Ruské národní pohádky/Bůh ví čím člověka trestati

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
O hloupém Ivánkovi	Bůh ví čím člověka trestati	Přídavek

Údaje o textu
Titulek:	Bůh ví, čím člověka trestati
Autor:	trad.
Krátký popis:	ruská pohádka
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu, s. 178—180 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD traditional
Překlad:	Karel Jaromír Erben
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Bůh ví, čím člověka trestati
Index stran

Byl jeden velmi zámožný hospodář, měl pohodlné stavení a v něm všeho dostatek. Jednou měl u sebe hosti a řekl jim: „Kdyby mi to stavení shořelo, věděl bych, jak si pomoci.“ Spoléhal na své peníze a měl jich hezkou hromádku. Řekl, a stalo se. Když se tak s hostmi veselil, vyšel kdosi na dvůr a honem se zase vrátil a volal: „Hoří u vás!“ „Když hoří, ať hoří!“ řekl hospodář, a nehasil aniž dal jinému hasiti, a tak všecko lehlo popelem, jen místo zůstalo. I nermoutil se mnoho proto; mělť peníze ve vrbě nad vodou schovány a byl sobě jimi bezpečen. Z nenadání přišla povodeň a vrbu podemlela i odnesla. I stal se ten člověk nyní nuzákem a musil choditi poselstvím: nosil pánům listy. I přihodilo se jednou, že ho na cestě zastihla noc, a musil se noclehu doprositi u jednoho majetného i dobromyslného člověka. Po večeři, prve nežli šli spat, o všeličem spolu rozmlouvali. I začal pocestný také vypravovati, jak i sám býval zámožný a jak pohořel i v nouzi přišel. „Měl jsem sice“, povídá, „ještě trochu peněz a schoval jsem si je ve vrbě; ale přišla povodeň, vrbu podemlela, a mé peníze uplavaly! Tak jsem přišel o všecko a nyní musím u lidí někde chleba prositi.“ Hospodář slyše to, pohledl na svou ženu — ta vrba totiž připlavala jim pod stodolu, a když ji sekali, vysypaly se z ní peníze. I vyšli spolu do komory a začali se raditi, jak by mu ty peníze vrátili, aby nevěděl, kde se u něho vzaly. „Víš, co uděláme?“ povídá hospodář, „vykrojíme z bochníka spodní kůrku, střídu vybereme, ty peníze tam dáme a tou kůrkou zase zakryjeme, a když bude odcházeti, dáme mu ten chléb jako na cestu.“ A tak i udělali. Ráno, když chtěl dále jíti, dali mu bochník chleba a řekli: „Tu máte, na cestě se vám sejde.“ Vzal, poděkoval a šel svou cestou. Na cestě potkali ho kupci honáci, co vepřový dobytek kupují a prve i k němu často přicházeli; i ptali se, není-li co takového na prodej? On odpověděl: Míval jsem také! ale přišlo na mne neštěstí — pohořel jsem a nyní musím sloužiti.“ V tom sáhl si z nenadání po torbě a řekl: „Tu hle kupte si chléb, nemám jaksi hladu, a je mi ho těžko nésti: lépe mi se hodí na cestě nějaký groš.“ Shodli se, kupci vzali chléb a on peníze, i rozešli se. Potom přišli ti kupci také do té vesnice a taky k tomu hospodáři, odkud byl ten chléb, i poptávali se, má-li co na prodej. „Já nemám, ale Bůh má!“ odpověděl hospodář, „zatím se posaďte a odpočiňte si.“ I poslal pro něco, aby je uctil. A oni mu řekli, aby se netrmácel; „koupili jsme na cestě bochníček pěkného chleba od nějakého člověka, jenž nesl psaní.“ A toho hospodáře i hospodyni až k srdci bodlo, ihned se domyslili. A když kupci vyndali chléb a na stůl položili, byl skutečně týž od nich, který dali tomu pocestnému. Hospodář pohlédl na ženu a řekl hostům: „Nejdříve se pojďme podívat, snad že něco koupíte.“ „Pojďme! řekli a vyšli ze stavení, a hospodář mrknul na ženu, a ona už věděla, co chce. Když vyšli ven, přinesla jiný bochník a položila na stůl a ten odnesla. vrátili se, posnídali a smluvili se anebo nic, i odešli. Po některém čase šel ten člověk opět se psaním a přišel zase k tomu hospodáři na noc už jako ke známému. Hospodář i hospodyně byli tomu rádi; myslili si, že mu budou moci ty peníze nějak vrátiti. Uctili ho, dali mu nocleh, a když vyšel ze stavení, zavinuli ty peníze do šátku a vložili mu je do torby; potom mu dali snídani a propustili jej. Šel, a jda pěšinkou po sadě, pomyslil sobě: „Aj aj! jaká krásná to jab’ka! počkej, utrhnu si nějaké na cestu.“ I pověsil torbu na strom, aby mu nepřekážela, a natahoval se po jablkách. Ale tu právě přichází hospodář. Vida ho ten člověk, honem utekl a torby nechal na stromě na součku viseti. Hospodář spatřiv ji, trochu se zamyslil a potom řekl: „Ubožák polekal se, až i torbu zapomněl!“ Sňal ji a povídá: „Bude mu jíti přes lávku, i pospíším tudyhle křovím, aby mne neviděl, a položím mu ty peníze s torbou na lávku, tam jistotně si ji vezme.“ I učinil tak. Oběhl kolem, položil peníze na lávka a sám si nedaleko sedl za chrastem a dával pozor, co se stane. Za chvilku přišel ten pocestný k lávce a sklopiv oči zamyslil se a potom povídá: „Dobře, že ještě vidím, i mohu choditi poselstvím a sobě na chléb vydělati! Což bych já dělal, kdybych byl oslepl, kterak bych přešel přes tu lávku? Počkej, uhlídám, zdali mi se to podaří?“. Po té zamhouřiv oči, ťukal po lávce holí, i kráčel dál, peníze překročil a odešel. A hospodář jak omámený na to patřil, a potom povídá na hlas: „Rozhněval Pána Boha!“

Z Haliče. Přel. K. J. Erben.