Ruch (almanach 1873)/Podzimní

Ruch (almanach 1873)
Dívka šejdířka	Podzimní	Sen

Údaje o textu
Titulek:	Podzimní
Autor:	Antonín Čapek
Zdroj:	DÜRICH, Josef; KÁLAL, Josef; NEJEDLÝ, Julius. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník třetí. Praha : knihtiskárna A. Čapka v Jičíně, 1873. s. 34–36. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Již podzim roztáhla své síti šedé
nad krajem — ptactvo na jih ulétlo,
jen havran s kání luhem svůj ples vede
a mnoho zkusí věcht a pometlo,
neboť chce v blátě utonout svět celý;
lesy se často v páru zahalí,
jeť východ slunka studem uzardělý
i západ též — a svět tak ospalý.

I já jsem ospalý a mrzut stále,
neb teskním — touhou hruď se rozpláče,
až ze zoufalství vzkočím nenadále
a chytím kabát, klobouk, kartáče,
a oprášiv se, do světa pospíchám
i bloudím často samojediný,
až kdy si hodně, hodně pozavzdychám,
omrzím se a jdu číst noviny.

A v novinách mlácení prázné slámy,
stranických doktrín klopýtavý svár,
neb hloupých annoncí řad se naskýtá mi;
odhodím je a hraj u v billiard,
aneb se pustím v šachy milované
osudem černým štván co citů král,
až nová touha zas v mém srdci zplane
po té, již jsem tak vřele miloval.

Pak míjím bytů lidských němé davy —
pryč — z města ven — daleko do polí,
divoké myšlénky se trou do těžké hlavy,
a rozum dřív jak s citem zápolí,
déšť šlehá v tvář mi, vichr chodce staví,
a v oku slza bolu vypryskne —
tu náhle dětské oko mne pobaví,
z něhož ta nevinnost se zablýskne.

I stanu znaven u milého děcka,
v němž hledám příští osud člověka:
z oka mu září rozkoš duše všecka,
však v úsměv bída vryta odvěká —
ten tajně skrytý nádech utrpení,
jež souzeno jest lidstvu v životě
i jasných okamžiků blahé jmění,
myšlének zárod — v hravé prostotě.

Hle tam pod lípou muž zasedá bledý
v samoty tichu s vráskou ve tváři,
v minula temno vrací svoje hledy —
„jak byla krásná. když šla k oltáři!“
i třpytla slza leskem démantovým
pod brvou muže k vzdechu žehnání, —
ta zpomínka mu prutem liliovým
vrásčitou zavadila o skráni.

Jsem ve vsi již a zvoní ku klekání,
a v mysli svitne hnutí jemnější,
a láska k lidstvu ve plném zaplání
mou hruď zas náhle k míru skonejší.
Pak spěchám k práci rád, neb v mysli mojí
zasvítá budoucích dnů nadšení,
jeho se tečnou jizvy duše hojí —
i věřím zas ve lásky spasení.

Zem kryje mhly chladivé závoj bílý,
vychází luna v plném úsvitu,
na nebi mraky se již rozplavily,
sta hvězdiček se leskne v blankytu;
spočívá město v tichém zadumání,
z oken mu září poklid večera,
a na má víčka zlatý sen se sklání,
v němž utěší se duše bezsměrá.