Sekáči/XIII.

Sekáči Svatopluk Čech
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIII.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Tři cykly básní a Sníh. 3. vyd. Praha : F. Topič, 1913. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 16). S. 181-239.   Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1903 (časopisecky), 1904 (knižně)
Licence:	PD old 70

Bouř’ prchající ještě z dálky hřmí,
však pozvolna již svítá nad nivou,
tu lánů čast se dosud mračně tmí,
tam jiná svítí slunnou protivou,
a jestli z chmůry,
jež útěkem se třepí v divné stvůry,
kdes šlehne ještě
v dol krůpěj deště,
tu mění slunce v perlu ohnivou.

A teď - - O krásný smavý zázraku,
jak ladíš v rozkoš bytost veškerou,
když z nenadání šlehneš do mraků
svou jásající záři sedmerou,
nad letní lány
když zvedneš oblouk vítězné své brány
a po temnotě,
po divém hřmotě
kraj rozplesáš svou vzdušnou nádherou!

O jasná těcha z tebe pramení,
svit oné blahé zvěsti pravěku,
že bůh Tě zžeh jak věčné znamení
své shovívavé lásky k člověku,
že tvoje krása
vždy nový klid po každé bouři hlásá -
Po vzteklém víru
zas blaho smíru
i nám zde věštíš v časů daleku.

Jde hrozná bouř - ji tuší každý z nás,
i raba sen i neklid pochopa:
snad v rozvratu, jak Římem kdysi třás’,
až k základům se zachví Evropa,
ne barbar v zlobě
ji zkruší - sama vstane proti sobě,
vše vírem schvátí,
hráz každou zvrátí
ta valící se blíže potopa.

Již dlouho zdola sterá hrozí pěst
a slyšet z temna zubů skřípoty,
i ticho zdánlivé zlou šeptá zvěst, -
toť dusný klid před hromů rachoty.
Kdož chová víru,
že podrobí se stará křivda v míru,
že ducha zbroje
ty skončí boje,
jas myšlenek ty zdolá mrákoty?!

Říš ducha ještě neobsáhla zem’,
věk hrubé síly neprch’ surový
a starou zbraní, mrzkým železem,
svět starý ubránit se hotoví,
vše věstí, běda,
že blízké zkázy uragán se zvedá,
že hrozí prve
věk spousty, krve,
než v duchu, pravdě svět se obnoví.

My, které neklid věku bičuje,
kdož vůkol vidíme jen boj a spor,
jak pěst se proti pěsti vztyčuje,
jen záštím plane miliónů zor,
my, kteří víme,
že horší bouř’ v dnů příštích mlze dříme,
kde vedle svatých
snah, bohem vzňatých,
všech vášní změť se vyrve ze svých nor.

My, jimž boj věstí i ta idylla
niv klasnatých, kde hledali jsme klid
- ač idyllou ni druhdy nebyla
tma duševní, v níž otročil tam lid -:
ó v teskném vzdechu
jak zříme k obloze, kde pro útěchu
po vřavě burné
na cloně chmurné
se zžíhá duhy čarovábný třpyt!

Ach, také v oněch lidských bojů mrak
kdys opět mír se blaze usměje -
však teprv nových pokolení zrak
té shody duhou krásnou okřeje,
nám dáno pouze
zřít mihavý ten zákmit v marné touze
té příští doby,
přes naše hroby
jež k výším slunným šťastna dospěje.