Ruch (almanach 1868)/Španělská romance

Ruch (almanach 1868)
Poželte, bratři, padlých hrdinů!	Španělská romance	U potoka

Údaje o textu
Titulek:	Španělská romance
Autor:	Josef Václav Sládek
Zdroj:	SLÁDEK, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 141–144. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve Španělské zemi krásné
mnohé srdce dýkou shasne.

A že každý má tam dýku,
mnoho je tam loupežníků.

A že mnoho loupežníků,
ještě více nebožtíků.

Nebožtíci, ti tam leží,
ku kaplím kde cesty běží.

V kapli tam jsou staré modly,
poutník rád tam u nich prodlí.

Zbožný sic i bandit mnohý,
těchto však má jiné bohy.

Proto bandit ze poutníka
rád udělá nebožtíka.

Že pak zbožní loupežníci,
mají dobře nebožtíci.

Než jsou mrtvi, sic jim bědno,
potom ale vše již jedno.

Že však pro strach moc tam zle je,
mnohý sám si smrti přeje.

A že vrazi zbožní páni,
splní rádi každé přání.

Zabíjejí k boží slavě,
někdy také ku zábavě.

Bohu duši; komu jmění,
do toho nám pranic není.

Pán bůh dal, brát jeho věcí,
druhý nedal, bere přeci.

Nezabíjí vždycky dýkou,
někdy také puškou, píkou.

Někdy hra též bajonetto,
mrtvému však jedno je to.

Těm to ale jedno není,
vysoko kdo život cení.

A jej raděj’ v bídě tráví,
než by vzdorně vzpjali hlavy.

Takové pak dobrá škola
Špán’ská bije jenom z pola:

Zabije jim mozek v hlavě,
umítě to zrovna hravě.

Zabije jim srdce v těle,
umítě to přeuměle.

Co z nich zbude, ať si chodí,
to jim více neuškodí.

Tak se stává, po ulici
že tam chodí nebožtíci.

Ti tam chodí, mluví, jedí,
aniž, že jsou mrtvi, vědí.

Vědí to však lidé jiní,
a ti jim to říct’ jsou líni.

Neb se bojí velkých křiků,
ještě víc však loupežníků.

Mohli by jim škodit lehce,
a to nikdo v světě nechce.

K tomu polomrtvých řady
s lupiči jsou kamarády.

Neboť staví boží muka
na hrob jim jich zbožná ruka.

Z zlata, stříbra, den i po dni,
jak jsou kteří nebe hodni.

A že všichni hodni k tomu,
je tam křížků jako stromů.

A že všichni v nebe rádi,
staví si tam stromořadí.

„Dík, ty bože na nebesí,“
což se z vás tak mnohý děsí,

jenž tu sedí hrůzou stichlý,
„dík, nás ještě nezapíchli.“

„Dík, ty bože nade všemi,
v Španělské že nejsme zemi.“

Slyšeli jste vyprávění,
slyšte také naučení:

Dvou nechavše sledních řádků
čtete zase od počátku.

By však vás to nenudilo,
čtěte, tisk co nechal bílo.

A kdo nic tam neuhlídá,
nečti, co se dál povídá.

Neuvidí v dáli, blízku
nic, byť celý svět byl v tisku.

A ti světa tiskatelé
v čerň přitiskli země celé.

Ten pak, koho číst to lační,
když byl přečet’, tu zas začni.

Čti, — však není tak to lehce,
když víc se mi napsat nechce.

Stránka už je plna cele;
rozzlobil bych tiskatele.

Svědomí však ku pokoji
těch, kdo chtí, tu ještě stojí:

U nás nemá každý dýku —
ne — tu není loupežníků.