Sborník prací historických/Stavba městských hradeb v Athénách r. 479 př. Kr.
| Sborník prací historických | ||
| Které jezero Makedonské jest Herodotova Πρασιὰς λίμνη | Stavba městských hradeb v Athénách r. 479 př. Kr. | Původní plán Erechtheia |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Stavba městských hradeb v Athénách r. 479 př. Kr. |
| Autor: | Emanuel Peroutka |
| Zdroj: | Sborník prací historických Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | Praha, Nákladem historického klubu 1906 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
EM. PEROUTKA.
STAVBA MĚSTSKÝCH HRADEB V ATHENÁCH
R. 479 PŘ. KR.
O věci té máme ze starověku dvě zprávy obšírnější, Thukydidovu (I., 89–93) a Eforovu u Diodora (XL, 39–43), a několik zmínek stručnějších. Všechny zprávy zakládají se, jak uvidíme, na Thukydidovi, pramení nejstarším a nejdůležitějším. Ale o věrohodností zprávy Thukydidovy v posledních letech povstal spor. Protože otázka ta má význam nemalý pro kritiku díla Thukydidova a protože podle mého zdání nebylo na všechny okolnosti v sporné věcí správně ukázáno, dovolují si vylíčiti diskusi dosavadní a přičinití několik svých poznámek.
Thukydides vypravuje v podstatě toto: Jakmile Peršané opustili po bitvě platajské severní Řecko, Atheňané přivezli si domů ženy a děti z míst, kde byly ukryty, a chystali se, že znova si vystaví město a hradby; neboť z bývalých hradeb zbyly jen skrovné části a většina domů byla pobořena. Státi zůstaly jen ty, ve kterých se ubytovali perští velmoží. Když dověděli se o tom ve Spartě, vypravili posly do Athen se vzkazem, aby Atheňané upustili od svého záměru a raději společně s nimi usilovali o to, aby hradby všech měst mimopeloponneských byly zrušeny, aby prý barbar, přitáhl-li by znova, neměl v nich opory jako Mardonios v Thebách. Peloponnes prý bude všem dostatečným útočištěm a ochranou. Tak odůvodňovali, dí Thukydides, Sparťané zakročení své v Athenách, ale vlastně učinili to proto, že jednak sami byli by raději měli, aby ani Atheňané ani nikdo jiný v Řecku města neopevňoval, jednak naléhali na Spartu spojenci, poněvadž se lekali síly athenského lodstva a odvahy, jakou Atheňané ve válkách perských dali na jevo. – Nynější řevnivost Sparty a strach spojenců před Athenami byly tedy pravou příčinou zakročení spartského, ale tato příčina ovšem zamlčena a předstírána jiná.
Atheňané na radu Themistokleovu odpověděli poslům spartským, že v příčině stavby městských hradeb přijde do Sparty zvláštní poselstvo. Themistokles nabídl se k choulostivému poslání sám. Odebéře se prý do Sparty ihned; ostatní členové poselstva: Habronichos, syn Lysikleův, a Aristeides, syn Lysimachův, nechť přijdou za ním teprv, až hradby budou vystavěny tak vysoko, aby stačili nejnutnější obraně. Zatím nechť všichni ve městě bez výjimky dají se do práce, muži, ženy i děti, nechť nešetří žádné budovy ani soukromé ani veřejné, nýbrž ať beřou, kde se co hodí ke stavbě. Potom pověděl důvěrně v radě, jak hodlá věc nastrojiti ve Spartě, a odešel.
Ve Spartě Themistokles nikterak nechvátal, aby záležitost svou rychle vyřídil. Ptal-li se ho někdo ze známých, proč váhá se svým posláním, odpovídal, že čeká, až přijdou jeho spoludruzi. Omeškali se prý patrně nějakou nutnou věcí v Athenách, ale čeká je prý na každou chvíli a diví se, že dosud nepřicházejí. Poněvadž od předešlé zimy (účinkem vitězství salaminského) Themistokles ve Spartě byl obecně oblíben, uvěřili jeho ujištování. Ale lidé, kteří přicházeli z Athen, prohlašovali, že v Athenách se horlivě staví a že hradby jsou již nad základy hotovy. Tím arci důvěra ke slovům Themistokleovým byla otřesena. – Themistokles zpozorovav to domlouval Sparťanům, aby nedali se mÁsti jalovým povídáním, nýbrž aby poslali do Athen řádné a spolehlivé lidi přesvědčit se, co je na věci pravdy.
Sparťané skutečně vypraví do Athen posly. Současně však pošle Themistokles tajný vzkaz do Athen, aby poselstvo spartské způsobem co nejméně nápadným bylo zdrženo tak dlouho, až by sám a soudruzi jeho se vrátili. V tom přišli již druzí dva vyslanci z Athen a oznámili Themistokleovi, že hradba je dosti vysoko hotova.
Nyní teprv dostavili se poslové Athenští na úřad, a Themistokles zjevně prohlásil, že město je opevněno, takže poskytuje obyvatelům svým dostatečné ochrany. Chtí-li Sparťané nebo spojenci příště vyjednávati s Athenami, nechť jsou přesvědčení, že Atheňané dobře znají, co prospívá jim a co celku. Neboť jako bez číkoli pomoci a rady pojali úmysl svůj, město opustiti a vstoupiti na lodě a jako ve společných úradách pozdějších ukázali, že nestojí za nikým po zadu, tak i nyní uznali za lepší, nejen se zřetelem k sobě, nýbrž i se zřetelem k ostatním, město opevniti. Neboť jenom jsou-li u všech, kteří o společném postupu se radí, podmínky stejné, lze nadíti se stejné nebo podobné ochoty a obětavosti pro celek. Buď tedy všichni spojenci nechť hradby své zruší, nebo ať schválí jednání jejich.
Lakedaimonští – dokládá Thukydides – přijali toto prohlášení na venek klidně; – nechtěliť prý stavbě zabrániti, nýbrž přátelsky projeviti, jak o věci smýšlí – a také byli prý za té doby s Athenskými v nejlepší shodě k vůli ochotě, jakou dali na jevo za válek perských. Ale v srdci svém Sparťané hněvali se na Atheňany, že nezachovali se podle jejich přání. Obě poselstva vrátila se pak bez překážky domů. Tím zpráva Thukydidova končí.
Poněvadž v otázce naší srovnání se zprávou Eforovou, hraje důležitou úlohu, kladu sem, aby laskavý čtenář mohl sám věc sledovati, také parafrasi – co možno věrnou – místa Eforova, jež zachováno u Diodora. Po bitvě u Plataj dopravili Atheňané z Troizeny a Salamíny děti a ženy domů a počali ihned opevňovati město a činiti ostatní opatření bezpečnostní. Ale Lakedaimonští vidouce, jak Atheňané námořní mocí svou získali si velikou pověst, pohlíželi na vzrůst jejich s obavou a usnesli se na tom, že Atheňanům zabrání, aby město obehnali zdí. Také vypravili ihned posly do Athen, kteří nejprv vyřizovali radu Lakedaimonských, aby Atheňané pro nynější dobu upustili od opevňování města, ježto prý Řecku z toho nekyne prospěch. Neboť přitáhne-li Xerxes znova s vojskem ještě větším a najde-li vně Peloponnesu opevněná města, opíraje se o ně, snadno bude prý moci zdolati Helleny. Když Athenští nejevili v radě valné chuti uposlechnouti, poslové Spartští šli ke stavbě a tam přímo nařizovali, aby ihned ustali od práce.
V nesnázi té Themistokles, který požíval tehdy největší vážnosti, poradil, aby se prozatím vyhovělo poslům spartským. Neboť budou-li stavěti dále, jest možno, že Lakedaimonští přitáhnou s Peloponnesany a zmaří jim úmysl jejich. – Prohlásil dále v radě, že odebéře se s několika soudruhy do Sparty jako vyslanec, a vložil úřadům na srdce, až přijdou do Athen poslové ze Sparty, aby je v Athenách zadrželi tak dlouho, až oni se vrátí do Athen. Zatím aby všichni dali se do práce, tak že bude možno záměr provésti.
Na to odebrali se do Sparty Themistokles a soudruzi jeho. V Athenách ujali se se stejnou horlivostí práce ženy i děti, otroci i cizinci, nešetříce domů ani náhrobků. Když při nadšeném úsilí všech dílo nad očekávání rychle se dařilo, ve Spartě povolán Themistokles na úřad, a tam činěny mu výtky v příčině stavby městských hradeb. Ale Themistokles věc popřel a vyzval efory, aby nevěřili planým pověstem, nýbrž aby poslali do Athen posly, vážené a důvěry hodné lidi, kteří jim budou mocí pověděti pravdu. On a soudruzi že ručí za pravdu slov svým tělem. Sparťané vypravili tedy do Athen kommissi, Themistoklea pak i jeho druhy dali hlídati.
Zatím v Athenách vyhnali zeď již dosti vysoko a posly spartské, kteří přišli s výčitkami a výhrůžkami, uvěznili. Do Sparty pak vzkázáno, chtějí-li míti své lidi na svobodě, aby propustili Themistoklea a jeho soudruhy. – Touto lstí Themistokles pomohl Athenám v krátké době a bez nebezpečenství k hradbám, a sobě k vážnosti a oblibě u spoluobčanů.
Všechny ostatní zprávy starověké (Andokides III., 38, Demosthenes c. Leptinem 73, Theopompos u Plutarcha, Themist. 19, Scholion Aristof. Jezdců v. 814, Nepos Them. 6, Plutarch Them. 19, Justinus II., 15, 8, Aristodemos V., 1, Polyainos I., 30, 5, Frontinus I., 1, 10) zakládají se na jednom nebo druhém z uvedených pramenů nebo na obou z nich – jak ukázal prvý A. Bauer (Themistokles, Merseburg 1881. Str. 165 nn.). Není nesnadno poznati, že ani zpráva Eforova nemá proti Thukydidovi samostatné ceny, nýbrž, že jest jenom její pozměněním. A tak, zkoumáme-li cenu starých zpráv o stavbě hradeb athenských, máme vlastně jenom prozkoumati zprávu Thukydidovu.
V příčině věrohodnosti zprávy u Thukydida jest nyní mínění rozštěpeno ve tři strany: levou, radikální (Beloch a E. v. Stern) pravou, konservativní (Bauer, Busolt a Ed. Meyer, tento s jistou výhradou) a prostřední, jež zamítá jenom část zprávy Thukydidovy (Bury a Bruno Keil).
Prvý vyslovil se nepříznivě o zprávě Thukydidově Beloch (Gr. Geschichte I. 1893, str. 458). Svědčí prý o nekritičnosti naší vůči Thukydidovi, opakuje-li se pořád jeho povídačka o protestu Sparty. Sparta byla přece r. 479 v nejlepší shodě s Athenami, k protestu nebylo žádného důvodu. Kdyby bylo běželo o zdi peiraiské, bylo by lze spíše porozuměti zakročení spartskému. Je to anekdota, jíž měla se doložiti diplomatická obratnost Themistokleova. Vznikla za války peloponneské a přenáší poměry let třicátých do dob starších. Kromě toho mělo se jí vysvětliti, proč v základech a spodní části hradeb athenských zastavěny jsou kusy pomníků a kameny, vzaté ze staveb jiných. A. Bauer v recensi díla Belochova (Zeitschrift für d. ö. G. 1895, str. 150 nn.) odmítá naprosto skepsi Belochovu a podobně Busolt (Gr. Geschichte III. 1, 1897, str. 45 pozn. I) trvá proti Belochovi na authentičnosti zprávy Thukydidovy. Beloch nepodává prý ani stínu důkazu. Bury (A history of Greece 1900, str. 331) pokládá protest Sparty za historický, ale lest Themistokleovu za smyšlenku. Ed. Meyer (Gesch. d. Alterth. III. 1901, str. 482 nn.) pojímá celé vypravování do textu, ale v poznámce (str. 483) připouští, že jednotlivé momenty jsou upřílišeny a že na dlouho pravý stav věcí Spartě nemohl zůstati neznám. Bruno Keil (Anonymus Argentinensis 1902, Die Berichte über den themistokleischen Mauerbau, str. 282–301) hlásí se v zásadě k Belochovi, ale vytýká důrazně, že dospěl k závěru svému jinou cestou. Roku 1904 postavil se E. v. Stern svým pojednáním Der Mauerbau in Athen und die List des Themistokles (Hermes, 39, 1904, str. 543–562) úplně na stanovisko Belochovo, jehož hájil již 1903 v recensi díla Meyerova v Götting. g. Anzeigen str. 317. – V článku Der Mauerbau des Themistokles, uveřejněném 1905 (Hermes 40, 1905, str. 561 až 569) trvá Ed. Meyer na svém mínění dřívějším. Spor točí se v podstatě o tyto dvě věci: 1. Máme-li v úchylkách starověkých zpráv od Thukydida shledávati různé tradice, z nichž Thukydides si vybral tu, která se mu hodila aneb zdála pravdě nejpodobnější, či jsou to pokusy opraviti vypravování Thukydidovo? 2. Máme-li zavrhnouti celé vypravování Thukydidovo o stavbě hradeb a zakročení Sparty, či jenom „lest“ Themistokleovu, či máme celé zprávě Thukydidově uvěřiti?
Pokusíme se odpověděti nejprv k prvnímu bodu. Srovnáme-li zprávu Thukydidovu s Eforem, vidíme především, že u Thukydida celá záležitost mezi Spartou a Athenami má jemnější, mírnější ráz než u Efora. Nelze tady mluviti vlastně o konfliktu. Poslové spartští vyřídí vzkaz a po odpovědi se vzdálí. Ani ve Spartě vůči Themistokleovi nic nepřátelského se nestane přes divné jeho otálení. Když na vybídnutí Themistokleovo ze Sparty do Athen vypraví komissi, aby zjistila pravý stav věcí, Themistokles tajně vzkáže do Athen, aby způsobem šetrným, co nejméně nápadným, poslové spartští byli zdržení, až by samí se vrátili. Vůbec zakročení spartské vyhlíží skutečně jako přátelské upozornění. Arci strategický zřetel, který poslové spartští v Athenách předstírali, nebyl upřímný a nedošel víry. V Athenách dobře věděli, proč Sparta si nepřeje hradeb.
U Efora celá záležitost má hned od začátku hrozivější podobu. Poslové spartští, odešedše s nepořízenou z rady, přímo zakazují, aby se dále stavělo. Themistokles radí, ještě než odejde do Sparty, aby poslové spartští byli uvězněni a nebyli propuštění dříve, než až sami do Athen se vrátí. Ve Spartě Themistoklea zahrnují výčitkami, že v Athenách se staví, vězní jej i soudruhy jeho. Komisse spartská, přišedši do Athen, vyhrožuje, a jest také uvězněna. Do Sparty vzkázáno pak, že budou propuštění na svobodu poslové spartští, jakmile Themistokles a jeho spoludruzi se objeví v Athenách. Také konec u Efora je drsnější než u Thukydida. „Tak Sparta, byvši přelstěna, pustila Themistoklea a soudruhy domů.“
Máme-li tedy v této, patrně hrubší formě pověsti, jak u Efora ji čteme, viděti jinou tradici, jak myslí Keil a z části i Stern, či je to jenom přepracování zprávy Thukydidovy, jak myslí Bauer, Busolt i Meyer? Podle mého soudu jsou všechny přídavky a změny, o nichž čteme u Diodora, čistě majetkem Eforovým a netkví v podání historickém, nýbrž v oposici proti zprávě Thukydidově, jež zdála se Eforovi na některých místech právem podivná a snad nemožná. Důvodem jest mi, že jenom mírnější ráz zprávy Thukydidovy shoduje se s poměry, jaké r. 479 př. Kr. mezi Spartou a Athenami byly, a nikoliv prudký a nepřátelstvím dýšící způsob, jakým celá věc vylíčena u Efora.
Na vysvětlenou toho, že celá záležitost skončila po dobrém, Thukydides na konci uvádí, že Sparťané byli tehdy vůbec s Athenskými docela za dobře. A to shoduje s fakty jinými, známými z Herodota i z Thukydida. Ve všech bojích proti Peršanům Atheňané bojují se Spartou svorně druh vedle druha. Na jaře r. 478 hned po vyřízení sporu Pausanias vede společné loďstvo proti Kypru. Tedy intervence Sparty nijak na venek dobré shody neporušila. Ovšem kyselost proti Atheňanům od té doby ve Spartě byla.
Vždyť Sparta ani jinak nemohla jednati než upozorniti a raditi. Čím byla by omluvila zakročení brannou mocí? Nemohla přece předstírati jako důvod svého zakročení strach před budoucím vpádem perským! Vždyť byla by pak musila stejně zakročiti proti Thebám a jiným ohrazeným městům. K tomu nebyla by stačila najednou, a také nebylo by bývalo chvíle méně vhodné. Co bylo by bývalo Peršanům vítanější než válka mezi hlavními dvěma státy v Řecku? Roku 479 nebylo ani u Sparťanů ani u Atheňanů chuti, zříci se slávy, získané z přemožení barbarů.
Eforovo líčení prozrazuje původ pozdější každou řádkou. Za jeho doby schopnost správně posouditi události let osmdesátých pátého století, pochopiti ducha velké doby té, vymizela z úplna. Zpráva Eforova je složena v duchu 4. století, kdy zjevný a prudký antagonismus mezi Athenami a Spartou měl historii více než stoletou. A tento nepřátelský poměr promítnut docela nehistoricky už na rok 479 př. Kr. – Kdyby nějaká taková verse v pátém století př. Kr. Thukydidovi byla bývala známa, jistě byl by ji odmítl, aneb vůbec nějak se o ní zmínil, jako činí na př. při pověsti o Harmodiu a Aristogeitonovi.
Zpráva Eforova trpí však pravděnepodobností a nemožností vnitřní. Lze věřiti, že by Sparťané, jak u Efora se nám líčí, byli tak krotce si vedli, když poznali, jak Themistoklem se dali podvésti? Ale Eforos nepřestal na této pravděnepodobnosti. Když Atheny byly opevněny, Atheňané na doléhání Themistokleovo dali se pohnouti k opevnění Peiraia. A protože Themistokles se bál, že by Sparťané zase křičeli, navrhl prý, aby opět tam byli vypraveni poslové, kteří by poučili Sparťany o tom, že opevnění Peiraia bude k prospěchu všech Řeků (Diodor XI., c. 41–43). Beloch na místě uvedeném chválí Efora za to, že on správně vycítil chybu u Thukydida. Nikoliv při stavbě městských hradeb, ale při opevňování Peiraia mohli prý Sparťané protestovati. Proto Eforos prý vypravuje, že Atheňané tehdy se omlouvali. Ale není tomu tak. Pozorná úvaha a srovnání obou míst vede trvám nutně k tomu, že je to opakování, duplikát toho, co vypravováno v c. 39–40, a že svědčí to jenom o nemyslivosti Eforově (či Diodorově).
Thukydides výslovně uvádí (I., 93), že lze dosud každému přesvědčiti se o tom, že hradby athenské byly stavěny ve spěchu. Spodek zdi, do dob Thukydidových zachovaný, zbudován byl nepravidelně; zastavěny do něho pomníky a části staviva z budov jiných, bez přitesání a veškery úpravy. To byla příčina trvám hlavní, že v Athenách vznikla a ujala se pověst o lsti Themistokleově. Proto patrně jí uvěřil i Thukydides.
Eforovi však zdála se lest Themistokleova, jak o ní Thukydides vypravuje, nemožnou. Jak dlouho mohl Themistokles Sparťany šáliti? Proto upravil vypravování Thukydidovo jinak, jak myslil, pravdě podobněji; vynechal Themistokleovo otálení a vytáčky ve Spartě a získal čas pro vystavění hradeb jednak tím, že základy a část hradeb byla hotova, než poslové spartští ponejprv přišli protestovat, a potom tím, že poslové spartští meškají delší čas v Athenách, protože jsou tam zavření – na radu Themistokleovu.
Ale při tom Eforovi ušlo to, jak dobře vytýká Stern, že při jeho výkladu zůstává nevysvětleno, proč Atheňané pospíchali tolik se základy, když přece nevěděli, že Sparta zakročí. Musili bychom se domýšleti, že snad ze strachu před Peršany. Ale to, jak níže ukážeme, není pravdě podobno. A tak verse Eforova je docela patrným přepracováním a spolu zhoršením zprávy Thukydídovy.
Přihledněme nyní k pojednání Keilovu. Keil dí na počátku (na m. uved., str. 282), že srovnává se v zásadě s Belochem, ale na konci pojednání (str. 301) svého shrnuje výsledky, a z těch je viděti, že v podstatě věří Thukydidovi a nesrovnává se s Belochem.[1] Má s ním společné jediné to, že zprávu Thukydidovu nepřijímá celou, nýbrž že ji kritisuje. V Keilově práci jsou tyto dvě myšlenky: 1. Bylo několik různých podání. 2. Z různých tradic vybral si Thukydides tu, která se mu pro účel jeho nejlépe hodila.
Dokazuje pak je Keil takto: Starověké zprávy lze rozděliti ve dví: většina vypravuje o lsti Themistokleově podle Thukydida nebo Efora, menšina (Andokides a Theopompos) míní však, že Themistokles ve Spartě efory podplatil. Ale tato věta o dvojitosti zpráv je nedokázána. O to právě běží, dokázati správný vztah mezi různými versemi a nejstarší zprávou Thukydidovou. Následuje pak hned rozbor zprávy Eforovy, jíž Keil nepokládá za rozšíření zprávy Thukydidovy, nýbrž přikládá jí samostatnou existenci, vysuzuje ji z rozdílů mezi Thukydidem a Eforem, a dospívá k tomu, že v Eforovi je kontaminován Thukydides s versí jinou, jež sama nebyla čista, nýbrž smíšena z několika versí jiných. Zkrátka, co Eforos podává, nebyla jeho vlastní práce, nýbrž lidové podání, jež přijal již téměř hotové. —
Myslím, že všechny rozdíly u Efora třeba jest vyložiti tím způsobem, jak jsem ukázal. Keil si zatarasil cestu k tomu, aby rozdíly u Thukydída a Efora správně vyložil, tím, že podkládá Thukydidovi zvláštní tendenci a to takovou: Thukydides potřeboval prý doklad o úskočnosti Themistokleově, aby známá charakteristika jeho (v I. kn. 138) silně byla podepřena. Proto mohl užiti jenom verse nejsilněji vyzdobené. Proto vypravování Eforovo je prostší, Thukydidovo strojenější. Thukydides nikoliv bez úmyslu položil vedle sebe vypravování o konci obou čelných mužů té doby, Pausania a Themistoklea. Ale neběželo mu o to, aby Themistoklea proti Pausaniovi vyzdvihl, nýbrž aby oslavil Periklea. Proto vloženy jsou epísody o Themistokleovi a Pausaniovi; mají to býti folie (jak ukazuje se podrobně na str. 297) k Perikleovi. Na tom místě, kde Perikles v řeči své líčí ideál pravého státníka (Thuk. II., 60), posluchač nebo čtenář patrně prý si vzpomnělna Themistoklea a srovnával. A to byl prý pravý účel Thukydidův ukázati, že Themistokles byl sice xxxxx, ale že nebyl xxxxx jako Perikles.
Pausanias a Themistokles své doby byli největší lidé v Řecku a zejména přirozené nadání Themistokleovo bylo veliké, ale nad ně nad oba mravní velikostí vyniká Perikles.
Thukydides znal prý dobře anekdotický ráz verse, které se přidržel, ale uvěřil jí, protože u Themistoklea zdála se mu i neobyčejná věc možnou a podle velikého umění jeho se mu zdařilo, že i čtenáři versi jeho uvěřili. Ostatně Thukydides nutně zvolil si to vypravování, jež nejvíce mělo ráz legendy, neboť to právě srovnávalo se s jeho záměrem, ukázati nevyčerpatelnost této odysseovské povahy.
Ale Keilův výklad, jak i ze stručného výtahu hořejšího s dostatek tuším vysvítá, není šťastným rozřešením otázky. Nepřesvědčí nikoho, protože je strojený. Tak s prameny zacházeti nelze. Tato myšlenka o tendenci Thukydidově je xxxxxxxx celé práce. Keil nepodal ani stín důkazu, že Thukydides vložil episodu o stavbě hradeb za tím účelem, který mu podkládá. Proto právě také difference mezi Thukydidem a ostatními prameny neobjevují se v náležitém osvětlení. Někde rozdílu není vůbec. Praví-li Keil na straně 283: „Zunächst ist die ganze Tendenz (u Efora) in viel geringerem Masse auf eine Glorificirung des Themistokles zugespitzt als bei Thukydides“, třeba vytknouti, že tendence té v tom smyslu, jak Keil si to představuje, není ani u jednoho ani u druhého a proto není také rozdílu mezi nimi. Na str. 287 hlavním důvodem toho, že zpráva u Plutarcha a Demosthena pochází z jiného (oběma společného) pramene než z Thukydida, Keilovi jest to, že u obou vyskýtá se xxxxxx, a u Thukydída slova toho není. – Pravda slovo xxxxx není u Thukydida, ale co jiného značí slova xxxxxxxx v c. 91, než věcné popírání Themistokleovo? Jinde pak váha domnělých nebo skutečných rozdílů se upřilišuje, jako na př. když na str. 285 se vyvozují důsledky z toho, že u Efora mluví se v řeči poslů spartských o Xerxovi, u Thukydida však jenom o barbaru. Co se týče práce Stemovy, myslím, že Stern docela správně posuzuje tradici a že se mu dobře podařilo ukázati vnitřní pravděnepodobnost Themistokleovy lsti, ale důkaz, že celé vypravování Thukydidovo je nehistorické, se mu nikterak nezdařil, a soudím, že Ed. Meyer (Hermes 1905, str. 261 nn.) v uvedeném článku docela platně obhájil tu část svého dřívějšího mínění.
Nejprv Stern ukazuje, že podle politických poměrů tehdejších nebyl protest Sparty pravděpodobný. Nebyloť prý tehdy mezi Spartou a Athenami ani stínu nedůvěry a nepřátelství. Těch neshod mezi oběma, o nichž vypravuje Herodot, jak Meyer dokázal, prý nebylo a různost mínění, tu a tam se vyskytnuvší, nezanechala prý žádné kyselostí. Proti tomu třeba namítnouti, předně že celé vypravování Thukydidovo i s protestem předpokládá, že tehdy mezi Athenami a Spartou trvalo dobré politické přátelství, a za druhé, že tak úplně jasno mezi Spartou a Athenami nebylo, jak v. Stern líčí. Atheňané za válek perských všude loyalně ustoupili Spartě. V tom bylo viděti rozvahu rozhodujících lidi athenských, kteří posuzovali situaci střízlivě a správně: nebezpečí perské a starou převahu Sparty. V zimě r. 480–79 byly v Athenách ve sněmu asi tuhé boje o dalším postupu proti Xerxovi – známkou toho jest, že po bitvě u Salaminy Themistokles ustupuje do pozadí. Po bitvě Salaminské chtěli Atheňané stihati na moři perské loďstvo dále – Sparta nikoli. Na jaře r, 479 byli ve Spartě pro námořní výpravu, Atheňané však trvali na tom, aby toho roku stalo se rozhodnutí na pevné zemi. S tím souvisí asi změna u vedení vlády v Athenách. Před bitvou platajskou Atheňané dostali spartské hoplity přes Isthmos jenom účinkem hrozby, že přijmou nabídku Mardoniovu. Odplul-li pak po bitvě u Mykale Leotychidas s loďstvem domů a nechal-li Atheňany obléhati Sestos, nebyla to sice roztržka, ale také ne svědectví o společném postupu a naprosté shodě. Atheňané dávají tím na jevo, že budou jednati na svou pěst, jakmile nebezpečí perské přestane. Podle našeho způsobu vyjadřování: officielni styky Athen a Sparty byly nejlepší, ale přes to ohlašovalo se uvnitř napjetí mezi oběma.
Sparta nebyla by začala, pokračuje v. Stern, s věcí tak choulostivou v době tak nepříhodné. Tady myslím, třeba opět odporovati. Po bitvě u Plataj a u Mykale v Athenách asi se vědělo, že nebezpečí perské není tak hrozivě blízko. Po porážce salaminské nepokusil se Xerxes s velikým pozemním vojskem o nový boj, nýbrž odtáhl. A nyní bylo potřeno u Plataj i zbylé pěší vojsko. Lodě pak doraženy byly u Mykale.
Tedy k vůli Peršanům v Athenách se stavbou hradeb asi nepospíchali; a také ve Spartě asi dobře znali pravý stav věci, třeba že poslové jejich v Athenách předstírali strach před dalšími vpády perskými.
Protest spartský prý je dále pravděnepodobný proto, že ctižádost Sparty nerozpínala se za Peloponnes. Za válek perských chtěla stále jen Peloponnes hájit, a neměli tedy ani Sparta ani její spojenci ani politického ani jiného zájmu na tom, staví-li Atheňané hradby či nestaví, – Tady Stern zase nedobře posuzuje situaci. Je pravda, že Sparťané za válek perských nejraději byli by hájili jen Peloponnes. Ale z toho nevyplývá, nechtěla-li nebo nemohla-li Sparta provozovati politiku panhellenskou, že by jí bylo lhostejno, začínali-li se do ní pouštěti Atheňané. Mínění v. Stemovo o tom, že spojencům bylo lhostejno, jsou-li Atheny opevněny či neopevněny, je jistě subjektivní. Myslím, pravý opak že je pravda. Což myslí v. Stern, že spojené obce Korint, Megara, Aigina, kdyby byla vypukla válka mezi některou z nich a Athenami, byly by zůstaly proti Athenám osamoceny, jako tomu bylo dříve, v šestém století a ještě na počátku pátého? Nikoliv. Roku 479 již pociťovalo se, že blíží se na Řecko dualismus Athen a Sparty. Nyní byly Atheny daleko víc než před deseti lety, nyní byly nejsilnější námořní mocí, které morální převaha dodávala ještě většího významu. Korint, Megara, Aigina i ostatní přímořské obce spolku peloponneského věděly dobře, že nové hradby athenské jsou novým posílením athenské mocí, a že následovati bude nutně další expanse athenská, jež ohrozí jejich obchodní, nejdůležitější zájmy. Proto myslím proti Sternovi, že naléhání spojenců na Spartu, jak Thukydídes o tom vypravuje, je docela pravděpodobné.
Celkem myslím, že Sternovi zakročení spartské zdá se proto tak nemožné, že si je představuje příliš hrozivým, spíše podle Efora než v duchu zprávy Thukydidovy. Thukydidova zpráva je taková, že, i když Atheňané provedli svou, vážnost Sparty tím neutrpěla xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx dí Thukydides I. c. 92.
Mám-li na konec shrnouti, co z dosavadní diskusse positivního vyplynulo a pověděti svůj soud o věrohodností zprávy Thukydidovy, začínám touto obecnou úvahou: O kritických zásadách a dějepisecké kvalifikaci Thukydidově nejlepší svědectví podává jeho dílo samo. I s dnešního stanoviska snese velice přísné měřítko. K tomu soudu dospěl nejhlubší a nejlepší dnešní rozbor Meyerův a stejně výborný rozbor Buryův. Je samozřejmo, že cenění toto netvrdí, že by u Thukydida nemohlo býti omylu nebo nějaké slabosti. Thukydides nesoudí na př. o Kleonoví dosti nestranně. Ale nebyl by člověkem, kdyby byl dovedl úplně zapomenouti, že Kleonovým přičiněním byl poslán do vyhnanství na dvacet let a bezpochyby neprávem. A kdyby ani toho nebylo, jedním ze základních přesvědčení Thukydidových jest, že Perikleova politika byla jediná správná, Kleonova pak nesprávná. Už z toho důvodu je pochopitelno, že soud jeho o Kleonoví mohl býti tu a tam příkřejší než podle dnešního našeho posuzování se zdá přípustno. Ale to pozornému čtenáři neujde, a právě na těch místech autorova láska ku pravdě je patrna.
Nad to ukazuje nám v I. kn. c. 21 a 22 svou historickou theorii: jak sbíral materiál, jakými zásadami se spravoval, jak hluboce cítil rozdíl mezi sebou a všemi dosavadnírni dějepisci i Herodotem. – Dílo samo ukazuje všude, že můžeme všude spoléhati i na svědomitost jeho i na způsobilost.
Majíce na mysli tyto věci, nebudeme-li právem váhati, abychom pohlíželi s nedůvěrou na vypravování Thukydidovo, není-li nejzávažnější příčiny?
Prohlížíme-li starověké zprávy o stavbě zdí athenských, vidíme, že jsou vesměs ve shodě s míněním, právě vyloženým. O faktu, že Themistokles v příčině hradeb athenských ve Spartě byl, a že Sparťané protestovali, nikdo nepochybuje. Pochybnosti vzbudilo jenom vypravování o lsti Themistokleově. Všecky úchylky od Thukydida jsou docela průhledné pokusy o zlepšení Thukydidovy zprávy, a naprosto ne tradice, současná s vypravováním Thukydidovým.
Hlavní slabina Thukydidovy zprávy pro starověké čtenáře i pro nás je ta: Jak lze věřiti, že Themistokles mohl šáliti Sparťany tak dlouho, až městské hradby 10 (či 6?) km dlouhé, 2,5–5 m široké, byly vyhnány tak vysoko, aby chránily dostatečně obyvatele, když ze Sparty do Athen nebylo než několik dní cesty a záleželo-li Spartě na tom, aby se dověděla, co v Athenách se děje? A k čemu vůbec uchyloval se Themistokles ku lsti, když bylo na jevě, že Sparta k ozbrojenému zakročení se neodhodlá? Eforos myslil, že odstraní nesnáz tím, přijme-li, že část hradeb byla již hotova, když první poselstvo spartské přišlo do Athen, upustí-li od šálení Lakedaimonských vytáčkami a dá-li vykonávati tlak na Spartu jenom uvězněním poslů spartských. Theopompos si pomohl jinak, ale stejně nehistoricky: Themistokles u něho podplatil efory. Kdyby tato tradice byla existovala, Thukydides byl by jistě mezi oběma provedl soud, a nezmiňuje-li se o ní, lze s jistotou věřiti, že neexistovala.
Co máme činiti my moderní čtenáři Thukydida? Máme se spokojiti s výkladem Eforovým nebo některým jiným, či máme přijmouti zprávu Thukydidovu bez výhrady, ač při pozorném čtení se nám bude zdáti podivné, aby Sparťané byli tak nechápavými, prostoduchými dobráky? A zdá-li se kde komu za starověku i dnes lest Themistokleova tak povážlivá, proč uvěřil jí Thukydides, – Thukydides, jenž směje se lehkověrnosti Herodotově a který ve svém díle podává nepochybně doklady toho, že byl jeden z nejhlubších lidí pátého století?
O tom, že Sparta v Athenách zakročila a že Themistokles i s Habronichem a Aristeidem ve Spartě byli, aby věc urovnali, myslím, že pochybovati nelze. Ale celá lest Themistokleova má v sobě tolik nemožného, že se u ní zastaví každý pozorný čtenář. Také Ed. Meyer (Gesch. d. Alterth. III. str, 483 pozn. 1. a Hermes 1905, str. 568) připouští její obtíže, ale dí správně, že jsou to věci podružné a že nelze se bez nich obejíti nikde, kde je takový materiál. Myslím, že lze však jíti ještě o krok dále a domnívati se, že na nějakém obzvláště kvapném postupování při práci není třeba státi. Myslil bych, že více shoduje se s tehdejšími poměry, mluvil-li Themistokles v radě nebo ve shromáždění asi takto: Nebojme se Sparty; ona dobře si rozmyslí, aby nám bránila násilím v opevňování. Jakmile odejdeme, pokračujte klidně ve stavbě. Doufám pevně, že věc dobře dopadne. Takový, myslím, byl průběh věci. Themistokles se soudruhy ve Spartě byl a tam přímo asi řekl Spartanům, že Atheny jsou v právu a že nikým si nedají brániti. Sparta vzala určité prohlášení chtějíc nechtějíc na vědomí.
Ale proč uvěřil Thukydídes anekdotě o lsti Themistokleově? Čteme-li Plutarchův život Themistokleův, máme dojem, že vrstevníci obecně uznávali neobyčejnost ducha Themistokleova. V generaci následující byl již pokládán za démonickou bytost, která dovede ať zjevně ať skrytě přivésti lidi tam, kam chce. – Ten společný znak mají všechny anekdoty. Lest, jíž užil u Salaminy, zdála se býti nejvlastnější methodou jednací u Themistoklea. Podle toho vzoru vymýšleny pak lsti jiné. Myšlenka o přelstění Sparťanů ujala se tím spíše, že spodek zdi athenské podával každému viditelný doklad. Nepravidelnost její nutně svědčí o spěchu. A proč byli by spěchali? Nikoliv ze strachu před Peršany. Tedy ze strachu před Spartou. – A tomuto obecnému mínění uvěřil také docela po lidsku Thukydides.
Shrnuji tedy tak: Belochovo a Sternovo stanovisko pokládám za nesprávné. Odpověď Meyerova Sternovi je v hlavní věci zcela případná a ukazuje znova velkolepým způsobem hluboký historický smysl jeho. Na historičností lsti Themistokleovy trvati tuším nelze. Za úplné správně bych pokládal stanovisko Buryovo.[2]
- ↑ „Aber glauben müssen wir allerdings die wenigen Hauptzüge, in denen die beiden feindseligen Traditionen miteinander übereinstimmen: Der Mauerbau kommt in kürzester Zeit gegen den Einspruch Spartas und seiner Bundesgenossen durch die Politik des Themistokles zu Stande. Alles andere ist Erweiterung und Ausschmückung der früh üppig in die Legende schieszenden Tradition.“
- ↑ Když úvaha tato byla již odevzdána redakci, dostal se mi do rukou článek Busoltův z r. 1905, pojednávající o téže věci (Thukydides und der Themistokleische Mauerbau. Ein Beitrag zur Sachkritik, Lehmanns Beiträge zur alten Geschichte V., str. 255 až 279). Článek vyšel o něco dříve než Meyerova odpověď Sternovi v Hermes 1905. Ale Meyer ho patrně nemohl již použíti, ježto nikde se ho nedovolává. A to by nebylo možno, kdyby ho byl znal. Článek Busoltův přinesl do celé diskusse nové světlo a dle mého mínění věc rozhodl. Polemika jeho se Sternern je sice chabá a málo obratná a proto neúčinná, ač Busolt je na správném stanovisku. Ale význam článku je v tom, že Busolt si vyžádal dobré zdání zkušeného technického odborníka a ten s plným přesvědčením tvrdí, že zeď kol Athen, v délce 10 km., v průměrné výšce 5,50 m. (s kamennou substrukcí a hořejší částí cihlovou, – celkem asi o 16½ milionech cihel) a v průměrné šíři 3,5 m., mohla býti dobře hotova za 25 dnů, pracovalo-li 10.000 mužů. Atheny měly však tehdy nejméně 15.000 mužů, kteří mohli účastniti se práce. – Tímto počtem, o jehož spolehlivosti není možno pochybovati, zmizela ze zprávy Thukydidovy poslední obtíž – zdánlivá nemožnost vystavěti hradby v době tak krátké. Tím také lest Themistokleova jeví se v jiném světle. Myslím, že tímto technickým důkazem věc je rozhodnuta, a to ve prospěch Thukydidův a těch, kteří se jeho spolehlivosti zastávali.