Rozpomínky/Pražské zvony

Rozpomínky Eliška Krásnohorská
Praha zlatovlasá	Pražské zvony	Praze

Údaje o textu
Titulek:	Pražské zvony
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha :Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 8-11. Online na Internet Archive
Vydáno:	1896
Licence:	PD old 70

Již ty věže a ty báně
soumrak nachem růží polil;
jak ty břehy a ty stráně
tepot zvonů rozhlaholil!
První zvonky svatvečera
probudily zvuky ony;
ó, jak vlní hnutí sterá
srdcem vaším, pražské zvony!
Od skřivánčích loretánských
souzvuk váš se rozepíná
do těch slavných velikánských,
ježto buší s hrotů Týna;
i ty v dómu nebetyčném
bouří v chór váš neúnavný;
hučí v sněm vám stojazyčný
i ten temný pravoslavný.
Co tu hlasů s výše chrámů,
co tu zvěstů, co tu divů!
Jeden houká s vetchých trámů
jako sůva v černém zdivu;
onen jako vlaštovice
v podkroví se skromném tulí,
ten jak řvoucí medvědice
s mláďaty tam pod kopulí.
Ten jak mnich tam nízko v stínu,
ten co král tu v nebes nachu;
ten jak harfa cherubínů,
ten jak hříšník volá v strachu.
Jeden, ztracen v dáli, táhle
jako vzdechem lásky zmírá;
s břehu na břeh jiný náhle
břinkne skokem Horymíra.
Ten jak vřídla výzev horký
z kypícího země lůna, —
onen jako z Daliborky
čarozvuká vězně struna.
Zvou jak v turnaj polnic vřesky,
jako k hodům v jasné síně;
teď v nich vlaje chorál český,
modlitba to na Hostýně.
Jako betlémského mistra
zvonů teď je slouchat řečem;
v jednom třeskla rána bystrá
jako na pavézu mečem;
ten jak na husitském voze
kazatele hlasem hřímá,
onen jak kdy městu hroze
hlásá legát klatbu Říma.
Ale jásá mocná vřava
bez oddechu, bez poklidu,
jak když Jiříkova hlava
pomazána z vůle lidu!
Hlasem lidu — božím hlasem
bijí srdce v obrech zvonů,
bouří jedním slavojasem,
dují hymnou milionů! —
— Slyš! tu němí, truchlí spáči
kovoví se probouzejí,
a jich výkřik jako v pláči
hněvnou chví se beznadějí!
Každým rázem, každou ranou
jako když v nich srdce puká!
Steny v hloubi duní hranou
vlasti pád a lidu muka…
Jak kdy soudce na smrt soudí,
zvuk se valí tíhou skály…
Teď to tichne, různo bloudí
exulanti zvuků v dáli —
K nebi vzlétá toužné pění
něhou slavičího tluku,
linouc naděj, usmíření,
k nebi letí duha zvuků…
zvon i zvonek v usínání
ze souzvuku oprchává,
až pak jemné kolébání
sotva již jen pozahrává.
Dozvuk jasný, slavně vážný
jako úsměv hasne v skonu.
Dřímej, Praho! Duch tvůj strážný
nad tebou bdí v srdci zvonů.