Rozpomínky/Naději

Rozpomínky Eliška Krásnohorská
Číši poesie	Naději	Také modlitba

Údaje o textu
Titulek:	Naději
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha : Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 157-160. Online na Internet Archive
Vydáno:	1896
Licence:	PD old 70

Vše slaví tebe, nejluznější vílu,
jež — mezi pozemšťany domovem —
v jich klopot ráno vstává s nimi k dílu
a noci s nimi prosní pod krovem.

Tak lidská vřelosť je v tvé božské kráse,
ó naděje, ty dcero Edenu,
že bytosť tvá — vzduch nebes — tělem zdá se
a jeví tě jak zemsky zrozenu.

Jak máť i otec milují své robě,
krev ze své krve, duši příbuznou,
tak lidé milují tě, věří tobě
a laskají tě něhou líbeznou.

I nevědí, že z červánků jsi tkána,
že z mlhy ruka jest, již podáváš,
tvůj úsměv z jasu májového rána —
a z věčných záhad zrak tvůj žhoucí v nás.

Vždy přítomna v tom trudném lidském ruchu
a všude první v našem dychtění —
kdo věřil by, žes útlé dítě duchů,
žes pouhý paprsek, žes vidění?

S tak prostou tváří, jako sestra lidí,
již u kolébky stáváš zpívajíc;
hoch clonou prvních slz tě maně vidí,
a šťastný úsměv jasní jeho líc.

Ty družně na podušku k dívčí hlavě
svou tulíš tvář a šeptáš v její sen, —
a duhami, jež rozjařuješ hravě,
mrak prvních žalů lásky promísen.

Vzdech mužův slyšíš; na zpocené čelo
mu náhle tiskneš celující ret, —
a hrudi, v níž se tisíc útrap chvělo,
jest volno, jak by proměnil se svět.

On zná tě již, jej stokrát oklamalas, —
a vždy tím sladším klam tvůj zas mu jest,
ó naděje, jež útěchu mu dalas
a sílu, břímě žití dále nést.

Ty tisíckrát jsi v jednom srdci spasnou,
a srdcí stotisíce spasilas,
i poslední kdy jiskerky již hasnou,
vždy žití krb ty rozehříváš zas.

Tak oblažujíc kráčíš mezi námi
jak dobročinná, smírná bohyně,
a hrůzy duše, zoufalým jen známy,
tvou svatou lží se krotí jedině.

Jak požehnání, jako rosa duší,
jak vykoupení srdcí zmučených
svou konáš pouť, a vzdušný krok tvůj kruší
kov tvrdých losů, peklem žhavených.

A přec, ty tvořitelko blahých divů,
jsi ukrutna co katan mučící,
jenž s rozkoší zří trýzeň chvělých čivů
a nechce dopřát rány smrtící.

Slz našich lačen, rozmar tvůj nám dlouží
muk úděl v nekonečné vlnění,
když srdce stokrát ví, že marně touží,
a stokrát bouřně křikne: Splnění!
 
Ó, naděje, jak tygřice ty sytá
si hraješ krutě se svou obětí.
Jak zmámeně, ty moci duchovitá,
nám srdce krvácí v tvém objetí!

Jak blaze někdy bylo by, zrak rosný
v tmu čirou odvrátiti od bludic,
znát soud svůj pochmurný a neúprosný,
zřít temno jen a nedoufati v nic!

A nelze prchnout průsvitné tvé ruce;
ta z hlubin ztichlých vyrve duši zpět
vždy k nové strasti, k lásce zas a muce
a peruť zlomenou štve v nový let.

I páčí hrobní kámen odříkání
nám ze srdce, kde spal již touhy žár;
ó, Tebou slaví věčné z mrtvých vstání
bol ňader zjizvených a vášně svár.

Nám není spásy, luzná dcero nebe!
Kdo se srdcem je zrozen, je tvůj rob,
a kdyby žít měl bez tužeb a tebe,
svět byl by pyšný, liduprázdný hrob.