Údaje o textu
Titulek: 8.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 49–55.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Mezi tím vešel starý Bozděch do hospody u modrého kříže, kdež bohatý Liebenstein i s čeledí svou zůstával. Od lidí domácích doslechnuv, že hrabě doma není, bral se tím rychleji do komnat hořejších, kdež někoho z čeledínů hraběcích dostihnouti doufal, jenž by mu při jeho pátrání dobře posloužil. Panoš ho uvedl k rytíři Blumovi, důvěrnému společníku hraběte.

Prolévaje hrdlo, bezpochyby ještě vyschlé po včerejším kvasu, hovil si rytíř za stolem u plného džbánku. Byla to asi třicetiletá, jadrná, vysoká postava, masitých oudů, plných tváří a na pohled plna živosti. Bozděch byl ji sice již dříve pozdálí pozoroval, ale bedlivější oko nebyl ještě na ni obrátil, neboť neměl s ní co jednati.

„Co jest?“ ptal se rytíř krátce a rázně, jakoby mu nebylo tuze milo, že ho někdo v oblíbeném zaměstnání vytrhuje.

„Přicházím ve jménu páně Ruthardovy dcery, vzácný pane rytíři!“ odpovídal Bozděch, zkřivený týl před hostem hluboko skláněje; „ale nedej Bůh, abych ti v příjemném díle činil snad překážku!“

„Ah, jméno panny Ruthardovy jest pro uši naše tak líbezná hudba,“ odpověděl rytíř, poněkud se vzchopiv, „že k vůli němu i na cinkot vašich výborných žbánků rádi zapomeneme.“

Hlas jeho byl poněkud sípavý; měl cosi tak zvláštního, že by ho byl člověk i po dlouhém čase mezi mnoha jinými rozeznal. I poslem panny Roziny to vskutku jaksi trhlo, jakoby ho byl druhdy slýchaný hlahol, ohlas radostnějších dnů, proniknul. Bystřeji upnul nyní teprva očí svých na rytíře; pak se zarazil, ustrnul, zřetelnice mu z hlubokých jam skoro vystoupily, tváře se prodloužily, ta celá hubená postava podobala se živému obrazu hrozného zděšení.

„Stalo se ti něco, příteli?“ ptal se ho rytíř, nemoha pochopiti, co by ho bylo tak dojalo. Avšak nový zvuk slov jeho upadl co osvětlující blesk do chumáče starcových myšlének a najednou je osvítil. Ohnivě upřely se nyní zraky jeho na rytířovo čelo, na němžto znamení z mateřského života v podobě ohnivé hvězdy hořelo.

„I ať mě tedy Vodan z lůna svého vyvrhne — jakož jsem před padesáti lety říkával — není-li to stín Unfrieda, soudruha mé mladosti!“ zvolal konečně starý s jektajícíma rtoma.

„Unfriedem nazývali kdysi otce mého,“ odpověděl s velikým podivením rytíř Blum, „i jsem dle těla jemu podoben, zdědiv po něm také hvězdu na čele.“

„Syn Unfrieda Prusa?“ zkřikl stařec, a jakoby mu vetchým tělem oživující jiskra byla proletěla, sehnutý hřbet na okamžení narovnal, k rytíři přikročil a křečovitě ho za ruku popadl. „Tys, člověče, syn Unfrieda Prusa. A kde jest — kde ho máš, toho statného jonáka? Srdce mé touží ho viděti.“

„Na tomto světě neuleví se již tvému toužení,“ řekl Blum. „Statný jonák stal se šedesátiletým starcem, a odebral se k otcům. Ale kdo jsi ty, jenžtos, jak se zdá, otce mého znal, dokud po nivách pruských běhával?“

Bozděch se ale zamlčel, a oči s Bluma nespouštěje, přirovnával živoucího syna k dávno nevídanému otci.

„Tvář, oko, řeč, i to čelo po něm — jakobych ho viděl před sebou, jenžto již tedy k otcům odešel!“ sklouzlo mu konečně ze rtů, a po malé chvilce doložil ještě krátkou otázku: „Nemluvil otec nikdy o Siegbertu Bromberském?“

„O příteli a pánu svém?“ zkřikl Blum. „O pýše a štítu otcovských dědin? Ukřižovaný Bože! mám-li to mysliti? jsi-liž ty snad Siegbert Bromberský?“

Starec neodpovídal, ale nemluvě potřásal holou hlavou; konečně vyrazil ze sebe hořký smích. „Ano, jsem ta pýcha a štít dědin otcovských! Ale čas mě tak divně přemaloval a hnáty moje skroutil, že by ani Unfried Siegberta svého nepoznal.“

„Ale pro živý Bůh, k němuž také otec můj se modlíval,“ zvolal rytíř, „jakým řízením schází se potomek vyhnaného Prusa s jeho nešťastným krajanem? Trávíš ty život v Kutné Hoře?“

„Trávím!“ odpověděl slabým, temným hlasem stařec a třesoucí se padl s hlubokým vzdychnutím na židli. Musil si několik okamžení odpočinouti, než mohl dále mluviti. „Krátkými slovy povím tobě, synu mého Unfrieda, co mě za dlouhá leta potkalo,“ jal se konečně opět mluviti, a obyčejný hořký ousměch poletoval mu zase okolo úst. „Bylo to za oněch časů, když Otakar, otec nynějšího krále českého, do našich krajin přitrhnul, aby tam světlo nového náboženství roznítil. I můj otcovský hrad byl od zástupů jeho obehnán. Otec tvůj byl ještě mladý orel, když jsme ho při posledním vzteklém outoku pohřešili. Myslili jsme, že padl před hradbami, a potom, že byl od křesťanů do lesních jam uvržen.“

„Otec padl v zajetí a v ruce německých rytířů,“ odpověděl Blum. „Nouze, hlad a bída, jakož i posléz myšlénka, že vlasti a víře otcovské více prospěje, když přijetím nového vyznání život obhájí a později ho snad utiskovaným krajanům v oběť přinese, přinutily jej, že se dal pokřestit.“

„Právě jako já!“ ušklebil se Bozděch, hlavou potřásaje. „Ale jemu, nebo aspoň synu jeho, jak vidím, křest více vynesl, nežli mně. Ty nosíš rytířské ostruhy — já jsem sluha milostivého měšťana v české obci.“

„Otec oddal se životu válečnému,“ vypravoval Blum, „a potápěl se v cizí krvi; byloť to jeho úlevou a rozkoší. Blázni prý to nazývali udatenstvím, a brzo nabylo jméno jeho dobré pověsti. Povím ti to později obšírně. Teď mě trápí nedočkavost zvěděti, jakými cestami ty jsi v české obci uvázl, jenžto jsi mohl podle rodu spíše než otec můj s pány sedati.“

„Mohl jsem, mohl!“ zamumlal stařec, hlavu si rukou o koleno podepřev — „ale nechtěl jsem. A stalo se dobře. Mám to za dobré znamení, že se nyní s tebou scházím.“ Potom se dal do hořkého smíchu. „Sám to nahlídneš,“ pravil dále. „až ti něco povím. Poslechni pověsť o dívce Ervině. Neslyšel jsi nikdy o té Ervině, synu Unfriedův?“

„Dobře-li se na slova otcova pamatuji, byla to sestra tvoje, pane Siegberte,“ řekl Blum.

„Byla, byla!“ dosvědčoval stařec. „Bydlila se mnou v Bromberce, kdyžto nás nepřátelská síla v takovém počtu přepadla, že jsme posléze jinak nemohli, nežli těl svých pod ssutinami otcovského domu pohrobiti, aneb odřeknouti se bohů svých a zapříti víru, kteráž otce naše blažila. Mně nepopřála nebesa té milosti, abych byl s mečem v ruce kosti své složil podle bratří zabitých. Raněn upadl jsem v zajetí, a poznal potom, jaký dar mi byli bohové udělili, an mi sestru dali a při ztrátě všech statků ji jedinou mi zachovali. Statnému mladíku ze zástupů křesťanských, jež byli hrad otců mi pobořili — mladíku, jenž byl s králem svým z dalekých krajin polabských k záhubě naší přitáhl — tomu slitovalo se nade mnou a ještě snad více nad spanilou sestrou zničeného bohatýra pruského. Byloť patrno, že se nejen o mé pozdravení, ale zvláště o Ervininu přízeň staral. A bláhová ta holka naklonila ucho k řeči jeho, neboť až posud nebyl k ní žádný medovými slovy lásky mluvil — a mladík byl udatný, mimo to i statný na těle. I zaplesala v náruči jeho — a já pošetilý bratr radoval se s dívkou. Ona přijala křest, a já — abych milovanou potěšil — dal se také pokropit. Ubohá holka myslila, že nyní rozkoši její konce nebude: ale vroucí milenec odejel najednou za svými zástupy a zůstavil nás o samotě. My čekali — čekali dlouho; a každým večerem kladli jsme se na lože v té naději, že se navrátí. Já začal již nevěru jeho proklínati; ale blednoucí Ervina mi nechtěla věřiti. Později slyšeli jsme, že na mladíka doma již jiná nevěsta čeká — ale oklamaná dívka nechtěla tomu ještě věřiti. Myslila na to, blázínek, myslila — dostala z toho bolení hlavy — a v krátkém čase položili jsme ji dle způsobů nové víry do hrobu.“

Bolest veliká sevřela nyní starci prsa, že nemohl dále mluviti. Sklonil hlavu na dlaň, a hořké slzy stékaly mu po kostnatých prstech. Najednou se ale otřásl, jakoby chtěl všecko lidské pohnutí se sebe svrhnouti, a dal se do divokého smíchu.

„Podívej se, člověče!“ řekl; „téměř o padesát roků jsem od té chvíle sestárnul, co jsem naposledy v očích mokro cítil. Myslilť jsem již věru, že mi všechen pramen slz do dna vyschl. Nu, bohdá, že jsou tyto krůpěje ty poslední! Avšak nemohu nyní o sobě mluviti. Slovem, věz, že je přítel otce tvého nyní sluhou, a že musí plniti, co mu dcera Kutnohorského rychtáře poroučí. Ale srdce moje touží k potěšení svému zvěděti, jak se vede synu mého Unfrieda.“

„On je šťasten přízní a dary císařova miláčka, hraběte Liebensteinského,“ řekl Blum.

„Tak? tedy skutečně císařova miláčka?“ prohodil stařec, dle zvyku okem pronikavým naň pohlédnuv. „Jáť si to myslil, hned jak se pan hrabě v Hoře vyskytnul, že od císaře pána přichází.“

Na rytíři Blumu projevil se nepokoj. Daloť se mysliti, že jakési tajemství na polo prozradil.

„Tobě to mohu svěřiti, příteli otce mého,“ řekl na to, starého důvěrně za ruku pojav; „neboť je to v skutku dobré znamení, že jsem právě tebe v Hoře poznal.“

„Co jest?“ ptal se starý přívětivě. „Mohu tobě anebo hraběti v něčem posloužiti?“

„To můžeš, příteli otce mého — sobě i celé obci můžeš posloužiti,“ doložil hraběcí důvěrník. A na to mu vykládal, v jaké nebezpečí král Václav Horu i celou zemi českou opět vydává, že nechce spravedlivým žádostem císařovým po vůli činiti; pak vyobrazil Albrechta co panovníka dobrotivého i žalost majícího s obcí Kutnohorskou, ježto poklady její pro svévoli královu snadno v záhubu padnouti mohou; i svěřil mu posléze, že hrabě Liebenstein do Hory proto přijel, aby vyzkoumal, zdaž by se mysl Horníků za jich prospěchem k císaři nenaklonila.

„Tys tady cizincem, příteli otce mého,“ doložil k posledu, „a oko tvoje nebude snad nevčasnou láskou k této obci tak zastřeno, abys pro ni její škodu neviděl. Snadno také vypočteš, jakých zásluh u pána mého i u samého císaře sobě dobudeš, když vedle síly své ku vyvedení jich oumyslu pomáhati budeš. Tys tady znám, i budeš věděti o cestách, vedoucích k srdci zdejších měšťanů.“

Mlčky seděl sehnutý stařec ještě hodnou chvílí, když byl rytíř německý domluvil. Potměšilé ušklebování potrhovalo vyzáblou tváří jeho a oči jeho se přimhuřovaly, jako by v dálce nějakou blyštěcí věc rozeznati chtěly.

„Tedy byste rádi,“ prohodil pak zkrátka, „Horu svedli, aby krále svého zradila?“

„Nejmenuj svedením a zradou, co městu k prospěchu slouží!“ řekl Blum rázně. „Válečné moci císařské neodoláte, a protož mi se moudřeji býti zdá, když se pozorně a před časem o zachování statků svých potážete, než abyste je v jistou záhubu vydali.“

„Nu,“ prohodil Bozděch s malým ousměškem, „chceme-li se o věc shodnouti, nesmíme se ovšem o jméno její hádati. Pomysleme tedy na ni! Jsoutě arci mnozí v obci Kutnohorské, kteří by snad oko věrnosti zamhouřili, kdyby za to směli jméno své k pánům a rytířům připsati. Čeleď hornická je z velké části krve německé — nu, zaklepáme jí na prsa a poslechneme, jak to v ní zavzní. Jen aby pan hrabě za své zdejší přičinění lásku u vašich paniček neztratil!“

„Jak to, příteli?“ ptal se Blum s podivením.

„Nu, dovědí-li se, jak pilně tady o přízeň českých panen pracuje —“

„O to neměj starosti a nech ho srdce vašich panen dobývat. Hrabě není až dosavad k ženštinám našim jinými pouty uvázán, než jakovými ho přirozená jeho líbeznost a dvorná úslužnost otáčí.“

„Byloť by mi také panny mé líto, kdyby snad sladká slova pana hraběte nadarmo poslouchala — jako má ubohá Ervina!“ řekl starý s trpkým výrazem. „Přivediž tedy pan hrabě věci své u panny Roziny, kteráž ho dnes očekává, v pořádek — ostatní dům mocného Rutharda vezme si přítel tvého otce na starost.“