Rozpomínky/Fatum

Rozpomínky Eliška Krásnohorská
Na vrcholu	Fatum	Sníh

Údaje o textu
Titulek:	Fatum
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha : Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 148-151. Online na Internet Archive
Vydáno:	1896
Licence:	PD old 70

Když pochybuji, horké zkušení
když v sladké přeludy mi víru vzalo.
jež obraznosť si tvoří v nadšení
a v něž by srdce rádo spoléhalo —

Když odboj pravdy roušky báječné
s čel strhal božstev luzných majestátům
a žezlo vzal jich říši odvěčné:
kéž mohu věřit aspoň v tebe, Fatum!

Kéž mohu mnít, že matný žití děj
tvá ruka řídí nezdolná i děsná,
že, jako Medusin, tvůj obličej
zřím trnouc tmít se nad lidmi — jak ze sna.

Kéž myslím, tvůj že hněvivý to vzdor
či přízeň jest mi sudbou zla i blaha,
že vůle tvá, s níž marný lidem spor,
mým krokům velí a v mé činy sahá.

Kéž mohu klamat se, že bezbrannou
a bezmocnou jsem, Fátum, ve tvé pěsti,
že zbude jen: buď klesnout pod ranou —
buď z ruky tvojí snášet trpné štěstí!

Kéž přelhu se, že rozpor osudný
ty rozhodneš jen, slepá, krutá sílo,
chvat za štěstím, ten toužný, záludný —
či chmurný rozchod s ním že tvé jest dílo!

Ne moje! Kéž se přemluvím, že ty,
jen ty, ó Fátum, původem jsi činů,
z nichž uzrá plodné símě odvety,
a ty že neseš zásluhu i vinu!

Kéž nevidím, že vlastní chvělá dlaň
to třímá kladivo, jež los můj ková,
a proti zlu že jest nám žhavit zbraň
jen vlastním ohněm, jejž si srdce chová.

Kéž necítím, že vlastní vůle soud
své těžké vyřknout musí rozhodnutí,
žeť vlastním úsilím nám zmáhat proud,
kde nejdivěji ve svůj vír nás nutí!

Kéž nevím, jakým kouzlem dařená
ta malá, lidská ruka zdolá tvoji,
a síla slabých, vůle nadšená,
jak dlouho může vzdorovat ti v boji —

Než klesne! Pád by snésti bylo snáz,
moc kdyby slepá, již nic neoblomí,
jak příval živlu porážela nás
a v odpor nehřmělo to ve svědomí…

Však vím, žeť naše moc, jež rozsoudí,
a tvá žeť přeludem! Nám bude strádat
a vinni být, když vášně pobloudí;
nám bude pykat, nám jen účet skládat!

Nám a ne tobě! V bájné slávě své
jsi hrozno, Fatum, bijce smrtelníků;
však hroznější, když kleslo bytí tvé —
a v ruku vlastní vzdalos nám svou dýku!

A nutno-li ji v naše srdce vklát,
ty toho neučiníš, leč my sami!
Nám zůstavilos, hruď si pravdou rvát
či v slasť se zpíjet závratnými klamy.

Vím: také přijdou — kynou někdy blíž
a někdy v dáli — svrchované chvíle,
kdy vymyká se los nám z ruky již
a ruka jiná stanoví nám cíle.

Ta ruka nad naši však mocnější —
to není ruka tvoje démonická.
ó Fátum! Měkčí jest i krutější:
tak mocná jest jen drahá ruka lidská.