S poctivostí nezahyneš/19.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
18.	19.	20.

Údaje o textu
Titulek:	19.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 232–236. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na to se Malina ve Lhotě déle nezdržoval, nýbrž hodil zase fileček svůj na rameno a vracel se ku Praze.

Ale mysl jeho nebyla tak jasná, jako když šel z Prahy.

Onť se arci všemožně snažil, aby svou důvěru v milou dívku uchoval, ale nemohl se také jakéhosi strachu zbaviti, kterýž mu teď najednou něco nemilého pošeptávati začínal.

„Proč pak se mě ale Naninka najednou tak stranila?“ mluvilo to v něm. „Proč se mi ani neokázala? Strachovala se? Mělo by to přece jen ze zlého svědomí pocházeti?“

A při tom mu bylo vždycky tak ouzko, že se mu až pot na čele vyrážel; pak utíkal, jakoby se chtěl letmo v Praze octnouti.

Po poledni odpočíval vedle cesty pod košatou planou hruškou. Opět ho mučily trudné myšlénky, a když konečně ze země vyskočil, jakoby jim chtěl utéci: tu přicházely proti němu cestou z Prahy dvě děvčata, při jejichžto pohledu se mu všechna krev u srdce srazila. Byla to Naninka s Baruškou!

Ubohý mládenec se na okamžik zarazil a hleděl na ně, jakoby svým zrakům nevěřil; pak se ale rozběhl a volal plným hlasem:

„Naninko! moje Naninko!“ a když k ní přiběhl, padl jí prudce okolo krku. Tu chvíli zapomněl na všecko, co ho ještě nedávno trápilo; tento okamžik přemohl i jeho přirozenou ostýchavost, a Naninka viděla nyní patrně, co má o jeho srdci souditi. Za to jej ale také pevně okolo krku držela a radostí plakala.

Baruška je nechala státi a sedla si zatím vedle cesty do chládku. I jí se obracelo srdce rozkoší, že si musela slzy utírat; neboť tak srdečné lásky nebyla ještě zkusila.

A to bylo nyní povídání! Malina koukal sice na Barušku ještě trochu nedůvěrně, i nemohl pochopiti, jak se mohla Naninka s ní seznámit; když ale slyšel, co se bylo všecko přihodilo, tu jí podal vesele ruku na smířenou.

Krom příběhů, které náš laskavý čtenář již zná, vypravovaly teď holky také, jak se z Prahy odebraly. Naninka dostala totiž onoho dne, když byla s novou přítelkyní u sv. Jakuba velikou radu měla a pak od paní notnou hubu slízla, že prý ještě nemá co běhat, třebas by měla výpověď — toho dne dostala poštou od matky psaníčko, kteréž bylo psáno s velikou žalostí, a z něhož dívka poznala, že matka z lítosti stůně. Teď by byla ovšem ráda domů odešla; ale neuměla si poradit. Tu přišla Baruška se zprávou z krejčovské hospody, že Malina z Prahy odešel, a přinesla peníze i dobré vysvědčení od Nováků; tedy ji nemohlo v Praze nic více zdržovat. Jen aby ji hospodská hned pustila! Tu vyvedla zas Baruška kousek svého způsobu, ale pravila, že to bude poslední, neboť si nechtěla v žádném ohledu svědomí kaziti; vyjednala totiž s hospodskou, že k ní půjde místo Naninky do služby, a že ještě ten večer přijde; Naninka si odnesla zatím truhličku k dobré známé Baruščině, pak si vyzvedla konsens, a ještě pod večer se daly obě na cestu. Hospodská mohla na novou služku čekati.

„To prý měla být malá pokuta!“ pravila nyní Baruška.

Toto všecko se obšírně vypravovalo, a vesele utíkala našemu párečku i jeho statečné tovaryšce cesta do Lhoty; ale oni se naschvál zdržovali, aby tam dorazili za tmy. Na druhý den byla neděle, tu se chtěli teprva okázati.

Malina si dnes opravdu vesele zpíval, an se zas do hospody ubíral! Naninka s Baruškou šly tiše k matce.

Uvítání těchto osob bylo arci nad míru srdečné; matka i dcera radostí plakaly, a když se konečně všecko vysvětlilo, co bylo poslední časy srdce jejich klíčilo, tu si teprva stará vdova z celého srdce povzdychla a pozdvihla oči vděčné k nebesům.

„Bůh je milostivý,“ řekla při tom, „a nedá poctivému zahynouti, třebas i nějaký čas zkoušel. Naši lidé budou arci zejtra snad podivně na tebe koukat —“

„Ó, nestarej se, matičko!“ řekla dívka; „my jsme si už něco dobrého vymyslili.“

A na druhý den šla s Baruškou ještě před božími službami k duchovnímu správci, k velebnému stařečku, jejž celá Lhota jako pravého pastýře a otce milovala. Ten se arci nemálo podivil, když uviděl Naninku, kterouž dobře znal, a tvář jeho se zamračila; když ale dívka pověděla, co ji bylo potkalo, když se vykázala písemností od pánů, tu se důstojný stařeček vyjasnil a velice potěšil. I pozval ji k boží správě a ve svém výkladu svatého evangelia mluvil pak před shromážděnou obcí o tom, jak mnohdy nevinnost do těžkého podezření upadá, jak na ní lidská pomluva hlodá, a jak ona konečně přece vždy zvítězí. To povídal krátkými, ale srdečnými slovy, a posluchači věděli hned, kam to bije, neboť viděli Čermákovic holku v kostele, ačkoli si tu náhlou proměnu věci ještě nijak vyložiti nemohli. Když ale posléze po mši svaté pan farář s Naninkou a ještě jednou holkou, kterouž nikdo neznal, velmi přívětivě rozmlouvaje, přes celý hřbitov kráčel, a pak schválně hezky hlasitě doložil, že se těší, až svou milou žačku po poledni u pana učitele uvidí: tu se převrátilo hned mínění všech osadníků, a Naninka měla vyhráno.

U paní učitelky našla dívka také nejsrdečnější uvítání, sešla se tam s Malinou, kteréhož si byl mezitím i pan učitel již velice oblíbil, a musela tam pak i s Baruškou na oběd zůstati. Byl to pro všechny den velmi utěšený; v největší rozkoši tonul ale snad Malina, a kdykoliv se na svou Naninku podíval, pokaždé zdála se mu býti hezčejší, a tu si zpomněl na vdovu, pak na domlouvání starého tovaryše, a musel se potají usmáti.

Nemenší radost okoušela však také Baruška, kteroužto všickni za původkyni tohoto šťastného dne vyhlašovali a srdečně jí za všecko děkovali, co byla pro ně učinila; ona pak si tady pevně umínila, že bude vždy podle toho jednati, aby mohla mezi lidmi s tak lehkým svědomím seděti, jakož toho dne seděla.

Jedna osoba u stolu arci scházela — a to byla Naninčina matka; ale matčino srdce je snadně upokojeno, když ví, že je dítě šťastné, a stará, churavá žena byla radostmi ve své chatrně jizbě i veselila se při své chorobě s dobrou výslužkou, dopřávajíc holce radosti mezi lidmi a všelikého uctění.

Na druhý den ráno vyprovázeli Malina a Naninka Barušku k Radboři a sami měli pak velkou radu. Malina myslil, že by se měl ještě asi na rok do světa, třeba někam do Vídně podívati, pak že se vrátí, mistrem udělá — a… co dále myslil, to neřekl, leč v jeho blaženém zraku to stálo zřetelně psáno, a Naninka mu rozuměla. Zas tu byli ti dva nemluvní lidičky, když měli o svém srdci povídati.

Naninka chtěla nějaký čas doma zůstati, až by se matka trochu zotavila; pak myslila, že najde nějakou dobrou službu, kde by si mohla ještě něco pořídit anebo k budoucímu vydání uložit, Teď měla v sobě zas velikou sílu i chuť do práce, a nechtěla se trochu trampot strachovati, protože nyní jistě věděla, pro koho se bude namáhati a na koho bude při tom čekati.

Tak se umluvili a věrně to držeti jeden druhému slíbili. Pak se rozešli; plakali při tom, ale srdce jejich byla přece pokojná, neboť v nich bydlela poctivost, kterouž nic porušiti nemohlo, a ta vede vždy k žádanému cíli.

Nyní si posílají každý měsíc psaníčko a jedno po druhém je vřelejší. Minulý týden dědila Naninka 200 zlatých po paní tetě, která od té chvíle, co měla mrzutost s Baruškou, churavěla a pak bezpochyby pro ulehčení svého svědomí v poslední vůli na příbuznou holku zpomněla. Teď prý se Malina brzo navrátí.