Ruch (almanach 1868)/Tobě

Ruch (almanach 1868)
	Tobě	Resurgite!

Údaje o textu
Titulek:	Tobě
Autor:	Josef Václav Sládek
Zdroj:	Sládek, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha: 1868. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1868
Licence:	PD old 70

Tobě, co s tváří bledou, řetězem kol šíje
na trůnu sedíš v rumy skáceném,
laur strhaný na čele vznešeném,
na nějž s pod lauru chmurný stín se lije
co dumný sen o ráji ztraceném,
jíž ston se z prsou rvoucí v úsměv halí
rtové tak tklivý, že by zahynul
člověk jen hořem, kdyby nekynul
dál k pomstě žít bol v oku neskonalý;
Tobě, jíž chvící hruď strhaný kryje šat,
hruď ubohou, těch šatů hrůzněj’ zdranou
a v ní to srdce ještě tisíckrát,
předobřeť cil znán vrahem každou ranou;
Tobě, co’s věku v jednom snesla žele,
jak za let tisíc národ málokterý;
či koho z nich, blesknutí dav mu smělé
jen jedno, jediné, sklál osud šerý
trýzně a kletby, hanby věky v celé?
jediný v slunci den — a bez hvězd temno věčné,
slast jediná — bez konce utrpení,
čin jediný a věkovité mdlení,
vítězství jedno — robství bezkonečné?
Tobě, co celá v pohrzení, žalu
mi dražší’s tisíckráte těch, co v tém
vítězný si tisknouce diadem,
hlavou se v nebi, nohou brodí v kalu, —
mi dražší’s tisíckrát s tím zdraným šatem,
s tím řetězem, kde slzy — perly stkvoucí,
Ty železem a oni spjati zlatem, —
Tobě chví z ňader píseň má se vroucí!!
Ha, — píseň, píseň jen? — Při boží hněv!
Uštvali Tě, jak laň hon psů a hochů;
vyssáli Tě, jak upír spících krev;
zhyzdili Tě, jak barbar řeckou sochu;
a stupili tu mrtvolu tvou sklanou,
že sníh by zkrvavěl nad takou hanou, —
a my ? — nám štačí vrkající zpěv!!

Jsme národ žebráků! — žel duchem víc než tělem,
svým činem na mizině, — ač ne řečí.
Ten minul čas, kde sahalo se k meči,
kde ranou v tvář mluveno s nepřítelem!

Když mrtvý kámen britským hubitelem
z bořícího se loupán Parthenonu,
Kleft skálopevný zaplakal co dítě:
nám, kde již všemu odzvoněno k skonu,
jimž nezůstalo ani ve úkrytě
nezhanobené upomínky jedné;
u nás, kde člověk ani neusedne
na místě slzou, krví nezvlaželém,
kde kámen ne, kde šlapou srdce živá:
nám ani slzy, nám dost slova bývá,
a žár co budí v robu otupělém,
v nás zbabělství se zdusí pod popelem!

Jsme národ žebráků; — já také žebrák jsem,
a to co jiní, k nohoum též ti kladu:
vínek to ze slov, rýmem spjatých v řadu;
jen jiní snad co ne — horoucí slzu v něm.

Odvrhni slova má, jen pozvol, matko, prosím,
bych zlíbat směl tvé ztlelé řízy lem!
Jsem žebrák, čin nedospěl v srdci mém,
jen slzou, pozvol, ať Tvé rány zrosím, —
odvrhni slova, — jen tu slzu vem!