Ruch (almanach 1873)/Král Don Juan

Ruch (almanach 1873)
Z písní (Slavinská)	Král Don Juan	Z melodií dělnických

Údaje o textu
Titulek:	Král Don Juan (Úryvek)
Autor:	Antal Stašek
Zdroj:	DÜRICH, Josef; KÁLAL, Josef; NEJEDLÝ, Julius. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník třetí. Praha : knihtiskárna A. Čapka v Jičíně, 1873. s. 200–212. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na břehu mořském don Juan král
zahloubán v sebe smuten kráčel;
pod ním se vlnil pěnivý rej,
šuměl a vířil, skály smáčel.
V postavě muže mohutný duch,
který mu z temných očí plane;
na čele ale mlhavý šlář,
z něhož dech chladný mrazem vane.
Zpovědník jeho, ponurý kněz
s pohledem temným bral se za ním,
nevšímal si ho ukrutník král,
pohroužen celý zadumáním. —

Konečně sedá v skalnatý břeh,
pohlíží v západ slunka v moři;
z ňader svých roní unylý vzdech,
který se do vln šumu noří.
A kam až sahá těkavý hled,
všechno se třpytí, leskne, hoří —
moře jak obr drahokam plá,
večerní rozechvěný zoří.
V obzoru konci plápolá stan,
z ohnivých růží v nebi moře —
kam ale vrhne zraky své král,
zeje naň smutek, stesk i hoře.

Zpovědník klidně přikročil blíž,
naproti králi stanul tiše,
pohřížil oko v Juana tvář,
v ucho mu tato slova píše:
„Dobře vím, králi, jaký tě žel
počíná svírat, v srdci vířit —
vyčerpal’s zdroje života sil,
s rozkoší nelze víc ti hýřit.
Znám ale tvojí nemoci lék,
který ti novou rozkoš podá —
pokání, králi, pokání čiň,
zničíš tak červa, jenž tě hlodá.“

„Lžeš, knězi, že v mých útrobách červ,
neb že v své moci má mne stáří —
svěží jsem v mysli, v citech svých mlád,
rozkoší dosud duch můj září.
Duší mou prolét jediný bol,
že není nikdo v světě šírém,
jenž by mně láskou nakloněn byl;
bez lásky brodím světa vírem.
Jediný člověk, jediný jen
připoután ke mně citem celým
zhojil by láskou vířivý bol,
zapudil žel můj citem vřelým.
Dejte mně lásku jedinou jen,
nebeskou rosu mému nitru —
zmladnu a vyzvu v zápasy svět,
vzplane mé slunko v novém jitru.“

„Králi můj, zanech myšlének těch,
ničehož více svět ti nedá —
na věčnosť mysli, pokání čiň,
zachvátí jednou smrť tě bledá.“

„S pokáním, smrtí pokoj mně dej,
necítím lítosť svojich činův —
srdce mé nezná před smrtí strach,
bázně prost umru aneb zhynu.
Ba věř mně knězi, že bych si přál
život tak ještě jednou prožít,
líbat zas dívek růžový med,
do jejich rtův své štěstí složit. —
S věčností, smrtí pokoj mně dej;
okamžik jest mně celým světem;
v něm čerpám lásku, rozkoš i žel,
daří mne citem, žití květem.
Okamžik vezdy majetkem mým,
ostatní všechno pouhé zdání;
v něm se jen leskne života třpyt,
nadšené v něm jen lásky plání.
Dejte mně lásky poháry zpět,
nebeskou rosu mému nitru —
zmládnu a vyzvu v zápasy svět,
vzplane mé slunko v novém jitru!“

„Ve světla moře, nebesa hleď,
jak se vše třpytí, leskne, hoří;
a přec tu krásu oku jen lhou,
okamžik jeden vše zas zboří.
Země lže vesny lahodný zjev,
hvězdy lhou nebe, světlo i záři,
lásku lže dívky jiskrný zrak,
krásu lže růže v její tváři.
Všechno, co v smysly udeří nám,
všechno, čím vesmír vůkol dýchá,
lásku i krásu, rozkoš i slasť —
hra jest to okamžiku lichá.
Škraboškou oděl celý se svět,
nehodno muže v ni se dívat,
nalezat rozkoš v bláznivé hře,
zdání a klam co boha vzývat. —
Králi, můj pane, statný jsi muž,
škrabošku strhni světu s tváří,
mečem tni ducha v kouzelný šlář,
který ti klamu leskem září.
Za rouškou najdeš věčnosti říš,
neznámou, velkou, novou, krásnou,
svobodnou, jako myšlénky let,
kde smyslův matná světla hasnou.
Říše to pravdy, kde vládne duch,
hodna jen duchův mocných v letu:
najdeš tam boha, krásu i slasť,
najdeš tam světy luzných květů.
To budiž králi, pokáním tvým,
nalézti boha v duši svojí —
nazvi jej jménem, jakým jen chceš,
on ti dá poklid, rány zhojí.“

„Jako král v říši, kterou již znám,
v neznámé nechci poddaným být;
spokojen tou jsem, kterou již mám,
kterou mně nemůže nikdo víc vzít.
Nechci znát pravdy tajností tvých,
jediná tajnosť, jež mne vábí,
zakryté vnady dívčiny jsou;
říše jich milé ducha snábí.
Vířivým tancem život chci mít,
šumět a kypět v smyslech, v duši;
takové srdce celá má říš,
nadšením, láskou které buší.
Dejte mně lásky poháry zpět,
nebeskou rosu mému nitru —
zmladnu a vyzvu v zápasy svět,
vzplane mé slunko v novém jitru.“

„Lásku-li hledáš, lásku-li chceš,
otcem buď dobrým svému lidu;
pane můj, národ netýrej svůj,
popřej mu kýženého klidu.“

„Nemluv mně knězi, o lidu tom,
který já nenávidím z duše —
lenivá hmota, starý to kůň,
který jen mrskán ku předu kluše.
Poslyš mne, knězi, chci ti to říc:
jinochem byl jsem mladý já král,
nitro mé plálo pro národ můj,
který jak bůže přede mnou stál.
Nebesa dolů strhnout jsem chtěl,
k životu jeho spoutat ráje,
práporec vztýčit mohutný v před,
na kterém volnosť, láska vlaje:
se srdcí jeho starý ten pel
setřít a šířit slasti nové,
založit novou rozkoší říš,
proročtí o níž snili snové.
Jinoch já snil jsem překrásný sen,
a mně se zdálo, že jsem ten král,
smířit jenž vlka s beránkem měl,
jak o něm věštec veliký psal,
že jsem ten král, jenž rozšíří mír,
věčného bude pánem klidu,
ukojí světa bouřlivý vír,
rozdělí nebe svému lidu.
Ale to pouhý klam byl a sen,
okřídlen jenž jsa prchá vezdy,
jakmile činův zasvítí den,
stíraje s nebes ducha hvězdy;
sotvy jsem počal myšlénky své
měniti v skutkův říši pevnou,
reptati nejprv jal se tu lid,
až se i zbouřil vzpourou zjevnou.
S trůnu mne zvrhnout, zničit mne chtěl,
musil jsem bránit žití svoje —
rozhodla spor náš silnější pěsť,
rozhodly pro mne líté boje.
Chtěl-li jsem život zachránit svůj,
prolévat krev jsem, vraždit musil;
s bolestí v srdci, raněný v něm,
zklamaný sen co jest jsem zkusil.
A přec tím nebyl vyhojen klam,
v nějž jsem měl duši pohrouženou
počal jsem opět běžeti v před
myšlének svojich za ozvěnou.
Oblažit lid jsem poznovu chtěl,
vymanit z pout jej staré plísně,
stavěti slastí růžový stan,
v němž by moh zapět nové písně.
Bláznivý lid však nepojal mne;
kaly, v nichž válel duši svoji,
nazýval zlatou svobodou svou,
ochoten pro ni vezdy k boji.
A že již zjevně bouřili se,
neměl ni chuti ani moci,
potají na mne spiknutí kul,
o život můj mně bažil v noci.
Třikráte ostří kmitlo se dýk
nad mojím napřažené žitím,
třikráte vrahům selhala zbraň,
jejížto body dosud cítím
hluboko vryté do duše své.
Ronilo krev mé srdce s nitra,
s krví i navždy vyroněn lid,
vržen v noc temnou beze jitra.
Seznal jsem, že to divoká zvěř,
již musíš jmout aneb ubít zbraní,
jak ji pak v kleci železné mít,
železem mlátit, soužit daní.
Seznal, jsem jeho srdce že jest
hluboké, černé, bouřné moře,
a v něm že potvor loupežný skryt,
který tam na dně brázdy oře.
Jediné perly nenajdeš v něm —
perlou jen božské víno hraje;
jediné kvítko nepučí tam —
dívek jen srdci kvetou máje.
Dívky a víno jediný svět,
který mne vábí něhou svojí,
v obou jich skupen rozkoší stan,
který vše slasti v sobě pojí.

„Králi, můj pane, vyslyš i mne,
zastance týraného lidu;
nechtěl jsi šířit blaho a slasť —
hýření pouhé, strasť a bídu.
Blaho’s mu měřil rozkoší svou,
a co ti bylo milou slastí,
měl se i národ opojit tím,
se sebe staré zvyky střásti.
Vše, co mu svaté na věky jest,
vyrvat jsi chtěl mu z jeho duše,
ano i boha vyhnat jsi chtěl,
zákony lidských srdcí ruše.
Nadělals chrámů divadel k hrám;
oltáře kde se dříve pnuly,
tančily děvy, zpívaly zpěv,
které jen tvojím nitrem hnuly.
Všechno, i srdce změnit jsi chtěl,
obrazem svojím lidi tvořit,
postavit vetché zákony své,
odvěčná práva ničit, bořit.
Zbouřil se lid, jejž v nenávisť vzals,
hýříš teď sám — dřív s ním chtěl’s hýřit;
kol tebe podlá pochlebcův zběř
pomahá soptit, vraždit, vířit.
V celé však říši daleké tvé
není, kdo láskou lnul by k tobě;
proklíná lid tě v okovech svých,
tobě i klne to malé robě.
Zanech, již zanech činův těch svých,
otcem buď dobrým svému lidu —
pane můj, národ netýrej svůj,
popřej mu kýženého klidu.
Na moři deskou králův jest trůn,
hromů třesk hrozí shůry s mraků,
a dole ječí propasti vod
šklebivých jsouce plny draků.
Nad tebou visí ohnivý meč —
pamětliv budiž toho, králi;
hnusné tvé činy, hýření tvé
v propasti bezdné trůn tvůj svalí.“

Hněvivě okem zajiskřil král,
děsivou chmurou pokryl čelo;
rychlostí blesku se skály vstal,
hněvem se tělo celé chvělo.
Tasiti chtěl již břitký svůj meč —
upřel však kněz naň zraky svoje,
až proběh krále studený mráz,
tlumě v něm hněvu bouřné zdroje.

„Vezmi svůj život darem si zpět,
smrti ač hoden’s práva řádem —
zpupný však knězi, nikdy mně víc
nehroziž mého trůnu pádem,
sice tě v moře vrhnouti dám,
sám abys dříve zkusil draky,
kterými nyní hrozit mně chceš,
vzpíraje na mne temné zraky.“

Nastalo ticho; don Juan král
po břehu zase dále kráčel;
pod ním se vlnil pěnivý rej,
šuměl a vířil, skály smáčel.
Kypělo moře pod ním i v něm,
myšlénky chmurou lehly v čelo;
nepokoj v nitru, ve tváři boj,
kolem i vnitř vše mutem vřelo.
V obzoru konci plápolá krev,
ohnivé žíhy rdí se, lesknou,
jakoby poutem krvavý pruh
obnímal zemi chvějnou, tesknou.
Opětně stanul don Juan král,
rozsáhlé proběh zrakem moře,
obrátil pak se ku knězi zpět,
z jehožto tváře zelo hoře.

„Nuž tedy rci, co činiti mám,
bych vrátil blaho svojí duši,
bych smířil ňáder plamenný žár,
z poklidu jenž mne štve a ruší;
bych skrotil lid, tu divokou zvěř,
nemusil báti se ho stále,
bych našel v světě někoho tom,
který by miloval mne krále.“

„Pane můj mocný, toť rada má:
nejprvé navždy přestaň hýřit,
zažeň tu podlou pochlebců sběř,
přestaň i krutý postrach šířit.
A pak věz, králi, žena že jest
tak jako v ústech jazyk lidí:
mostem on dobru ale i zlu,
myšlének dráhy volně řídí.
Vezmi si ženu, zanech však žen,
s jedinou družkou spoj se v žití,
obrať svou lásku k lidu i k ní,
tak bude klid v tvém srdci dlíti.
Abys však družku našel si ctnou,
vydej se v cesty beze druhů;
nepoznán projdi šírou svou říš,
ženu si hledej v lidu kruhu,
která by, že jsi nevědouc král
přilnula k tobě citem vřelým,
v oběť ti všechno s to byla dát,
pojala tebe srdcem celým.“