Rukopis královédvorský/Oldřich i Boleslav
| Rukopis královédvorský Václav Hanka, Josef Kořínek | ||
| Zbyhoň | Oldřich i Boleslav | Beneš Hermanóv |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Oldřich i Boleslav |
| Autor: | Pravděpodobně Václav Hanka; upravil a poznámkami doplnil Prof. J. Kořínek |
| Zdroj: | Rukopis královédvorský Online na Internet Archive |
| Vydáno: | In: Rukopis královédvorský. Nejprvnější ilustrované vydání. Praha, I. L. Kober 1873, s. 30 – 34. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Ilustroval Josef Scheiwl (1833 - 1912) | |
 |
|
- - - - sě v črn les
tamo, kam(o) sě vladyky sněchu,
sedm sich vladyk s udatnými sbory.
Výhoň Dub tamo s niem snahú chváta
se vsiú chasú svojú temnem nočniem.
Sie chasa mu bieše na sto chlapóv,
vsěch sto jmieše v nožnách břietné meče,
k mečém vsěch sto jmieše mocná paže,
k Výhoňu v útrobách statnú vieru.
Dostúpichu mýta středem lesa,
podachu si kolem pravě rucě,
tichými slovesy hovořili.
Noc sě přěvalíše přěs pól noci,
pokročíše k jutru šedošeru.
Ajta! vece Výhoň knězu Oldře:
„Hoj, poslyš ty veleslavný kněže!
Bóh ti bujarosť da u vsie údy,
Bóh ti da věhlasy v bujnú hlavu;
ty ny vedi proti zlým Polanóm!
Po tvém slově pójdem v pravo, v levo,
buď v před, buď v zad, u vsie pótky luté;
vzhoru, vzmužte chrabrosť bujných srdec!“
Ajta! kněz vzě prapor v mocnú ruku:
„Za mnú, za mnú chrabro na Polany,
na Polany, vrahy našich zemí!“
Hrnúše sě za niem osm vladyk,
s vladykami třie sta pól sta vojnóv,
vojnóv přeudatných, tamo kde bě
mnostvie Polan rozvaleno ve sně.
Na vrsě, kde stáchu po kraj lesa:
aj, vsia Praha mlčie v jutřniem spání,
Vltava sě kúřie v raniej pářě,
za Prahú sě promodrujú vrsi,
za vrchy vzchod šedý projasňuje.
S hory dolóv. Ticho vsie tichúnko;
v tichej Praze chytro pokrychu sě,
oružie vsie krzny zahalichu.
Ide pastucha po šerém jutřě,
hlása bránu otvořiti vzhoru.
Slyše stráže volánie pastušino,
otvoři mu bránu přes Vltavu.
Vznide pastýř na most, hlasno trúbi;
vzkoči kněz na most, sedm vladyk za niem;
prokní cvála se vsěm se svým ludem.
Udeřichu rány bubny hromné,
vyrazichu zvuky trúby hlučné,
chorúhvi tu sbory na most vrazia,
ves most otřásá sě pod jich davem.
Strach udeři u vsie u Polany.
Aj, Polené oružie chvátajú,
aj, vladyky sěčné rány sěkú.
Polené tu skáčú sěmo tamo,
davem trčiú ku bráně přiekopy,
dále, dále před udatnú sěčú.
Aj, vícestvie jesti bohem dáno.
Vstane jedno slunce po vsiem nebi,
vstane Jarmír nad vsiú zemiú opět.
Roznosi sě radosť po vsiej Praze,
roznosi sě radosť kolkol Prahy,
rozlétnu sě radosť po vsiej zemi,
po vsiej zemi od radostnej Prahy.
Epické básně teto zůstala nám jen poslední třetina, jíž zachovalé listy Ruk. Král. počínají. Událosť, k níž báseň tato se vztahuje, jesť následující:
Boleslav II. Pobožný († r. 999) zůstavil tři syny: Boleslava, Jaromíra a Oldřicha. Na trůn dosedl po něm Boleslav III. Ryšavý, podlý nekázanec, před nímž bratří jeho Jaromír a Oldřich museli prchnouti. I utekli k vévodovi Bavorskému, k potomnímu císaři Jindřichu II. S nesmírnou rychlostí klesala říše česká pod nehodným knížetem tímto, a stalo se tudyž, že vévoda polský, Boleslav Chrabrý, muž ducha podnikavého, do zemí českých vtrhl, a dobyv Krakova, netoliko nynější Halič, ale i Moravu a celé Slovensko v Uhrách do rukou svých dostal. I čekaltě jen příležitosti, jak by se Čech samých mohl zmocniti. Čechové, nemohouce ukrutné vlády Boleslava III. snésti, povolali na trůn Vladivoje, bratra Boleslava Chrabrého. Boleslav III. utekl do východních Frank k markraběti Jindřichovi čili Hezilovi, který ho dal zatknouti a do vězení zavésti. Avšak Vladivoj panoval jen několik měsíců. Umřel na počátku r. 1003. Po jeho smrti povolán na trůn Jaromír, kterýžto, vrátiv se s bratrem svým Oldřichem z Němec, přijat jesť od lidu se všeobecným plesánim. Mezitím ale pustíl markrabě Jindřich Boleslava III. z vězení. Tento utekl se k nejmocnějšímu nepříteli svému, Boleslavovi Chrabrému, který jej mocí válečnou zase uvedl do Prahy. Jaromír musel po druhé vlasť opustiti a ucházeti se o pohostinství u Jindřicha II. Avšak sotva že Boleslav III. vlády se zmocnil, počal znova páchati ukrutenství, tak že Čechové opět se vzbouřili a samého Boleslava Chrabrého povolali, kterýžto Boleslava III. oslepil a do vězení poslal, kdež později zemřel; sám pak přišed do Prahy, uvázal se v české knížetství. Brzo však upadli Polané pro násilí, kterého se dopouštěli, v nenávisť Čechů tak, že tito čekali přihodné doby, jak by se jich mohli sprostiti. Když tedy císař německý, Jindřich II., protože Boleslav Chrabrý Čechy od něho v léno přijmouti nechtěl, proti němu do Čech vtrhl, a Jaromír a Oldřich jej provázeli, národ celý k nim se klonil. Praha mužnému Oldřichovi otevřena, Polané vyhnáni a Jaromír dosazen podruhé na stolec knížecí. To stalo se na počátku měsíce září r. 1004. (Palacký, Dějiny I. 1, 282.; Zap, Česk.-Mor. Kron. I. 271.) Tuto tedy porážku Boleslava Chrabrého a vypuzení Poláků z Prahy slaví naše báseň, kterážto zajisté ne dlouho po události samé složena jesť. Verš jesť desítislabičný.