Sekáči/XIV.

Sekáči Svatopluk Čech
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Tři cykly básní a Sníh. 3. vyd. Praha : F. Topič, 1913. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 16). S. 181-239.   Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1903 (časopisecky), 1904 (knižně)
Licence:	PD old 70

Den horkých lopot končí zponenáhla,
sic ještě světel záplavou se třpytí
pláň obilí a strnisk neobsáhlá,
ba, jasněji vše západem se nítí,
jak v záři požáru ty hloučky planou,
jež rovinou se hemží požehnanou,
jak řeřavy se blýští snopy valné,
jichž mandele tu rostou v dlouhé řady, -
však nejsou to již denní svity palné,
v ty ohně večer již své mísí chlady,
skráň ženců zpocenou svým suší dechem,
je těší blízkost želaného klidu
a naposledy ještě pilným spěchem
dav rozvlňuje znaveného lidu.

A nebe zvolna shledává své divy,
by v pohádkových vidin říši dušnou
zrak odloudilo od střízlivé nivy,
snů kouzlem nahradilo práci krušnou.
Dne jednotvárná běl a modro žhavé
hře ustupuje barev mihotavé,
v nichž obraznost jen roznícená hýří.
Nad slunce sklonem třpytnou klene bránu
ze zlata, nachu, z oblačného chmýří,
jež nádherným plá vidmem tulipánů
a krasších květů duhovými světly,
jež v edenských snad jenom hájích kvetly.
Jak zarudlého zlata oblou desku
nad obzorem, jenž hoří v jeho blesku,
zříš slunce žhnoucí, divně zveličené,
střel démantových věncem obklíčené, -
ty prostřelují kolkol všemi směry
pýř oblaků, jež nad ním v nebi plovou,
to divné ptactvo s ohnivými pery
a s hrudí zlatou, růžnou, fialovou.

Od práce všední, zvyklých rysů kraje,
vzleť nyní, duchu, v neznámo a taje!
Teď čas tě zove myšlenek a snění,
ó parobe, jenž’s umdlel prací tuhou:
ty oblaky, jež divně západ mění
a barví světel nevídaných duhou,
toť výspy blažených, jež na jezera
tě loudí báječná od rmutné hroudy,
v níž krtkem ryl jsi z rána do večera -
snů napni plachtu nad zářnými proudy!
Ty navždy přikovaný k úzké líše,
teď volně můžeš do daleka plouti,
zřít jihu skvoucí květ, strž aplské říše
na této vzdušné po oblacích pouti.
A bytost udeptaná v zemském prachu
můž’ povznésti se v čistý éther duše,
vzít od červánků světlá křídla z nachu
a zaletěti k tajů hvězdných tuše.

Slyš! náhle do šumného žatvy shonu
vpad’ jasný hlahol vesnického zvonu.
A všechny rázem oněměly zvuky
kos, hrabic, vozů, pokřik, smích a pění
před toho srdce kovového tluky,
jímž jakby chvělo jiných světů snění.
Tak divně vpadly v pustou vřavu denní
jak ztraceného ráje hudba dalná,
jež z prachu, temna k jasu, povznesení
zve mnohý věk již pokolení vlaná -
sic darmo stále: dál se v prachu ryje
dav uhnětených rabů bez oddechu
a v tupý sluch ta božská melodie
jen v matném z dálky zaznívá jim echu.

Dav ženců ztichlý vnímá hudbu tklivou,
jež hlaholí se s věže rodné vísky,
teď přidružil k ní za sousední nivou
své klekání kýs jiný kostel blízký,
teď třetí zapěl v zářném nebesklonu,
kdes jiný za řekou, za pruhem lesa,
a spojeným již chorálem svých zvonů
kraj celý k nebi touží, teskní,plesá.