Sepsání války peloponnesské/132.
| Sepsání války peloponnesské Thúkydidés | ||
| 131. | 132. | 133. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 132. |
| Autor: | Thúkydidés |
| Zdroj: | THUKYDIDES. Sepsání války peloponneské. Parubice: F. & V. Hoblík, 1885 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan Nepomuk František Desolda |
| Licence překlad: | PD old 70 |
I neměli nižádného zjevného důkazu Spartiaté, ani protivníci jeho, ani celá obec, na kterýžby se beze vší pochyby spolehnouti a hrdla odsouditi mohli muže, pocházejícího z rodu královského i tehdáž u vznešené důstojnosti stojícího, bylť jakožto příbuzný poručníkem Pleistarcha, syna Leonidova,[1] kterýž byl králem, ale ještě nezletilým. Jeho tedy nezákonité se chování a pitvoření se po cizáckém mravu vzbuzovalo proti němu mnohá podezření, že nechce se spokojiti s přítomnou obecní správou. I pozorovaly se jak vůbec mravy jeho, zdaliby se od obyčejných způsobů byl v něčem někdy uchýlil, a tak zvláště i to, že se odvážil na třínohu, jejž byli Hellenové z kořistí medských jako prvotinou oběť v Delfech postavili, dáti si sám o své vůli napsati tyto elegické verše:
„Hellenův přední vojevůdce zhubiv vrahy Medské
Pausanias pomník Foibovi tento staví.“[2]
Ten však nápis dali Lakedaimoňané hned tehdáž s třínohu onoho vydlabati a kázali napsati jmenovitě jednotlivá města, jichž spolupřispěním barbar byl přemožen a ten památný třínoh postaven. I to se tedy zdalo býti nezákonité jednáno od Pausania. Když pak se byl v tomto stavu octnul, tím více bylo patrno, že se jeho tehdejší jednání s nynějším jeho smýšlením srovnává. Doslýchalo se pak, že i s Heiloty něco snová; a bylo tak. Neboť sliboval jim i svobodu i občanství, jestliže se povstání súčastní k úplnému převratu ústavy. Ale ani takto neuznávali za dobré, aby uvěříce některým udavačům z Heilotů něco neobyčejného proti němu činili, jednajíce dle způsobu jim obyčejného, aby se totiž nepřenáhlili a bez nezvratných důvodů proti muži Spartiatu neusoudili trest nenapravitelný. Konečně pak se jim propůjčil udavačem kýsi muž argilský,[3] anť býval někdy jeho milencem a nejvěrnějším služebníkem. Ten uloženo maje, aby poslední list psaný králi Artabazovi donesl, v bázeň upadl, pamatuje se, že žádný z poslů před ním tam vyslaných se více nenavrátil, napodobil si pečeť, aby nebyl vyzrazen, kdyby se ve své důmínce zmýlil aneb onen něco ještě v psaní změniti si žádal, otevřel pak ten list, v němž se domníval, že něco takového mimo jiné se přikazuje, a nalezl připsáno, aby byl zabit.