Sekáči/XI.

Sekáči Svatopluk Čech
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Tři cykly básní a Sníh. 3. vyd. Praha : F. Topič, 1913. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 16). S. 181-239.   Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1903 (časopisecky), 1904 (knižně)
Licence:	PD old 70

Poeta (vraceje se z procházky):

Tam za řekou jsme slyšel nebes voje
bít v bubny třeskné velebného boje,
nad hlavou zmítaly se letem chmůry
jak černých běsů shon, jejž časem shůry
meč archandělův proťal ohnivý:
však zde jak fantasie vznět mi schladil
boj titěrný, jenž pána s ženci svadil,
děj skutečnosti mdlý a střízlivý!

Dost divě z povzdálí se kmitla sice
kos napřažených náhlá blýskavice,
strach budil davu hluk a ryčný hlas,
leč popošel jsi blíž, a rázem jedním
ten klamný přísvit obraznosti zhas’,
stál’s rozčarován před výjevem všedním:
Bylť chumáč tam jen hrubých tváří zlostných,
šat chudý bez rázu a pustý cár,
i hejsek tuctový - ve slovech sprostných
vřel nechutně jich malicherný svár
a na konec ve všedních opět pracích
se rozpliznula bědná travestie
té bouře tam, jež dosud v temných mracích
čas od šasu na břeskné kotly bije.

Proč tak se přiblížením všechno mění?
Proč nutno přivřít oči, zacpat sluch,
by nad střízlivé, chudé světlo denní
vzlét’ v zářný éther poesie duch?
Proč blízkost všecka suchá mu a bledá,
o vzdáleném a zašlém raděj sní?
Proč i řeč neznámou náš vzlet si hledá,
téštítí se, jež v pravdě vůkol zní?

Chce nezpoután svou vlastní zkoušet sílu,
jen svému vlastnímu se těší dílu,
chce tvořit, tvořit - a ten tvůrčí chtíč
snad oné záhady je pravý klíč.
Však z ničeho jak božstvo netvoří,
jen prosté zjevy skutečnosti známé
svým vkusem pozmění a vyšňoří
a snů svých prismatem je pestře láme.

Ach, ano, skutečnost je základ přece
všech ducha plodů. Nechťsi v těsný prut
svým bije křídlem, touže z její klece,
přec všechen jeho svět v ní uzamknut.
Ať kdekoli své tvůrčí snahy zkusí,
z ní vychází a k ní se vracet musí,
ač chce-li vlastní silou tvořit sám,
ne sbírat květ, jenž v cizím sadě zkvétá,
ne lovit matný odlesk toho světa,
jenž pouze z knihové mu skříně znám.

I mně se někdy zdá, že z nivy živé
jsem zabloudil v poušť papírových blan,
tu jakbych náhle promnul zraky mživé,
zřím s udivením na skutečný lán.
A nechť si časem střízlivým jej znovu,
přec vím, že všechno ukryto je v něm,
co může vznítit duši poetovu,
a víc, než stihnu nejvzletnějším snem.
Ne v jarní noci jen a bouři sněžné,
i v mravenčím na mezi hemžení
víc dřímá krásy velebné a něžné,
než může vysnít pěvce nadšení.
Jen umět zbádati ten sterý taj,
jen ducha vystihnout, jímž dýše kraj,
jen pro ty divy najít pravé slovo -
mým není, ach, to slovo básníkovo!

V ráz jinak se mi jeví ženci bědní,
jich cár mi nad samet a drahý kov,
teď mocně dojímá mne spor ten všední
a výčitka těch sprostných, drsných slov.
Dřív na hostii pomýšlel jsem v pýše,
jíž zvedáme nad všední shon a hluk,
a shlížel útrpně s dum vzletných výše
na hrubou práci robotících ruk,
však nyní jest mi,jak bych také hlavu
měl sklonit zahanben v tom prostém davu
a pokorně jim říci: „Vroucí dík
buď rukám těm, jež za mne v potu tonou,
bych mohl, vašich lopot příživník,
jen trhat sobě růži ducha vonnou,
a promiňte, že vašim pečím cizí
jsem sobecky tkal snů jen vzdušnou přízi,
a že i nyní, když se vracím k vám,
pro bratry své jen ruce prázdné mám,
že slabou vůlí nadarmo se snažím
svým duchem přispět platně vaším pažím
a slovem kouzelným vám krásy taje
snést s říše vidin v skutečnosti kraje.“

Ba, neznám zachytit ni skromné vnady,
jíž dýše na mezi ten výjev zde:
kýs mladý sekáč vyšel z druhů řady
a míří k dívce, která mimo jde
se džbánem spěchajíc. Již proti sobě
ty stojí postavy, tak svižné obě.
K nim z potrhané příze mračen tmavých
pruh oslnivé záře zalétá -
jak divně zkrásněl hoch v těch jiskrách žhavých,
jak bájně kosy blesk se třepetá!
A pod plachetkou rudou vlasy světlé
jak čarosvitem vroubí dívčí líc -
Dva polní květy jsou to chudě zkvetlé,
a přec nad moje sny v nich vděku víc!