Rozina Ruthardova/7.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 41–49. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na druhý den po hodovánkách u modrého kříže seděl Vít v myšlénkách jako na jiný svět zanešený, u svého stolu; hlavu měl na dlani složenu a oči nepohnutě k zemi upřeny.

Trpká i hněvivá slova byl již toho dne od otce i pana Hanuše poslechl, a jako před temným bludištěm stál nyní před svými budoucími dny. Hněv a bolest, toužení a lítost zmítaly srdcem jeho; nevěděl, co počíti, k čemu se rozhodnouti.

V tom k němu vešel nový ženich jeho nevěsty.

„Co dobrého?“ zkřikl Vít, jakoby byl rád, že nalezl osobu, kterouž mohl smíšeninou svých odporných pocitů zasypati. „Co tu ještě hledáš, pane Adamče?“

Tento nic neodpovídaje, s tichou tváří se nad ním zastavil a outrpně mu hleděl do očí.

„Přicházíš podívat se na člověka, jemuž jsi před celou obcí hanbu učinil?“ začal zase Vít, z přítelova mlčení větší smělosti nabývaje. „Pěkně jsi věru, pane Adamče, měl předivo zosnováno, že jsem ničeho nepozoroval a jako nedospělé klouče z poklesků se kárati nechal, an se zatím s vlastní mou nevěstou o mé přelstění — o mé zahanbení hrálo. Přeji ti štěstí, bohatý pane — mistrovský kousek jsi vyvedl. Kdybych ale stříbro tvoje proto nectil, že jím také nuzným pomáháš — jakž je Bůh nad námi! řekl bych ti něco jiného.“

Hned při vstoupení Adamcově byl se vzchopil, a nyní rozkvašenou vášní pobouřený rychle po komnatě přebíhal.

S poklidnou tváří stál tu dosavad nařknutý přítel, povážně jenom hlavou kývaje, až pak mírným hlasem promluvil. „A co bys mi řekl, pane Plichto? Snad že jsem měl tebe zaslepeného šetřiti a zahanbení Adlinčino snášeti? Bohatý nebo nebohatý — ale jakž je Bůh nad námi! to jsem učiniti nemohl; ale chybil-li jsem, stala se chyba z dobrého oumyslu a k prospěchu Adlinky. A to ti, pane písaři, mohu dotvrditi, že raději deset obojetných mužů nežli jedinou Adlinku zahanbím.“

„A soudíš mne, pane Adamče, býti tak slabým člověkem,“ namítnul zase Vít vzdorně, „že nechám s sebou dle cizího rozmaru nakládati?“

„Jak o tobě soudím,“ řekl Adamec, „to můžeš dávno věděti, a chceš-li o své slabosti slyšeti, tedy o ní slyš: Ano, sláb jsi, pane Víte — slabé je tvé svědomí, a protož mohu a musím dle starého úvazku našeho, jak potřeba káže, s ním jednati. Mohu ti ale také léku podati, aby se otřáslo a ztužilo. Že nejsem ženich Adlinky,“ mluvil horlivěji dále, „ačkoli bych ji snad výše cenil, nežli tys kdy učinil — to ti řeklo svědomí hned v prvním okamžení, sotva že jsem za ženicha se prohlásil. To ti snad ale ještě nepovědělo, že jsi Adlinčino veškeré života štěstí podkopal a svým přátelům řadu budoucích dní pokazil. Adlinka prosí pana Hanuše, aby jí do Prahy k jeptiškám u sv. Anežky pomohl, matka její se hořem roznemohla, a tvůj otec klopí bolestně hlavu. Považ toto vše a řekni, jakým ziskem svědomí své ukonejšíš!“

„Ty nemáš smyslů oceniti milost, pro kterou jsem dávno těžící pouta přetrhnouti se osmělil!“ odbýval ho Vít.

„Ty nemáš smyslů, nešťastníče!“ zvolal na to Adamec se vší vřelostí svého upřímného srdce — „a neumíš oceniti vášeň, pro kterou jsi blaho tolikerých duší do hry vsadil a na všech stranách ujmu utrpěl. Jakož je Bůh nad námi — já ti odpustím a budu tě před veškerým světem omlouvati, smíš-li se v milost panny Roziny spolehnouti. To ale nemůžeš! Rukama člověčíma lapáš po větru, a co ti z této honby zbude, je pouhý žal a stesk.“

„To není, není!“ vzkřikl Vít v náramném rozjitření, do něhož jej náhlý strach i naděje uvrhly. „Ty nevíš, jakých důkazů mi Rozina dala — na jaké sloupy štěstí svého chrám zakládám; i musel bych zoufati, kdyby se pode mnou sesuly.“

„Zmužiti se musíš,“ odpověděl Adamec horlivě, „a ne zoufati jako vyvrženec ze vší milosti! Já již také s panem Hanušem o té věci rozprávěl. Zejtra tě pošle pan urburýř do Prahy a sice na delší čas v záležitostech ouředních. Doufám, že tě tam ještě naleznu, až se budu z Královce vraceti, kamž tyto dny schválně na cestu se vydám. Adlinka zůstane zatím u churavé matky, panna Rozina se zasnoubí s hrabětem Liebensteinským —“

„Nic, nic se nestane!“ zkřikl zase Vít, „a kdyby mi sám král poroučel, nikam nepůjdu, dokud s Rozinou nepromluvím.“

Nevrle utrhnul se nyní Adamec.

„Učinil jsem,“ řekl, „co jsem jako přítel a člověk za svou povinnost pokládal; hráti ale s tebou nebudu, jako s tvrdohlavým, neposlušným děckem. Uvaž ještě jednou, co jsem s tebou rozprávěl, a pak jednej, abys mohl časem řádné oučty složiti.“

Po těchto slovech jej opustil; ale také Vít nemohl déle doma meškati. Náramná tíseň hnala ho k panně Rozině.

Ta seděla mezi tím ve své komnatě, a blízko ní stál opět s nakřiveným týlem holohlavý Bozděch, i věděl dobře, co dívce v hlavě leží a co jí srdce znepokojuje.

„Řekl jsem, panno, že se pilně a opatrně na všecko vyptám,“ promluvil pak, když byl nějakou chvíli marně na odpověď čekal. „Nechtěla bys ale věrnému služebníku svěřiti, pokud s hrabětem smluviti se hodláš, když o něm zprávy dle srdce tvého přinesu?“

„Pak musí býti mým — na věky mým!“ zvolala dívka plna plamenné vášně a kvapně se vztýčila. „Nevědělať jsem posud, co jest milovati; cokoli se posud v srdci mém zrodilo, nepovstalo z lásky — nyní to poznávám. Smála jsem se žalobám zamilovaných, nemohouc pochopiti, jak by srdce takovou bolestí — tak sladkým toužením sklíčiti se dalo, že by panna — že by — před tebou to nemusím tajiti — že by Rozina Ruthardova pro muže slzy prolévati mohla.“

Kvapně při tom sem a tam přecházejíc, utírala si zarosené oči.

„To není možná!“ zvolal stařec jako u velikém podivení, kostnaté ruce spínaje.

„Je to možná — je!“ odpovídala dívka, nevrle nohou dupajíc, „proto že to cítím — proto že to vidíš. Neodmlouvej mi!“

„Pán Bůh rač tvému srdci odlevu dáti a přání tvoje vyplniti!“ vzdychnul starý důvěrník, oči k nebi zakroutiv, „neboť toho zasluhuješ. Co pak se ale stane s panem písařem?“ doložil na to, pozorným okem po dívce střeliv.

„Co ti napadá mluviti o tom chlapci?“ řekla Rozina mrzutě. „Toť se rozumí samo sebou, že padne mezi popsaný papír — a ty s ním, učiníš-li ještě jednou tak nevčasnou zmínku. On má svou pokutu a já svou náhradu za mrzutost u strýcova kvasu.“

„To máš pravdu, boží pravdu,“ dosvědčoval starý; „nevím ale, nevím, s jakou chutí panáček toto tvé vyřknutí přijme. Tiché vody — nu, vždyť znáš staré přísloví; a mně se zdá, že by se pan urburní písař vůli otcově nebyl včera tak protivil, kdyby ho nebyla naděje v něco jiného popichovala.“

„Jaká naděje?“ ptala se Rozina ostře.

„Jaká?“ opětoval starý důvěrník, oko své pronikavě na ni upnuv. „Nu, nevíš-li ty o žádné, já ji vysvětlovati nebudu. Jenom to ti, milá panenko, povím, že bych nepřál, aby se bylo v tom mládenečku něco tak hluboko zakořenilo, že by musil, chtěje to nyní ze srdce vytrhnouti, i srdce vyškubnouti a tebe krví postříkati.“

„Ten krotký beránek?“ usmála se dívka pohrdavě. „Nic více o něm! Jak si ustele, tak spočine. Nemluv mi již o té hříčce mého rozmaru — a pospěš raději, abych dostala tvé zprávy, nežli mne Liebenstein navštíví.“

Stařec tedy odešel a dívka chtěla nepokojné chvíle ženskou prací umořiti, nemohla však ani okamžik u ní vydržeti.

Přijetí cizího hraběte způsobilo v ní náramnou proměnu. Ta vysoká, pyšná postava, ten smělý, rekovský zhled, ta spanilost všech oudů, výmluvnost jazyka, uhlazenost všech mravů, k tomu ta nádhera v celém zevnějšku a skvostnost jeho vůkolí — to všecko podobalo se arci obrazu milence, jakový snad někdy panně Rozině na mysli tanul, a protož jí také nyní všechny ty milostné střely projaly, jakovéž byla jindy hravě po jiných metala. Nejsladší cit, kterýmžto až posud opovrhovala, stal se nyní nenadálou mukou její, a při prvním, ale tím prudším outoku této vášně bylo jí těžko v pokoj se ukolébati.

„Bláhová, pošetilá!“ začala sama k sobě mluviti — „ježto jsi leta marným hraním ztratila, jsouc toho domnění, že z dolů rozkoší již ryzího stříbra dobýváš! Nyní teprva přišla jsi na žílu čistého kovu a té se nespustíš… ne, té se nespustíš, Rozino!“

Nepokojem stísněna honila se po komnatě, kteráž jí dnes neobyčejně ouzkou býti se viděla.

„Co však mohu od Liebensteinského očekávati?“ prohodila zase po chvíli. Při tom spočinuly oči její na malém, ale drahém a tehdáž velmi vzácném zrcadle z hlazeného ocele. Pohled na podobu v hladině jeho se jevící měla za dobrou odpověď na svou otázku, mimo to zpomněla si na medová slova, jimiž ji hrabě na včerejším plesu takměř zahrnoval — a spokojeně se usmála.

V tom se ozval za ní hlas u dveří. Byla to služebná dívka, oznamující, že chce pan urburní písař vejíti.

„Nejsem doma!“ otočila se k ní Rozina mrzutě.

„On již, milostpanno, ví, že jsi doma,“ namítala komorná — „a tuto je.“

Kvapným kročejem vešel Vít do komnaty. Tvář jeho byla vnitřním plamenem zarděna, oči mu jen hořely — patrno bylo na jinochu bouřlivé pohnutí.

„Moje vyšívání, Anno!“ velela Rozina služebné dívce, když nevítaný host přes práh kročil, a sedajíc k práci, uvítala jej co hrdá dcera bohatého držitele dolů a Kutnohorského rychtáře.

Vít se ulekl, a pomnění na slova Adamcova padlo mu nyní poznovu na prsa jako tíž celého světa. Zblednuv poněkud, jal se pak s polotajeným dechem mluviti: „Osmělil jsem se vejíti, vzácná panno, abych se poptal, není-li pro věrného služebníka nic na práci.“

„Již není a také nebude,“ řekla Rozina ostře, hledíc při tom pilně na šití. „Nerada bych snášela výčitky, že snad k vůli mně jiné služby a osoby zanedbáváte.“

„Rozino!“ zvolal Vít — „pro živý Bůh, jak jste upadla do tohoto omylu? Či zanesl již někdo u vás na mne žalobu?“

„Na vás — u mne? Jakou žalobu? Jsem já tu proto, abych přehlížela počty vaše, pane písaři?“ ptala se Rozina a pyšně hlavu pozvednouc, hleděla jinochu tak studeně do očí, jakoby s ním nebyla nikdy jinak než jako hrdá Ruthardova dcera mluvila.

Vítem to trhlo, jakoby mu bylo až posud ve tmách stojícímu náhle bělmo spadlo, a bleskem se před ním rozsvítilo. Jasně poznal nyní, že se tu nemůže již ničeho nadíti, a strašlivě oklamán byl by s hlasitým nářkem již již málem ze dveří vyběhl; ale náhle nepocítěná posud mužská hrdost kázala mu všecko v sobě tajiti. Za to se tváře jeho ještě tmavěji zarděly a oči žhavěji zahořely.

„Nikoli, panno!“ řekl z hněvu a lítostí se třesoucím hlasem — „proto zde nejste, abyste úřadní práce moje spravovala — toť jsme věděli oba již tenkráte, když jste mě po prvé k sobě obeslala — a já nyní proto také nepřišel. Mne sem vede prosba oklamného nešťastníka, a tu musíte poslechnouti, vzácná panno Rozino! Naložiti můžete s ní potom dle svého srdce nebo rozumu.“

Dobře věděla Rozina, kam jinoch svými slovy bije, a buďže z pouhé zvědavosti, jak si jindy tichý mládenec v hněvu a lítosti počínati bude, anebo z povděčnosti, že takto všecku známost s urburním písařem najednou přetrhne, pokynula dívce služebné, aby se odstranila, a sama se pak pozvednuvši, plna pýchy před Víta se postavila.

„Co mi chcete říci, pane písaři?“ zněla při tom chladná její otázka.

„Tázati se vás chci, panno,“ odpověděl jinoch, z bolesti zuby do rtů zatínaje — „tázati se vás chci, jsem-li v skutku oklamán?“

„V čem — a od koho?“ divila se dívka. „Mluvte zřetelněji, pane písaři, neboť neznám vaše tajemství!“

„To ale, panno, přece víte,“ řekl Vít podrážděně, „že jsem včera, před očima všech vzácných Kutnohorských osob, dívky se odřekl, k nížto mě chtěli připnouti svazkem svatebním?“

„To jsem viděla,“ posvědčila Rozina chladně, „i divila se vaší tvrdošijnosti a dívčí krotkosti. Byla to podívaná k smíchu i k politování.“

„K politování?“ otřásl se jinoch. „A to snad od vás, panno Rozino? Haha! věru to mi mohlo již dříve napadnouti, že jsem k politování! Děkuji vám za vaši upřímnost; ale při tom se vás, panno vzácná, ještě táži, zdali jste myslila, že se mnou jako chtivé děcko s pouhou hračkou hráti můžete?“

„A což pak sám v skutku myslíte, že jsem s vámi jenom hrála?“ prohodila Rozina s ouštipkem.

„Ano — to si myslím! v těchto slovech slyším na to odpověď, a co živ budu míti vaši nepanenskou hru na mysli!“ zvolal jinoch trpce. „Nemilosrdnou rukou roznítila jste v tichém příbytku ňader mých plápol, jenž blaho dvou srdcí porušiv, i mnohých jiných bolestně se dotknul. K svodné výšce vyváděla jste nezkušeného mladíka, zřetel jeho k čarovným krajům obracejíc a celého ve zlaté sny potápějíc. Ale čarovné ty kraje byly pouhý dým, a zlatí snové byli klam, zrozený v chytré vaší hlavě!“

„Dejte si pozor na slova, pane písaři!“ zkřikla dívka netrpělivě.

„To činím — proto jsem písař urburní, má vzácná panno Rozino!“ odvece na to hrdě Vít. „A zdá-li se vám vůbec vážený úřad královského písaře tuze nízký a nehodný vaší výsosti, neměla jste k němu se skláněti! Co vám učinil ten písař v prachu své nízkosti, že jste mu nedala státi, kde stál dávným řízením? Lehkomyslně svedla jste ho z cesty obvyklé, a nyní jej bludného zůstavujete na daleké poušti. Bodejž —“

„Ustaňte — již ani slova, krátkozraký člověče!“ zvolala nyní Rozina, všemu hovoru chtíc konec učiniti. „Maje mi děkovati, že jsem chtěla ducha vašeho k výsostem povzbudit a srdce toužením po velikosti rozplamenit, jako zaslepený snažení mému nyní lajete. Moje vina to není, měl-li jste přízeň dcery Ruthardovy za něco takového, čeho se jen u dívek sobě rovných nadíti smíte. Důvěrně a přátelsky měla jsem se k vaší ostýchavosti; dotíravost odbudu ale pýchou a hrdostí.“

S těmi slovy obrátila se pánovitě od Víta. Ale také v jinochu byla jakási neobyčejná, mužná pýcha všechen jiný cit udusila a s hrdým vědomím, že nezasluhuje, aby se takto s ním jednalo, napnul hlavu do výšky. Mrtvá tichost opanovala prsa jeho a tváře, nedávno ještě plamenné, pokryly se mu zase obyčejnou jeho mírností.

„Vás, panno, rač Bůh napraviti — a muže posilniti, kterýž vám nyní do rukou padl!“ to byla slova, ježto ze sebe ještě vyrazil, a potom šel rychlým, ale vážným krokem z komnaty. Vědělť v tom okamžení, že sem již nikdy nevstoupí, a bylo mu při tom, jakoby nyní na celém světě ničeho pohledávati, ale také ničeho ztratiti neměl.