Skláři/I.
Skláři Karel Klostermann | ||
I. | II. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | I. |
Autor: | Karel Klostermann |
Zdroj: | KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 1–22. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Mívám ve zvyku, označovati přesně skutečnými jmény místa dějů, jež ti vypravuji, milý čtenáři. Osoby, s kterými tě obeznamuji, žily, a děj kotví v kraji. I to, o čem tuto zvíš, ve skutečnosti se událo. Nic není vymyšleno; dílem jsem těch věcí pamětníkem sám, z části jsem sebral a spředl, o čem jiní, mně blízcí a milí, se mnou se sdělili. Pouze jména míst jsem zjinačil. — Přinutila mne k tomu okolnost, že některé osoby mého děje dlí posud mezi živými. Žije i mnohý z jejich potomků. Chraň mě, Bože, abych někomu způsobil bolest, otvíraje staré, zarůstající rány. Rozpisuje se o věcech těch neustále si připomínám slov Goethových:
„Es wenden die Herrscher
Ihr segnendes Auge
Von ganzen Geschlechtern,
Und meiden im Enkel
Die eh’mals geliebten
Still redenden Züge
Des Ahnherrn tu sehen.“
Průmysl sklářský na Šumavě sahá svými počátky daleko do minulého století. Na čáře, daleko přes dvacet mil dlouhé, vznikaly na pokraji širých hvozdů četné huti, které jedině těžily z nesmírného bohatství rostoucího tam paliva. Poněvadž nebylo cest, po nichž by závodům těm z větší vzdálenosti bylo se přiváželo dříví, majitelé jejich vedli si po způsobu kočujících pastýřů, kteří, když stáda jejich spásla pastviska do té míry, že dobytek na nich už nenalézal výživy, stěhovali se dále. Rovněž skláři. Když v obvodu hutí svých posekali veškeren les, posunuli závod dále do hvozdů, zůstavujíce starých hutí osudu a přírodě. Škoda jim z toho nevzcházela veliká, neboť materiál — dříví — nestál ničeho.
Zděny byly pouze základy a dosti primitivní pece. Příroda nemeškala zmocniti se opět opuštěného díla lidské ruky: déšť je rozmočil, větry z něho rvaly po kusech, a na spukřelých trámech a prknech nasadil se mech, vyrostly různobarvé lišejníky, vybujely trávy, kaprad, rozmanité býlí a posléze kře a malé stromky. Za málo let všecko se sesulo. Kde stály pece, zelenal se kopeček porostlý mlázím; černě zející otvory, z nichž před nedávnem šlehala výheň roztavené hmoty skelné, zarůstaly vřesem. Nic, žádná stopa nezbyla, leda tu a tam kousek zdiva, trosky klenby sklepní, jíž nikdo by nepoznal na první pohled; ale kdo se vyzná, kdo by chtěl hledat takových zřícenin, našel by jich veliké množství a mohl by sledovati s neomylnou jistotou postupování člověka a znenáhlé vnikání jeho do svatyň přírody, nikdy před tím neznesvěcených.
Majitelé lesů, držitelé velkých komplexů, z nichž jim neplynul pražádný užitek, byli rádi, když na jejich půdě se usazovali tací skláři, kteří jim mýtili les, upravovali byť sebe primitivnější cesty a za užívání pozemku a spotřebované dříví platili obnosy přímo směšné. — Sáh nejkrásnějšího dříví fládrového stál sotva dva groše šajnu, někdy ještě méně, a kontrola byla tak povrchní, že několik set sáhů dříví nepadalo na váhu.
Teprve začátkem tohoto století, když se vystavělo několik silnic, spojujících Čechy se sousední zemí bavorskou a některá pošumavská města a městečka s vnitřním krajem, počaly se stavěti větší huti, a tím i zavládl větší duch stálosti v našem průmysle, ač vedle těchto velkých závodů původní menší, kočovné, pohyblivé se udržely ještě po dlouhou dobu.
Odbyt se množil, vývoz počal zkvétati měrou netušenou, a majitelé hutí, ponejvíce prostí Šumavané, praví self-made-men, kteří počali s malinkým kapitálem, během jednoho dvacetiletí stali se velkými boháči.
Však to nezměnilo způsob jejich života. Zůstávaliť věrni patriarchálním zvykům otcův svých, žili se svými dělníky, jakoby tito náleželi k rodině, jedli s čeledí za jedním stolem, ba často z jedné mísy, neznali světa a neužívali ho vedle běžného významu tohoto slova. Hleděli si své živnosti a svého obchodu a neměli ctižádosti, leda té, aby se o nich říkalo, že jsou hodní lidé a poctivci, jichž slovo platí více, než dlužný úpis nebo směnka Rothschildem žirovaná. Společnosti nescházely se u nich: kasin, besed a hlučných veselí neznali a tanečných zábav nedávali, leda svým fukačům při slavnostních příležitostech. Takovým pak zábavám obcoval továrník a celá jeho rodina; synové jeho musili tančit s dcerkami prostých sklářů, a dcery, jichž nikdo nectil titulem slečny, musily do kola s každým dělníkem, který je pozval k tanci.
Takový jeden exemplář starobylého majitele hutí seděl v obvodu jakéhosi menšího pošumavského města, v němž vykonával právo patrimoniální soud vrchnostenský. Nazveme toto město Kroužilovem.
Pan Josef Haslinger — tak se jmenoval továrník — byl synem prostého fukače, uspořil si ve svém mládí několik grošů a zařídil si pak sám malinkou huť, prostřed hvozdů, zanechal ji po několika letech, vystavěl si větší a zas větší, hospodařil, skrblil, nevydal lichého groše a pomohl si v dobách Napoleonských válek dodáváním lahviček do vojenských nemocnic a polních lékáren tou měrou, že si posléze zařídil na tehdejší doby dvě velkolepé sklárny na vhodných místech, kde rostly nevyčerpatelné zásoby dříví, a kde mohutný potok zaručoval stálou vodní sílu. Finanční patent z roku 1811. mu zadal krutou ránu, ale Haslinger pílí a energií vzpamatoval se brzy zase, ba nově vystavěná silnice, spojující Vídeň s jižními Čechami a tyto s Bavory, pomohla mu tak znamenitě, že nejen udržel, nýbrž i rozšířil svoje dva velké závody, jež byl pokřtil podle svých dvou synů Janov a Antonov.
Již dříve starý Haslinger dospěl k poznání, že vzrůstající jeho obchod vyžaduje větších vědomostí, než měl on. Zvláště dopisování s odběrateli stále se množícími činilo mu nesmírné potíže.
„Raději vyfouknu z roury padesát holbových lahví,“ říkával, „nežli deset slov z péra. Stakraholtské doškrabování! Kdo by byl za mých mladých let řekl, že kdysi budu sedět za stolem a psát!“
Že pak neměl nikoho, nezbývalo mu než aby si obstarával korespondenci sám, a tu nejednou přihodilo se mu, že dopisy jeho pro zkomolené adresy míst, kterých neznal a o jichž existenci a poloze neměl tušení, se ztratily, nebo kdo ví kde světem se potulovaly, než kterýs vtipný poštovní úředník uhodl, kam vlastně patří.
„Na mou duši,“ říkával, „velký závod nemůže se obejíti bez písaře. Kdo by to byl řekl?“
Vzal si tedy do obchodu knihvedoucího, ale ten u něho nezůstal dlouho. Haslinger nabyl s tím člověkem špatných zkušeností, neboť panáček více pil a záletničil za děvčaty, a když z jeho různých lásek nastávaly nemilé opletačky, zmizel, a s ním zmizela větší část peněz, jež se nalézaly v neuzamčené pokladně. To se přihodilo v době válečných bouřek, a majitel hutí, dobře věda, že by ho v tehdejším rozdrobeném a vojnou stíženém Německu marně hledal, nepodnikl žádných kroků v příčině jeho pronásledování, ba ani soudu věc neudal. Za to viděl od té chvíle v každém písaři, účetním a knihvedoucím veliké zlo, mnohem větší než ono, které mu mohlo pojíti ze zkomolených a chybných adres nebo z vlastního primitivního vedení knih. V účtech a knihách, jež mu byl vedl zpronevěřilý zřízenec, naprosto se nevyznal, i trvalo dlouhý čas a stálo ho mnohou bezsennou noc, než pochopil smysl a význam různých těch spletitých číslic a slov.
„Tenkrát jsem se napotil!“ vyslovil se kdysi později v Kroužilově, kam často docházel: „jaktě živo mi tak nebylo, když jsem stál u pece a foukal sklenice. Čert aby do toho! — Vy si jen pomyslete, pánové! Kdo fouká sklo, musí mít cit v rukou a umět držet a otáčet píšťalu, aby z ní nespadla roztavená hmota. Kdo se tomu neučil od mládí, nedovede toho, ubezpečuji vás. A rovněž věc se má s pérem. Péro taky vyžaduje jemný cit, jemuž člověk se nepřiučí ve stáří. — Ale moji kluci musí se naučit písmu, latině a vědomostem, aby kdysi nestáli tu jako oslové, podobni svému tátovi. Kdyby to stálo tisíce, provedu to. Poraďte mi, kam s nimi!“
Radili mu, ten to, onen ono. Ale starý Haslinger přes všecku svou nevzdělanost měl zdravý, bystrý rozum. Každá rada nelíbila se mu.
„Víte, pánové,“ odpovídal rádcům, „škrabáky z nich nechci míti, to jest, pouhé škrabáky, pány také ne. Všecka úcta před pány úředníky! — Však myslím, že sklářské řemeslo není špatné a že je poctivě uživí… a potom, připadá mi, že neodvislému člověku je nejlépe. Trochu té latiny, aby se neřeklo, že jsou troupové, hezky, zřetelně a bez chyby psát, dobře počítat bez pomoci prstů a znát, kde které město a kde který kraj leží, jaké jsou tam peníze, čeho tam lidé potřebují, a čeho zas bychom my potřebovali od nich: to bych tak myslil, že by postačovalo.“
Rádcové, berouce tuto řeč v úvahu, shledali, že škol, kde mladík takovým prostým věcem by mohl se naučiti, na ten čas v Čechách a v Rakousku vůbec není, a jeden z nich mu byl radou, aby je dal do Řezna, tam že tomu všemu se učí a kromě toho frančtině. Jak Haslinger uslyšel o frančtině, byl všecek u vytržení.
„To je něco!“ zvolal, „to vydá! Teď je beztoho celý svět francouzský, a člověk u nás je takový hlupák, že o sobě musí prohlásiti, že tímto jazykem leda slyšel zaklít. Toho abych se dočkal, že moji kluci budou rozprávět po francouzsku, na mou věru, tisíc zlatých bych dal přídavkem učiteli, jenž by je tak daleko přivedl.“
Haslinger šel domů do Janova, kde tehdá bydlil, ve stavu tak rozjařeném, jako snad nikdy před tím. Bílá silnice před ním tančila v temnu nočním, a vítr, jenž vál ve vroubících ji stromech, šeptal mu báje o příští slávě jeho rodu.
„Do Řezna je dám!“ opakuje si neustále, sám k sobě hovoře; „psát, počítat, vyznat se na zemi, která prý vypadá jako koule, umět latinsky a k tomu francouzsky! Kdybych já to uměl, co bych měl dnes!“… Když došel do Janova, půl noc již dávno minula. V huti ještě se pracovalo; z otevřených vrat vyskakovaly dlouhé rýhy rudého světla, oblévajíce třepetavou září ujetou okolní půdu i opodál bující mladé smrče a javory; z polo nadzvednuté střechy četného stavení se valily jemné obláčky výhní ozářeného kouře, vystupujícího k obloze hvězdami poseté, po níž běžely sporé, bělavé berušky.
Majitel hutí vstoupil do závodu. Kolem pece a otevřených hrnců, z nichž plál bílý žár roztavené hmoty skelné, obcházely polonahé postavy fukačů, tu přikládajících dlouhé píšťaly k ústům, onde jimi mávajících vzduchem; vystupující z roury baňaté bubliny skelné nabývaly rychle určitých tvarů; potom přiskočil jiný dělník, uštípl kleštěmi hotovou láhev nebo sklenici, rychle zavěsil ji přikvačivšímu kterémus výrostku na konec dlouhého bidla, a ten s ní spěl k ochlazující peci, z níž šlehaly rudé plameny.
Pan Haslinger sledoval chvilku okem postup práce, prohodil některé povelné slovo a posléze dal se do rozpravy s čelným dělníkem.
„Co tomu říkáš, Jakube?“ pravil, „kluky dám do Řezna, aby se vycvičili…“
„Do Řezna?“ odpověděl Jakub, stíraje si pot s čela, „to je daleko!“
„A byť to bylo i kraj světa, jen když se mi pořádně naučí psát a potom francouzsky; víš, Jakube, bez toho teď nikdo se neobejde, svět je jiný než býval za našich mladých let.“
Jakub přisvědčil, pak dodal skoro smutně:
„Jiný je, ale lepší není! Z vás se udělal mistr bez těch cavyků — a jaký mistr! Dej Pánbůh, aby z těch kluků se stal takový! Já k té bavorské bandě nemám důvěry ani co by se za nehet vešlo. Jen ať se vám tam nezvrhnou! A potom, bude tu smutno bez nich, a vám už dokonce s tou starou, bručivou Apolenou. K tomu jsme my s tou pakáží pořád na štíru — nebude dlouho trvat, a máme s ní vojnu zase. Ti se s tím Napoleonem zrovna slili…“
Haslinger se zadíval do bílého žáru, kmitajícího se v hrncích, a do modrých, těkavých plaménků, jež neustále z nich šlehaly. Vzpomněl si na nastávající mu osamocení, zakabonilo se mu čelo, a chmury přeletěly přes obličej, výhní ozářený. Po celý život se dřel, lopotil a pachtil, a nyní, k stáří, když časem počala ozývati se v něm touha po odpočinku, hrozilo mu osamocení. Velká kniha jeho života té chvíle před ním se otevřela, a divným kouzlem četl v ní rychle, plynně, mnohem plynněji, než v kterémkoli písmě, skoro mžikem přehlédl celé dlouhé, těsně popsané stránky, a zvláště na jedné stránce utkvělo jeho oko.
Když se oženil, měl svoje mládí už dávno za sebou. Jeho vyvolená byla prostá dívka, dítě rodných jeho lesů, dcera kočovného mistra sklářského, právě takového, jakým býval on, než si založil stálé sídlo. Povila mu rychle za sebou ty dva chlapce a pak dcerušku, která však záhy zemřela; dočkala se rozkvětu jeho závodu, a pak náhle, nenadále zkosila ji jedna z oněch úplavic, jež časem rozestírají černá křídla svoje přes zapadlé dědiny a samoty Šumavy. Byla to krutá rána, která by ho dojista byla zlomila, kdyby nebyla nabyla vrchu nade vším jeho myšlením starost o pozůstalé dítky, o stále vzrůstající závod, o velkou rodinu jeho dělníkův, kteří v něm spatřovali svého otce.
Ve skrovném čisťounkém pokojíčku, v prvním patře malého, dřevěného domku, jejž si vystavěl stranou od huti, zachoval si po nebožce jedinou památku: malovanou její podobiznu. Ten obraz visel na zdi střed primitivních, na skle malovaných svatých a světic, jež kolem něho se kupily jako menší kostelní obrázky kolem velkého oltáře. Nebylo to umělecké dílo, nemělo to pravých světel ani pravdivých stínů; ubohá paní vypadala v obličeji jako natřena, ruce byly zkomoleny, barvy šatu neladné, ale on nad ten obraz neměl milejší, dražší věci na světě a stokrát děkoval Prozřetelnosti, že mu k němu pomohla.
Stalo se to následujícím způsobem.
Krátce po narození jeho nejstaršího syna Jana objevil se v jeho závodě jakýs člověk panských způsobů, cizinec, s nímž jen ztěžka se domluvil, a prosil ho, aby mu poskytl po nějaký čas útulek. Haslinger ho přijal vlídně, a cizinec — byl to Polák, jehož politické zmatky vyhnaly z vlasti — zůstal u něho skoro celý rok; chtěje hostiteli dokázati svou vděčnost, zhotovil onu podobiznu paní Haslingerové a daroval mu ji před svým odchodem. Kdykoliv se továrník na ni podíval, vzpomněl si na chvíli, když poprvé ji pověsil na stěnu, a na tu velkou radost, jíž tehdá se naplnilo srdce jeho. Nyní, co věrná družka ležela v chladném hrobě, hovoříval s obrazem, vykládal mu svoje tísně, tužby, naděje, radosti s takovou výmluvností, tak živě, jakoby ho poslouchal dávno odešlý originál. Obracel dále listy knihy života svého, četl v ní, co vše se bylo přihodilo s jeho chlapci, tu nemoc, tu pohmoždění; viděl starého kantora, jak s nimi se učil, ba kritisoval jeho pedagogiku, čpící sedmiletou válkou, která udělala z naverbovaného tehdá Hamzy štabstrompetra, a jejíž ukončení ho přivedlo na slastnou dráhu vesnického kantora. „Jak divně ty kluky učí!“ říkával si v duchu továrník; „ničeho jim vlastně nepovídá, leda takové hlouposti, jako na příklad: ‚Podívejte se b, b, b — jako moje fajíka, h, h, h jako stolička s vysokým hřbetem‘… Však největší čas vyučování zabírala nauka o řezání péra, potom assent brk, z nichž každé se nehodilo. Potom zase přišly dlouhé, dlouhé listy o jeho obchodech, listy, vykazující dlouhé účty, všecky správně zaplacené; dodávky, podmazanky u různých hodnostářů složené… A potom zase kluci, kteří mohutněli na těle, a jak se mu zdálo, krněli na duchu, ačkoli zvláště mladší, Antonín, jevil velký zájem pro sklářský průmysl a pro obchod. Ale počítat neuměl, to byl náramný kříž. Listy knihy v té příčině vykazovaly prazdrcující doklady. Hochovi bylo dvanáct jar, a on — otec — mu kdysi dal otázku: „Tondíku, poslyš: Tucet sprostých vinných lahví je za patnáct grošů; zač bude tisíc tuctů?“ Tondík se lekl, nechtěl ani přemýšlet a posléze ze sebe vyrazil slova: „Tatínku — tohle nevypočte ani kantor.“ Toho se zas ulekl on — tatínek — a pravil: „To je velká chyba! — jak pak potom vypočteme, mnoho-li mi chtějí vyplatit na hotových, když mi tuhle vzkazují, že přijímají mojí offertu, ač svolím-li k srážce 5 ze sta. Na prstech si tohle člověk vypočítat nemůže.“ — To tam stálo v té knize hodně křiklavým písmem, tak křiklavým, že starému z něho přetýkaly oči. — Tak se dostal až na poslední stránku knihy, kde stálo stokrát za sebou zlatým písmem vytištěné slovo: Řezno.
Co takto pán a mistr četl v knize, oblit zářícími světly vycházejícími z pece, starý Jakub rovněž asi četl v pamětích své čtyřicetileté služby a práce u něho.
„Nu, co myslíš, Jakube?“ tázal se mistr, když oba dočetli.
„Je to zlá věc! Pan mistr z toho má větší rozum než takové hloupé poleno, jako jsem já. Kdybych řekl tak, mohlo by se potom namítati, že jsem měl mluviti jinak. Ale povím panu mistrovi bez obalu, že z Jana do smrti nebude sklář, spíše kněz nebo vojenský pán, nebo doktor, nebo cokoli; ale sklářem nebude, nemá to v prstech a bojí se horka. Onehdá to tu zkoušel, ale musil jsem mu vzíti píšťalu z ruky, protože bylo se bát, aby si tu celou paštiku nevyfoukl na nohy. Povídal potom: „„Dejte mi s tím pokoj; je to, jakoby člověk vyfukoval mydlinové bublinky ze stébla; to je hračka pro takového starého osla, jakým jsi ty, Jakube.““ — Slyšeli to všickni, a mrzelo je to.“
„Kakraholte,“ vece starý, „to je tuze hloupé. Prokletý kluk! Tohle jsou následky, když táta nemá času na vychování… Však ho tam v Řezně napraví…“
Starý Jakub pokrčil ramenoma. Mistr dal ještě několik rozkazů a šel spat do svého bytu.
Jak rozžal lojovou svíčku, zasmálo se všecko na něho. Všecko tu bylo bílé jako sníh: stěny vápnem obílené, nábytek z javorového dříví, záslony u oken, pokryvka, peřiny, umyvadlo skleněné; zaleskly se svaté obrazy, přeletěla milá zář přes obličej dávno zesnulé paní, pohrávala si skotačivě v zlaceném rámci, odrážela se od oken. A on předstoupil před obraz a jal se k němu mluviti:
„Poslyš, Fanynko, co ti povím nového. Kluků tu po delší dobu neuvidíš; musím je dát z domu, není platno nic. Ale víš, má zlatá, až se vrátí, budou z nich jinší chlapíci, než je ten starý osel, který tu pod tebou stojí. Ti z toho závodu teprve něco udělají, něco kloudného, velikého, čemu svět se podiví. Nehněvej se proto na mne, že ti je odvádím s tvých dobrých, mateřských očí. Nehněvej se! Čas utíká rychleji, než voda v našem potoce, a než se naděješ, máš je tu zase. Spi sladce, má drahá!“
Pak si šel lehnout.
Za několik neděl, když jeseň nastoupila svou vládu, stará bryčka Haslingerova ujížděla směrem k bavorskému pomezí. Starý seděl na zadním sedadle a jemu naproti oba hoši, pěkní, růžových tváří, jasně kaštanových kučeravých vlasů; vzadu na povoze byla přivázána hora rozmanitých vaků, kufrů, ba i stará bedna, obsahující peřiny s domovem se loučících hochů.
Otec je doprovázel, aby nevkročili tak sami do širého světa.
Chudák! bylo mu krušně kolem srdce; sám si vyjel poprvé, sám ničeho, praničeho neznal, co leželo za Kroužilovem, jenž byl jeho Římem, Paříží a Mekkou. Spoléhal na jistého svého přítele, kterého sice osobně neznal, ale s nímž už po dlouhá léta stál v obchodním spojení. Těžko se loučil se svým závodem, po celé noci před svým odjezdem nezavřel oka, přemítaje neustále o té cestě a jak dopadne skrze zemi, kterou pokládal za naprosto nepřátelskou. Chvílemi mu připadalo, že veze děti své přímo na jatky. Než, co naplat? Svět je jiný, a hoši musili nevyhnutelně na vycvičenou. Poprvé ve svém životě jal se politisovati, reptati proti vládě, která se nestará o zařízení potřebných pro domácí obyvatelstvo škol. Ani ve snu ho nenapadlo, vytýkati jí ve zlé utržené porážky, kruté vymáhání daní a jiné věci, ale žádných škol nezakládati pro dorůstající obchodníky a průmyslníky, nutit domácí lidi, aby posýlali své děti do ciziny, do nepřátelské země, aby tam nabyly potřebných vědomostí, to ho do té míry dopálilo, že mezi pány Kroužilovskými nadával hůře nejčervenějšího republikána, tak že ho musili prosit, aby se mírnil, že by mu z jeho nadávání mohly pojít opletačky druhu velmi nemilého. Kdosi také prohodil, že dobrý poddaný sklání svůj rozum před rozumem vyšším, Bohem ustanoveným, a ubohý mistr sklářský nemálo se zarazil, slyše cosi, jako by on nebyl dobrým poddaným; proti takovému nařknutí se ohradil důrazně, řka:
„Co že?… Já že nejsem dobrý poddaný? — Platím daně, modlím se za císaře a za vrchnost; plakal jsem, když jsem se dověděl, jak ta pohanská sběř tam v Paříži nakládala s ubohou královnou Marii Antoinettou; rval jsem si vlasy, když tahle francouzsko-bavorská banda se dostala až do Vídně; nenávidím na světě nikoho tak, jako ty revolucionáře a tu bavorskou havěť, která s nimi píská do jednoho rohu… a nejsem prý dobrým poddaným!…“
„Mlčte,“ pravil pan vrchní, „v Řezně vám vaše hochy nesnědí. Naše vysoké gubernium má jiné starosti, než stavět školy, jichž v celých Čechách sotva deset lidí má potřebí. Je to stará historie, kdo chce být dobrým obchodníkem, že si chodí pro vzdělání za hranice. To je samo o sobě velmi moudré, aspoň sezná, jak to vypadá o hodinu dále za humny.“
Než odejel, Haslinger zavolal si Jakuba a pravil mu, maje slzy v očích:
„Týden ta výprava bude trvat; spoléhám na Josefa, který mé poveze; ten v tu stranu už několikrát formančil. Kdybych tu nebyl za deset dní, pak víte, že mně tam ta pakáž někde zamordovala, ty pak najdeš můj kšaft nahoře ve stolku a doneseš ho k soudu. Pana pojezdného ustanovuji poručníkem dětí. Půjdeš vůbec každý den do Kroužilova, doručíš mu došlé dopisy a poprosíš ho ještě jednou, jako jsem já už učinil, aby odepsal všem, kdož mi píší, že jsem v Řezně a že se vrátím za týden. Vy pak zde pracujte, jako bych byl mezi vámi.“
S tím mistr odejel, a hoši se rozloučili na dlouho se svým domovem. Nepohlíželi příliš tragicky na toto loučení. Vše po cestě je těšilo, i ta chmurná příroda podzimní, která se rozložila nad rodnými jejich lesy; zajímali je cizí lidé, zelený jako brčál dolejší bavorský kraj, dech se jim tajil, jak se divili po každé, když vjížděli do některého z četných čistých, výstavných měst a městeček, jichž minuli hojnost na dlouhé své pouti. I starý byl všecek ztrnulý obdivem; přestával co chvíle je poučovat, k pilnosti a dobrým mravům hochy navádět; bylo to bez toho zbytečně mluveno: v tomto přívalu stále nových dojmů asi sotva utkvělo některé z jeho slov v těchto mladých hlavách.
Když dojeli do Řezna, ubytovali se v jakési málo ladné předměstské formance, kterou Haslingerův vozka Josef znal z dřívějších svých cest. Poněvadž právě bylo poledne, starý se svými syny uchýlil se ihned do jídelny, špinavé místnosti, plné tabákového kouře, kuchyňských výparů a hlučného hlomozu celé vřavy vozků, karkařů a různého jiného lidu, který nenáležel právě ke květu Řezenské společnosti.
Majitel hutí sice trochu se zarazil, však nejsa nijak rozmazlen, vpravil se do situace, vzal své hochy za ruce a usedl za prázdný stůl blízko dveří. Přinesli mu objednaný oběd, a on, zůstávaje věrným zděděnému mravu a způsobu, než se dal do jídla, jal se odříkávati nahlas obvyklou svou polední modlitbu. Tato okolnost vzbudila pozornost všech přítomných, z nichž mnozí, ukazujíce na cizince, dali se do hlasitého smíchu.
„Co to tu máte za lotrovskou, pohanskou sběř?“ tázal se bodrý Šumavan hospodského, když byl se pomodlil; „je ten člověk, jenž se směje, vida, že jiný se modlí? Což ta slota nezná Boha?“
Mluvil tak nahlas, že někteří uslyšeli poněkud silné jeho výrazy. Hospodský omezil se poukázati k tomu, že tu nebývá zvykem modliti se nahlas v krčmě; za to hosté velice se rozhořčili.
„Vyhoďte toho hubatého tatíka!“ vykřikl jeden, „to by tak bylo, aby takové nemehlo o nás se otíralo!“
„Odkud jsi přišel, že takto se opovažuješ o nás mluvit?“ oslovil ho přímo jiný, všecek rudý zlostí.
„Z lesů jsem přišel,“ odpověděl klidně staroch, „ale vám to mohu říci, že mezi našimi medvědy panuje lepší mrav…“
Byla to kritická chvíle; hospodský měl co dělat, aby uchlácholil rozkvašené Bavoráky. Nicméně ten oběd panu mistrovi sotva šel valně k duhu, neboť různé úštěpky a jízlivé poznámky, jež nepřestávaly k němu dolétati, okořenily mu ho málo příjemně. Pan Haslinger ovšem mlčel jako pěna a dělal se, jakoby neslyšel; však když po obědě octnul se venku, ulevil nahromaděné žluči, řka k svým hochům:
„Starý Jakub má svatou pravdu, říkaje, že tihle Bavoráci jsou nejhorší pronárod pod sluncem. Je to věru pádný důkaz shovívavosti Hospodinovy, že jeho oheň dosud je nestrávil i s jejich mizernou zemí. Já bych tak shovívavým nebyl, kdybych řídil otěže světa. To vám povídám: ať se mi tu držíte, abyste nepřišli o svou křesťanskou víru v tomto pohanském pelechu!“
Jak otec, tak i hoši byli nemálo zaraženi a rozčileni přihodivším se jim v krčmě výstupem; obávali se, aby podobné nepříjemnosti se neopakovaly každým krokem, a tato obava jim nemálo ztrpčila první dojmy, pokalila radostný obdiv, jejž by jinak bylo v nich vyvolalo staroslavné biskupské sídlo na Dunaji. Kromě toho jim bylo podstoupiti dlouhou toulku, než Haslinger našel svého obchodního přítele. Ten ovšem srdečně se jich ujal a přívětivostí svou zmírnil děsné prvotní dojmy, jež Řezenští Bavoři učinili na prostou duši mistrovu.
Když továrník svému příteli vypravoval, co v hospodě se mu bylo přihodilo, ten nemohl potlačiti svou veselost; seznav pak, do jakého druhu hospod asi zapadl jeho host — spráskl ruce a zvolal:
„To je hrůza! Tam nemůžete zůstat! Vždyť je zde přece síla dobrých, slušných hostinců! Kdybyste mi byl psal, kdy hodláte přijeti, byl bych vás očekával třeba za městem. Prosím vás, kde je ta hospoda, abychom vás bez meškání vystěhovali…“
„Nu, je to hospoda… tam… někde…“
„Ve které ulici?“
„Nu, v ulici to bylo… byly domy vpravo a vlevo… ale kde, to bych teď nemohl říci… někde, kde se vjíždí. Josef to ví…“
„A kde je Josef?“
„Nu, v té hospodě…“
„Jak se tam říká, v té hospodě? Vždyť každá má svoje jméno na štítě.“
Starý Šumavan se pojednou hrozně ulekl; teprve teď rozbřesklo se mu v hlavě, že zapomněl podívati se na štít hospody a že je odloučen od svého Josefa, svých koní a svých zavazadel. Rozumí se, že si představoval věc horší, než ve skutečnosti byla. Přítel stěží ho poněkud upokojil, vyslav kde koho hledat hospodu a Josefa; netřeba podotýkat, než minula hodina, že ji nalezli. Přestěhovali vše do jednoho z nejlepších hotelů.
Nazejtří přítel dovedl svého hostě i s jeho syny do učiliště, kde měli konati svoje studia. Byl to soukromý ústav, spojený s internátem; držitel jeho a zároveň řiditel těšil se výtečné pověsti. Přijal příchozí s blahosklonnou vážností člověka, jenž ode dávna přivykl rozdávat milosti. Ze zjevu šumavského hutníka nesoudil, že bude bohatě platit, a na jeho prosbu, aby mu hochy přijal do internátu a do školy, odkašlal několikrát, prohlédl si žadatele důkladně přes sklíčka svých zlatých okulárů, a svraštiv svoje lysé čelo, sešpouliv poněkud pohrdlivě čistě oholený hoření pysk, změřiv si oba hochy, kteří před ním stáli jako oukropečkové, pravil odmítavě:
„Je mi líto… nevím! Kdybyste se byl ohlásil před čtvrtletím, možná, že bych je byl mohl přijati. Nyní je všecko přeplněno. Mám tu přes osmdesát žáků nečítaje externisty.“
Přítel Haslingerův intervenoval.
„Bohatý člověk!“ zašeptal.
Tlustá, blahobytem zářící tvář ředitelova trochu se vyjasnila, nabyla přívětivějšího výrazu.
„No, že tuhle můj přítel, pan Hintermeier, vás doporučuje,“ pravil, „rozmyslím si věc… ale, jak povídám, je to nesnadné…“
Haslinger div mu nepolíbil ruku. Dal mu titul „Euer Hochgestrengen“ a dušoval se, že otázku peněžní ani v nejmenším nebere v úvahu; koktal pouze cosi o tom, že by byl rád, kdyby výcvik a vzdělání jeho synů se braly pokud možno rychlým tempem, že jich doma v závodě bule tuze potřebovati.
„Něco už přece umějí,“ dodal, „náš kantor je cvičil plných šest let; ale v počtech jsou slabí… a potom znají pouze na zeměkouli ta místa, kde kantor bojoval v sedmileté válce, a tam v tu stranu náš obchod se nerozšířil…“
„Uvidíme hned, co umějí,“ vece pan řiditel, „a dle toho je pak zařadíme.“
I jal se jich vyptávati. Byla to velká bída; kluci buď mlčeli jako pařezy, buď dávali odpovědi nadmíru hloupé. — Za pět minut bylo po zkoušce.
„Slyšte, pane,“ vážně pravil řiditel, „nechcete-li, aby tito oslíci započali od abecedy, bude nejlépe, abyste si je hned zase vzal domů! Starší je ještě přece jakž takž — jak bych řekl — méně hloupý, ale druhý…“
„Och, o to není, oslové jsou od narození,“ přizvukoval starý, „jakž by jinak mohlo býti? Vždyť já jsem starý osel. Euer Hochgestrengen ráčí odpustit, že to tak s odpuštěním říkám…ale u nás to jinaké není. Člověk se modlí, mluví a jí rukama, tím se rozeznává od němé tváře. Euer Hochgestrengen tomu rozumí; ráčí-li usoudit, že začnou od abecedy, tož taky začnou; nikdo mi nevymluví, že pod věhlasným vedením vaším se z nich stanou lidé. Račte s nimi jen přísně nakládati, velmi přísně… aby ta oslovina z nich vyšla. Račte vědět,“ dodal tišeji, a slza se mu zaleskla v oku, „já jsem slíbil své nebožce, že se přičiním, aby stalo se z nich něco kloudnějšího, lepšího než já; ujišťuji ji neustále, že všecko učiním, jen aby tam klidně dřímala, má zlatá…“
Řiditel nemohl se ubránit jakémus pohnutí.
„Buďte bez starosti,“ pravil měkce, „jsou v dobrých rukou. Jenom jedno ještě: v tomhle úboru nemohou se ukázati druhým; musíte jim bez prodlení dát ušiti jiné šaty…“
„Všecko se stane… zaplať Pánbůh, Euer Hochgestrengen — jen když mi je milostivé ráčíte přijati. Já bych si dovolil podotknouti pouze ještě jednu věc. Ráčil jste říci, že starší je méně hloupý. Já tomu ovšem nerozumím, ale divné je mi to, a můj starý Jakub bude se také divit. Domnívali jsme se oba, že je hloupější. Kdybyste viděl, jak nešikovně si vede při držení píšťaly na foukání skla! Žádný cit, žádnou rozvahu… To se podiví ten Jakub, až mu to řeknu…“
Domluvili se ještě, o čem třeba, Haslinger za platil školné, byt, stravu, oděv, posluhu, vše, vše, činilo to úhrnem několik set tolarů, rozloučil se s hochy a s panem řiditelem, poděkoval se svému příteli a nazejtří záhy ráno odjel sám se svým Josefem.