Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. XIV.

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín
§. XIII.	§. XIV. Kterak jazyk slovanský vůbec oslaven jest muži nejznamenitějšími, v něm vychovanými jakož i zbožností mravův.	§. XV.

Údaje o textu
Titulek:	§. XIV. Kterak jazyk slovanský vůbec oslaven jest muži nejznamenitějšími, v něm vychovanými jakož i zbožností mravův.
Autor:	Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 86–95, Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Emanuel Tonner
Licence překlad:	PD old 70

Vzdělanosť a latina u národův slovanských velice kvete. Není oumyslem mým (což tuto znovu opakuji) všecka učených století probíhati a pochvalou vynášeti učenosť a ctnosť těch, kteříž se narodili mezi Slovany; nepotřebujíť oslavy, jichžto slávu zachoval týž čas, jenž jiné pohlcuje. Jak vznešené duchy země slovanské splodily, nikomu nemůže býti neznámo; jestiť po ruce dějepis a mluví knihy, od nich sepsané.

Kolikž uvésti možno biskupův nejsvětějších a nejučenějších! Výmluvnosti a učenosti zajisté nikdo Slovanům odnímati nebude, leda závistník, tak, že, jak se zdá, dobře předvídal Justus Lipsius,^[1] jenž v listu jakémsi věstí, že Musy latinské v krátce opustí krajiny příjemné a teplé i na sever se odeberou. Obzvláště v lyrice za našich dob zachtělo se panování národu nám přátelskému a bratrskému, Polákům; Horatiovi^[2] zajisté nikdo se více nepřiblížil, než Sarbiewski.^[3] Co o našem panu Bohuslavu z Lobkovic^[4] soudil Trithemius,^[5] vyložil v seznamu mužův slavných; pravíť, že času onoho v celých Němcích nebylo ducha krásnějšího. Avšak o Češích, pro učenosť, cnosť a svatosť slavných na tomto místě mnoho slov šířiti není zapotřebí; sprostiliť mne práce té zvláště dva slavní spisovatelé z Tovaryšstva Ježíšova doby naší, totiž Jiří Crugerius^[6] ve svých „měsíčnících historických“ pak Bohuslav Balbín^[7] ve svém životě arcibiskupa Arnošta, jakož i u výtahu (Epitome^[8]), jejž sepsal o dějinách českých (kterémužto dílu nesmrtelnému těžce ublížila závisť a jmeno ono národu českému osudné, jímžto naznačujeme bořitele a kazisvěta^[9] téměř potlačilo knihu tu i s původcem jejím). K týmž spisovatelům tedy čtenáře zvědavého odsýlám.

Před vystoupením Husa papežové a sbory církevní Čechy jmenovávali královstvím svatým, viztež pak, co Eneáš Sylvius^[10] o Čechách napsal na začátku kroniky své a co Tokius^[11] pravil otcům ve sboru Bazilejském. Ohromné ty svazky nadání (libri erectionum^[12]) dostatečně ukazují zbožnou mysl předkův, našich, z nichž také vyrozumíváme, že v celých Čechách nebylo téměř žádné fary, kterážby mimo faráře (jemuž tehdáž plebanus^[13] říkali) nebyla měla některého kněze pomocníka (kaplana), ano často až tři, čtyry, pět, ba i šest. Štědrosť Čechův v bohoslužbě. Povinností jejich bylo, hlásati chválu, za zachování a blaho království k bohu se modliti, na jisté dni v témdni na slávu boží a za spásu duší patrónův a zakladatelův služby boží konati a jinými toho druhu věcmi se zanášeti. Dále tak bohaté bylo záduší, že kostely a kláštery v držení svém měly čtvrtinu (neb, jak jiní tvrdí, třetinu) země české; takové pak v klášteřích řeholníkův, bohu sloužících, množství bylo, že v některých klášteřích sv. Benedikta, Cisterciákův neb Norbertinův^[14] bydlelo jich pohromadě pět set, šest set, sedm set, kteřížto, když při zpěvích nebylo dosti místa ve chrámech, byť i nejslavnějších, nuceni byli rozděliti pobožnou práci svou, čímž dělo se, že když jiní a jiní stále noví a čerství na zpívání žalmův přicházeli, chrámové klášterní bez přetržení ve dne v noci chválou boží se rozléhali, o čemž zprávu máme, že bývalo tak i v Břevnovském, Sedleckém, Zbraslavském, Zlatokorunském, Vyšobrodském, Kladrubském, Strahovském, i v mnohých jiných klášteřích.^[15] Již pouhé osady řeholníkův, z Čech jinam zavedené, dokazují, jak vysoko cenili zbožnosť jejich národové ostatní. Kartouzi, Menší bratří sv. Františka, Hospitálové,^[16] řeholníci sv. Cyriaka čili kajícnici (de Poenitentia), kanovníci řeholní sv. Augustina, kanovníci sv. Hrobu a j., jak nás poučují spisovatel polský Miechovius a letopisy řádův těch, teprv z Čech do některých klášterův polských převedeni byli. Kláštery v sousedních nám zemích v Lužicích, ve Fojtlandu, v Rakousích, na Moravě, ve Slezsku, Sasích a t. d. velice se zmohly řeholníky z Čech přivolanými; tak cisterciácký klášter Waldsassenský^[17] ve Fojtlandu po dlouhý čas, jak svědčí Kašpar Bruschius^[18] (Cent. 1. Germ. o Waldsasích), choval buď řeholníky české neb takové, kteříž po česku mluvili. Ze všech ale klášterův našich Opatovický^[19] slouti může divem, o jehožto velikých zásobách zlata, stříbra, spracovaného i nespracovaného, a drahých kamenův takové máme zprávy, že Karel IV. uveden jsa na místo pod zemí, kdež schovány byly, pravil, že jaktě živ na své oči nic neviděl drahocennějšího a že v celé říši německé nezná pokladnice, ba že myslí, že ani žádné není, kterážby se rovnati mohla této Opatovické.

Rozsáhlosť Čech není tak velika (ačkoli ostatně jsou podoby nejprostrannější, totiž okrouhlé a míle, jichž téměř čtyřicet tvoří průměr kruhu toho, namnoze dvakráte jsou větší, než všecky německé) rozsáhlosť Čech, pravím, není tak velika, předce však kostelův kollegiátních, při nichž probošt a děkan s několikem kanovníkův žili ze stálého a nejtučnějšího důchodu, za starých dob našich napočetl bys čtvero přes mecítma, více pak než sto klášterův, vesnicemi, městečky a městy nejštědřeji nadaných, na věčnosť utvrzených a, jak jsem svrchu pravil, naplněných ohromným mnichův počtem. Nač jiných důkazův snášeti a bohatosť záduší v Čechách vychvalovati? Čtětež se Pontanova^[20] „Bohemia Pia“ a Jiřího Crugeria^{[6][red 1]} „Pulveres sacri“. Co napsal papež Pius II.^[21] vzbuditi může obdivování netoliko u cizincův, nýbrž také u nás, kteříž jsme se narodili v Čechách a že to všecko od kacířův bylo vyhlazeno, želíme.

O polských provinciích řeholních, biskupstvích, klášteřích mnoho vypravují Miechovius, Decius a Kromer. Že nad Moskvany^[22] (ačkoli jsou lid bludy Řekův a svými vlastními pokažený), pak nad Rusíny a jiné národy slovanské v službách božích nic není pobožnějšího, ukazuje Possevinus^[23] (viz jeho „Moscovia“), Pavel Stránský^[24] pak (ve státu českém) mnohými důvody dokazuje, že lid slovanský všecek v pobožnosti jest nemírný a bohoslužbě přes míru až k pověrám oddán.

---

1. O Justu Lipsiovi viz poznamenání naše č. 111. na str. 44.
2. Quintus Horatius Flaccus, nejznamenitější básník římský, jenž zemřel r. 8. před Kristem.
3. Matěj Kazimír Sarbiewski (Sarbievius) jezovita polský (naroz. r. 1595.), jenž nějaký čas vyučoval ve Vilně na Litvě i stal se pak kazatelem královským ve Varšavě, kdež zemřel r. 1640. Sepsal mnoho básní v jazyku latinském tak ozdobných, že všeobecně říkáno, že do té doby nikdo nad něj nepřiblížil se více Horatiovi, nejslavnějšímu básníku římskému.
4. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, pán český (naroz. r. 1462.), jenž doma i na předních školách v cizině, jakož i rozsáhlými cestami nabyl vysokého vzdělání, byl nějaký čas sekretářem krále Vladislava II. i měl se státi biskupem Olomouckým, čemuž ale Řím odporoval. Poslední léta ztrávil v pracích učených na svém hradě Hasištejně, kdež zemřel r. 1510. Náležel mezi nejpřednější ozdoby tehdejšího světa učeného. Mimo předůležitý přípis tehdejšímu správci království českého, Petrovi z Rožmberka, česky psaný, nezachovaly se než latinské jeho listy a básně, kteréž ale vesměs velice vynikají vzletem i jazykem. Za našich dob Karel Vinařický u výborném překladu českém vydal jádro jeho listův a básní s důkladným životopisem.
5. Jan Thrithemius (tak zvaný dle městce Trittenheimu nedaleko Treviru, kdež se narodil r. 1462) byl opatem kláštera benediktinského sv. Martina ve Spanheimu a pak sv. Jakuba ve Vircpurku, kdež zemřel r. 1516. Četní jeho spisové latinští svědčí o rozsáhlé učenosti. Spis, jehož se Balbín dovolává, jest „de luminaribus Germaniae seu catalogus illustrium virorum Germaniae“ (seznam slavných mužův Německa). Že Trithemius našeho Bohuslava Hasištejnského mezi Němce počítá, není se co diviti při známé povaze Němcův, kteří si rádi všecko přivlastňují.
6. Jiří Crugerius (vlastně Kruger) jezovita český, professor a kazatel, jenž narodil se v Praze r. 1608. zemřel v Litoměřicích r. 1671. Jeho „měsíčníky“, k nimž Balbín se táhne, mají titul: „Sacerrimae memoriae Regni Bohemiae uti et nobilium ejusdem coronae pertinentiarum Moraviae et Silesiae“ (nejsvětější památky království českého jakož i vzácných zemí k též koruně přináležících, Moravy a Slezska), kteréžto dílo dějepisné rozděleno jest na měsíce a dni a k němuž po smrti spisovatelově náš Balbín dodělal listopad a prosinec.
7. [F. M. Pelcl] Dle tohoto místa neb dle jiných, což snadno mohlo by se státi, nikdo, jenž věcí Balbínových méně jest povědom, nedokazuj, že on není spisovatelem rozpravy této; vidělo se nám zapotřebí připomenouti čtenáři, že Balbín, chtěje býti skryt, i aby všecko se sebe svalil podezření, naschvál několikráte se chválí. Na několiku míst zajisté sám prohodil zmínku o této knížečce; dvě taková místa vypíšeme, první nachází se v Miscell. Boh. (Lib. III. Dec. I. cap. 19. §. 4. pag. 224.) kdež dí: „O těchto oukladech něčích (proti jazyku českému) šíře jsem pojednal v rozpravě o přednostech jazyka slovanského.“ Místo druhé (Bohem. Doct. M. S. Append. ad Tract. II. o starých školách českých str. 282.) „Co by se k tomuto výroku dodati mohlo, a proč národ slovanský s sebou přináší jakousi snadnosť k naučení se téměř všem jazykům a proč ústa svá snadno všem jazykům přizpůsobuje, obšírněji pověděli jsme v rozpravě obranné, kterouž jazyka slovanského… hájíme.“ Ostatně i kdyby těchto svědectví nebylo, sloh zajisté by prozradil, že Balbín jest pisatelem, v čemž přesvědčen jsem, že i mimo mne všichni přisvědčovati budou, kdož jeho knihy čtli. Nač mnoho řečí? vždyť této knihy eksemplář, psaný vlastní rukou spisovatele, chovají vel. otcové Augustiniáni u sv. Vácslava v Novém Městě Pražském. (K této poznámce Pelclově dodáváme, že Balbín mimo svrchu uvedená místa ještě i jinde několikráte zmiňuje se o této své obraně jazyka českého; tak ku př. v Miscell. kn. III. na stranách 236., 238. a 239. (několikráte). Klášter Augustinianův u sv. Václava, kdež chovala se „obrana“ tato r. 1775. když ji Pelcl vydával, nacházel se při kostele sv. Vácslava, kdež nyní stojí trestnice zemská. Vypůjčiv si ze zdejší knihovny universitní Balbínův spis „Vita vener. Arnesti“ i poznav z nápisu, že náležel druhdy do knihovny kláštera řečeného, doufal jsem, že i důležitý rukopis „obrany“ naší, po zrušení kláštera r. 1785. dostav se knihovně universitní, dosud tam nalézati se musí, příkladnou pak laskavostí knihovníka p. Hanuše snadno jsem se ho pak dopátral. Dodatek překlad.)
8. O knize této (Epitome rerum bohemicarum), jakož o osudech jejích promluvili jsme v životopisu Balbínově, připojeném vydání tomuto.
9. „subversovrem et omnia diruentem“ praví rukopis latinský. Že pak tuto skrytě doráží na tehdejšího nejvyššího purkrabí Bernarta Ignatia Bořitu z Martinic, snadno se dovtípiti. Ve vydání Pelclově pro porozumění na straně položena jsou písmena začáteční B. M. (Bořita Martinic), jichž ale v rukopise není.
10. Balbín tuto bezpochyby táhne se k slovům Eneášovým, když v předmluvě ku kronice své, zatracuje Husa, Jeronyma, Jakoubka, Korandu, Žižku, Prokopy a j., kteříž prý „v pekle nyní pokutu nesou a věčně ponesou za to, že jsou všetečně proti náboženství povstali“ (k čemuž ale Veleslavína poněkud uštěpačně dodává, že jest to „kvapný soud o učitelích a bojovnících českých“), z druhé strany velice chválí Čechy řka, že mužův stálých, kteříž pro víru všecko podstoupili i smrť zmužile vytrpěli a s králem svým v nebesích kralují „mnoho tisíc v české zemi se našlo… aniž jest krajina, kteráž by za časův našich více mučenníkův z sebe vydala, než země česká“.
11. Tokius (vlastně Jindřich Tooke) kanovník Magdeburský a professor sv. písma, účastnil se poselství, kteráž jmenem sboru Bazilejského r. 1432., 1433. a 1434. s Čechy vyjednávala v Chebu, v Praze a v Řezně. Často býval řečníkem a řeči jeho oplývaly pochvalami Čechův.
12. „Libri erectionum čili knihy nadání“ nazýváme třináct velikých svazkův, chovaných v knihovně kapituly pražské, kteréž sáhajíce od r. 1358. až do druhé polovy století patnáctého obsahují všecka nadání, jichžto se za ten čas dostalo kostelům a kaplím v arcibiskupství pražském. Jsouť zajisté důležitým pramenem dějepisným. Náš Balbín podal z nich některé výtahy ve svém díle „Miscellanea“ (díl V. str. 43—308.)
13. U Polákův ještě nyní farářům zhusta se říká „pleban“.
14. t. j. premonstrátův, kteříž se též nazývají Norbertiny po svém zakladateli sv. Norbertu, jenž žil od r. 1085. do r. 1134. a první klášter řehole své založil v Coucy blíže Laonu ve Francouzích.
15. Z těchto klášterův zbývá nyní jen tré, totiž benediktinský v Břevnově čili u sv. Markéty blíže Prahy (nejstarší všech klášterův mužských v Čechách), cisterciácký ve Vyšším Brodě, založený za krále Přem. Otakara panem Vokem z Rožmberka a premonstrátský na Sioně čili na Strahově v Praze, založený králem Vladislavem I. Ostatní jmenovaní klášterové cisterciáčtí v Sedlci u Kutné Hory, na Zbraslavi, v Zlaté Koruně u Krumlova a benediktinský v Kladrubech zrušeni jsou za císaře Josefa II.
16. Hospitálové čili Johannité, později též rytíři Rodyzskými nazývaní, jsou nynější rytířové maltézští.
17. Waldsassen nyní město v Bavořích, nedaleko hranic českých.
18. Kaspar Bruschius (vlastně Brusch) narozen r. 1518. ve Slavkově v Čechách, žil nejvíce v Německu, kdež zastřelen byl r. 1559., sepisoval dějiny rozmanitých klášterův, biskupství, arcibiskupství německých. Psal též básně latinské, i za to od Ferdinanda I. byl korunován.
19. Klášter Opatovický blíže Pardubic, založený okolo roku 1086. jakýmsi velmožem českým Mikulcem skutečně požíval pověsti nejbohatšího, zanikl v dobách husitských. Kronikář Hájek páčí poklad klášterní na 4 miliony i vypravuje známou povídku o návštěvě císaře Karla IV. v klášteře r. 1359.
20. Pontanus jmenoval se původně Jiří Barthold, od rodiště svého, města Mostu (lat. Pontum) v Čechách nazýval se Pontanus a od Rudolfa II. co korunovaný básník povýšen do stavu šlechtického dostal příjmí z Breitenberka. Znamenitě se vzdělav dosloužil se hodností církevních až i proboštství kapituly pražské. Zemřel r. 1616. Z jeho spisův v jazyku latinském jmenujeme jen „Bohemia Pia“ (t. j. Čechy nábožné) pojednávající o dobách našich, v tom ohledu vynikajících.
21. Významné místo v kronice papeže Pia II. čili Eneáše Sylvia Piccolominiho, k němuž se Balbín táhne, tuto podati sluší; pravíť Eneáš Sylvius, že za jeho doby v celé Evropě nebylo země, kteráž by se honositi mohla takovým množstvím klášterův a kostelův slavných, krásných, ozdobných a nákladných, jako Čechy, dokládaje (dle překladu Veleslavínova): „Chrámové náramně vysoce stavení, prostranní, širocí a dlouzí ku podivu, klenutím a křidlicí pokrytí; oltářové v nich vysoce založení, zlatem a stříbrem, v němž byly svátosti, ozdobení; kněžská roucha drahými perlami krumplovaná; příprava všecka bohatá, předrazí klenotové; okna vysoká i přeširoká pěkného a světlého skla i divného řemeslného díla, jímžby světlo do kostelův pronikalo. Takoví chrámové netoliko v městečkách a městech, ale i ve vsích ku podivu se spatřovali.“ Slova tato velikého významu nabývají v ústech Vlacha vznešeného, z vlasti své zvyklého všem krásám a nám Čechům nehrubě nakloněného.
22. Moskované čili Velkorusové nespojili se s církví římskou, proto je Balbín viní z bludův.
23. Antonín Possevinus (vlastně Possevini) Vlach rodem z Mantovy r. 1534. jezovita, jenž mimo spisy své proslavil se rozmanitými, dílem veledůležitými poselstvími ve věcech politických a náboženských, jako r. 1577. do Švédska, aby krále Jana III. od víry luteránské obrátil na katolickou, r. 1581. do Ruska k caři Ivanu II. Vasiljeviči, aby způsobil mír mezi Moskvou a Polskem, hlavně však aby spojil pravoslavné Rusy s církví římskou, což se však jen částečně podařilo s Rusíny pod vládou polskou. Mimo to byl též učitelem v rozmanitých kollejích jezovitských. Zemřel ve Ferraře r. 1611. Z četných jeho spisův uvádíme jen „Moscovia seu de rebus moscoviticis“ (o Moskvě čili o věcech moskevských), životopis krále polského Štěpána atd.
24. Pavel Stránský, jeden z nejznamenitějších mužův našich století 17. Narodil se r. 1582. v Zápech nad Labem, stal se radním a primátorem v Litoměřicích, odkud pro náboženství musel se vystěhovati r. 1627. a v cizině se toulal, až v polském městě Toruni stal se professorem a pak rektorem gymnasia, kdež zemřel r. 1659. Nesmrtelné dobyl si slávy výtečným dílem svým „Respublica Bohemiæ“ (o státu českém), kteréž několikráte bylo vydáno.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Slučujeme poznámky s původním číslováním 229 a 243. Poznámka 243 v tištěném zdroji obsahuje text: „O Jiř. Crugeriovi viz poznamenání naše č. 229. str. 88.“