S poctivostí nezahyneš/18.
| S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl | ||
| 17. | 18. | 19. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 18. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 227–232. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
A kde vězel mezi tím ubožák Malina? Když odešel z díla, nevěděl hned, co počíti. Starý tovaryš mu nabízel arci zase přátelskou radu, aby dal mistrové dobré slovo, že se všecko vyrovná: ale o tom nechtěl Malina ani slyšeti. „Kdybych u ní zůstal, musel bych ji také při jisté naději udržeti,“ řekl na to, „a jaký bych to byl člověk nepoctivý, abych ji tak klamal, an jí nikdy po vůli býti nemohu? Raději trochu poctivosti a nových starostí; já si myslím, že při tom nezahynu.“ I začal svůj stav bedlivě rozvažovati. Z jedné strany byl teď svoboden a mohl odejíti daleko do světa; ale z druhé strany ho to zase v Praze drželo a byl by se rád Naninky dopídil. Byl to věru smutný stav! Nedávno stál ještě pěkně v díle, kdež mohl něco získati, a při tom byl plný naděje, že bude šťasten s osobou, kteráž byla jako polovicí všech jeho myšlének; ale teď byl bez díla a bez dívky, a to poslední ho bolelo nejvíce, i zdálo se mu, že nebude moci bez ní v Praze vydržet. Mimo to pozoroval také, že ho jiní tovaryšové nyní patrně s jakýmsi úsměchem stihají, a čeho by si byl jindy ani nevšimnul, to ho nyní v podrážděném stavu srdce a mysli velice bolelo.
I usmyslil si tedy v dobré hodině, že půjde na čas z Prahy, aby dostal jiné myšlénky a poněkud se vyrazil. Umínil si, že navštíví otce, kterého již tři leta neviděl. Ale mezi přípravou na cestu přetvořily se jeho myšlenky. Tak jak nyní byl, nemohl dosti vesele před otce vstoupiti, a to přece chtěl! On by se byl rád z celého srdce s ním potěšil, ale dokud v něm byla jistá rána, nedalo se to dělati. Ta musela býti dříve zhojena. Ale jak?
Nadarmo chodil mnoho dní v Praze po ulicích, doufaje, že někde Naninku napadne a takto balšám pro svou ránu najde; ale všecko hledání bylo nadarmo. Naninka byla jako ztracená; u Nováků mu nemohli povědít, kam odešla. I uzavřel tedy svoje léčení rovnou cestou začíti, podívati se zrovna do Červené Lhoty a tam se dovědít, kde Naninka vězí a pak: co se to s ní stalo.
Hlavní část svých věcí nechal u poctivého hospodáře na řemeslnické hospodě a udělal si na tu cestu jen malý, úhledný raneček.
„Já jsem sám rád, že jdete,“ řekl mu hospodář, když se rozcházeli. „To víte beztoho, že naše paragrafy povídají, abychom tovaryše bez díla přes tři dny v městě netrpěli; ono se to arci za nynějších časů nedá vždycky dělat, ale z druhé strany je to někdy moudré ustanovení, sice by se nám zde nasadilo tuláků jako vosů do hnízda; já jich tu mám teď sám několik, kteří již všechny hospody vytloukli, a ti chlapi byli by s to se na vás odvolávat, kdyby viděli, že jste bez díla. Tahle vaše cesta bude beztoho jen jako procházka, jak mi povídáte; nežli se vrátíte, bude snad všecko v pořádku a někde snad zas dobré místo, budete-li chtít v Praze zůstati.“
Malina opustil Prahu snadněji, nežli byl snad očekával; měl sice na ramenou filec, ale okolo srdce mu bylo volno. Trampoty posledních časů rozptylovaly se na čerstvém povětří.
Zbystra si vykračoval a zpomínal si na čas, když byl poprve hlavu do světa vystrčil. Jak se mu byly zatím oči otevřely! Jak jinak mohl nyní vůkol sebe na vše strany, na všechny věci hleděti! A to jej naplnilo nemalou radostí, ano i jakousi hrdostí.
Teď si jen přál, aby měl křídla, aby mohl honem do Lhoty doletět, Mělť to jako jisté — ačkoli nevěděl proč — že tam Naninku nalezne; pořád se mu zdálo, že šla dívka domů; při tom si vyobrazoval na mysli, jak bude asi koukat, až jej uvidí, jak se radostně lekne, až ji překvapí, a jak mnoho si budou míti povídat. Tyto myšlénky dělaly mu teď nevýslovnou rozkoš, neboť něco podobného nebylo ho v životě ještě potkalo, a nyní byla ve hře sama láska, kteráž mladému a tak čistému srdci, jako bylo Malinovo, ovšem nejsladší pochoutky připravuje.
Druhý den pod večer byl ve Lhotě. Ale hned na začátku hezkého místečka, okolo něhož se bohaté zahrady prostíraly, se zastavil, neboť mu začínalo srdce tlouci a sice hrozně nepokojně, i bylo mu najednou, jakoby se o něho bázeň pokoušela. Jak to as vypadne? začalo mu cosi šeptati, a on se musel všemožně namáhati, aby si dodal nové důvěry, aby nabyl zase naděje, která ho po celé cestě provázela. Začal si polohlasitě písničku hvízdati, vypnul hlavu, jakoby mu celý svět náležel, a vyptal se na nejlepší hospodu. Tam ho přivítali zdvořileji než obyčejného chasníka, proto že také jinak vypadal — šenkýřka prohodila cosi o studentovi — a on si objednal hned místečko na nocleh. Hospoda byla čistá, šenkovna prostranná, a v prostřed u kulatého stolu sedělo několik sousedů. Mluvili o povětří, o polní práci, o dobytku nebo o tom, co obilí platí.
Malina si sedl ke stolu u okna, z něhož bylo na hodnou náves viděti, a dal si nalít sklenici piva. Hospodský mu ji sám přinesl. „Hezké místečko ta vaše Červená Lhota,“ řekl k němu Malina. — „Projde,“ hodil tento hlavou; „je horších na světě. Ale pán viděl už dozajista větších.“ — „Na velkosti to vždycky nezáleží: často bývá malé místo mnohem onačejší, a to se může o Lhotě vším právem říci.“ — „Jste tady známý?“ — „Jak to člověk vezme. Jakživ jsem tu sice nebyl, ale slýchal jsem o Červené Lhotě.“ — „O naší Lhotě? I totě jsem žadostiv!“ řekl hospodský a posadil se proti Malinovi na lavici, kteráž byla ke zdi přibita. „Co pak by to bylo?“
„Nezůstává tady jakási vdova Čermáková?“ začal Malina s tlukoucím srdcem, ačkoli se přičinil, aby při tom vypadal, jako by mu na tom nic nezáleželo. — „Čermáková?“ divil se hospodský. — „Má tuším v Praze dceru?“ mluvil Malina dále, „Já se pamatuju, že jsem to slyšel v domě, kde holka sloužila anebo ještě slouží.“
„Ta dosloužila.“ řekl hospodský s úsměchem, a na to mu začal široce vykládati, jak holka svou paní okradla, při čemž arci z komára velblouda udělal.
V Malinovi se tajil dech; ubohý mládenec poslouchal a silně blednul. — „Ale toť není přece možná!“ zvolal konečně. „Já to děvče znal — ono se zdálo tak hodné a nábožné — toť bych se byl spíše smrti nadál — a kdo ví také, co v tom vězí.“
„Zlodějství, milý pane, zlodějství!“ řekl šenkýř a obrátil se, hledě, kde je šenkýřka. „Ty, Andulko! pojď sem; jak to bylo s tou Čermákovic holkou?“
Hospodská přiběhla, a nyní teprva musel ubohý Malina ještě obšírněji poslouchati, co byla dívka spáchala.
„Já vám mohu, pane, podruhyni přivést,“ mluvila ve své horlivosti dále, „která byla v Praze při tom, když ji dala paní svázat a jenom na velkou přímluvu té osoby ji zas pustila. Tady to ví každé dítě.“
„A kde pak je to děvče nyní?“ ptal se Malina, jemužto hlava kolem běžela.
„I kde bude!“ vykřikla hospodská. „Praha je velká, jak sám nejlépe víte; já tam byla také a vím, co se tam děje od lidí, kteří se Pána Boha spustí. Snad se o ní dovíte u naší kantorky, u té bývala pečená vařená: nebo ví snad něco stará Čermáková; my se už o ni nestaráme; pro nás je taková osoba už, jako by do vody padla.“
Malina proměnil mezitím několikráte barvu, až konečně i ven vyběhl, vymlouvaje se, že ho po denním parnu a dlouhé cestě mdloba přepadá. Rychle běžel skrze místečko, pak okolo zahrad do šírého pole, tam sebou hodil na travnatý pahorek a plakal jako malé dítě.
Byl krásný, tichý večer, a pod jasnými nebesy, na nichžto sem tam již hvězdička vyskakovala a jako k utěšení člověka dolů hleděla, tam se posléze bouře v srdci mladíkově poněkud zas utišila a černé myšlénky jeho se rozptýlily; ano zpovolna vloudila se do něho zase naděje, že je Naninka přece nevinna, a že jsou to jen klepy zlých lidí, co se o ní roztrušuje, nebo nějaké nedorozumění.
„Ty můj milý Bože!“ zvolal z celého srdce, „komu pak by měl potom člověk věřiti, kdyby takové oči klamaly, kdyby se za takovým obrazem nevinnosti takový hřích ukrýval!“
I předsevzal si, že půjde zejtra do školy a tam že s rozumnými lidmi o té věci promluví.
Těšil se jak mohl, ale neměl proto přece tichou noc, a časně ráno byl již na nohou. Obcházel kolem po vesnici, myslil, kudy asi Naninka chodívala, tu onde se zastavoval, dal si od malého chlapce okázati, kde Čermáková zůstává, pak byl i v kostele na tiché mši — a do osmi hodin věděla již celá Lhota, že je tu nějaký smutný mladý človíček, a všecko se divilo a hádalo, co zde asi hledá; a když ho viděli jíti posléz do školy, řekli, že je to nějaký kantorův strýček.
Paní učitelka vzbudila v něm na první pohled velkou důvěru, a on jí pověděl bez obalu, proč přichází; ale rozšafná žena mu nemohla dáti jinou zprávu, nežli co lidé mluvili, doložila však, že Naninka matce psala a při tom svou nevinnost dotvrzovala.
„Co se mé osoby týče,“ pravila, „já to ráda věřím; lidé ale raděj cizí chyby stíhají a samou řečí je zvětšují, a pouhé podezření bývá často dostatečné, že člověka o celou čest připraví. Dala bych za to nevím co, kdybych se mohla pravdy dodělat. Já si nemohu ani myslit, aby se to děvče tak brzy bylo zkazilo, a jenom to mě mrzí, že v šenkovním domě službu přijala.“
I Malina se toho jaksi ulekl; ale když ho potom paní učitelka k Naninčině postonávající matce dovedla, a tato radostí plačíc, že se tak hezký panáček po její holce ptá, psaní vyhledala a přečíst nechala: tu se zmohla opět v mladíkovi důvěra, a on slíbil, že se hned do Prahy navrátí, Naninku vyhledá a celé té věci na pravou stopu přijde.