Skládání o starém námořníku

Údaje o textu
Titulek:	Skládání o starém námořníku
Autor:	Samuel Taylor Coleridge
Zdroj:	Skládání o starém námořníku. Christabel. Kublaj chán. S.9-36 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	V Praze: J. Otto, 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Václav Sládek
Licence překlad:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Píseň o starém námořníkovi

English

Sloha první

Starý námořník potká tři veselé tovaryše pozvané na svatby a zadrží jednoho Hle, to je starý námořník
Z tři jednoho on chyt’. —
»Pro šedý tvůj vous a žhoucí zrak,
co nenecháš mne být?

Dům ženichův je dokořán,
jsem první z příbuzných;
pln hostů byt a stůl je kryt,
slyš sám ten hluk a smích!«

Jej drží rukou kostnatou.
»To byla loď,« dí on.
»Pusť! Vari! šedý divouse!«
Hned ruku spustí on.

Svatebčan jest přimražen okem starého mořského plavce a musí poslouchati, co povídá Jej drží okem řežavým; –
Stál svatebčan v ten mžik,
jak děcko slouchá tříleté;
svou proved’ námořník.

Na kámen used’ svatebčan,
on musí dát mu sluch;
a mluví starý námořník,
ten žhavooký druh:

»Po pozdravu loď z přístavu
šla převesele dál
pod kostelem, pod návrším,
kol majákových skal.

Námořník vypravuje, jak loď plula na poledne dobrým větrem a krásnou pohodou, až dospěla rovníku. Vychází slunce na levo,
vychází z moře ven ;
je zářící — a k pravici
do mořských padá pěn.

Výš’ každým dnem, až nad stěžněm
je v půldni vidět stát.« —
Host ze všech sil se v prsa bil,
neb fagot slyší hrát.

Host doslechl svatební hudbu; ale námořník pokračuje ve svém vypravování Do sálu vchází nevěsta;
jest jako růže květ,
ji, pokyvuje hlavami,
sbor hudebníků ved’.

Host ze všech sil se v prsa bil,
leč musí dát mu sluch;
dál mluví starý námořník,
ten žhavooký druh:

Loď hnána bouří k jižní točně. »A nyní silou ukrutnou
se bouřný vichr zdvih’,
v loď vrazil dravou perutí
a hnal a hnal nás v jih.

A přídu v sklon a stěžně v klín,
jak ten, kdo v patách jek a zhyn,
na nepřítelův šlape stín
a střemhlav pádí v před, —
loď letí dál, a vichr řval
a v jih a v jih nás met’.

Teď přišly mha a sníh a mráz
tak divně studený;
stožáru výš’ led kol plout zříš
jak smaragd zelený.

Země ledová, kraj hroných zvuků, kde živoucího tvora není viděti. Skrz průliny a trhliny
šel divný svit a stín;
a lidský sled tu nevidět,
ni zvěř, — led byl jak cín.

A led byl tu a led byl tam,
led ve všech podobách;
i třaskal, řval a vyl a štkal,
jak hukot ve mdlobách ! —

Až veliký mořský pták, Albatross zvaný, přiletěl sněžnou mlhou a byl uvítán radostně a pohostinně. A tu přiletěl Albatross,
on ve mze křídly máv’;
my jak na duši křesťanskou
naň vzkřikli: Bůh tě zdrav!

A hle! Albatross objeví se býti ptákem dobrého znamení a následuje loď, jak se vrací na sever mlhou a plovoucím ledem. On jed’, co nikdy nejed’ dřív,
a kroužil kolem nás.
Tu zahřměl hluk, led s třeskem puk’;
náš veslař projel v ráz!

Vál dobrý jižní vítr v loď,
v něm Albatross plul za ní
a slétal hrát a zob si brát
na plavců zavolání!

A v mraku, mhách, nám ve plachtách
seď večer devětkrát;
a mezi tím v mlh bílý dým
se bílý měsíc krad’.« —

Starý námořník nehostinně zabije zbožného ptáka dobrého znamení. »To ďábli, Starý lodníku,
tě mučí, Bůh je vzdal!
Co hledíš tak?« — »Svou kuší pak
já Albatrossa sklál.«

Sloha druhá

Ted vzchází slunce na pravo,
vychází z moře ven;
je zamženo a na levo
do mořských padá pěn.

Dul stále dobrý vítr v loď,
leč pták neletěl za ní,
a neslét’ hrát a zob si brát
na plavců zavolání.

Jeho soudruzi zvednou se proti starému námořníku proto, že zabil ptáka, jenž přinášel štěstí. Já pekelnou jsem spáchal věc
a všechny pojal děs,
neb každý mnil, že jsem ptáka zbil,
jenž dobrý vítr nes’.
A každý vzkřik’: »Aj pekelník,
jej zbit jenž vítr nes’!«

Ale když se mlha vyjasnila, ospravedlňují ho a činí se tak spoluvinníky zločinu. Kruh slunce z vln spěl záře pln,
jak Boží hlava, věř! či
Tu každý mnil, že jsem ptáka zbil,
jenž nesl mhu a šeř«
»Tak má to být, ty ptáky zbít,
co nosí mhu a šeř!«

Dobrý vítr trvá ; loď přijde do Tichého okeánu a pluje na sever až na samý rovník.
Dál vítr tíh’, a jako sníh
se v zadu pěnil brod ;
my první z lidí pronikli
do těchto tichých vod.

Loď ocítí se náhle v bezvetří. Teď vítr stuch’, do placht ni ruch —
ó smutku stesk a hlod!
My hlesli jen, by přerušen
byl klid těch mrtvých vod.

A s nebes žhoucích, měděných
nám v půldni hledí vstříc
s nad stěžně slunce krvavé
nic větší nad měsíc.

Den po dni tak a po dni den
ni hnuta ruchem, vanem
jak malovaná vězí loď
na moři malovaném.

A Albatross začíná býti mstěn. Voda, voda se všech stran,
a sborcen každý nýt; —
voda, voda se všech stran
a nikde kapky pít!

I moře hnilo, Kriste můj !
že došlo to až sem!
Aj, tvory lezou sliznaté
po moři sliznatém.

Л nocí v kruh jak s duchem duch
rej tančí bludice
z vod bílých, modrých, zelených,
jak v kotli sudice.

Duch je následoval; jeden z neviditelných obyvatelů této planety, kteří nejsou ani duše zesnulých ani andělé; o kterýchžto zprávy podává učený žid Josephus a cařihradský Platonik Mich. Psellus. Jsou velmi četní a není zeměpásu ani živlu bez jednoho neb více jich. A ducha, jenž nás trýznil tak,
z nich mnohý ve snu zřel:
na devět sáhů pod lodí
z mlh krajů s námi spěl.

A jazyk všech až po kořen
byl žízní vypráhlý;
hlas v hrdle váz’ jak byly by
je saze potáhly.

Plavci ve svém krutém zarmoucení by velmi rádi uvalili celou vinu na starého námořníka; na znamení čehož pověsí mu mrtvého mořského ptáka na krk Jak zlostně starých, mladých zrak
teď na mne vyděšen!
Co kříže znak Albatross pak
mně na krk pověšen.

Sloha třetí

Čas truchlivý! — A hrdla všech
jsou spráhlá, zrak se sklil.
Čas dlouhý, smutný, truchlivý!
Jak smutný zrak se sklil!
Starý námořník uvidí znamení v živlu, velmi vzdálené An, hledě v západ na nebi,
jsem něco objevil.

Zprv malá skvrna se to zdá,
pak je to chumel par
a jde to, jde a konečně
to určitý má tvar.

To skvrna, mha, to podoba
a stále blíž a blíž;
jak v honbě s vodní příšerou
to hourá křížem kříž.

Jak se blíží, zdá se to býti lodí; a za drahou cenu uvolní on svou řeč z pout žízně. A v hrdle žeh, na speklých rtech
i smích i nářek znik;
vše žízni němo — zří ten zjev;
já v páž se kous’ a ssál si krev,
a »Plachta! plachta!« vzkřik’.

A v hrdle žeh i speklých rtech, —
ten vzkřik je vyjevil;
záblesk radosti. i chechtali se, spas mne Bůh!
a vtáhli dech, a každý v kruh
tak dělal, jak by pil.

A hrůza následuje. Neboť může býti lodí to, co přichází blíže bez větru a příboje! »Hle!« zvolám, »hle! už nebočí;
nám k spáse pluje blíž;
bez příboje a bez větru,
kýl vzhůru! staví již!«

Na západ vlny v plameni,
i den na sklonu už has’,
A na samých vlnách západních
kruh sluneční se třás’;
když náhle zjev ten příšerný
vjel mezi něj a nás.

Zdá se mu to býti jenom kostrou lodi. Hned slunce ztemnil pruh a pruh,
(při věčném spasení!)
jak žhoucí tváří hledělo
by mříží vězení.

Jak rychle (myslím vyděšen)
se blíží k nám ten stín!
To plachty jsou, co v slunci chví
se jako z pavučin?

A její žebra jest viděti jako mříže na tváři zapadajícího slunce. Či mříž, jíž slunce prohlédá, a
jsou zebra lodi přec?
Či jen ta Žena řídí loď?
Aje tam Smrt?—Či dvě?—A choť
té tam je Kostlivec?

Příšerná Žena a Kostlivec, její muž, a nikdo více na palubě kostlivčí lodi. Jako loď tak družina! Smrt-kostlivec a Můra Morana, ktcáž jest život ve smrti, hráli v kostky o mužstvo na korábu a tato vyhraje starého námořníka. Má rudý ret a smělý hled,
vlas žluto tlících dřev;
pleť malomocí zorána —
toť živá Můra-Morana,
jež mrazí lidskou krev.

Tu lodní trup se přibočil ;
je vidět v kostky hrát. —
Pak vzkřikla: »Hůj!—Hra má! — Je můj!«
a hvizdla po třikrát.

Žádný soumrak ve dvorcích slunce Kraj slunce kles’, roj hvězd se vznes
sláň tmou se začerná
a s dálně svistným šepotem
loď mizí příšerná.

Jak měsíc vychází, My naslouchali do tiše
a ze srdce jak ze číše
strach zdál se krev mi pít!
Roj hvězd se mží, noc tmí se v nich,
u lampy veslař bled jak sníh,
s lan rosa kape v klid —
až vidět vstávat nad vodu
roh měsíční a na spodu
se zářnou hvězdu chvít.

jeden po druhém V tom svitu jeden po druhém,
jak vzdech mu v hrdle mřel,
tvář v mukách na mne obrátil
a očima mi klel.

a všichni jeho soudruzi klesají mrtví; Dvě stě lidí živoucích,
a nikdo nehles’ rtem;
jak špalek, tup, co mrtvý trup
kles’ jeden po druhém.

avšak Můra-Morana začíná své dílo na starém námořníku. Jich duše z těla letěly; —
ten zatracen, ten čist!
a každá duše svisila kol
jak mojí kuše hvizd.

Sloha čtvrtá

Svatebčan se bojí, že duch mluví k němu; »Jde hrůza z tebe, lodníku,
z tvé ruky hubené;
jsi hnědý, suchý, vychrtlý
jak písky zbrázděné!

avšak starý námořník ujišťuje ho o svém tělesném životě a vypravuje dále o svém strašlivém pokání. Jde hrůza z očí řežavých
a z hnědých rukou těch.« —
»Ne, svatebčane, neboj se,
já smrti nepodleh’:

Tak sám a sám, tak sám a sám,
jen moře v šíř i v sdál,
a není světce, v mukách těch
jenž by se slitoval.

On pohrdá tvory tichého pásma. To množství lidí spanilých!
vše mrtvo, sem i tam;
a tisíc tvorů sliznatých
z nich jedlo — a já sám.

A závidí jim, že jsou živy, a tak mnozí že leží tu mrtvi. Já hleděl v moře hnijící,
až zrak to zabolí;
já na hnijící palubu,
tam leží mrtvoly.

Já k nebi, chtěje modlit se,
však než jsem ruce vztáh’,
zlý šepot přišel, vysušil
mé srdce jako prach.

Já zavřel oči, jablka
žil tepem buší, vrou,
neb mořská pláň a nebes báň
jak břímě tíží zrak i skráň; —
a mrtví u nohou.

Ale prokletí žije pro něho dále v očích mrtvých mužů. Pot studený jim údy mžil
a netlel žádný z nich;
ten zrak, jímž na mne hleděli,
mám stále na očích.

Sirotků kletba anděla
by strhla do pekel;
leč kletba mnohem hroznější
je v zraku mrtvých těl !
Já sedm nocí, sedm dní
ji zřel a nezemřel.

Ve své opuštenosti a strnulosti zatouží k putujícímu měsíci a ku hvězdám, které v stálosti přebývají a přece pohybují se dále, a všude modrá obloha náleží jim a jest jim určeným odpočinkem a jejich rodnou vlastí a jejich vlastním přirozeným domovem, do kteréhož vstupují bez ohlášení jakožto mocnáři, již najisto jsou očekáváni, a přece jest tichá radost, když přibudou.

Po nebi vzhůru měsíc plul
se nikde nestavě
a s ním, jak zvolna vzhůru spěl,
šla hvězda, nebo dvě.

Po chmurné sláni měsíc plál
jak jíní dubnové;
leč tam, kde uleh’ lodní stín,
plál stále kletých do hlubin
žeh barvy nachové. Při světle měsíčném spatřuje boží tvory velkého tichého pásma.

Za lodním stínem po moři
plul s hadem vodní had;
jich dráhu značil bílý svit
a když se zvedly, čarný třpyt
jak sněžná pýř s nich pad’.

Ve stínu lodi viděl jsem
jich nádhernost a lesk;
jsou modří, černí, zelení
a jak se vinou, plamení
se po nich zlatý blesk:

{{Poznámka po straně|Jejich krása a jejich blaženost.Ó šťastné tvory živoucí,
kdo vypoví jich vděk!
Proud lásky trysk’ mi ze srdce,
On žehná jim v srdci. jim žehnal mimoděk:
to slitoval se světec můj;
já žehnal mimoděk.

Kouzlo začíná se trhati. V ten mžik mi přišlo modlení
a s krku, jak jsem hles’,
spad’ Albatross a do moře
jak olovo se svez’.

Sloha pátá

Ó spánek, to je blahý host,
jej miluje, kdo živ!
Buď zdráva Boží rodička,
mně spánek siala na víčka
a v duši s rajských niv.

Milostí svaté Bohorodičky starý námořník jest občerstvcn deštěm. Na palubě co prázdný džber
— tak ve spaní jsem snil, —
se rosou plní vršito;
já procit’, — déšť se lil!

Rty mokré, hrdlo vychladlé,
a šat můj vlhko ssál;
já jistě pil jsem ve spaní
a tělo pilo dál.

Já hnul se těla necítě,
bylť lehký jsem jak vzduch;
já mnil, že ve snu zemřel jsem
a blažený jsem duch.

Slyši zvuky a vidí podivná vidění a pohnutí na nebi a v živlu. A v tom jsem zaslech’ vichřici,
však necítil ji dout;
svým zvukem třásla plachtami,
jež vetchý jsou jak troud.

V hořejším vzduchu nastal ruch
a jak to burácí,
sto vlajek vidět plamenných
a sem a tam a v nich a z nich
se hvězdy potácí.

A blíže bouří vichřice
a v plachtách slyšet kvil;
déšť chrlí jeden černý mrak
a u něj měsíc byl.

Mrak rozpoltil se, měsíc však
mu stále svítil v bok;
jak vody s výše strmých skal
blesk nezubatý v dol se rval
co slapu divý tok.

Do těl plavců vstoupí duše a loď hne se dále. Ten vítr lodě nedosáh’,
však teď se dala v běh
a v blesku tom a v měsíci
z kup mrtvých zazněl vzdech.

I vzdechli, hnuli, zvedli se,
v sloup oči jako dřív;
ty němé mrtvé vidět vstát
i v snu by býval div.

Loď veslař ved’ a loď šla dál,
ač větrem nehnut vlas;
a z plavců jako za živa
chyt’ každý za provaz;
jak mrtvé stroje tahali:
z té družiny šel mráz.

Syn po bratru stál proti mně,
trup mrtvý lící v líc;
my táhli jedním provazem,
však on neříkal nic.«

Avšak nejsou to duše lidské aniž daemoni země a středního vzduchu, ale jest to sbor duchů andělských, poslaných s nebe na přímluvu svátého patrona. »Jde hrůza z tebe, lodníku!
»Ty, hoste, buď jen tich!
To jejich duše nebyly,
to do mrtvol vstoup’ na chvíli
sbor duchů blažených.

Neb v úsvit paže svěsili
a každý k stěžni šel;
zvuk sladký linul se jim z úst
a zvučel z jejich těl.

Kol kroužil každý sladký zvuk,
pak šípem k slunci vzlet’;
a zvolna jeden se všemi,
neb sám se vracel zpět.

Tu slyšel jsem jak skřivánka,
když s nebe padá v zem;
pak najednou všech ptáků druh
jsem slyšel plnit moře, vzduch
líbezným hlaholem.

Ted zní to všemi nástroji,
teď flétna zaplesá;
a teď je to zpěv anděla,
že tichnou nebesa.

Vše stichlo. — Ale plachty dál
si sladký vedou zvuk,
jak v červnu potok ukrytý
ve stínu lesních luk,
když celou noc při písni té
spí každý list a puk.

Až k poledni jsme pluli dál,
však větru nebyl van;
bylť koráb, tažen pod vodou,
tich, zvolna k předu hnán.

Duch samoty na jižní točně vleče loď až na rovník v poslušenství andělského sboru, ale stále ještě žádá pomsty. Na devět sáhů pod vodou
duch končin ledových
spěl pod lodí a on to byl,
jenž hnal ji, jak by dých’.
O polednách zmlk’ plachet zvuk
a koráb též stál tich.

Teď stojí přímo nad stěžněm
kruh slunce zlatoskvělý;
leč pojédnou se nejistě
a krátce zaletelí;
to v před a v důl o délky půl
se krátce zaletelí.

Pak skokem oř jak divoký
se vrhlo přes nebe;
a srazilo mi k hlavě krev
a já pad’ bez sebe.

Spolu-daemoni ducha od točny, neviditelní obyvatelé živlu, berou podíl na křivdě mu učiněné; a dva z nich povídají jeden druhému, že dlouhé a těžké pokání starého námořníka povolenojest duchu točny, kterýžto se navrací na poledne. Jak dlouho byl jsem ve mdlobách,
mně nelze povědít;
leč, než jsem znal, že živ jsem dál,
iá slech’ a v duši rozeznal
dva Hlasy vzduchem znít

»Či to ten muž,« dí jeden z nich
»on, u Kristových ran!
jehožto kuší nevinný
pták Albatross byl sklán?

Duch, sám a sám co obývá
tu mhavou, sněžnou dál,
měl ptáka rád, jenž miloval
zas muže, jenž ho sklál.«

A druhý, to byl měkčí hlas
a sladko zněl a tich’;
a praví: »Muž ten odpykal
a odpyká svůj hřích.«

Sloha šestá

První hlas.
Však pověz, pověz, opakuj,
tu vlídnou odvěť znova —
proč loď tak rychle ubihá,
proč moře se tak chová?«

Druhý hlas.
»Jak tichý otrok před pánem,
hle, moře nezadýše;
a světlé oko upírá
ku měsíci tak tiše.

Chceť vědět, kam se obrátit,
neb měsíc ten mu velí;
hle, bratře, hle, jak s výše své
zří na ně miloskvělý.«

První hlas.
Starý námořník padl u vytržení; neboť andělské mocnosti dávají loď hnáti k severu rychleji, než by toho lidské živobytí unésti mohlo. »Však loď proč bez vln, bez větru
se dále ubírá?«

Druhý hlas.
»Vzduch před ní rozhrnuje se
a za ní zavírá.

Spěš, bratře, již, jen výš; jen výš;
sic tady zpozdíme se;
loď dál má plout, až z mdloby pout
ten lodník probere se.«

Nadpřirozený pohyb stává se pomalejším ; námořník se probouzí a jeho pokání záčíná znova. Já procitnul, my pluli v před,
je krásno v šíř i v dáli;
noc tichá, měsíc vysoko
a mrtví spolu stáli.

Tu stáli všichni pospolu
víc vhodní pro kostnici,
zrak na mne upřen kamenný,
jenž lesk’ se při měsíci.

Ta kletba, s kterou zemřeli,
v něm tkvěla i ten děs,
já nemoh' oči odvrátit,
ni zvednout do nebes.

Kletba jest konečné odpykána. A teď je kouzlo zlomeno. —
Hle, moře zelené,
však nic, co dřív tam viděly,
mé zraky zděšené.

Jsem jako ten, kdo silnicí
jde pustou strachem bled
a jednou jen se obrátiv
již nepohledne zpět;
neb ví, že hrozný nepřítel
jde za ním v patách v sled.

A tu mne vítr ovanul,
však ani nezasvist’,
a moře vrch byl bez hnutí
a bez brázd, stínu, čist.

On zved’ mi vlas, on vál mi v tvář
jak z jara na stráni —
mne pojal strach, však bylo to
přec jako vítání.

Rychle, rychle plula loď,
však zlehka víc a víc;
libě, libě vítr dul
a jenom na mou líc.

A starý námořník spatřuje svůj rodný kraj. Ó blahý sne! — to vidím-li
náš maják, či to klam?
Je to ten vrch, ten kostelík,
můj rodný břeh to tam?

My propluli jsme v zátoku,
já zavzlykal, já vzdech’:
Ó nech mne bdíti, Bože můj,
neb věčně spát mne nech!

Jak zrcadlo se rozkládal
ten chobot v šíř i v dál
a světlem, stínem lunný svit
tam bleskotal a plál.

A září skála, kostelík,
jenž na té skále ční,
a větrničku nehnutou
svit koupe měsíční.

Andělští duchové opouštějí mrtvá těla a objevují se ve svých vlastních zářících postavách. Na vodách klid a bílý svit,
však náhle zveď se z nich
sbor postav, každá jako stín,
a v barvách nachových.

Jsou nedaleko před lodí
ty stíny, — rudý dým ; —
zas na palubu pohlédnu, —
ó Kriste, co tam zřím!

Jak padlý kmen tu natažen
je každý trup, a hle!
světlého vidím anděla
na každé mrtvole.

Z nich každý máv’ jak na pozdrav,
ó byl to rajský vid!
tam k zemi dával znamení;
sám každý byl jak svit.

A rukou máv’ jak na pozdrav
klid hlesem neruše; —
leč jako hudba ticho to
mi padlo do duše.

A slyš í to vesel plouskání,
to volá lodivod;
já mimoděk se ohlédnul,
— a člun se noří z vod.

A lodivod a jeho hoch
jsou statní veslaři;
tu radost, Bože! — ani již
ti mrtví nezmaří.

A třetí s nimi, — slyším ho:
to poustevníka zjev!
svůj zpívá v lese složený
si bohumilý zpěv.
Mne rozhřeší a omyje
tu Albatrossa krev.

Sloha sedmá

Poustevnk lesní Ten poustevník je v lese živ
na svahu při moři.
Jak zvučně zpívá v lesiny!
A s plavci z dálné končiny
on rád si hovoří.

On ráno, večer, v poledne
na polštář pokleká, —
to mech, jenž pařez dubový
tam celý povléká.

Člun blíží se, já slyším je.
»Věc přepodivná, — hleď!
kde jsou ta světla překrásná,
co zářila tu teď?«

Blíží se lodi udiven. »Ba divno!« řekl poustevník,
»na pozdrav náš ni hles!
vše sborceno a plachtoví
jak spuchřelý je vřes!
cos takového neviděl
jsem jaktěživ až dnes.

Tak vetchý při mém potoce
jen list, když odmítá;
když pod sněhem les umlká
a sova houká na vlka,
jenž vlče požírá.«

»Spas Bůh! toť pekla zjevení —
(teď lodivoda vzkřik’)
já děsím se!« — »Jen dál, jen dál!«
dí bodře poustevník.

Člun teď se blížil ku lodi,
já nehnul se, ni stesk’;
člun přirazil teď u lodi,
v ten mžik se ozval třesk.

Loď náhle tone. A pod vodou to rachotí
vždy hrůzněj na novo;
brod zčeřil se a v hlubinu
šla loď jak olovo.

Starý námořník jest zachráněn na člun lodivodův. Já v mrákotu pad’ z rachotu,
jenž mořem, nebem trás’;
jak sedmý den, kdo utopen,
já na vrch vyplul zas;
u lodivoda na člunu
však byl jsem hned v ten ráz.

Člun po víru se točí v kruh
nad lodí pohřbenou.
Vše stíchlo; v dál jen ode skal
to duní ozvěnou.

Já rtoma hnul, — a lodivod
paď bez sebe; — jen vzkřik';
a oči k nebi obrátiv
se modlil poustevník.

Já veslo chyt’; lodníkův hoch,
jenž teď je bláznem vám,
se zachechtal a očima
jen koulel sem a tam.
»Ha, ha!« děl pak, »teď vidím, jak
zná veslit ďábel sám!«

Teď na pevné jsem zemi stál!
pod rodnou oblohou;
muž zbožný z loďky vystoupil,
stál sotva na nohou.

Starý námořník vážně prosí poustevníka, aby mu dal rozhřešené; a pokání určeno mu pro celý život. »Ó Svatý muži, rozhřeš mne !«
On udělal jen kříž.
»Rci rychle,« pravil, »cos ty zač
a odkud přicházíš?«

Tu hrozná muka projela
mi tèlem a jak v snách
jsem vyprávěl své příhody;
pak opustil mne strach.

A stále a pořád po celý další život žene jej úzkost putovati ze země do země; Vždy od těch čas ta úzkost zas
mne zachvátí a žal,
a šerou zvěst než vypovím,
v svém srdci cítím pal.

Od kraje v kraj jdu jako noc
a řeč má mocná jest;
v ten mžik, co komu v oči zřím,
že poslouchat mne musí, vím;
i povídám svou zvěst.

Jaký to šum otřásá dům?
Toť hosté sezvaní;
leč v loubí družky s nevěstou
se daly v zpívání,
a slyš! — ten zvonek večerní
jak zbožně vyzvání!

Ó hoste, já jsem na moři
byl opuštěný druh!
tak sám a sám, že sotva zdál
se u mne býti Bůh.

A milejší než krátit čas
svatební hostinou,
ó věř mi, jest, jít do chrámu
se zbožnou družinou.

Jít do chrámu a pospolu
se modlit v kostele;
to starci, děti, jinoši
i dívky veselé.

a učiti svým vlastním příkladem lásce a šetrnosti ku všem věcem, které Bůh stvořil a miluje. Buď zdráv, buď zdráv, to ale věz
am svatebčane, věř –
ten zbožný je, kdo miluje
i člověka i zvěř.

A nejsvětší, kdo největší
má lásku k tvorům všem;
neb Tvůrce milující nás
má všechny v srdci svém.«

A lodník s okem řežavým
a s vousem jako sníh
ten tam; — a host se odvrátil
od dveří svatebních.

Šel jako někdo v mrákotách,
jak smyslů pozbaven;
a smutnější a moudřejší
Vstal na zejtřejší den.