najednou posel rozkřiknul, opět ale jakoby se vzpamatoval, mírněji pokračoval dále:

„Přikazovali mu,“ pravil, „aby se neosměloval přecházeti mezník české koruny. Smálť se v duchu jejich výhrůžkám, neboť duše prahla po prameně, z něhož v Čechách nový jeho život se byl vyproudil; ale silou a množstvím překonán musel se přísahou zavázati, že jednati bude podle vyřknutého soudu.“

„A Vilím přísahal?“

„Co záleží na slovech!“ usmál se posel. „Třetí den již opět stál na pomezí se sborem věrných pacholků. Noc mu sloužila za zástěru, za nížto se přibrati chtěl opět k Lichnici.“

„A proč se nepřibral?“

„Zrakové prokletých i temnostmi pronikají. Obklopili jej náhle opět sluhové zpěváků — a jenom nočním tmám měl co děkovati, že samojediný prchl Vilím, an byl věrné svoje pod vražedné meče uvedl. Bloudil jako samou pustinou, neboť hvězda, která mu svítiti měla dráhou pozemskou, na vzdálené stála obloze, a nadarmo po ní ramena rozpínal.“

„A kdež nyní se zdržuje?“ táže se Eližběta se srdcem klopotným, a celá její duše soucitem a touhou hořela.

„Nedbal na výhrůžky šílenců,“ mluví posel dále, a slova jeho vždy většího rázu a ohně nabývají. „Nedbal na dýku a jed, jimiž mu třeštěnci hrozili — neboť jaký měl tráviti život bez ní, kteráž jest duší jeho bytnosti? Sám a sám, an mu poslové se strachem se navraceli, k nepoznání přestrojen, ve tmách nočních, po lesích se přikradl k Lichnici, a ptá se nyní Eližběty, co jej očekává a co může doufati?“

A při těch slovech strhnul nalíčené obočí a vousy, shodil nevlastní vlasy, a v chatrném oděvu poznala Eližběta — Vilíma Liebenthalského. Bolest byla v tvářích jeho, a touha mu z očí svítila. Stál tu s rozpjatýma rukama, i klesla dívka překvapená v jeho objetí.

„Eližběto! vykupitelko z trápení!“ zvolal Vilím, prudce dívku k srdci přivinuv. „Pověz, čeho se smí nadíti duše má?“

„Všeho se naděj, čeho slíbiti může láska má!“ odpověděla Eližběta a divou touhou k dávno čekanému muži přilnula.

„Nuže, tedy pojď se mnou!“

„Kam? Co ti napadá?“

„Kam láska volá, kde jistota bydlí. Prchni se mnou do Rakous.“

„Nezapomínej, že s Eližbětou Lichnickou mluvíš!“

„S dívkou mluvím, kteráž se mi celou duší zadati slíbila, a na nížto jedině záleží, abych s ní ušel nátiskům šílenců jako — s manželkou.“

S podivením vytrhla se mu Eližběta z náručí a skoumavě naň zraky upřela.

„Jak to myslíš, Vilíme?“ jala se tázati; a milenec počal horoucími slovy líčiti obtížnosti, jakých jim nastaveno jest na veřejné cestě k oltáři, i počal prositi a domlouvati, aby je kvapným krokem obešli, a zastřeni sedmou svátostí, aby se vysmáli výhrůžkám neprávě soudícího světa. I počala dívka kloniti se k prosbám milencovým: láska a hrdost v ní sváděly krutý boj, jednak ji k oltáři pudíce, jednak od něho odhánějíce.

„Neotálej, Eližběto, dokavad dnešní noc neskončí panování své. Přejeť nám černé její roucho i zakryje kroky naše; a nežli nad horami kolem Lichnice první sluneční zábřesk zahoří, státi budeme pevně vedle sebe!“

A nečekaje na další svolení, polozmatenou dívku za ruku pojal, a vzav lampu se stolu, s omámenou nevěstou spěchal z komnaty. Dobře povědom hradu brzo stanul přede dveřmi, za nimiž doplněna býti měla míra jeho žádosti.

„Otec Hostivít ještě nespí,“ pravil tu k Eližbětě; „hoříť na stole jeho dosaváde kahanec — i bude míti knihu a kropeničku při ruce, aby vykonal obřad.“

A s těmi slovy vstoupil s Eližbětou do komnaty, kteráž byla příbytkem velebného otce, hradního starce. I seděl vážný Hostivít, sedmdesátiletý šedivec, u veliké knihy, na kteréž byl druhdy mezi klášterními zděmi po deset podletí psával, a potápěl ducha svého v doby minulé, o nichž v ní bylo povědíno slovy živými.

„Odlož knihu, otče velebný!“ vece k němu Vilím, „a pospěš vyplniti žádost velitelky své. Očekáváť, abys nad ní a nade mnou vyřknul požehnání, co nad novými manžely.“

„Kdyby vybranější byl šat váš, pane rytíři Liebenthalský,“ odpověděl vážně stařec, „neboť tuším, že na omylu nejsem, an vás i v tomto oděvu rolnickém poznávám, soudil bych, že od veselého kvasu přicházíte a vínem na smyslech pomaten, že sobě posměch tropíte ze starého muže.“

„Nech marných slov, velebníče! a rychle vykonej povinnost svou!“

„Tu vykonám!“ vztyčil se poněkud rozhorlený šedivec. „Vímť, že mi ukládá, vystříhati se popouzení k hříchu, a protož vás opouštím!“

I obrátil se, jakoby chtěl odejíti, ale rozvětřený rytíř náhle k němu přiskočiv a dýku z ňader vytrhnuv, zahřměl:

„Zůstaň, šedivče! anebo hněvu mého se obávej!“

Avšak Hostivít neohroženě, celou tváří se k němu obrátiv, silným hlasem jej odbýval:

„Hříchu se obávám a zatracení tvého, zaslepenče! Nevíš, v jaký proud se uvrhuješ a zároveň zachvacuješ dívku. Upusť ode mne a nech mne odejíti v pokoji!“

„Tedy odejdi!“ zařval Liebenthalský, a rukou křečovitou slabého šedivce za prsa uchvátiv, dýku po něm napřáhnul. Avšak pozadu jej pochytila Eližběta, a v náramném zmatku brzo na rozhorleného milence, brzo na velebného otce dotírajíc, množila jen nesnáze.

„Já nesmím přivoliti k žádosti vaší!“ dokládal se stařec. „Ruku i ústa moje víže vyšší moc: zákaz Sedleckého opata a krále Václava!“

Vilím se strašlivě zasmál.

„Ha, ha, ha! Tedy se pánové nadáli, že se láska moje o podobný kročej pokusí!? Nemám tedy proudem plouti, ač stojím na břehu a okem vysíleným, se srdcem zprahlým do něho se dívám? Avšak ať neplesají nad snadným vítězstvím! Musím svého nebe vydobyti, a kdybych cestu do něho měl svou vlastní krví poznamenati!“

Byloť strašlivo a lítostno, podívati se na zbouřeného muže. Se smrtelnou bledostí a opět planoucím zarděním střídaly se zoufalství a bolest ve tváři jeho. Žíly jeho byly naběhlé, a v rukou to jím trhalo. Hnultě pravicí, a dýka se mu zableskla nad hlavou. I zdálo se, jakoby bod její na cestě zpáteční hledal srdce za cíl svůj, a v náramném leknutí vrhla se mu Eližběta na prsa, ruce její zápasily s rukama jeho. Ostrá ocel projela jí leporostlé rámě, a červený proud vystříknul na bílý noční oděv. Dýku vypustiti, s hlasitým pláčem zařvati — klesající děvu v lokte zachytnouti a třesoucíma se rtoma krev zastavovati — vše mu se událo jedním okamžikem.

Eližběta, leknutím více nežli bolestí, sklesla na dubovou židli, i nechala sebou volně vládnouti, an jí Vilím, šátek si s krku strhnuv, ránu zavazoval, co zatím uleknutý Hostivít ve skříni po léčivém balzámu se sháněl. Nebyla však rána, jakž nyní stařec shledal, nic než protrhnutí povrchní kůže a malé proříznutí masa nad loktem, bez všeho nebezpečenství. Bez starosti jí ruku zavázal, a ona se zatím úplně zpamatovala. Jediný Vilím, ve svém rozjitření všechněch smyslů zbavený, dosaváde před ní klečel nohy jí objímaje a běduje. Děcko bylo se stalo ze statného muže, nemohoucí se v hořekování svém utišiti. Podobal se hříšníkovi kajícímu se za zlolající přestupky, a kajicnost jeho nebyla nucena, nýbrž z nejhlubší duše vystupující. Nemohlať se bez pohnutí celého srdce Eližběta na něho podívati. Nesmírná byla asi vášeň mužova, kteráž ho bázní, aby světici svou nerozhněval, v takovou lítost uvrhla.

„Odpusť mi, útěcho moje!“ bědoval rytíř, „nemohou se bez poblesku tvé milosti rozkládati života mého kořeny! Neodvracuj tváře své ode mne, aby nebloudila duše moje ve tmách!“

A Eližběta neodvrátila ani tváře, ani srdce od muže, pro jehož náramnou, avšak mužnou bolest se v ní rozněcovala novým dechem láska i outrpnost. Rychle se vzchopila a uchopivši Vilíma za ruku, zároveň s ním postavila se před Hostivíta. Stála tu v úplné své hrdosti, ne jakoby prosebnice před dobrodějem, alébrž co velitelka před sluhou. A předce slova její zněla tak vlídně a dojemně, že toliko neohroženosti ve službách věrně sestárlého zpovědníka se podařiti mohlo, neposlechnouti hlasu, vábícího k zrušení jeho povinnosti. Bylať se v okamžení tom s celou ženskou důstojností odhodlala, náležeti zúplna muži, v jehož prsou byla rozňala tak zhoubný a blahodárný plamen, a předsevzetí to dodávalo i důrazu i líbeznosti.

Avšak Hostivít pokrčil ramenoma — a nemohl býti slečně po vůli.

Mlčky odvrátila se dívka od něho, a uchopíc se lampy, již Vilím na stůl postavil, druhou rukou milence za sebou táhla, řkouc:

„Pojď se mnou, manželi — i bez slova a požehnání úzkostlivého starce! Nikdy více neopustím tebe! — Tuto před obličejem ukřižovaného zavazuji se tobě věrnou býti v žalostech i radostech, polož ruku zároveň se mnou na znamení kříže — a takž ať mě ruka věčného mstitele zachvátí, nesplním-li tobě slib tento, dokavad se nad námi požehnané ruce nevznesou.“

Oba stáli, ruku v ruce, před hrubým křížem na stěně visícím, a v raněný bok spasitelův kladli ruce. Žhavý blesk a silné hromu zarachocení stalo se svědkem jejich smělé přísahy.

Uprchlá hodina — a otvírati se začala brána Lichnická. Pod ochranou nočních temností a shlukující se bouře brali se z bohatého hradu velitelka jeho, Eližběta, milenec její, pan Vilím z Liebenthalu, s dvěma nejvěrnějšíma z domácí čeledi a s nejzmužilejší i nejoddanější dívkou služebnou. Cíl této noční cesty byly rakouské hranice, a za nimi nejprvnější chrám, kdežto milencové slib svůj opětovati chtěli, a nejbližší rytířský statek, kterýž by byli mohli koupiti. Příhodnější doby k útěku a vyváznutí z tenat pěvců svatováclavských nemohli se dočkati jako dnešní noci. Jakoby veškerá krajina byla veliký, tmavý hrob, nebylo v ní o životě ani památky. Vlažným dechem jediný vítr se jim cestou opíral, a jednotlivé, těžké kapky je pozdravovaly. Za horami z hluboka hřímalo.

Žádný ani slova nemluvil; ba i koně, jakoby věděli, že kolem ostrooká zrada číhá, potichu se pohybovali noční temností. Jeli takto asi hodinu. Dlouhý les před nimi rozprostíral hustou svoji síť.

„Až nás jenom větvovité jedle zastíní,“ začal nyní Vilím hovor s patrnou radostí, „odloučí se od nás všecky starosti. Ať si pak slídí svatováclavci po hustinách po zaběhlých jelenech a srnkách.“

Eližběta však neodpovídala. Byla v ní ochladla rozpěněná krev, a jakési tušení — a mohlo by se snad říci, že hlas veškerého světa řízení, se v ní ozýval, předpovídaje, že nedojde s milencem k oltáři. A sotva že chtěla starost svou Vilímovi projeviti, zazněla kolem nich i nad nimi, jelikož jeli hlubokou křovinatou roklí, píseň svatováclavská. I projali zvukové tohoto zpěvu duši Vilímovu, jako slova soudcova, hlásajícího smrt zločinci. Znalť je, an mu byli pokaždé zazněli, kdykoliv se mu nepřátelsky byl vstříc postavil sbor pěvců.

„Ztraceni jsme!“ zvolal ztrnulý rytíř, a další slova umřela mu na rtech. A nežli Eližbětě možno bylo, zeptati se na příčinu jeho leknutí, shluknul se okolo nich sbor jezdců, oddělujících jednotlivé noční poutníky od sebe. Ženské bědovaly, mužští klnouce po meči sahali — avšak čeleď již i v tom zbodaná s koně se kácela, s Vilímem pak uchváceným a ruce nazad svázané majícím uháněli dva jezdcové ku předu.

„Račte koně svého obrátiti k Lichnici,“ jal se jeden z cizích jezdců mluviti k Eližbětě, sám však již i koně za uzdu uchvátiv, v nadřečenou stranu jej otočil.

Ale nyní se k dívce přirozená hrdost a neohroženost vrátila.

„Kdo smí zastavovati kroků mých?“ zvolala skoro s mužskou odhodlaností, na sedle se hněvivě vztýčivši. „Kdo smí odlučovati Eližbětu Lichnickou od muže, jemuž se zaslíbila srdcem?“

„Nemařte slov, vzácná Eližběto Lichnická,“ odvece jezdec lhostejně. „My vám na to odpovědít neumíme, vykonávajíce toliko, co nám poručeno bývá. Co se vašeho muže dotýče, jakž jste ho sama pojmenovati sobě oblíbila — buďte, slečno, bez starosti; budete-li ještě zítra míti k němu chuti — s pánem Bohem! — my vám zbraňovati nebudem!“

Za nimi těšil jiný jezdec služku slečninu, jakž mu vážná služba děvče těšiti dovolovala.

„Nebroukej, holubinko,“ pravil, „neplač, hrdličko! Nežli nás tyto buráci nad naší hlavou až do košile postříkají, ležeti budeš opět v teplé postýlce, a svářeti se ti bude divotvorných bezinek, abys to leknutí vypotila.“

Avšak dříve ještě, nežli před nimi hradby Lichnické z temností vystoupily, hučel již déšť hustými potoky z těžkých oblaků. S polomrtvými ženskými dojeli jezdcové pěvců k Lichnici, a uleknuté čeledi velitelku i služku k dalšímu ošetření odevzdali. Je pak déšť dále zanesl.

Byltě to dávno čekaný, blahodějný déšť. Jakoby po občerstvující lázni probudilo se příští jitro. Nový život pohyboval se, kdežto včera jen zemdlenost se povalovala. Jediná smrt šklebila se na utěšenou, obživlou krajinu. I byla to smrt hrozná!

Podle toho samého sloupu, na němžto byl hlásník na bohatá Lichnici kletbu svatováclavského soudu nad Vilímem nalezl, právě podle toho sloupu nalezl na druhý den po nešťastném ujetí z hradu tentýž hlásník pana Vilíma, na sloupu pak opět nový list. I bylať na něm psána slova: „Mocí královskou vyplnil sbor sv. Václava rozsudek nad Vilímem Liebenthalským.“

A pan Liebenthalský ležel bez hlavy podle sloupu a hlava sražena v potoku krve podle trupu.