Slasti a strasti cestujícího Čecha/Snídaně

Údaje o textu
Titulek: Snídaně
Podtitulek: (Článek na přemyšlenou našim hostitelům a krčmám věnovaný)
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 112–117.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Měli jsme na začátku měsíce září, avšak slunce pálilo parnem červencovým a k nesnesení vytápělo ulice Pražské. Těžko bylo mezi tou kamennou směsicí domů oddychovati, a to tím tížeji, an se pověst o asiatské vražednici — o nemilosrdné choleře roznášela.

I těšil jsem se na zejtřek, doufaje, že pod širým nebem ve vlnách čerstvého povětří se zotavím a okřeji. Mělť jsem na čas Prahu opustiti.

Jitro přišlo — ale jitro mlhavé. Ulice tonuly v dýmu a smrdutém výparu, v němžto se již hasnoucí lampy jako smutné pochodně vzdáleného pohřebního průvodu míhaly. Mrtvo bylo ještě po městě; kdo za denním chlebem přes práh nemusil, pečlivě se choval v uzavřeném obydlí.

Kam se děla moje krásná včerejší naděje? — Těsně musil jsem se v dostavníku krčiti; místa bylo sice v hojnosti, ale i chladného ranního větru nebylo na mále, a před tím neočekávaným soudruhem cesty své, letní oděv maje na těle, tesklivě jsem se v koutečku ukrýval.

Aj, to bude cesta veselá! Ze šedých mraků sypal se drobný déšť jakoby nejhustším sítem, a celá krajina kolem jakoby neprohledným závojem zastřena ležela. Venku, mimo vůz, nebylo na celý den velkého vyražení očekávati — a to mě nemálo bolelo. Ušlať mi malba krásného i nekrásného okolí, a jakýžto úplný obraz poutí svých měl jsem pak podati, nemaje, kde bych osoby své sestavil? — Avšak vždyť jsem nevyjel, abych pouhé krajiny ohledal, abych živá města proběhl a mrtvé zříceniny prolezl! — Lid, lid jest heslo moje, a při vyobrazení jeho se mi snad odpustí, bude-li někde vůkol něho slabší stafáže. Musíme si již nějak pomoci.

Z venku obrátíme pozornost svou do vnitřku — do vozu. Avšak tuť musím opět něco z ničehož tvořiti, jakoby se bylo všecko proti mně spiklo, aby se mi předmětu k cestopisu nedostávalo!

Jediný vedle mne seděl pocestný, a slova jsem od něho ještě neslyšel, tvář jeho ještě ani nezahlídl. V plášť až pod nos ukrytý vedle mne v druhém koutě spočíval.

Začalo se rozbřeskovati. — Slabý úsvit objasniv stěny drkotajícího dostavníku, objevil mi poněkud i tvář mého soucestníka. Byl to mladík sotva třicetiletý, tvářnosti velmi půvabné, ačkoli ubledlé, ba jako zmrtvělé.

Patrně se na ní mnohé i těžké utrpení jevilo, výrazu jí dodávajíc mužnějšího, nežli jeho věk byl. I nemohlť jsem bez upřímného soucitu chvilkami na ty bledé tváře a modré oči, jakož i na pěkné, malé rty pohleděti, jež hustá smědá vousiska zatemňovala.

Plášť jeho byl ze sukna velmi pěkného, a na hlavě měl polskou čepici s těžkým stříbrným třapcem a sobolovým okrajem.

Mrzelo mě, že jsme oba až posud jako němí vedle sebe seděli; i mrzelo mě to tím více, že jsem sám jak do řeči se dáti nevěděl. Onť, jakoby se v duchu po dalekých krajinách toulal, oči neodvráceně v protější kout dostavníku upíraje, mne si ani nevšímal.

Na rozprávku o povětrnosti již mnoho vtipných šípů se vystřílelo, i dosavad slova „dnes máme hezký den“ za terč úsměchu slouží. Avšak děje se jim křivda — těm slovům nevinným, a často při tom sám takový vtipálek zbraň jenom na sebe brousívá.

Povětrnost jest jako sám sebou se nahazující začátek, v přírodě ležící příčina vší rozpravy v besedách i na cestách, a toliko na tom záleží, jak se jí užije. „Jak se máme?“ ovšem na místě prvním stává; ale hned po této otázce slyšel jsem již muže dosti rozumně dokládati: „Dnes máme pěkný den!“ a několik těchto slov nepatrných vidělo se mi pak bráti na sebe podobu zrna hořčičného, zrůstajícího v keř veliký, na nějžto i nebeské ptactvo se slétává.

„Dnes nás nebe trpělivými býti naučí!“ prohodil jsem tedy konečně k soudruhu mlčícímu, oknem ukázav na krajinu deštěm zataženou. „Dnes nám bude mrzutou zkoušku přestáti.“

Soudruh můj poněkud hlavu nadzdvihnul. Zdáloť se, jakoby z hlubokého snění vytržen, teprv se zpamatovati musil, že naň kdo promluvil.

„Nebe nás od početí až do skonání zkouší,“ řekl pak na to hlasem tichým a líbezným.

„Ale je to věc zpropadeně nemilá, že nám aspoň toho dne ferie nedává, když se na ně z celého srdce těšíme,“ usmál jsem se, hodně již promrzlý ještě tužeji do kouta se tiskna. „Takového dneška jsem se včera nenadal!“

„Člověk nemá se na nic těšiti,“ odpověděl mi soudruh můj opět velmi krátce; ale mě zamrzla jeho filosofie. V teplém plášti zahalený také bych ji byl dovedl, avšak s tělem překřehlým podléhal jsem více lačnému žaludku, než mudrujícímu rozumu, a nemohl jsem ani tak nad sebou zvítěziti, abych se byl aspoň na snídani netěšil.

Jsoutě věru v životě lidském okamžení, kdež dobrá snídaně myšlénkou nejutěšenější bývá; a takové okamžení přepadlo mne, když jsme se ke Středoklukům blížili. Tam na cestě do Karlových Varů první zastavení bývá, a co se zatím koně přepřahují, pocestným času k snídaní se popřeje.

Rychleji se tu po ní snad ještě nikdo nehnal, jako tentokráte já — člověk nofilosofický. Ani déšť napořád trvající, ani blátivý dvůr kroky mé nezastavily; udatně jsem se až na práh hostinské světnice dostal. Na prahu jsem se však poněkud zastavil.

I napadloť mi, jestli již který matematik tu práci na sebe vzal, aby všechny všude cestopisy spočítal, jež od několika dvaceti roků Evropu zaplavily. Tuším, že je to počet bez konce. Mnoho se tu lhalo, i mnoho pravdivého řeklo; známáť věc, že se i na nás nezapomnělo — avšak péro bývalo větším dílem ve žluči smáčeno a podoba naše tak zpotvořena, že nás bylo s těží poznati.

Chudobu jsme viděli na oněch obrazech při prvním kročení na mezník český, nečistotu při prvním vstoupení pod střechu českou. Lenivost, tupost, zarytost — a jak se všecky ty krásné sestry jednoho rodu, surovosti, jmenují — to bývají ti spanilí geniové, jichžto nám zvláště po sousedních krajinách za věčné průvodce udělovali, a krev moje horoucím klokotem vířila, kdykoli jsem takto hanebně zkažený otisk tvářnosti naší uviděl, i byl bych se vždy rád na nejvyšší místo ve vlasti postavil a hlasem všepronikajícím zahřměl: „Ejhle, tak o nás píší — pomstěme se; ale pomstěme se šlechetně! Skutky ušlechtilými světu dokažme, že lhou pisálkové a na cti utrhají kmenům národu největšího!“

Zvláštní muka — trápení neobyčejné by se vymysliti mělo na cestopisce, kteří ledva krajinu proletnuvše, o krčmu zavadivše a na tvář neznámou pohleděvše, úsudky o celém národu pronášejí. A bohužel, tak s námi jednali u příležitosti nejedné!

Obcuj s národem, v žalostech i radostech jej pozoruj, tajná i veřejná jeho přání zpytuj, síly jeho skoumej, mravům, jazyku a historii jeho se přiuč — a pak o něm piš! — jinak jsi hříšníkem na věci nejsvětější, jež udržuje člověka na zemi v důstojnosti lidské — na cti národní!

Toto i jiné, méně více známé, připadlo mi na mysl, když jsem na prahu ranního našeho útočiště, Středoklucké hospody stál.

Uprostřed dosti nízké a nevelmi prostranné světnice uviděl jsem kulatý, dubový stůl, na jehož jedné polovici hromada čočky na přebrání a nepochybně i na dnešní oběd uchystána ležela — na druhé straně měli jsme k snídaní zasednouti. Sotva tři kroky od nás, vedle okna, seděl u chatrnějšího stolku vysloužilý voják — toulavý po vesnicích krejčí — a mezi strakatou směsicí ostřižků jako pán vládu veda, druhý rukáv do nového kabátu hospodářova všíval. Před námi u dlouhé tabule roztahovalo se několik dýmajících vozatajů v modrých halenách, vedle nichžto žena uplakané robátko převazovala; za námi u kamen pokašlávala bezzubá stařena, pod námi pak a nad námi seděla i hemžila se taková hejna černých much, že by je ani za přestupný rok onen pověstný hrdina nebyl potloukl, jenž dle pohádky na pasu nosil: Sedm jednou ranou!

Avšak toto vše mohlo i k romantické okrase hospody sloužiti; ano, i dýmu a páry, jež mě tu zadusiti hrozily, byl bych se odhodlaně bez reptání nalykal: ale že mladá, hezká hospodyně hrubě ani slova nemluvila a ledabylo se otáčela — blátivá podlaha, poletující kolem slepice, slídící pes a špinavá děvečka, jež nám po kávě v půlpintové nádobě vody přinesla — to mě předc poněkud popudilo.

Se strachem očekával jsem, brzo-li soudruh můj na české hospody láti začne — neboť vím, co cizinci umějí, a na soucestníku poznával jsem vždy patrněji, že je cizinec. Ten však hrubě ani okem vůkol nehodiv, jen sklenici vody vypil a na kousek cukru balsámu si nakapal. Nemocnická snídaně! Určenou sobě kávu daroval služebné dívčici, promluviv jediné: „Chce panenka?“

Ale já jsem zaplesal! — Ó mého omylu! — Ze rtů cizincových české slovo? — Zněloť, jakoby je byl Polák promluvil. Od toho okamžení stal se mi soudruh ještě půvabnějším, a každé hnutí jeho cosi důležitého obsahovalo. Dle jemných způsobů, dle drahých prstenů, skvostného prádla a plné, pěkné pisánky, o znamenitém vychování a stavu jeho se dalo souditi.

Snídaně ani drahá ani laciná nebyla; já však na to málo dbal, jáť jenom líbeznou stránku hostince chtěl mermomocí vyzpytovati, avšak to se mi arci s naplněným žaludkem povesti nechtělo. A kdož by raději nežli já pochválil, cokoliv se po Čechách vyskytá?

Mámeť krásné čisté hostince po vlasti, a milo jest do nich vkročiti; ale proč jsem jinak uspořádaný právě na silnici napadnouti musil, kdežto se denně roj cizinců do Varů a do Prahy jedoucích zastavuje? — Jak snadno jediná snídaně péru uštěpačnému příležitosti k zprznění celého života našeho podati může!

Čistota i ochota nejsou věci předrahé, aby se v každé hospodářství uvesti nedaly; jimiť se dům zmáhá — bez nich i v nejsilnějších základech se rozpadá. Vy pak, správcové a učitelové, jimžto naše upřímné stesky spíše k uším se donesou — vy byste o dvou oněch věcech, jakož o článcích nejdůležitějších s národem jednati měli. Vámť lidu vedení od let nejútlejších až do věku šedivého svěřeno, vy máte pomáhati, aby se národu našeho ráz pořád krásněji a utěšeněji vyvinoval, a jméno české se všech stran se lesklo na obloze domácí i na cizokrajné, jakož i v skutku oči nezávistné nad září jeho všudy se radují, a ústa pravdomluvná chválu jeho hlásají.