Ruch (almanach 1870)/Kozák

Ruch (almanach 1870)
V pralese	Kozák	Do dáli

Údaje o textu
Titulek:	Kozák
Autor:	Josef Václav Sládek
Zdroj:	ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 149–153. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Básně (Sládek)/Kozák – verze ze sbírky Básně (1875)

Slunce již dávno zašlo,
a šero na blankytu,
jen ještě k západu je
prérie v polosvitu.

Tu tam již hvězda bledá,
a vůkol mlha pluje:
to doba unavení,
to tichá chvíle snů je.

I kůň již kráčí zvolna
a staví zas se travou,
snad by nezbudil z snů mně,
co mou mi kráčí hlavou.

Zařehtal kůň a v šeru
se zjevil jezdec u mně;
kůň kráčí též tak zvolna,
jezdec sní též tak dumně.

„Ký druh“ to zazní s koně,
a tvář se kloní v šeru.
„„Ten, tak kdo ptát se umí,
dnes víc než bratr věru.““

„Buď zdráv mi bratře milý
již po bratrském zvuku“ —
seskočili jsme s koní
a tiskli jsme si ruku.

„„Jak bratře sem jsi zbloudil
té dálné do pustiny?““
„Já z Čech jsem bludný zpěvák“,
„„já kozák z Ukrajiny.““

A sesedláni koně
celdenní po unavě,
a kozák rozžal oheň,
a lehli kol jsme v trávě.

A každý povídá, co
mu nejvíc srdce tíží,
on o spoutaném Dněpru,
já o Vltavě v mříži. — —

A kozák pokuřuje,
až čelo dýmem v stíně,
že není už jak bylo
v té rodné Ukrajině.

A že už tomu dávno,
co nechce býti lépě,
a pěl divokou dumku
hetmanu o Mazepě.

A dopěl divou dumku
o Petru, bílém cáru,
a z lulky prýská oheň,
a z oka jiskry žáru.

A povídá, jak dumky
jim doma zpívat brání,
aby tu rodnou matku
snad nezbudily z spaní.

A v cizinu jak cizou
je posýlají cáři,
aby tu rodnou matku
nemohli zlíbat v stáří.

A jak poslány sem až
po cárském čety slovu,
a krev co vydobila,
že prodal — za kus kovu!

Jak on a koník, syti
té carské služby hany,
si povyjeli raděj
ty volné na buřany.

A jak je jim tak volno,
když koníku bok stiská,
však po buřanech doma,
že přec jen se jim stýská.

A jak, když slunce spadá,
mu v domov pozdrav dává
a vzchází-li, jak ptá se,
či matka ještě zdráva?

To slunce ale, slunce
že nerozumí žali,
a že by raděj zhynul
už v daleké té dáli.

A rozplakal se kozák,
tak jako dítě malé,
a horké slzy pijí
ty uhly rozháralé.

„Pro taký bol kozáče
útěcha není v slovu“ —
a tisk jsem ruku k srdci
i ruku kozákovu.

A večerní když hvězda
kruh změnila zas k ránu,
zas rozešli jsme oba
se každý v jinou stranu.

A po jezdci ni stopy,
když slunce vzchází znovu,
však z dálí zaslech houknout
jsem — pušku kozákovu.