Údaje o textu
Titulek: Zátiší
Autor: Eliška Krásnohorská
Zdroj: Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha :Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 70-74.
Online na Internet Archive
Vydáno: 1896
Licence: PD old 70

Přes březový můstek, jenž by slušel krásně
na obrázek ladný, jde můj volný krok;
nakloněná vrba zelené své třásně
spouští hustě dolů přes něj na potok.

A ten potok tolik, tolik písní umí,
každá vlna jinou, stále pěkněji,
až jak plna ptactva duše v ohlas šumí,
až v ní plynou písně jako v ručeji.

Svěží, jak ty rybky pod blysknavou vlnou,
myšlénky se volní ze svých dumných pout.
Hle, ta voda v běhu skáčíc chutí plnou
náhle zastavuje bujarý svůj proud.

Jak by neprodlela v líbezném tom koutku?
Kdož by netoužil zde dlouho, dlouho snít?
Háj ten kolem léčkou z čarovných je proutků,
ráj to malý, odkud těžko dále jít.

Nad zátokou lesklou, něžně zastíněnou,
po níž tančí vánek utajen a tich,
stromy jako kytky koruny své klenou,
tisíc bílých zvonků svlačce kane s nich.

V zátoce té luzné tušil bys, že víly
v zlatém polostínu koupají se jen,
však i prostých kačic zástup sněhobílý,
plovoucí tu družně, zdobí obraz ten.

Jsou tu jistě doma, pokojné ty kačky.
Kamenitá cesta vede dále v les, —
hle, již za houštinou chaloupky jak hračky,
víska, nad níž skály pnou se do nebes.

Jako hříbky v mechu chaloupky ty sedí
v rokli řadou vzhůru podél bystříce,
spěchající tam, kam okénka jich hledí,
v stříbrotkaný údol Tiché Orlice.

V pravo, v levo, jako háďat lesklá těla
přes pěšinku v potok hrčí praménky, —

snad mi jimi skála něco říci chtěla,
vyronit své slunné, vroucí myšlénky.

Šumno kol, a přece ticho, jako svato;
slyš, tu silný, tvrdý rozléhá se hlas;
zaštěkal to hafan, skalin ohlas na to
opodál se ozval mírně zas a zas.

Od chaloupky mnohé z plůtku ven se řítí
chundelatý strážce, když mě blíže zřel;
z povinnosti štěká, ale dobře cítí,
že to nepřichází žádný nepřítel.

Zavrčí, však nechá přistoupit mě blíže
přes dvoreček těsný na chudobný práh,
odemknou se nízké dvéře bez obtíže,
ani živé duše není v sedničkách.

Jenom ve předsíňce v slámě vážně trůní
kvočna obklopená svými kuřátky,
jenom s okna muškát vítá mě svou vůní,
však po hospodářích ani památky.

V příbytku tom němém lidí nepřítomných
příroda jen vede výmluvnou svou řeč:
rozešli se všichni po svých cílech skromných,
všichni ve svou práci — jistě v senoseč.

I ta nemluvňata odnesly si matky,
kolébky jich prázdné slunko vyhřívá;
ani dětská chasa u jediné chatky
nevybíhá v cestu, nehrá, nezpívá.

Do školy šly děti — kdož ví, v jakou dáli
a jak pozdě až se vrátí za šera,
tajemnou až roklí v lesneém klíně skály
provodí je stinná báje večera.

Nikoho tu není, ale ve předtuše,
jak by prorocký mně dar byl náhle dán,
zřím je jako živé, prostinké ty duše,
otevřené jak ty chatky dokořán.

Důvěra jest bytem pod střechami těmi,
dobrota v těch srdcích zloby neznalých,
pověděly mi to chatky, třeba němy,
že tu nevědomo lidem, co je hřích.

Odevzdali statek ten svůj skrovný, chudý
příchozímu jako bratru na milost;
ať tu odpočine, znaven svými trudy;
nechť jich doma není, svatým jest tu host.

Mníte, že ty chatky brání pes jen bdělý,
a jen stružek v cestě křivolaký klus?
Ne, mně zdá se, že tu chranně zlobám čelí
velký, svatý, čistý lidu genius.

Zdá se mi, že o čem sníme v tužbách svojich,
čeho na budoucnu žádá lidstva vzdech,
bez bojů nám bludným, odchovaným v bojích,
žehná v nestřežených, smavých chatkách těch.