Slečna Lichnická (vyd. Alois Hynek 1889)/4.

Slečna Lichnická Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 204–210. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Lásky květ — zlatý svět.

Po celé krajině mezi nynější Přeloučí a Bohdančem táhl se hustý, starověký les. Byla tu místa, kam lidská noha ještě nedonikla.

Jen na pokraji této věčné hustiny stály uhlířské chatrče, nuzné a špinavé jako jich obyvatelé. Jediná, a sice dávno stavěná ukrývala se v hlubokém lese. Zdálo se, jakoby naschvál byla v temném tom houští postavena, neboť nebylo se žádné strany schůdného k ní přístupu, ani té nejmenší dělané stezičky, a kdokoli v ní přebýval, dobře musel býti lesa povědom.

V této chatrči, na měkkém mechovém lůžku, přes něž se bylo čisté prostěradlo a hebká poduška prostřela, ležel jinoch. Ukryt byl zahřívající peřinou a hlavu měl otočenou velkým šátkem. Tak ležel, ani sebou nehýbaje. Přepadlá tvář, vpadlé oko, bledá ústa a po celém obličeji patrné známky silného porouchání těžkou nemoc osvědčovaly.

U nohou na nízké stoličce seděla dívka, pozorlivým, ano tesklivým okem stíhajíc každé jinochovo dechnutí. Na spanilé její tváři střídala se útrpnost, naděje a bolest.

„Matinko, matinko! již se pohybuje!“ zvolala najednou polotajeným hlasem, a proud horké krve se jí rozlil po tváři, nahoru až do krásného čela a dolů až na panenská ňadra.

„Což pak jsem to nepovídala?“ odpověděl ženský hlas u okna, maštěným papírem zalepeného. „Dnes, a právě nyní, máme pátý den a pátou hodinou. Dávej dobrý pozor.“

A po těch slovech se vzchopila stařena, sedící u okna, i brala se ze dveří ven. A veliký černý kocour skočil za ní a v patách za ní proklouznul z temné světnice.

Jinoch na mechovém lůžku otevřel oči. Jako by dvě nadějné hvězdy se byly zjevily na obloze jejího štěstí, zaplesala dívka u nohou jeho sedící. Vstala a přistoupila k němu, plna sladké jakési bolesti.

Dlouho, jako člověk v kraji docela neznámém, upíral jinoch slabé zraky na spanilou dívčí postavu a na celé své chudobné a nepovědomé okolí.

„Kde jsem?“ byla první jeho temná slova. „A kdo jsi ty, postavo spanilá?“

„V rukou upřímných přátel,“ odvece dívka s takovou líbezností, že se jinoch, pln sladkého podivu, ještě lépe k ní obrátil. „Buďte bez starosti, a jestliže slabost nějakou na sobě cítíte — matinka mi dala, abyste se posilnil.“

A mezi tím z malého hrnečku nakapavši na čistou, dřevěnou lžíci jakési libě zapáchající tekutiny, jinochovi, an se ani hnutím ani pohledem nezdráhal, do úst ji vlila.

Jemný oheň proniknul žíly jeho. Bylo mu, jako by zproštěn všech tělesných okovů, všeho skličujícího neduhu, na perutích lehounkého větérku se vznášel k oblakům, kdež se mu jeviti počaly nadvětrné krásnější postavy — a mezi nimi nejkrásnější podoba ostřehující dívky. Slabounké usmání, jako by jasný sluneční pablesk po smutné podzimní obloze, přelítlo po tváři jeho, oči se mu zavřely a posilňující sen zastřel smysly jeho. S rukama sepjatýma a na prsou složenýma, s očima blahostí zaslzenýma stála tu před ním dívka; rtové její šeptali nábožnou modlitbu.

Stará žena, vykročivši z chatrče, bystrým okem otáčeti se začala mezi vysokými červenokorými jedlemi, a brzo i žádaného předmětu postihla.

Byl to silný, vysoký muž, kterýž několik jenom kročejův opodál stoje, napjatým do dálky zrakem lesní hustinu probíhal.

Zdálo se, jako by někoho velmi toužebně očekával. V tom sebou trhnul a hlavu nahnul, jako by z dálky blížící se kročeje dobře zaslechnouti chtěl. A také se nezmýlil. Silně zahouknuv, hned na to, sotva že se byl ohlas vlastního zkřiknutí utišil, hlas odpovídající zaslechnul.

„Dobře, že přicházejí,“ ozvala se za ním stará žena, a hned na to hustým křovím se prodírala malá lidská postava, čili spíše postava, kteráž jako by na mezích mezi člověkem a zvířetem, v temnostech lesních při sklánějícím se dnu divé jakés šelmě se podobala.

Za ní ubíral se jinoch, pomáhaje hustinou osobě ženské; oba zostřili kroků, jakmile spatřili chatrč a před ní čekajícího muže a ženu.

Upřímné, ačkoli krátké vítání bylo na obou stranách. Zdivočilý kluk objímal černého kocoura. Otázka stíhala otázku, odpověď kvapila za odpovědí.

„Plný hrnéček nejjarnější rosy byla bych oželela, kdybych se byla mohla podívati, když pana rytíře v hlubině hledali,“ promluvila mezi jiným letitá žena.

„Divení to bylo,“ odpověděl mladík, „i klení a křižování. Štěstí, že se tam ještě starý zbrojnoš nacházel, chtěje pánu poslední poctu učiniti. Ten to celému okolí s hořkým pláčem dokazoval, že si rohatý přišel pro nešťastného rytíře, an se byl zavésti dal černokněžníkem Horinou.“

„Co dělá Lidka?“ tázala se příchozí dívka, a mezi tím, co jí stará odpovídala, poslouchal starý, jaké mu mladík zprávy přinášel.

Vstoupili do chatrče.

V tichém úžasu zastavili se na prahu světnice — čarovný se jim objevil před očima obraz. Slunce se potápělo v zlaté večerní koupeli, z níž lesknoucí se prouhy pronikaly hustou lesinou. Otevřenými dveřmi sprosté chatrče plynuly v dřevěnou, tmavostěnou světnici. V této záři, jako by v záři blesku pochodícím z krajin rajských, klečela dívka u lože nemocného jinocha. Byloť, jako by anděl strážný klečel podle milého svěřence. Modlila se, nepozorujíc v prvním okamžení příchozích, až ji kocour, v podivných skocích okolo ní se otáčeje, z proudu vřelých citů vytrhl.

Vzchopila se a spatřivši na prahu své pokrevné, po prstech, krokem lehounkým, spěchala jim v ústrety, dívce přišlé se vrhnouc okolo krku, a hned na to opět k ostatním prosebně ruce vztahujíc, aby spícího neprobudili hlasitým mluvením. Mužové ale i se stařenou vešli do vedlejšího přístěnku, jenž dílem za ložnici, dílem za špižírnu sloužil, a tam se u džbánu nahořklého piva a bochníku samožitného chleba do horlivého hovoru pustili.

„Já jsem ti to, matko, neschvaloval,“ ozval se mrzutě starší z mužů, a jakoby této své mrzutosti ulehčiti hodlal, hodně hluboko do bochníku zajel. „Já jsem tě varoval. Zvadne-li mi Lidmila — tu ti před Vávrou povídám — do smrti s tebou ani kůrky neschroustnu.“

„Je-li možná?“ odsekla na to stará matka, a blýskavé své oči naň jaksi jedovatě upřela.

Bylo pomlčení v komoře; jen klapot nože anebo žvýkání zdravých zubů bylo slyšeti.

„Zdárného mám synáčka,“ spustila pak opět stařena. „Já se mu starám, aby se rod jeho na rytířské lože dostal — a on —! Inu, jsi-li moudřejší, pane Horino, nežli — s pánem Bohem! já naleznu také jinde kůrky i zubů, které ji se mnou schroustají.“

„Nu, nu, paní matko! abys nepřekypěla!“ nadhodil Horina, starou hledě uchlácholiti. „Domníváš-li se, že ty tvoje lázně a a masti tolik zmohou, já se nebudu mračiti, dostane-li se holka za rytířský stůl.“

„Dostane, dostane!“ mumlala Miluše, hlavou kývajíc a kocourovi srst uhlazujíc.

Horina pak se obrátil k Vávrovi.

„A co dělají zpěváci?“

„Divím se, že tě až dosaváde nevyčuchali,“ odpověděl Vávra. „Nedělají sice povyku, že se tělo Jetřichovo pod Lichnicí nenašlo; o kabát bych se ale založil, že po něm — a při tom i po tobě — zvláště pak ale po matince slídějí.“

„Vítr přes naši střechu netáhne,“ ušklebila se stoletá baba „ať si slídějí. Zde nás nenajdou, leda by šli sbírat kapradí.“

„Teď nás mohou navštívit,“ odtušil starý kovář. „Za Jetřicha se uschováme, jako za železnou zeď.“

A takto hovořili, brzo hlasitěji, brzo temněji, jakž je právě předmět rozhorlil, až je noční houkání sov upamatovalo, že čas jest, uložiti se na odpočinutí.

Také Lidmila, na prsou sestřiných, v blahém spočívala spánku. Milostní snové zajímali ducha jejího, a ponejprv po dlouhém čase rozkvítalo jí na tvářích usmání, an se probudivši rychle jednou ještě celý děj dnešního snění v duchu přeběhla.

Otec, mladý Vávra i stará babice byli se již dříve z druhého kouta takořka vykradli, mužští za příčinou potravy, Miluše po kořínkách za ranního větru se pustivše. I byla dívka milotvárná rychle oděna, a otevřevši čili vysadivši malé okénko, nechala čerstvé povětří temnou příhradou táhnouti. Hleděla ven. Posilňující zápach lesních bylin a stromů plynul na lehkých perutích ranního vzduchu k ní, a učinil, že spěšněji začalo srdce její tlouci. Byloť nábožné pohnutí v mysli její, sladké pohnutí, i spolu bolestně tísnící, až se rozplynulo ve dvou velikých slzách, třpytících se co rosní kapky na pěkných řasách. Bylať ruce sepjala, a odříkavši ranní modlitbu, po prstech, jakoby stín, vtáhla se do světnice, kdež až dosaváde dřímal raněný jinoch. Leč jako se stává, že se rázem ze sna protrhujeme, jakmile se jistá hodina, ano i očekávaná osoba přiblíží, procitnul i nyní jinoch, ačkoli nebylo příchodu dívčího slyšeti. Velké, ale dobrodějné krůpěje potu stály mu na čele, oživující teplo proudilo žilami jeho, ano i slabý zásvit ruměnce bylo mu viděti na tvářích. Oko jeho, mnohem jasnější nežli včera, upřelo se utěšeně na dívčí podobu. Jasno proniklo mysl jeho, i pamět mu osvěcovalo. V okamžiku tom stála před ním celá jeho minulost — avšak stála před ním přece jakoby za tenkou rouškou — všecka se mu zdála býti pouhým snem.

Jediná toliko postava v takové mlhavé tkanině podobala se podstatě trvající, přešlé z minulých dob v krásnější přítomnost, a postava ta léčila mu rány, jakéž mu způsobila trpkost dnů předešlých. Bylať to postava Lidmily.

„Bůh tě pozdrav, dívko spanilomyslná,“ vece jinoch a tolik síly v sobě cítil, že sebou pohnouti, ano i dívce ruku podati mohl. „Jsi-li ty jediná mojí ošetřovatelkou?“

A dívka uzardělá vložila třesoucí se ruku svou v ruku jinochovu, řkouc:

„I otec i otcova matka ošetřovali vás, pane rytíři, an jste nešťastně dokonal jízdu o Lichnickou slečnu.“

Poslední slova jí nesnadně z úst vyklouzla, a to tím více, an ji byl rytíř, ruku jí jemně tiskna, až úzko k sobě přitáhnul, a nyní pohřížen v krásách jejích, ani oka z ní nespouštěl. Stálať tu před ním v tmavé plátěné sukničce, kteráž nebyla dosti dlouhá, aby nejútlejší nožku byla přikryla; od beder pak ji viděti bylo v pěkné čisté košilce, úzce přiléhající kolem bílé šíje, avšak volné okolo plného ramena, a visuté až k vábícímu loktu. Červený šátek otočen byl okolo krku, i po ňadrech okolo tílka a vzadu zavázán. Stálať tu jako dívka venkovská po domácku, kteráž se nenadálá, že by ji už zastihlo oko vyvoleného.

„Jestli se nemýlím, jsi Horinova dcera?“ táže se jí na to rytíř hlasem nad míru vlídným a příjemným.

„Vaše služka, vzácný pane!“ zvolala dívka, a hlavu na rychlo sklonivši a oběma rukama pravici jeho pochytivši, horoucími ústy líbati ji počala.

S podivením vyvinoval jinoch pravici svou, i staloť se, že poněkud vzchopil se na měkkém lůžku, a ruka jeho že padla dívce okolo tílka, a ona že ještě úžeji přilnula k němu. Obou tváře dotkly se — i rtové jejich potkali se a ohnivé políbení — tato jiskra čisté milosti! — pronikla jako čarodějný zápal jich žilami.

Pomatená vytrhla se mu Lidmila, a čelo i tvář, i oči a ňádra si ukrývajíc, letěla do vedlejšího přístěnku a blahostí plačíc vrhla se na prsa sestře, kteráž ještě po včerejší cestě umdlena spočívala v ranním spánku.