Ruch (almanach 1873)/Sen

Ruch (almanach 1873)
Podzimní	Sen	Z písní (Čapek)

Údaje o textu
Titulek:	Sen
Autor:	Antonín Čapek
Zdroj:	DÜRICH, Josef; KÁLAL, Josef; NEJEDLÝ, Julius. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník třetí. Praha : knihtiskárna A. Čapka v Jičíně, 1873. s. 36–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mně zdálo se, v plášť zahalen —
že hotov k cestě před tebou jsem stál,
s tebou se louče, jako na věky. —
V ubledlé tváři nevýslovný bol
a v oku slza skoro zoufalá, —
pak ruka ledu mnohem chladnější:
tak zděsily tvou milostnou máť,
že mněla být mne tuhou mrtvolou.
I ty ses jaksi též mne hrozila. —
Já sám jsem cítil nevýslovný bol
a plamen divně mrazivý —
v tom místě žhát, kde srdce přebývá, —
a také úzkosť srdce svírala,
a tak jsem spjat byl trudným loučením, —
že jsem se cítil mocně přikován,
kdy ty jsi hrála u piana dál
svou píseň dojemnou a velebnou: — — —
Pak ruku s vyčítavým zrakem dalas’ mi,
a z objetí ses jemně vinula,
mně polo prosíc, polo hrozíc též.
A ve zraku tvém vážně milostném
tak velebný mi zplanul nebe lesk,
že jsem se cítil červem před tebou. —
Pak chladně kynouc provodila mne,
nemluvíc slova rychle ke dveřím,
kde slzami jsem smýval ručku tvou.
Tvé oko modré shlíželo se v mém —
a jako mramor bílá tvoje tvář
tak byla vážná — chladná — bolestná,
tak svatá — mocná — k činům kynoucí, —
že touhami bych se byl rozplynul
nad okamžiku toho velkostí.
Myslel jsem, že mi z těla prchne duch,
by u tě dlel a tebe oblétal,
kdy otvírajíc dvéře, smutněs pravila:
— „Za hrobem naší věčné lásky cíl!

Zmizelas. Chtěl jsem k tobě vrátit se
leč přimrazené stály nohy mé —
jen duše má se ohvěla za tebou. —

Dvéře se zamkly. Vůlkol čirá tma
a věcné prázno — hustá temná noc,
bez konce noc a ticho bez konce
a věčný prostor — jedno den a noc —
a nikde cesty, nikde světla kmit —
a nikde konce, nikde východu! — —
 Hmatal jsem po sobě, — leč já se necítil,
volal jsem zoufale — leč já se neslyšel,
plynul jsem propastmi, stavěť se nemohl,
padal jsem v pražnou noc — nemoh se zachytit! —
— a nikde cesty — světla — východu! —

Teď teprv myšlénky mne jala jistota,
že umřel jsem a věčnosť objímám.
Tu náhle jako hvězdy jasný svit
mi z dálky věcné cosi kynulo:
vůle se hnula — a již byl jsem tam,
tu věčnou dálku přepluv mžikuntím.

Byl ráj to. V prostřed vyšší trůn,
kde žezlo třímal věčné lásky bůh,
jímž ubohému mně tu pokynul.
Přistoupil jsem i podal harfu mi,
z níž takové jsem loudil písně zvuk,
že celé nebe nad ní slzelo —
a pán bůh slzu lásky uronil,
jež v tebe, dívko, proměnila se,
a on mi tebe za tu píseň dal.
Má duše s tebou v jedno spojená
tak božský život ssála z duše tvé,
že byl bych dávno s tebou andělem,
bych moh’ tě, drahá, nazývati svou.
Však ďábel přišel — na mne žaloval,
že prý jsem ve svých písních mnoho lhal,
a lásky bůh se na mne rozhněval,
že opět na bídný mne poslal svět,
kde posud lkám, ze snů se probudiv.