Slasti a strasti cestujícího Čecha/Liberec. Psací tobolka. Fridland

Slasti a strasti cestujícího Čecha Josef Kajetán Tyl
Karlovy Vary	Liberec. Psací tobolka. Fridland	Hořelice

Údaje o textu
Titulek:	Liberec. Psací tobolka. Fridland
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 125–130. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I měl bych velikou příčinu, zanevříti na všeliká přísloví. — Nemohu si pomoci. Zdáť se mi ale, že by mnohých mrzutostí na světě ani nebylo, kdybychom těch mrzutých přísloví neměli, neboť by se ty mrzutosti přiházeti nemusely, aby se mrzuté přísloví splnilo.

„Člověk míní, Pánbůh mění.“ Velmi těšitelné, avšak i velmi mrzuté!

Já chtěl do veselých přívětivých Sas — a ejhle! najednou se od západních pomezí naší milé vlasti u východních octnu! „Cestníci“ čili pánové, jimžto jsem v Karlových Varech bratrské „sou“^[1] předložiti chtěl, odjeli mi, jak jsem již pravil, nežli mě dostavník s trudnomyslným Polanem do lázní dovlekl, a já měl milosrdným nebesům zač děkovati, že jsem ještě aspoň vozu do Teplic jedoucího nalezl. Stalť se mi útočištěm v zoufanlivé osamělosti mé.

V osamělosti? — Ba! — I zajímavý Polan s milým Ondruškou mě opustil. Plakaltě jinoch citlivý dlouho na hrobě otcovského přítele svého, pana Řešovského, až pak se najednou vzchopil, a jakoby tajnou mocí — toužícím srdcem nebo zlým svědomím poháněn, stání tu déle neměl.

„Spatříme se ještě, příteli, věř mi!“ pravil ke mně. „Loučím se s tebou, abych poslední květ pozemských blahostí svých uchránil, a pak se s ním radoval v tvých krásných Čechách!“

I musil jsem ctíti tajemství jeho, a nechal jsem se do Teplického vozu zabedniti, aniž mi povědomo bylo, kam se nově získaný přítel ubírá. I nechtěl jsem tedy také věděti, kam já pojedu, a na zdař Bůh do vozů přichystaných sedati jsem si umínil. — Vezte mě, kam se vám líbí! —

Ach! ach! osudové se šeredně na nevůli mé pomstili! — Utěšenou, požehnanou krajinou jsme jeli — to je pravda! — ale co je to? jaký to čarodějník tropil se mnou žerty? — Jsem-liž to doma — mezi pilným, přičinlivým, schopným rodem slovanským? Hranice české jsem dosavad nepřejel — to vím! — Uši natahuji, oči otvírám, ale po Slovansku ani památky!— „Böhmen“, jenom „Böhmen“ se kolem ozývá.

Ajta! — tu zaznělo po česku jméno osady! — Ach, jeť to pouhé jméno, po slovansku přikrojené okénko, z něhož tváře cizí vykoukají. A smějí se tváře tyto — smějí se vesele: neboť kolem směje se hojnost věcí na ně. I zanesl jsem se v duchu do krajin, kdež okénky tváře české vykoukají, a bylo mi pojednou, jakobych samý pot a mozole viděl a žádnou veselost. I začalo mě v očích cosi šimrati a páliti; z prsou pak se mi hlasitý žalm vyvinul:

„Z hlubokosti svých těžkostí
Volám k tobě, ó Pane!“

Přátelé moji vědí, že zpěvák nejsem; tenkráte jsem ale jako Lablache, jako Bernadotti zpíval, tenkráte jsem pravý div dokázal! — Sám totiž vozka můj zarazil cvičení svoje s tříprameným bičem, naklonil dlouhé ucho pod širokým kloboukem, a když se dokončil zpěv můj, přívětivě zuby vyšklebiv, obrátil se ke mně s pochvalou: „Tos is a schins Gsangel!“

„Dejž Bůh, aby se také na nebesích zalíbil!“ vzdechnul jsem, a otřesen silnějším vozu drkotáním ven vyhlídnuv, spatřil jsem, že do Liberce vjíždíme, čili — sit venia verbo — do Reichenbergu!

Byloť jen jediného kroku potřebí, abych se byl přesvědčil, že mě bohaté průmyslné město v lůno čili mezi zdi své přijalo. I učinil jsem jej. Vkročil jsem do hostince.

Ejhle: v prostranné, avšak dosti neúhledné světnici s učazeným dřevěným stropem seděli tu muži pověstní — bohatí soukeníci. Jakási pánovitost, pochodící z vědomí veliké zámožnosti, a milá sousedská prostota, jevící se ve tváři a slovech, obraz oněch časů mi tu kolem vykouzlily, kdyžto v předním věku města říšská ještě na pány hrála. S potěšením bylo poslouchati hovor o věcech domácích i veřejných, a rokování mužů o všech dílech světa.

Já tu neměl známé duše, a po cestě utrmácen seděl jsem v koutečku nemluvný, na rozkoši přestávaje, kteráž se mi uchem do srdce vlévala. V pravo popisoval kdosi Filadelfii a Boston, po levé jiný Kalkutu a předhoří Dobré naděje; okolo nich smáli se ještě dnešní divadelní hře a za nimi vypočítávali cenu vlny a indiga; u prostřed světnice pak honili se okolo billardu, nad nímž na každém rohu jednoduchá lampa nevelké záře vydávala, dva statní hráči, na jejichž do modra pobarvených rukou viděti bylo, že jich všedního dne k něčemu jinému potřebují, nežli k prohánění pěti kuliček. — Dnes ale měli neděli.

I díval jsem se na to všecko zajisté okem pozorným; ale aj! brzo vše vůkol mne jiné a jiné tvářnosti a podstaty nabývati, vše jako v chumelici motati se a převraceti začalo: buďto že jsem umdlen oči zamhouřil a — snil, a nebo je nad obyčej vyvaliv — u vidění byl.

Octnul jsem se totiž v jiných českých městech naší české vlasti — s jistotou dokládati se nemohu, byla-li to Kutná Hora, Čáslav, Písek, Klatovy, nebo Rakovník s Táborem a Přelouč s Bohdančem, jelikož podoba napořád se měnila, tu jedinou známku stálou na sobě nesouc, že české jméno měla — nevím zkrátka, kde jsem byl, ale v Liberci jsem tu chvíli nebyl. A protož i vůkol vše jinak vyhlíželo. Nadarmo jsem tu chtěl 1200 soukenníků, 500 tkalců a 300 punčochářů sečísti; nadarmo jsem po milionech se ohlížel, do roka probíhajících rukami pilných dělníků; neviděl jsem ani tu pohodlnost ani rozkoš vezdejšího života; neslyšel jsem ze všech končin krásnou pověst, jakož mě to všecko v Liberci potkalo, a začal jsem se v duchu tázati: Proč to i jinde nenalezám? Proč to i jinde nevidím? Čili tuto, v místech českého jména, tupější hlavy myslí a lenivější ruce se hýbají? Při sám Bůh! to jsem říci nemohl a nesměl, a bychť i rozeným těch míst nepřítelem byl; neboť vtipné, pracovité, dobrosrdečné a mírné plémě má v nich bytování své, ale od mnoha časův na neduh postonává, proti němuž toliko národní osvěta, počínající hned v prvních a nejmenších školách i vedoucí až v tajnou svatyni všeho umění, platného léku poskytnouti může.

I zarmoutil jsem se v duchu, a nevím věru, jakých nelibých obrazů bych v tomto svém zármutku byl ještě viděl, kdyby mě posléz nastávající vůkol tichost a sklepníkova slova, promluvená ke mně ze všech hostů nejdéle tu sedícímu, ze snů a vidění mých nebyla vytrhla.

„Musímť Vašnosti zejtra ráno časně zbuditi,“ omlouval se tentýž, vyptávaje se, nebylo-li by libo jíti spát? — A já poslechl hlasu jeho, on pak dostál slibu svému. —

Liberecký dostavník do Fridlandu jesti vozíček velmi lehounký a za tři hodiny na místo dojíždí. I seděl jsem opět samoten — vyjmu-li v nábožných myšlenkách pohříženého a do romantického Haindorfu putujícího kněze řádu sv. Františka — i seděl jsem nevelmi vesel pod nebem rozplakaným.

Sáhl jsem do kapsy pro tobolku, památku po soudruhu mém na cestě z Prahy, po trudnomyslném Kazimírovi. Při loučení, an jsme se bolestně jeden druhému z náručí vinuli, nevím jak mu vypadla, a já ji choval jako drahou zástavu, že se opět shledáme.

Obsahovala dopisy od rozličných rukou a z rozličných časů, i zvláštní poznamenání mladého Polana z mohutně pohnutého života. Nejznamenitější byly dopisy dívky, jež se Ludmila podepisovala, a listy v Pánu zesnulého strýce Řešovského.

Psala dívka mezi jiným:

„Já se s Tebou loučím! — Horké slze kanou mi po horoucích tvářích, hlava mě bolí — nevím, jak dny příští přečkám. Miluji Tě! — Ach, jesti to chudé, chladné slovíčko, Kazimíre můj! — „miluji Tě“. Tebou se život můj zňal, Tebou duše má se počala, Tebou jsem poznala, že živa jsem — a jasně otevřely se vlasce mé i oči moje, i vidím, i cítím, proč živa jsem! Tebe opustiti musím — to nyní povolání mé. Slzeti budeš, vadnouti bude mysl Tvá, neboť vím, že miluješ dívku svou, i milovati budeš daleko vzdálenou; ale v této bolesti své nezapomeneš na povinnosti starší a světější, a žehnati budeš lásce dívčí tak srdnaté, že rozloučení se od milence sama zvolila. Otcovského dobrodince svého zarmoutiti nesmíš. Šlechetný jest, to vím; prosba mileného a milujícího synovce vymohla by na něm, že by se odřekl naděje, jakovéž v Tebe skládati uvyknul; ale směla-li by se dívka chudá, cizí — pouhá herečka — nadíti, že by ji kdy vznešený hrabě Řešovský s radostí v domě svém uvítal? Nebyl bys sice první, jenž v zápalu mladistvé, oblažující lásky, anebo v záněti prchlé, oslepující vášně dívku z Thaliina chrámu k Hymenovu oltáři uvedl — já však nechci býti z oněch, ježto snad později na povolnost ženichovu naříkaly. — Loučím se s Tebou, ale duše má bude okolo Tebe se vznášeti, lásky mé květ neuvadne nikdy. Miluj mě, jakož milujeme oplakané v hrobech přátely — a v náručí jiné — nikoli! nikoli! to si nesmím na mysli představiti — to nemohu napsati!“

Slzami byly řádky tyto zkropeny, patrno bylo, že se přečasto čítaly.

Jiný, pozdější lístek téhož písma zněl takto:

„Plesám i velebím osud lásky své ! — Snad i obraz nešťastné dívky provází Tebe nyní, jinochu drahý! Ó, by se vznášel před Tebou a jako ochranný cherub rány zachycoval nade drahou hlavou! Se setníkem Křepinským setkala jsem se, a jeho sestrou doufám, že k Tobě dojde toto pozdravení mé. — Časy uplynuly, změny veliké staly se; ale srdce moje dosavad k Tobě lne — i nevím, jak se ukončí boj jeho. Dosaváde Ti tykám, Kazimíre! Není to pouhá láska, Kazimíre můj! jestiť to i hrdost dívčí, statný Polane! — Slyšela jsem o hrdinství Tvém, a duše moje plesala. I plesám opět v pomnění na Tebe, ačkoli tě snad nikdy více nespatřím — nikdy více!“

Nejposlednější dopis starého Rešovského obsahoval toto:

„Poslechni toliko srdce svého; na mne se neohlížej — na starce nad hrobem stojícího. Jáť vypil života číši až na dno, více hořkosti než sladkosti v ní shledav, i nechci, aby se Ti vedlo jako mně. Pevně se uchyť kotvice, na níž jediné života Tvého štěstí se snad ještě udrží — já tebe nekárám; já Ti přeji jasných, milostných dnů. Vyhledej Ludmilu svou, doufáš-li v srdci jejím ochranného útočiště po přestálých bouřích nalézti; aneb našel-lis ji, pospěš s ní k churavému strýci, aby Tě požehnal.“

Tu jej nesou! —

Pohřební průvod vlekl se před námi z malého, nízkého domečku, an jsme do Fridlandu vjížděli. Temně zněly rohy k smutnému zpěvu, hlasitý ozýval se pláč. — Jesti to tiché — mrtvé, ačkoli dosti výstavné město — ten znamenitý Fridland! — O památném zámku nemluvím, jelikož mi tenkráte času nezbylo, kroky své zatočiti k vysokému vrchu.

I nebyloť mi volno v tomto nehlučném, dle jazyka, obyčejů, dle prodeje a koupi napolovic cizím městě. Obloha se vyjasnila, slunce rozesmálo — do vozu sedaje, Bohu jsem děkoval, že jsem se již jednou ke krajině té zády obrátiti mohl. Z hluboka oddechnul jsem si pod šírým nebem!

1. Soucestníci.