Skláři/II.
Skláři Karel Klostermann | ||
I. | II. | III. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | II. |
Autor: | Karel Klostermann |
Zdroj: | KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 23–46. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Sotva vyjeli z Řezna, dalo se do deště. Prahanebný nečas, pravé provázky se lily s nebe. I rozmokly cesty lijákem, naplnily se všecky řeky, říčky a potoky, jež jim křižovaly dráhu. Hned nazejtří, ještě než se přiblížili k výběžkům Šumavským, vody strhly jakýsi most, a cestujícím nezbylo, než počkati dva dni, aby mohli přes vodu. Pak se loudali pomalounku dále v té ustavičné nepohodě.
Bavorský svah Šumavy liší se od českého hlavně tím, že je mnohem příkřejší, sráznější. Na české straně hřbety hor celkem velmi povlovně přecházejí v širé planiny, nad něž kopce a vrcholy jen málo vyčnívají. Jsou sice i zde rokle a úžlabiny, ale jest jich poměrně málo a nejsou tak hluboky. Na straně bavorské vypínají se dlouhé, nekonečné hřbety, řetězy hor, souběžně několika řadami se táhnoucí, a mezi nimi hluboké útesy, divoké rokle, v nichž hučí vzteklé proudy vod, splývající záhy v značné řeky, jež vesměs tíhnou k Dunaji. Stráně tu lesem pokryté, onde holé, sesýlají nesčetné bystřiny do údolin; každý příval, jehož vody nevssává půda tou měrou, jako slati českých planin, přižene spousty kalných vod do temnobrunátných potoků a řek, jichž vlny, roztřápané v bílé pěny, se lámou s hrozným jekotem o skaliska, potroušená v řečišti.
Les na bavorské straně je vyšší, mohutnější než na české, kde rašelinatá půda hůře ho živí; na českých vysokých planinách vybuřují se prudké a chladné severní a východní větry, kdežto hřbety bavorské na západní straně zadržují vání vichrů a bouří, přicházejících od západu. Tím se stává, že zejména východní svahy bavorského horstva se pokrývají rostlinstvem nesmírně bujným, ovšem jen potud, pokud může se usadit prsť.
Také daří se lépe stromům listnatým, zejména bukům a javorům, než smrčím, jimž svědčí poloha studenější.
Teprve čtvrtého dne povoz Haslingerův se octl v tomto bludišti podélných a příčných údolin, plných šumících vod. Stráně vlevo, stráně vpravo, propasti tu a tam, křivolaké serpentiny, srázně padající cesta, zase stoupající, jako kdyby směřovala do nebe, a nade vší tou směsí obloha špinavá, šedá, nízké mraky, střelou uhánějící, rozpouštějící se v bělavé páry a zase houstnoucí.
Vše splývalo v jedno s těmi mraky; hřbety i temena hor, lesy, skály, údoliny i hluboké propasti. Jednotvárně doznívalo k uším šplouchání deště neustále padajícího i šumný jekot zmohutnělých vodotoků.
Z koňů se kouřilo; frkali, otřásali se, zdlouhavě se nesli vpřed. Josef na kozlíku neustále si utíral mokrým rukávem obličej, po němž stékala hnědá břečka cedící se skrze nečistý filtr široké střechy neúhledného plstěného klobouku. Biče se nedotkl, pouze hlasem plačtivým, kňučivým, pobízel koně k rychlejšímu postupu. Ti ovšem, přivyklí volné chůzi v těžké káře, málo toho dbali a loudali se dále pádným, volným krokem.
Pán v bryčce mlčel, nevšímaje si bolestných vzdechů a dušeného proklínání, jímž ob čas jeho čeledín obmýšlel celý svět vůbec a tento kraj zvlášť. Seděl zahalen v těžký plášť, jenž nepropouštěl vody. Myšlénky jeho dlely u hochů, jež zůstavil v dáli. Bude mu bez nich smutno, tuze smutno; teprve toho pociťoval, jak náleží.
Sám! Sám! — tak opuštěn bude žíti na světě, jako roztroušené nízké, dřevěné domky, podle nichž vedla cesta. Stály tu ty chýže s placatými střechami, obloženými těžkým kamením; pomalu vystupovaly z té kroužící se mlhy, ze šera podzimního, a jedva cestující jich minuli, už zase zapadaly, hustý šedý závoj zastíral je ve své příšerné záhyby, a mizely… mizely, jakoby se topily v tom neskonalém vlhku.
Nesmírně zdlouhavě plížil se čas. Někdy zadrželi u jakési osamocené hospody, dali koňům obroku, napojili je, setřásli se sebe vodu, vypili skleničku piva, z něhož čpěl spálený slad, pojedli něco, ohřáli se a zase jeli dále.
Když dojeli českých hranic, pomezní stráž, časem velmi zvědavá, hrubě si jich nevšimla; kdo by za té psiny stál půl hodiny v dešti? Pohraniční strážník také je člověk, a netuší-li blízkost vysokého dozorce, jest jím z celé duše.
Krajina se změnila, jakmile minuli hranici. Les vpravo, les vlevo, černý, smutný, až srdce se svítalo; žádný rozhled, ani na dvacet kroků. K šedé mlze družily se hluboké stíny padajícího večera. Jeli samotou mnohem ještě úplnější, než dokud byli na půdě bavorské. Rašelinatá půda cesty byla dokonale rozmočená, kolesa zapadala hluboce, někdy až po nápravy.
„Domů už se nedostaneme,“ prohodil Josef; „čtyři hodiny cesty v této psotě, v tomto bezednu…“
„Nu, snad do Warty,“ odtušil továrník, „jsme tam za půl hodiny…“
Pojednou sebou trhl; vyskočil na svém sedadle.
„Ty! dnes to nejde… je to k zlosti… desátý den… ale zítra si přispíšíš… byť jsi strhl koně… Jakub bude myslit, že je po mně… Desátý den!… Tak jsem ani nepočítal…“
Když dojeli do Warty, ležela nad nesmírným lesem čirá noc, němá, nehybná, bez jediné hvězdy. Pršelo neustále.
Nazejtří k polednímu továrník ujížděl do svého závodu. Sběhlo se všecko kolem něho jak u vyjevení.
Stará Apolena přiběhla, sotva dechu popadajíc.
„Můj Spasiteli! pan mistr je živ a zdráv!“ křičela, „a Jakub před hodinou přeházel stolek v pánově pokoji, až našel ňáké lejstro, s nímž běžel do města, jakoby hořelo. Povídám mu, aby sečkal, ale on to to! Pán prý poroučel… je to poslední vůle… zabili pána v těch Bavořích…“
„Josefe! do Kroužilova!“ velel továrník, „vidíš, já jsem si to myslil! Jakub je u soudu, a prohlašují mě tam za nebožtíka! Rychle, rychle, ať ty herky třeba padnou, slyšíš!“
A Josef jel a mlátil do koňů bičem, až se dali do jakéhos pádného trysku, tak že země pod nimi duněla. Za půl hodiny byli v městě.
Hned při svém vjezdu pan Haslinger poznal, jakého rámusu tu nadělal Jakub. Lidé se dívali na továrníka, jakoby v něm viděli člověka povstalého z hrobu.
„Nejste zabit?“ křičeli na něho. „Žijete? — Co to ten váš Jakub mluvil?“
Haslinger uháněl, sotva odpovídaje, rovnou cestou k panu pojezdnému; potkal se v průjezdě s Jakubem odcházejícím odtamtud.
„Ty’s přece osel!“ zakřikl na ubožáka, jenž radostí, že vidí svého pána, div neomdlel. „Což jsi nepomyslil, že nepohoda mě zadržela?…“
„Učinil jsem, co pan mistr přikázal,“ odpověděl věrný sluha. „Oplakávali jsme pána — budiž Bůh na nebi pochválen, že jsme se marně strachovali a plakali…“
„Kde je kšaft?“
„Pan pojezdný ho právě čte…“
Haslinger už neslyšel. Vrazil do pokoje k panu pojezdnému, jenž právě sedal k obědu, drže v rukou listinu.
„Já jsem neumřel, ani nikdo mě nezabil,“ křičel továrník, drže ještě kliku v ruce.
„Tím lépe,“ odpověděl oslovený. „To jsem rád! Co pak to tedy žvanil váš Jakub?“
A mezi tím, co továrník vykládal celou věc, pojezdný vrátil mu napsanou poslední vůli s kyselým výrazem tváře člověka, jenž právě se dočkal bolestného sklamání. Haslinger toho ovšem nezpozoroval a dal se do obšírného vypravování svých příhod.
„Nic nedělá,“ pravil pojezdný, vyslechnuv tu odysseu, „nic neškodí. Kdybyste podruhé potřeboval, stojím k službám a budu vaším dětem dobrým poručníkem…“
„Vy jste pravý přítel,“ vece pohnutě Haslinger a stiskl pojezdnému ruku, že ten bolestí div nevykřikl.
Byla tam vyznačena hezká sumička, v tom kšaftě!… a vrchnostenský úředník tehdejších dob poručníkem tak bohatých dědiců! Pan pojezdný si myslil, že by to nebylo špatné.
Starý Haslinger vrátil se domů, poděkovav se pojezdnému za tak skvěle osvědčenou dobrou vůli, přijav uložené u něho dopisy zákazníkův a vyslechnuv jeho sdělení v příčině odeslaných odpovědí.
Pan pojezdný byl vůbec v očích majitele hutí ideálem vzdělaného, dovedného člověka. Často projela Haslingerovi hlavou myšlénka, jak krásné by bylo, kdyby aspoň jeden z jeho synů se vznesl na takový vrchol dokonalosti. Poněvadž půda, na níž stály jeho závody, patřila vrchnosti, poněvadž kupoval palivo jedině z panských lesů, stýkal se s tímto pánem velmi často, a ode dvou roků ještě častěji, co pojezdný zastával v úřadě starého, chorého důchodního. Nebylo pochybnosti, jakmile tento pán zemře nebo bude dán do výslužby, že pojezdný postoupí na jeho místo.
A důchodní byl velký pán, dokonce takový jako pan Klimeš, jehož nadání i nejmilostivější vrchnost zplna uznávala a oceňovala! Mladý člověk, pan Klimeš, sotva mu bylo třicet let, a už otvírala se mu dráha tak skvělá! Není pochybnosti, že za málo let bude ředitelem panství, polovičním bohem, na jehožto milosti záviseti bude blaho a bytí velikého počtu osob.
A jak přátelsky, v každém ohledu nezištně ten pán k němu se choval! Přijal sice tu a tam nějaký dárek, ale nepřestával se dokládati, že jen proto, aby pana Haslingera neurazil.
Za to mu kdysi řekl:
„Jen počkejte, příteli, až moje slovo bude platit! Pak vám k něčemu dopomohu, že svět vám bude závidět. Vaše závody stojí dnes na panské půdě, a to není pevný základ; ale přijde čas, že koupíte tu půdu, a to za laciný peníz. Je spravedlivo, aby takový průmyslník, jako vy, stál a pracoval ve svém…“
Haslinger div neskákal radostí, slyše, jaké naděje mu kynou v budoucnosti.
„Pane pojezdný,“ pravil, objímaje svého příznivce, „kdybyste tohle pro mne vymohl, deset tisíc vám vyplatím na místě a dvacet taky, a kromě toho budu vaším vděčným služebníkem do smrti.“
„Nemluvte, drahý příteli — nic mi nedáte! Učiním tak, že jste můj přítel, a že je to věc spravedlivá, která i vrchnosti bude s výhodou. Prosím vás, co pak jí vynáší tahle půda? — stojí to za řeč? — Ach, ano — hospodářství v kraji, to je něco! ale tyhle lesy na pomezí, v těch horách, kde lišky dávají dobrou noc medvědům… tyhle lesy!…“
A pan pojezdný si odplivl. Pak dodal:
„Jen mějte strpení, počkejte ještě nějaký čas a o tom, co jsem vám nyní řekl, nemluvte s nikým.“
I onoho dne, když Haslinger se vrátil z Řezna, byla zase řeč o koupi půdy, na níž stály závody. Pan pojezdný, jak pravil, už i se zmínil o tomto záměru panu řiditeli, a ten nebyl proti tomu. Jinde prý už se to provedlo, ku příkladu asi šest mil na severu od Kroužilova, v Jezerném; tam jistý Chablé koupil od hraběte K. několik tisíc jiter lesů a zřídil tam sklárny a zrcadlárny takové, že svět jich dosud neviděl.
Šest mil, co je to dnes? Nic; čtvrt hodiny cesty byla dříve větší vzdálenost. Ale tenkrát bylo šest mil, a k tomu šest mil skrze Šumavské lesy, kraj světa, o němž docházely jen sporé, neurčité, bájím podobné zvěsti. Nicméně Haslinger už slyšel mnoho o tomto Chablé, jenž si vystavěl zámek v pravdě knížecí, o jehož vnitřním zařízení kolovaly báječné pověsti. O takovém přepychu před tím nikdy se neslýchalo na Šumavě. Ti lidé měli dle všeho peněz jako pilin; pocházeli prý z Francie, odkud je vyhnala revoluce, proto že byli původu šlechtického. Měli prý tam nesmírné bohatství a velké továrny na sklo; pozemky, jež jim tam patřily, ztratili, ale hotové peníze zachránili a s těmi nyní pracovali v nové své vlasti, kde zejména topivo bylo mnohem lacinější. Panu pojezdnému teprve před nedávném očitý svědek vypravoval o té nesmírné nádheře v Jezerném, o zábavách, jež se tam dávají, o hostech, kteří tam zavítávají, a o krásné paní, která tam vládne. A přes všechen přepych daří se jim výborně: příjmy jejich neskonale převyšují vydání a dovolují jim dobročinnost, o které zde nikdo nemůže si učiniti ponětí.
„Jsou na svém, netřeba jim ohlížeti se,“ pravil pojezdný, „mohou se šířit, vyvíjet se dle potřeby a libosti. V takových okolnostech bych viděl rád také vás, příteli…“
Starý Haslinger dobrácky se usmál.
„Můj Bože! Takovou nádheru bych nedovedl dělat. Já jsem prostý člověk a hloupý k tomu. Ale na hochy myslím, na moje zlaté… vyučí se, seznámí se světem, otlukou se; rád bych jim zanechal důstojnějšího bydla.“ —
Haslinger byl zase doma v Janově, v kruhu svých lidí, kteří ho měli rádi, a mezi nimiž mu bylo nejvolněji. Práce hrnuly se naň se všech stran, tolik objednávek, že jedva jim stačil. Přecházel a přijížděl neustále z Janova do Antonova, čtvrt hodiny vzdáleného, a zase zpět smutným krajem, liduprázdným, močálovým, podle potoka, jehož břehy nevroubily leda tu a tam zakrsalé jívy a vysoká, tvrdá tráva. Po těchto svých cestách počítával dříve starý mistr sklářský, přemýšlel o konjunkturách obchodu, sestavoval si v mysli, co dále bude podnikat, a tak mu cesta ucházela. Nyní zdála se mu mnohem delší; vzpomínal na svoje hochy, jak se učí, jak vede se jim v daleké cizině, mezi neznámými lidmi. Doléhala naň veliká tesknota, všechen jeho život zdál se mu smutný, jako tento pustý kraj.
I doma mu bylo smutno; umlkly veselé hlasy hravých, skotačivých hochů; záviděl nejnižším svým dělníkům, vida pobíhati jejich dítky, umouněné, nečisté; díval se za těmi dětmi, naslouchal jejich řečem a vzpomínal svých vlastních chlapcův.
Večer sedával sám v čisťoučkém pokojíčku, pil sklenku piva a rozmlouval s obrazem své nebožky, rozumí se, o hošících. Někdy přišel navštívit ho kantor; toho potom zdržel třeba přes celou noc, a div byl, co si toho napovídali. Haslinger byl pojednou dychtiv zvědět, jak to vypadá ve světě a mezi cizími lidmi; jindy nebýval zvědav v té příčině. Kantor toho velmi mnoho sběhal a rád vypravoval, při čemž Haslinger nepřestával mu nalévati. Někdy taky se pohádali, ale vše v dobrém, třeba rozprava se stávala sebe živější a úpornější.
„Vy jste viděl lutriány?“ majitel hutí jednoho večera tázal se svého hostě, „rcete, jací jsou to lidé? Věří v Boha?“
„Nu, lidé jsou jako my, v Boha taky věří, vždyť mají kostely…“
„Kostely? To je divné! Kdo by řekl?… Jak to vypadá v takovém kostele?…“
„Velice jednoduše. Žádný oltář, žádné obrazy, jen velký kříž a kazatelna…“
„Tož se podobá, že v oltáře a v obrazy ti lidé nevěří… hm…“
Kantor cítil, že jeho hostitel pronesl nesrovnalou věc; zarazil se, přemýšlel o tomto nedostatku víry. Konečně tázal se přímo Haslingera, věří-li on v obrazy.
„Což bych nevěřil?“ odpověděl tento; „podívejte se tuhle na ten — však jste ji znal ještě, mou zesnulou. Ten obraz tu visí už mnoho let; já mu otvírám svoje srdce, sdílím s ním o svých trampotách a starostech a jsem přesvědčen, že mi rozumí, že mě slyší a že mi jakýmsi tajemným způsobem vnuká rady a skýtá útěchy. Když to dovede prostý obraz obyčejné ženy, proč by toho nedovedl obraz, představující Krista nebo nějakého svatého? Věřte mi, že ti kněží lutriánští nejednají dobře, že berou lidem víru v obrazy. Jak pak vypadá takový lutriánský kněz? Soudil bych, že dosť divoce…“
„Co pak si myslíte? Vypadá velice vážné, důstojně. Jsou to ctihodní lidé; mají ženu a děti… žijí příkladně…“
„Hm, hm… to povídejte jinému… Mně nikdo nevymluví, že Luther byl ancikrist… a jeho následovníci proto musí něco takového míti na čele, to jinak být nemůže…“
Kantor pokrčil ramenoma.
„Já jsem žádného znamení neviděl,“ pravil velmi určitě.
„To jste se nepodíval dobře. Ale já jsem slyšel taky o jiných ještě bludařích, o kalvínech, nebo helvítech. Prosím vás, povězte mi spravedlivě, jaké pak je to plemeno?“
„Já vím jen tolik,“ odvece kantor, „že nedělají kříže.“
„A věří v Krista pána?“
„Pokud vím, věří.“
„Tož je to hloupost, co povídáte. Co je vám platno, že jste se potloukal světem, když jste si nevšímal takových věcí… Já bych to hleděl vyzkoumat přede vším, abych potom věděl, podle čeho se řídit. Vidíte na příklad. Povídá se zde, že starý pan Chablé, víte, ten náramný boháč, jenž se usadil v Jezerném, je takový lutrián, kalvín nebo helvét — ďas vyzná se v tom. Já bych rád se tam podíval, abych seznal tu krásu… ale rozumíte, že mi není jedno, vstoupiti pod střechu člověka, který se nežehná křížem, a jemuž proto v jeho podnicích snad pomáhá někdo jiný, než Pán Bůh.“
„Máte divné náhledy,“ zabručel kantor; „není člověka na světě, jenž by nechválil starého pána Chablé, a vy ho máte v podezření, že je ve spolku s ďáblem! Jeho paní a celá rodina jsou vyznání katolického a znamenají se křížem, jako vy a já. Věřte mi, můžete směle vkročit pod jeho střechu, a netřeba se čeho báti…“
Starý Haslinger zavrtěl šedivou hlavou; slova kantorova ho nepřesvědčila. Teprve když i pan pojezdný v Kroužilově mu potvrdil, že někdo může býti helvetského nebo augšpurského vyznání, a při tom velice řádný člověk, upokojil se poněkud a počal se vší vážností pomýšleti na návštěvu v Jezerném; přes to neopustily ho všecky pochybnosti a všeliká nedůvěra v konání člověka, jenž se nežehná křížem. Ale touha spatřiti obrovské závody, slévárny na zrcadla, brusírny nejnovějšího druhu, jakož i velkolepé panské sídlo nabyla odtud úplně vrchu. Rozhodl se, že pojede podívat se tam; bude si počínat skromně, nebude se vtírat, rozhledne se trochu a vrátí se.
Sdělil se o svém úmyslu s podobiznou své nebožky.
„Hleď,“ pravil, „byla by to hanba, abych umřel, neuzřev těchto nových a velkolepých věcí, o nichž se mluví na kolik mil daleko. Snad mi z toho vzejde prospěch… totiž mně ani tak ne, jako těm našim, víš!… Nemysli si, má zlatá, že by mi snad napadlo, po těch pánech se opičit. To to! Ti jsou rození páni, těm to třeba sluší, proto že to umějí, ale já bych to neuměl, marně bych se tomu učil na svá stará kolena, a proto by mi to také neslušelo.“
Obraz patrně ničeho nenamítal, a tož starý Haslinger jel do Jezerného. Přioděl se velmi svátečně do parádních šatů, před lety odložených, jež mu krátce po revoluci byl ušil dávno zemřelý kroužilovský dvorní dodavatel vrchnostenských úřadníků, vzal k nim novomodní límec, jenž byl divně na štíru s vestou, příliš vykrojenou, zahalil se do několika kožichů, ovázal si mocný šál kolem týlu a spodní části obličeje, tak že bylo vidět pouze nos a oči, a usedl do jakéhos druhu selských saní, senem a slamou pečlivě opatřených. Josef se chopil oprati a hajdy směrem k severu.
Byl krásný, jasný den lednový. Sněhu ležely nesmírné spousty, ale cesty, jimiž ujížděl, byly náležité ujety; bílý pokrov byl mrazem tuze spoután, tak že se nebořil. V pravo temný les, v levo rovněž, tu a tam kousek bílé hladiny, lesknoucí se v paprscích slunečných, že oči pálily; v dáli vystupovaly lesní páry, šedé, začernalé, avšak záře zimního slunce tkala vůkol nich závoje růžové, fialové, modré; i temena a hřbety horstva přioděly se týmiž lesklými barvami.
Než, dobrý pan Haslinger mnoho té krásy neužil. Frak i spodky těsně přiléhaly, krk byl stažen, že chudák ani ohlédnouti se nemohl. Cesta míjela mu pomalu, a zastávky konané pro krmení a napájení koní, tu v chudičké dědině, onde v některém městečku, kudy bylo mu jeti, i jemu byly velice vítány; mohlť natáhnouti ztrnulé údy, rozepnout frak, povolit nákrčníku, vůbec si pohovět. Dusné šenkovny, plné kouře a kuchyňských výparů, zdály se mu rajským pobytem, jejž pokud možno hleděl prodloužiti. Tak se stalo, že přes výtečnou sanici urazili onoho dne jedva čtyři míle. Drahnou dobu, než se dostali do městečka B., vzdáleného dvě míle od Jezerného, již počalo se šeřiti; dlouhé stíny, husté páry, velebné ticho… a hvězda pomalu promykala za hvězdou na blankytě, mihotala se, mrkala, jakoby se jim smála.
V B. zůstali přes noc a na zejtří se vydali na další cestu. Široká pláň, bílá, jako přikrytá ohromným rubášem, prostírala se na všecky strany, a v dáli omezoval ji les jako černé lemování. Jeli po té rovině dobré dvě hodiny. Bylo asi jedenáct hodin, když Josef se obrátil, i ukazuje bičištěm přímo před sebe, pravil:
„Hle, Jezerenské huti!“
Haslinger se vzpřímil v saních, pokud mu jeho kožichy dovolovaly. Viděl před sebou velkou, červenou skvrnu na bílém sněhu.
„Co je to?“
Josef pokrčil ramenoma.
„To vypadá skoro jako krev — a velké stavení je také všechno červené, a lidé, již obcházejí, jsou, jakoby je vymáchal v samé krvi. Kdo to jak živ viděl?“
V pravdě to byla slévárna na zrcadla a červeň nic jiného, než všude se ukazující prášek rumělkový. Vlastní huti stály poněkud opodál, zámek ještě dále za lesíkem; od slévárny nebylo ho vidět.
Starý mistr sklářský vystoupil ze saní, shodil se sebe kožichy, a drže se rovně jako svíčka, kráčel pěšky k červenému stavení. Jakýs pán ho uvítal, tázaje se ho zdvořile, čeho by si přál,
„Račte odpustit,“ odpověděl Haslinger, „chtěl jsem se podívat, jak to zde máte zařízeno.“
„Je mi líto,“ vece pán, „ale bez dovolení našeho pana chefa nelze zde cizince provádět, ani jim čeho ukazovat. Dovolení snadno lze obdržet; račte sestoupit k huti, pan chef právě tam mešká a nebude vám bránit.“
„Odpusťte,“ Haslinger odvětil, „chtěl jsem pouze vědět, proč to zde vypadá tak červeně. To mi snad přece smíte povědět.“
Pán mu to vysvětlil, a Haslinger zase posadil se do saní a jel k huti. Bylo mu s velkým podivením, že nikdo cizí neměl přístupu bez výslovného svolení majitelova. Mělť také závody, a tam mohl vejíti, kdo chtěl. Deset minut na to stál u vchodu do sklárny. Jediný pohled dovnitř poučil ho, že tento závod je za tři jeho.
V tom už tu byl také pan Chablé, statný, vysoko vzrostlý starší pán, vzezření skoro vojenského, přívětivé tváře; oslovil zdvořile příchozího, tak mile, skoro srdečně, že tento rázem pozbyl všelikých rozpaků. Slovo dalo slovo, a než starý Haslinger se nadál, stál vnitř huti, rukou v ruce s jejím majitelem.
„To mě těší, pane sousede,“ pravil tento, „buďte mi srdečně vítán. Všecky pány továrníky na mnoho mil v okolí už znám, všichni už zde byli, jen vy posud jste se nám neukázal. Rozumí se, že u nás zůstanete několik dní… v té samotě člověk je návštěvám rád, a místa je u nás nazbyt.“
Nařídiv jednomu ze svých lidí, aby zaopatřil Haslingerovy saně, koně a jeho vozku, pan Chablé prováděl svého hostě po celém závodě, neustávaje mu podávati všelikých objasnění; starý zálesák, upjat do svých těsných šatů, sotva stačil, běhaje za ním.
Když všecko prohlédli, huť, sklady, brusírnu, slévárnu, zavedl pan Chablé svého hostě do zámku. Už zevnějšek této stavby imponoval dobrému panu Haslingerovi, ač sloh silně barokový dnes asi sotva komu by se zamlouval. Haslinger žasl: oken a okének všude, kam člověk se podíval; báně, sloupy, věžičky, jedna velká vrata a několik menších; tu besídka, tam dřevěná veranda, jako přilepená na zdivo vlastního stavení, sem tam nějaký arkýřek podivných tvarů, s obloukovými i do špičky vyhnanými okny, opatřenými různobarevnými tabulemi a sklíčky, vroubenými olovem. Haslinger porovnal toto sídlo s knížecím zámkem v Kroužilově a pravil si v duchu, že posledně jmenovaná stavba přes ohromné své rozměry co do nádhery jest holé nic vedle tohoto útulného hnízda střed vysokých planin a černých hvozdů Šumavských. Stál, dívaje se dlouho jako u vytržení, a posléze vyrvalo se mu slovo:
„Panenko nebeská! Tady vystavět takovou krásu, tady, kde před málo lety medvědi a lišky si dávali dobrou noc! Pane zlatý, děkuji tisíckrát za práci, již jste si se mnou vzal, však odpusťte: dále nepůjdu; jsem sprostý člověk a svou přítomností bych zneuctil tuto nádheru.“
Stálo nemalou práci, než pan Chablé ho dostal pod jakýs krytý peron, jehož klenbu drželo osm mohutných sloupů, a odtud do průjezdu.
Bude záhodno, přenechati slovo starému skláři, jenž po svém návratu vypravoval dopodrobna o své cestě a o dojmech Jezerenských svému drahému příteli, panu pojezdnému v Kroužilově, jenž ho poslouchal s lehounkým úsměvem na rtech.
„…Tak, abych tu zůstal aspoň do zejtřka, z počátku přes oběd, pak přes svačinu a přes večeři, že je už tak zvykem u nich. Vejdu vám do sálu — to byla krása! Čalouny všude, modré a zlaté, vypadaly jako sametové, ve prostřed sálu dlouhatánský stůl, bíle krytý, příbory na něm, lesklé jako stříbro, ani jsem nemohl spočítat, kolik jich bylo, pak drahocenné vázy s květinami, považte, nyní v zimě! Nad tabulí ohromný lustr, s něhož visely skleněné hranoly, lesknoucí se ve všech barvách; kolem stolu vysoké, řezané židle, podobné stolicím v panské oratoři; o těch různých zrcadlech a obrazích, visících na stěně, vám nebudu ani povídat: té krásy si nikdo nepředstaví, kdo vlastníma očima neviděl. — Jak jsme vstupovali, pan Chablé prohodil něco o saloně, do něhož chtěl mě zavésti, však že už přicházíme pozdě, že už se zvonilo k obědu, že tudíž mě zavede přímo do jídelny, a salon že uvidím odpoledne. Také sotva jsme vstoupili, už se otevřely jiné dvéře, a těmi se přihrnul celý zástup lidí, paničky, nějaká slečinka a několik pánů. Pode mnou se třásly nohy, člověk přece musí nějak se uklonit, stojí-li proti takovému panstvu. Já věděl a cítil, že to dobře neumím, a přece nikdo se nezasmál, nikdo, povídám vám, ač viděli, na jakých jsem rozpacích. I přišla mi v ústrety krásná panička, statná, plná,“ — pan Haslinger napodoboval, gestikuluje rukama, její postavu a tvary — „s jiskrnýma černýma očima, a hned na mne:
‚A pěkně vítám, pane sousede, to jste dobře učinil, že jste nás poctil svou návštěvou! Slyšeli jsme o vás, jaký jste pořádný člověk…‘
Já něco koktám, sám nevím co — v tom už mi představila svou dceru — jaktěživ jsem takové krásné slečinky neviděl — a potom svého syna, mladého pána asi osmnáctiletého, který prý právě se vrátil ze studií, jež konal někde daleko za Bavorskem, pak jednoho pána, o kterém jsem už slyšel a vy snad také - pana Jahodu, majitele hutí ze Sosnovky, však víte, asi pět mil od nás směrem ke Krumlovu; je to mladý, hezký pán, a velice bych se mýlil, není-li to ženich té krásné slečny, tuším, že jí říkali Lucilka. Také jiným pánům a paním mě představili, ale už ani nevím, kdo byli a jak se jmenovali, zrovna hlava se mi motala, co jich tam bylo.
Pak jsme usedli za stůl, a pomyslete si, já musil nahoru, na pravo vedle paní; pan Chablé seděl naproti mně. Já se zpěčoval, zdráhal, přísahal, že by to byla pro mne už velká čest, kdyby mě posadili dolů na poslední místo, že jsem sprostý člověk, ale nebylo nic naplat, musil jsem poslechnouti. Při obědě podávali jídla dva páni, jeden na pravé, druhý na levé straně tabule, oděni v bílou uniformu se zlatými knoflíky, v modré, krátké spodky, bílé punčochy a přeskované střevíce, rozkoš se na ně dívat. Já už je hodnou chvíli pozoroval, než přinesli polévku, a pořád ještě se divil, proč právě těmto mě nepředstavili, a když pak jeden mi podával polévku, řekl jsem mu: ‚Vzácný pane, proč si nesednete?… Já si posloužím sám!‘ tu mi teprve paní řekla, že to jsou sloužící. Kdo by si byl pomyslil!
Při tabuli jsem bedlivě pozoroval, co činili druzí, a dělal jsem to pak po nich; však vida, že si utírají ústa servíty, lesknoucími se, jakoby byly z damastu, ostýchal jsem se jich následovati a pošpiniti takové vznešené prádlo a raději jsem sáhl po svém kapesním šátku.
Šly pak řeči o našem průmyslu, o obchodu — těch jsem se účastnil, a pan Chablé několikrát řekl:
‚Pane sousede, je vidět, že rozumíte věci, že jste zkušený člověk a dobře počítáte.‘
‚Bože,‘ povídám, ‚dobře počítám! Já jsem hlupák, že druhého na světě není, s odpuštěním. Ani si nepředstavíte, jakou mám práci, než přečtu objednávku a než k ní odpovím. Proto jsem taky dal kluky z domu, chudáky, do širého světa, do Řezna, aby se mi tam vycvičili. U nás člověk se narodí a vyrůstá, s odpuštěním, jako půl zvířete…‘
Smáli se, tvrdili, že moje chování a můj zevnějšek nejlépe vyvrací tato slova.
‚Nu, ovšem, můj frak byl jako nový a jakoby byl na mne ulit… sotva jsem v něm dýchal. Taky jsem jim řekl: ‚Prosím, podle tohoto oděvu neračte soudit…‘ a měl jste slyšet, jak vážená společnost se rozesmála; shledal jsem, že je bavím znamenitě.
Pak zase byla řeč o dětech. Chválili velice, že jsem dal hochy z domu, a řekli mi, že mají ještě malé děvčátko, as pětileté, které, až odroste vychovatelce, také prý dají na vychování, a sice do Prahy, k Anglickým slečnám. Ptal jsem se po tom děvčátku, řka, že bych je rád viděl, a tu mi odpověděno, že obědvá ve svém pokoji s vychovatelkou, že není dobře, když děti příliš záhy zmoudří ve společnosti dospělých a starých.
Víno mě rozehřálo; tolik jsem ho jaktěživ nepil.
‚To by tak byla jednou nevěsta pro jednoho z mých kluků!‘ vyrazím ze sebe.
To jste měl slyšet, jaká veselost vzešla z těchto mých slov. Pan Chablé pravil:
‚Beru vás za slovo, pane sousede! Až vaši synové se vrátí ze studií, představíte nám je. Není pochybnosti, že pak se domluvíme…‘
Já jsem snad trochu prohloupil, že jsem tak bez obalu řekl, co jsem měl na srdci, však nemohl jsem si pomoci. Ti lidé se mi líbí nevýslovně; viděl jsem poprvé, co to je pravá elegance.
Po obědě provedli mě po celém zámku. Té krásy vám nemohu popsat; mínil jsem, že jsem vstoupil do božího ráje. Nábytek, obrazy, zrcadla, můj ty Bože! Odkud to jen vzali!… A pak, leštěná podlaha všude, hladká jako nový led… chodit po tom našinec neumí… ale oni po tom chodili, jako já po své huti. Ten svět je divný!
Pak jsme šli zase do závodu, a pan Chablé vypravoval opět o svých obchodech; má deset párů koní, jež rozvážejí jeho zboží. Mnoho ho jde do Bavor, nejvíce do Norimberka, kde má velký sklad.
Večeře nás všecky zase shromáždila v jídelně. Velké slovo vedl jistý pán, jemuž někteří říkali ‚pane starý‘, jiní ‚pane hejtmane‘; poslední titul se mi rozhodně lépe líbil. Pan Chablé a milostivá paní mu tykali a říkali mu prostě ‚Matěji‘. — Ten pán vedl domobranu, když roku 1809. se proslýchalo, že Francouzi a spojení s nimi Bavoráci udeří na naši zemi, a tu prý vykonal věci tak velké, že se o tom dověděli až v Číně, kde vypsali krátce potom konkurs na uprázdněné místo císaře. Věc prý se rozbila pouze o to, že onen pán nechtěl se dotvrdit v čínském jazyce. Bylo o tom mnoho řečí, a já poslouchal jako u vytržení. Pan Chablé tázal se ho mezi jiným:
‚Řekni mi, Matěji, jakým způsobem bys se tam byl dostal, do Číny?‘
K tomu odpověděl pan hejtman:
‚Toť by byla snadná věc. Cesta vede přes Hamburk, kamž lze dostati se z Prahy po lodi; z Hamburku vykoná se ostatní kousek cesty na nápravě…‘
Nepochopuji do dnes, co tato odpověď obsahovala směšného, a divím se, že tak se jí smáli.
Také tvrdil pan hejtman, že skláři se nehodí za vojáky, poněvadž prý je nemožno vtlouci do nich kázeň, a v tom měl na mou věru svatou pravdu. Kdo ví, jak musí s nimi se zacházet, aby zůstali při dobré vůli, nemůže než přisvědčiti mu, což jsem taky učinii způsobem velice okázalým, protože tomuhle — ve vší skromnosti to budiž řečeno — dobře rozumím.
Spal jsem jako v nebi — ten frak mě přece jen po čertech tísnil, a byl jsem rád, když večer jsem mohl zbýti se ho.
Celou zpáteční cestu moje myšlénky dlely u těchto vznešených a hodných lidí.
‚Jen hleďte,‘ pravil mi při loučení pan Chablé, ‚abyste dostal do majetku půdu, na níž stojí vaše závody…‘
Bože! Pomyslím-li, že bych kdy vstoupil do příbuzenstva s touto rodinou. Nu, dá Pánbůh, že kluci tam v Řezné pořádně se vzdělají… Dvanáct nebo patnáct let by člověk ještě mohl vydržeti…“