Rozervanec/Karel Stanislavovi

Rozervanec Josef Kajetán Tyl
Hynek Stanislavovi	Karel Stanislavovi	Hynek Stanislavovi II

Údaje o textu
Titulek:	Karel Stanislavovi
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Google Books (plný text dostupný pouze z USA)
Vydáno:	In: Sebrané spisy Josefa Kajetána Tyla. Díl I. Praha: B. Kočí 1906. s. 638-645.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Karel Hynek Mácha

Děkuji ti, bratře! Důvěra tvoje tě nezklame.

Přál bych si, abysi byl hromosvodem, na němžto by záhubná mračna s oblohy našeho přátelství bez ouhony sjela. Co se mne týče — já rád pomohu větrům douti a mračna k tobé sháněti; jen jestli to také on učiní. Ale Hynek je pošetilec. Bůh mi to odpusť! — ale jinak ho nemohu již pojmenovati.

Pozorovalť jsem posledního času, že se mi vyhybá; nevěděl jsem ale, proč? Víru v jeho poesii, kteráž ho jako storamenný polyp uchvátila, již mu dávno nechávám — o směru a díle našem na poli literárním není mezi námi již drahné časy hovoru žádného.

Dokud ho svět a život v železná ramena nesevře, a mladický jeho zápal, v otcovském domě násilím rozdýmaný, jako nevčasnou a škodnou pařeninu ledovým dechem neuhasí — nemůžeme s ním o té věci pojednávati. Nyní jest každý jeho povzdech, každé bolestné usmání vznešeno nad všechen soud lidský — na to by chtěl umříti! — a mluviti mu: Bratře, tak a tak mohl bys v prospěch literatury naší učiniti! — jest mluviti větrům a poušti.

Onehdy psal jsem dlouho do noci — již mi začaly oči zapadati, a práce nebyla ještě ukončena. Ale do rána měla býti na pultě, a toť víš: Defficiente pecu — defficit… proto jsem chtěl vydržeti az do rána. Vyběhnu na sklenici kávy. Sotva vejdu do kavárny — vzchopí se u stolu Hynek, a ze dveří ven. Ludvík a Jan byli při tom. Domnívali se, že ho annonymní kritika z péra mého pohoršila; aie tyť víš, zdali kdy k podobné práci péro své namáčím. Jeť to s ní jako s cizím penízem bez jména a nápisu — na pohled i dle zvuku zdá se býti ovšem stříbrný; ale kdož mi ho přijme? kde a zač ho udám?… A vůbec nemiluji boj s hledím shrnutým. Já musím nepřítele znáti, kterýž mě vyzyvá.

Druhého dne přišlo tvé psaní — a tu jsem poznal, co ubohému v kotrbě vězelo.

Tedy Beata!

Bratře! ty mě znáš. Já byl ve světě — ledaco jsem viděl a zkusil. Jakživ nic zlého nezamejšleje, nikdy jsem ženských se neštítil — a rozmanité náhody daly mi je v rozmanitých života okolnostech dosti dobře poznati. Může ovšem býti, ze se někdy ještě mejlím — i přál bych si věru, aby se mi tak dělo s Beatou!

Tedy Klárka a Katinka? — Šťastný Egmonte! jest to tedy ona, k nížto jsi pospíchal, z davu se vytrhnuv, mezi nímž to jsi trapén, neznán, zapleten — od lidu veleben, kterýž nevěděl co žádá, přátely obklopen, jimito co věřiti nebylo — celý den jinak a jinak se tvářiti musel — jest to ona, při nížto jsi pak byl pokojen, přím, šťasten, milovan a znán — od srdce nejlepšího, jež také ty jsi znal a pln lásky a důvéry k svému je vinul? … Ubohý Egmonte Hynku!

Beata je hezká; mladé, asi sedmnáctileté děvče a dcerka poctivého řemeslníka. Tim jsem ti dal říkaje zrcadlo do ruky, v němžto se ti ideál Hynkův zřejmě okáže. Pomysli, na jakém stupni vzdělanosti taková děvčata u nás až posavad obyčejně stávají — a máš Beatu před sebou.

Takové stvoření pro tisíce jiných — ale nikdy pro Hynka. Pro tisíce jiných štěstí s její rukou — ale pro Hynka neštěstí! On bude chtít ovšem, aby k němu řekla: „Nech at mlčím! Nech ať se tebe držím. Nech ať se ti do očí divám, a všecko v nich naleznu: utěšení a naději a radost i žalost. O pověz mi — pověz! Já tě nemohu pochopiti! Jsi-liž Egmont? — Onen veliký Egmont, o němžto se tolik hluku dělá — o němžto noviny píší …“ To bude Hynek ovsem chtít, i bude k tomu pracovati, bude chtít nahraditi, co sedmnáctileté vychování zanedbalo, ale … nu nechtějmež zoufati! Neřekl-li Sokrates, že i v neforemném kusu mramoru Apollo vězí?

Já znám Beatu již asi čtyry léta — ona říkaje pod mýma očima dorostla. Přátelíť s dcerou našich domácich, a chodila s ní do školy. Když na ni pohlédnu, vždycky mi napadne obraz nevinneho beránka — taková tichost leží na hebounké tváři její, taková jemnost vysvítá z mdle modrého oka jejího; — jesti to, abych řekl, vtelěná ženská trpělivost — ale take nic více! Žeby se v prsou jejích živější cit nějaký probuditi mohl — krom radosti nad pěkným novým šatem, o tom dosavad pochybuji. Ponořiti se v proud vášní, vyměniti city cizí — ani pomyšlení! A hlava její? … To jsem již řekl.

Jeť pravda: při děvčatech stavu jejího nehleděl jsem skoro nikdy na hlavu — a při lásce bývý rozum věc postranní: ale za to jsem nalezl mezi nimi tvory, jako schválně k milování stvořené: plné přirozeného plamene, náruživého se oddání a skalopevné vytrvalosti. Toho všeho pohřešuji ale u Beaty ….

Bude tomu asi půl léta. Připadal svátek naší domácí. Ja jí chtěl nějakou radost učiniti, Nešťastnou — mám-li ji nyní tak nazvati? — myšlénkou pilpadl jsem na domácí divadlo. Přiměřený k tomu kus byl záhy pohotově, papírové dekorace vymalovány, a několik přátel ke hře vybídnuto. Mezi nimi také domácí známá Beata a Hynek. Při zkouškách se oba poprvé spatřili a poznali. Ale ve hře nechtělo to e Beatou jíti. Překážela jí dílem ostýchavost — dílem úplná neschopnost, vmysliti se v osobu jinou, nežli sama byla. Ale to práve Hynka interesovalo. Ta divčí nemožnost, vzíti na sebe cizí larvu, zaujala ho až k enthusiasmu. On to považoval za stav nejnevinnější a nejpůvabnější přirozenosti. Prohlásll ji hned za perlu ženského pohlaví — obíral se s ní a slíbil, že se bude roli s ní učiti. Učil se — ale k produkci to s ní nedošlo. Stonalať — pravilo se, a já musel jinou diletantku sháněti. Později vyšlo arci na jevo, ze musela Beata stonati. Hynek prý ji o to prosil; žárlivost mu kroutila mozečkem. Ani větýrek neměl již jeho lilii ovanouti — lidský prst jeho poupěte se dotknouti. Byltě právě v prvním vytržení nad svou Klárkou a Katinkou!

Já se na to díval s lítostí, mrzutostí a — nevěda ani proč — se strachem. Známost Hynkova začala bráti na se tvářnost opravdivosti.

Otee Beatin je přímý, prostý muž, stará se o své řemeslo, a ostatní péče domácí zůstavuje manželce. Ta ale myslí, jakož obyčejně ženy stavu jejího, jenom na vdaní dcery své. Nu, vždyť sám víš — kdo může dívce vezdejší chleba podati, je matkám host nejvítanější, a já jim to nemám za zlé. Pouhé hraní s láskou k ničemu nevede; ukrádá nejkrásnější léta, umrtvuje vřelost citu a přivádí k žalosti. Kdybych měl dcery, nikdy bych o jejich náklonnost nedovolil se ucházeti mužům, kteří by nemohli říci: To a to jim dáme! — Jeť to na pohled arci velmi prosaické; ale — ja to skusil! — svět je prost všelikého poetického stavu nevinných poměrů. Kromě lásky — a co se k ní obyčejně počítá — neví ani jedno ani druhé pohlaví, jakých známostí spolu začíti.

Jindy jsem Beatu od nás domů vodíval, i býval jsem od matky často zván. Ale Beata přestala k nám docházeti, a ja věděl, že bude Hynek nejradši, když tam také ani nohou nevkročím. Nešel jsem tam tedy dlouhý čas. — Ondyno mě matka potkala.

„Ach, co pak jsme vám, pane, udělali, ze na nás docela zapomínáte? A ja bych měla s vámi tolik co mluviti — ráda bych vás o něco prosila — ach, navštivte nás opět — nezapomeňte!“ Ja věděl hned, co má na srdci, a chtěje sám strany Hynka jistoty nabytl, slíbil jsem, že přijdu.

Beata nebyla doma, kdyz jsem se dostavil. Byla s Hynkem na procházce. — První slovo pečlivé matky znělo: Co je pan Hynek? Čím bude? Může-li Beatu zaopatřiti?

„Mluvil již o zaopatření?“ táži se já.

„To nemluvil; ale já bych ráda, aby mluvil. Chodit a vodit nic nepomůže. On arci již před námi dělá, jakoby holka jeho byla; ale přece neřekl ještě ani B ani C — dáte mně ji, nebo nedáte? — Co mám o tom soudit?“

„Buďte ubezpečena, paničko! — Hynek je poctivý člověk, a myslí to zajisté upřímně.“

„I ty můj Bože — to ráda věřím. Ale což pomůže upřímnost, kde není co do huby dát? — Milý pane …. vy to jistě všecko znáte — řekněte mi, jak to s tím naším ženichem vypadá?“ —

Měl jsem lháti? … Hynek nedokončiv studia právnická, mluví, že se bude připravovati k profesuře, brzo zase, že zasvětí život svůj literatuře. Já nejsem jeho soudce, ale jako přítel nejednou jsem o té věci s ním rokoval, ach! — a na výstrahu sebe sám před oči mu uváděl! — K profesuře — k tomu velikému, posvátnému ouřadu, nečiní vážných příprav — já to vím; také nevytrvá a času nedočká. — A což je všecko, čím až posud na nivách literatury se objevil? Bojím se, bojím! Naše literatura musí míti jiných synů, chtějí-li se k ní jako k matce přivinouti, aby je plným prsem kojila — básníkům leda že někdy pocukrovaného suchárku do ust nadrobí. Mimo to nelze Hynkově poesii v národu se ujmouti a kořeny své v život jeho rozložiti. Onať nevyrostla z jeho semena, neutvářela se dle ducha jeho. O nech si tu dá opět mým osudem hroziti! Nechci ovšem práce nás dvou dle ceny básnické vážiti; ale moje jsou přece (jak se aspoň praví) národu přístupnější …. a mohu-liž na tuto jich nejlepší vlastnost nějaké naděje skládati?

Nemohlť jsem pečlivé matce smlčeti, že — dle nynějších okolností — Hynkovi nelze, aby dceru její dříve, leda po několika letech zaopatřil — žeť arci na světě všecko možno, a že tedy také Hynek dřive k cíli přijíti může; ale … mně se zdá, že jsem při tom rameny krčil.

„O ty můj drahý Spasiteli!“ sepnula žena ruce a skočila mi do řeči — „jenom, pane, domluvte! Vždyť já vím bez toho, co říci hodláte, a také jsem to předvídala. Mně se hned celý pan Hynek tuze nelíbil. Jen si považte! — chodí k nám sotva půl léta, a již tu poroučí, jako by zde pánem byl. Ta holka je prava mučedlnice. Směje-li se, má prý plakati — je-li smutna, hned aby se dala do smíchu — a všecko, jak se jemu zlíbí. Tu s ní zas mluví o věcech, které jsem jakživa neslyšela, a neví-li ubohá v tu chvili, kudy kam? začne se hned jako mračno kabonit. Můj Bože, chce-li pán učenou, to se musí jinde ohlídnout; holka řemeslnická toho nepotřebuje. To mi věřte, můj milý pane! kdybych to dítě tak nemilovala, a kdybych na něm tak nelpěla: byla bych mu již dávno dvéře okázala. Jen si pomyslete! — ani šaty nesmí ta holka na sebe vzít, které se mu nelíbí. Teď řekne: Půjdeme na procházku — najednou si zpomene: Zůstaneme doma! — Jako učiněný blázen.“ —

Mluv, bratře! — nepoznáváš ho dle těchto prostých slov ženských? — Není-liž to živý Hynek? Neni-liž to ona pánovitost, kterouž by rád v každé okolnosti, vždy a nade vším udržel? —

Mně je ho srdečně líto; proto že mu rozumím a že ho miluji. Já ho vidím jako plavce na tenké lodince, zmítaného po zbouřených vlnách velikého moře, jemuž obyčejně „Lidské vášně“ říkáme; i vidím ho toužebné ruce napínati po břehu, chytati se jeho krajů, ale opět ruce o skaliska poraněné vztahovati nazpět, a s hořkým usmáním, krvavé prsty zatínati do vesla.

A přece bych ho při tom všem zase nelitoval, kdyby z naší krve nebyl! Jen kdyby Čechem nebyl! Anglický, Francouzský, Německý básník! — jakýž to rozdíl mezi ním a pěvcem, jakovéhož my potřebujeme! Já bych s radostí za Hynkem, jako za jasnou, velikou hvězdou zraky otáčel, kdybych jej od kolébky zářiti viděl nad skalinami Irskými: ale taký musím oči od něho odvraceti, nechci-li nad bludem jeho a nad ztrátou literatury naší stýskati. Jak nekaleně, zdravě a národně mohl by zníti zpěv jeho! Pramen k tomu leží v prsou jeho jako tajný, okouzlený poklad. Přirozenost ho nutí v takovém tonu začíti; ale pokušitel jeho — ta pošetilá žádost: blýskati se pozlátkem vypůjčeným, sobě nepřirozeným — ta mu začne šeptati: „Zpamatuj se — vždyť jsi nešťastný!“ — a on hned po ní začne: Ach nastojte! — běda mně nešťastnému!

Avšak mám ti vysvětlovati příčinu naší roztržky!… Odpusť, že jinam zabíhám! Nelze mi jinak, nežli srdci uleviti, kdykoliv o Hynkovi začínám …

Vraceje se domů, potkal jsem Beatu. Málem bych ji byl nepoznal. Asi čtvrt léta jsem ji neviděl — a čtvrt léta je veliký, znamenitý čas v historii první lasky mladinkého děvčete. V něm teprva otvírá se jí kniha života — v něm teprva přichází duše její k uvědomění. I s Beatou staly se nějaké změny — to jsem poznal při prvním pohledu. Byloť to ovšem posavad ono nevinné beránče — ale okolo hlavičky vinul se mu již jakýsi nimbus ovčí moudrosti a zkušenosti, pravící: Ja nedovádím již po lučinách na zlatém slunéčku, nýbrž hledím na život skrze velmi učené okuláry!

Sama se vracela i procházky a měla — to jsem poznal — uplakané oči. Hned mi napadla slova matčina — i bylo mi ubohé dívky líto.

Vedl jsem ji domů, ale ani slova jsem o nynějším stavu jejím se nezmínil. Vidělť jsem, že trpí a přede mnou poněkud v nesnázích vázne, a protož použiv několika veselých kousků, které se byly mezi tím časem v sousedstvu našem zběhly, vyrážel jsem ji, jakož jsem jindy délaval. Ubohé dítě, jež bez pochyby takového tónu nezaslechlo, co je láska mluviti učila, začalo se usmívati, a věru! s tím usměchem na elegické tváři byl bych Beatu rád hodně dlouho viděl!

Když jsme přicházeli k domu, zastavila se. — „Řekněte mi upřímně, pane… není na mně viděti, že jsem plakala? Nerada bych, aby to matka poznala. Nežli vejdu do světnice, zastavím se ještě v zahrádce.“

Ja ji provázel. Byloť to ponejprv, co mne poněkud rozčilený stav její k sobě vábil. — „Nesmím vědět, proč jste plakala?“ ptal jsem se jí, když jsme na zahradě v malé besídce letní seděli.

Ona vrtěla hlavou; oči měla k zemi sklopeny. — „On by se hněval — ach, onť se již bez toho hněvá — a kdo ví, zda-li k nám již kdy přijde.“ — Slze jí kanuly po tvářích.

Musel jsem ji těšiti. — „V lásce to jinák není. Bez malých hádek bylo by milování jako tanec bez hudby. A co pak jste mu tak hrozného udělala, že by více nepřišel?“ doložil jsem s lehkým usměchem.

„Ja — nic. V Kanálské zahradě potkal nás Vojtěch — pamatujete se? — ten hezký, červený človíček s malými fousky, co u nás vloni dělai — on se zasmál a pozdravil mě — já se zasmála také a poděkovala jsem. — Kdo je to? ptal se Hynek… (a při tom nutila ze sebe slova tak prudce, jako Hynek v hněvu dělává) — — kdo je to? Co se máš na jiné co smát? Miluješ-li mne, nemůžeš míti oči, nežli pro mne. — Ale milý Bože, já řku na to — snad se nebudu na cely svět škaredit? — Škareď se; mně je to milejší, nežli to milkování s celým světem. — Pomyslete si — milkování! Já myslila, že se mi srdce rozskočí. Rychle jsem se obrátila — a nechala jsem ho státi. Zůstaneš? — volal on ještě za mnou; ale já pořád pryč, jakoby podemnou země hořela. Z dálky slyšela jsem ho ještě, jak se divě smál — a při tom se mi zdálo, jakoby do polí utíkal, kudy živá duše nechodí.“ …

Ubohá dívka! Jakživa snad nevyprávěla tolik jedním proudem, až jí nehoda lásky usta rozvázala. Já přitom zase na slova matky její zpomínal a — bolestné tušení sklíčilo duši mou…

V tom jsme zaslechli na blízku matčin hlas. — „Já vám ale povídám, že nebyla ještě doma!“

„Domácí děvče vidělo ji ale jíti do domu s mužskou osobou!“ — odpovidal Hynek.

Beata se lekla i začala se třásti. Já se vzchopil a vystoupil z besídky. Hynek mě zahlídnul; zdálo se ale, že mě na první pohled nepoznal, neboť jako sokol po kořisti hnal se po domnělém soku. S úsměchem na tváři jsem ho očekával.

Zarazilť se, když mě poznal. — „Tys tady?“ pronesl tónem táhlým, a zaťal zuby do rtů. Na planoucí tváři bylo vnitřní jeho pobouření viděti. Zraky jeho spočinuly na mně, jako by mě probodnouti chtěly.

„Je to něco divného,“ ptal jsem se ho, „že po dlouhém čase jednou dům navštěvuji, kdežto jsem dříve vítán býval, nežli tys o něm věděl?“

„Býval jsi vítán?“ mumlal on mezi zubami — a již jsem pozoroval, jak v něm raněná citlivůstka, pohoršená samolibost, hněv a žárlivost zuřily. Jako stěna zbledl — a temným ohněm sršící oči hledaly za mnou Beatu. I ustoupil jsem s prahu a šel naproti matce, abych ji v krátkých slovech upokojil…

A to jest onna veliká příčina Hynkova utrpení! Proto snesl a přetrpěl, co člověk snesti a srdce lidské přetrpěti může!… Nemáme-liž nad ním plakati?

Po mém odchodu přišlo nejspíše mezi ním a matkou Beatinou k řeči a obšírnému vyjádření. Pečlivá, poněkud i rozmrzená žena předhodila mu snad jeho nemožnost, dceru její zaopatřiti, nezamlčela snad jméno mé — a tím ovšem hodila hořící hlaveň do chytlavých prsou jeho. A však nespokojím se pouhou důminkou. Budu s ním mluviti — hned mluviti, a cokoliv se činiti dá, aby se cesta mezi naším srdcem opět vyrovnala — to zajisté učiním. Pravdu máš — my ho nesmíme trápiti; on sebe sám dost natrápí.

Po třech dnech.

…Mluvil jsem s Hynkem. Ale kdy a jak?… O můj Bože, proč mám na to zpomínati!? — Srdce mi puká, a přece ti to musím vyobraziti. Musím! — Alespoň karton oné scény před očima tvýma rozvinu, neboť je to i kus mého života; barvy zanechám obraznosti tvé.

Věru, mnoho neschází, abych sám také onomu démonu do rukou padl, kterýž Hynka uchvátil — a mělbych k tomu příčinu! Ach, pomysli jen, bratře! — totoť jest poslední psaní, kteréž ti jako nejprostřednejsí výřizek srdce svého na české půdě posílám!

Nemohu zde déle vydržeti. Léta prchají, a já nemám až posavad před sebou cíle, nemám skrýše, pražádného hnízdéčka, kdebych uložil hlavu svou, až mi jednou zbělí. Nesměj se mým starostem! Ta prosa vezdejšího života není tak lehkovážná věc, aby se jí človék smál, kterýž ničeho nemá. A já nemám posavad ničeho! Krásný plán života mého je zvrácený: — i budu nebesům děkovati, jestli mi na rumech jeho trochu žita vyroste, z něhož bych si chleba napekl. Byliť to snové mladé, nezkušené, České duše, ježto prvotný, mnohoslibný proud roků mých převrátili — a protož nech mi je nikdo za hříchy nepokládá! Chybil jsem — ale chyba moje stala se z lásky k věci, kteráž mi se jako posvátné útočiště jazyka našeho býti viděla. Ach, mysl mladická neslyší v zápalu svém varovnou výstrahu rozumu, a létajíc, dokud síla stačí, po výšinách idealů, nepomyslí, že musí jednou zase na zem vstoupiti, z nížto pochází a do nížto se navrátí. Běda, nezůstal-li rozum jako hlídač na zemi, a nemá-li pak létavec umdlený, kam by nohu postavil!

Ja nechal študií, obíraje se myšlénkou, že na venku národní divadlo zarazím anebo aspoň zaraziti pomohu. Nezustalť jsem sám — to víš; Emil, Ferdinand a Vilím pustili se za mnou na to moře bez vesla. Ba věru bez vesla! Ze samého zanícení vlasteneckého zapomněli jeme na peníze — a vítr nás vehnal na písčinu a úskalí. Emila jsme pochovali; já se utekl opět k patě Libušina trůnu; Ferdinand putuje někde nad Rýnem, a Vilím, zdědiv po tetě malý venkovský stateček, okopává nyni brambory —

„Das ist des Schönen Loos auf Erden!“

Smál bych se, kdybych krví a slzami tyto řádky nepsal! Věř mně, bratře! — mně se vede velmi bídně. Zdáťse mi někdy, jakoby se celý svět předemnou byl zabednil. Jáť mohu něco snesti, neboť od pacholetství říkaje probíhám školu nedostatkův, trpkých dobrodiní a všelikých strastí: ale na délku, bojím se, zlomila by se mi snad přece ramena. Můj nynější chléb informatorský je z otrub a nasekaného bodláčí — a k čemuž mě posléz vyživí?

Slibil jsem ti, že budu s Hynkem brzo mluviti; ale tu ty dny musel jsem vlastní záležitosti zařizovati — a s vlastním rozumem konference držeti. — Měli jsme den, jakých nám letošní podzimek málo poskytnul; já si vyběhl z davu městského, abych se o samotě k rozhodnému kroku odhodlal. Tichá skalina Vyšehradská mě outrpně uvítala. Nasytiv oko své pohledem na protější krásné oubočí — na zubatý Petřín a tichou Vltavu, lehl jsem si mezi křoví, kteréž mě před celým světem ukryti mělo.

I probíhal jsem v mysli řadu minulých roků svých — a bolest nevýslovná rozehřála prsa má. Ty víš — nejednou jsem ti to svěřil — žebych Prahu a Čechy již dávno byl opustil, kdyby mne myšlénka nezdržovala, že vlast naše ztrátou i toho nejslabšího pracovníka škodu trpí, a já že bych jí snad přece nějaké platné služby prokázati mohl, dokud se v lůně jejím udržím. Ale jak se udržeti? — Já se nebojím žádných obětí… ale denní starosti o chléb — ta strašllvá satyra na básnický zápal — umořují chuť a sílu mou.

Kdož mi poví, mám-li zůstati, anebo se uchopiti hole poutnické? — Mluv, ty hvězdo tichá — mluv, ty šumný větérku — mluv, ty večerní soumraku!…

Ale nikdo neodpovídal! Jenom opodál znělo temné hučení — byl to tisíciletý hlas Vltaviných vln, a mně bylo, jako bych slyšel čarovné, liběvábivé šeptání: „O pojď — pojď! V lůně našem je volno a pokojno! Proč jsi již dávno nepřišel, a z kamenitých, trnovitých stezek neklidné země dávno se nevymknul? Proc stojíš napořád v ohni s duší zíznivou? Pojď — o pojď! v naší náruči je chladno a ukojno!“ —

Hlava moje hořela — na celém tělé jsem se třásl — zimniční fantasie mě děsila. Jako divý jsem vyskočil. Ohlas onoho: Pojď — o pojď! zněl mi v uších jako zvon k hašení požáru, a bezsmyslný zvolal jsem: Přijdu! Přijdu! — V tom ale pozdvihly se oči moje k nebesům, a s milionem plamenných hvězd otevřela se předemnou věčná kniha, kdežto zapsány stojí veškeré skutky člověka. Ohnivým písmem spatřil jsem tam napsáno: Vlast! — a svatou hrůzou oči sobě zakryv, padnul jsem opět na chladnou zemi a — plakal jsem.

O řekni — mluv, bratře! — nemám-li ty nejkrásnější vlohy, aby se ze mne rozervanec udělal?

Modlil jsem se. — Jak dlouho jsem v studené, zažloutlé trávě na tváři ležel, nevím. Smysly moje nebyly při sobě; ale konečně se mi zdálo, jakoby hlasy lidskê sluchu mého se dotýkaly. I nebyl jsem na omylu.

„Ale kam pak to jdeme? Vzdyť jsi povídal, že mě povedeš do Bubenče na poslední reunion. Co pak ti to zas napadlo?“

Já myslil, že sním! Jako vyjeven hleděl jsem před sebe — pak vzhůru k nebesům a opět dolů, vůkol sebe; I viděl jsem, že nespím, a že se nemejlím. Byltě to hlas — Beaty.

Chvllku se zamlčela, jakoby na odpověď čekala. — „Ach, tedy jen mluv, Hynku! Co pak je ti? — Proč nás dovezl fiakr na tohle smutné místo? Kde pak to jsme? — Já se tu bojím!“

„Bojíš se?“ tázal se hlas mužský s temným, hořkým úsměchem, a já poznal Hynka, i mohl jsem celou rozmluvu dobře vyslechnouti; neboť stáli za křovím, vedlé něhož já na zemi ležel. — „Dobré svědomí se nebojí,“ mluvil on dále; „a já musím zvěděti, je-li tvoje bez viny.“

„Já ti nerozumím.“

„A já nemohu déle mezi životem a smrtí váhati — budu tedy srozumitelně mluviti. Beato! — stojím zde pod širym nebem a beru si je za svědka — Beato! já tě miluji, že nelze na život pomysliti, abych tě v náručí nedržel; bez tebe nemyslím, bez tebe nejednám, tys opanovala duši mou, a vůle moje tobě otročí. Ale já chci také, abys i ty celou blaženost toliko ve mně nacházela, abych ti byl celým světem, a nikdo na něm, kdo by mne o jediné hnutí žil tvých připravil.“

„Ach, vzdyť ja tě mám také na celém světě nejradaši!“

„Nejradši? — Ale já nechci ani, abys jiného jenom ráda měla! Nijak nemá se tvé srdce k jinému kloniti; neboť musí přeplněno býti láskou ke mně, tak jako moje přeplývá. A jestli se dovím, že mi kdo z celého pokladu, kterýž toliko mně náležeti má, jediné perly vydobyl — to ti přísahám! — budeme nešťastni obadva.“

„Ale tedy mě jenom tak neděs — a řekni, co vlastně žádáš? Ja ti ještě nerozumím?“

„Co u vás dělal Karel?… Mluv pravdu! Nemysli si, že je večer — že ti ve tvář nevidím, jak se vinou zardíváš; tvůj puls, tvoje třesení tě prozrazuje —“

„Ach, dej si pokoj! Mně je zima — vždyť je chladný večer, a já mam na sobě tyllovy šaty.“

„Mluv pravdu — vyznej se! Kdybys mne milovala, nebyla bysi pro nepatrné slovíčko rozepři začínala — nebyla bysi starého známého hned při ruce měla a s ním do besídky se ukryla!“

„Ale pro Pána Boha, snad nemyslíš, že mám Karla ráda?“

„Ano, to si myslím! — a ta myšlénka mi jako hladovy upír života mého krev upíjí. I nebudu pokojen, dokud nenabudu jistoty. Karel mě nemůže dostihnoutl — a protož mě nenávidí, i mam dosti příčiny mysliti, žeby mě rád bolestnou ránu zasadil; mimo to se již dávno znáte — a nadarmo matce tvé nenamluvil věci, kteréž veškerou její důvěru ke mně zničily. Mluv tedy — přiznej se, co jste spolu umlouvali?“ —

Poznával jsem podlé hlasu jeho, že mluvil u velikém roznícení. Beata tiše plakala.

„My spolu nic neumlouvali,“ — odpovídala po několika okamženích — „já ti to již kolikrát povídala. Mimo to, že jsem si mu postěžovala —“

„Ha, ha, ha! — postěžovala?“ vyrazil ze sebe Hynek divokým smíchem. „Vidíš, jak se prozrazuješ? Kdyby nebyl tvým důvěrníkem, nemohla bys v ňádra jeho své stesky ukládati — a kdybys mne zraditi nechtěla, nebyla bys mému nepříteli vyjevila, co se mezi náma zběhlo!“

„Nečiň Karlovi křivdu, Hynku! On je tvůj nejlepší přítel — “

„O jen se přimlouvej!“

„Tys ale dnes mrzutý — a já za to nemohu. Já ti dnes nic neudělala — a o tom, co se ondyno zběhlo, slíbil jsi, že budeš mlčeti. Proč tedy opět začínáš? — a proč právě dnes, kdyžto jsem se tak těšila —“

Temné štkání překazilo jí další řeč.

„Mlč!“ zakřikl ji on tonem hněvivým. — „Já nejsem člověk, jenž by jiskru v prsou svých umačkával, když se v nich jednou zejmula — to nemohu! Plamenným proudem musí ze mne vyplynouti, nech je to láska, nech nenávist, anebo nejhorší jed, kterýž duši mou rozsápati může — nedůvěra! Ano, ja ti slíbil, že budu o té věci již mlčeti — i mlčel jsem; ale bouře byla ve mně, kteráž by mě konečně ztrávila, kdybych ji bleskem přesvedčení nezahnal a sluncem jistoty nezapudil. Beato — Beato! pro živého Boha! — pohlédni vzhůru, a pomysli, že z každé hvězdy oko svrchovaného a vševědoucího soudce na tebe hledí, kteréhož nemožno lidskou lží oklamati — pomysli to, a řekni mi pravdu: čeho se mám nadíti? Přísahej mi na spasení duše své, že jsi mne neoklamala? — že Karla nemiluješ — přísahej“!“

„Pusť mě! — já nebudu přísahati —“

„Nebudeš?!“

„Já se bojím! byl by to hřích — k vůli takovým věcem —“

„Beato! — Smrt a živobyti záleží na tomto okamzení — přísahej! Ty musíš přísahati; anebo —“

„Pro Boha —!“…

Déle jsem nemohl poslouchati! Jako meč projelo mě poslední strašlivé zkřiknutí. Krev moje bouřila jako vlnobití zdutého moře, a hlava mi šla kolem.

„Stůj, nesmyslníku!“ zkřikl jsem hlasitě, a skokem se mezi nimi octnuv, napnul jsem proti němu pravici.

„Kdo to?“ zvolal Hynek uleknutý, a Beata sebou trhla, jakoby se byla na outěk dáti chtěla. Já ji zadržel. „Nebojte se, Beato! Já jsem při vás! Neznáte mne?“

„Jak že? — tys to, zrádce?“ zvolal zase on — a já poznal po hlase jeho, že se hněvem třásl. — „Ty se opovažuješ kroky moje stíhati?“ … Chtěl mi imponovati — to jsem viděl; ale právo a síla byly na mí straně.

„Děkuj Bohu“ — řekl jsem důrazně — „že tě, pomatenče, ještě stíhati dává; jinak by zvítězilo peklo nad tebou, a ty bys nevinnou duši strhnul do záhuby s sebou.“

„Kdo ti dává právo —?“

„Mlč — neboť v tuto chvíli nemluvíš s bázlivou dívkou, jižto bys mohl dle svévole své trýzniti — ale s člověkem, jehož jsi nepřítelem nazval, a kterýž po nesmyslnostech, jež právě ze rtů tvých zaslechl, již také ústa otevříti může!“

„Já ho ale nechci poslouchati, a nestydaté násilí jeho snášeti! Odstup od Beaty — anebo —“

„Co — anebo? — Myslíš také semnou komedii provádět? Zpátky! nedotýkej se dívky, jižto jsi jako šílenec bolestně poranil; nevztahuj po ní jedovaté ruce, dokud se pošetilá nešetrnost tvoje nepokoří v prachu. Nic nemluv, leda co tvou lítost vyjeví: pro jiné véci je sluch i srdce moje ze skály, a nadutá pánovitost tvoje musí se na ni rozraziti.“

„U živého Boha!“ rozkřikl se Hynek — „nepopouzej mě! Dosavad mě neznáš —“

„Ach, pane …“ prosila Beata.

„Upokojte se, panno!“ těšil jsem ji — ..však ono se nic nestane, a žárlivý miláček váš nabude rozumu.“ — Potom jsem přistoupil k Hynkovi. „Že tě neznám, pravíš? Othellem bysi rád byl — hrdinou pověstné truchlohry, a že nemas Jaga, jenž by tě o vině Desdemony přesvedčil, sám sebe za chřtán popadáš, jen abys důkazů proti ní vytřásl. Já tebe znám — ty ale mne neznáš; jinak bysi teď v Bubenči tancoval, a poslední můj večer v Praze nebyl tak hořce pokazil.“

„Poslední tvůj večer?“ opětoval Hynek polohlasitě.

„Ano — zejtra odejdu z Prahy, a na dlouhá léta snad i z Čech. Přilož tedy kalich lásky k ústům bez bázně a neduůvěry — neboť je čistý a bez kapky jedovaté šťávy. Dále nemám s tebou co mluviti. Chceš-li ale něco jako památku na mne zachovati, tedy pomni na tuto chvíli, kdykoliv budoucně zas nebe a zemi zaklínati budeš. Pamatuj se, abysi nad větrné i podzemní duchy nebouřil k vůli bublině, kteráž na tichém jezeře tvého života vyskočí!“

Takto jsem mluvil, an tu Hynek jako socha němý stál! Ach, bratře — bratře, vysměj se mi! Zdáloť se mi v tom okamženî, že jsem kdo ví co velkého vyvedl — i myslil jsem dle sladkého trnutí srdce svého: Tak asi bývá člověku, když něco šlechetného vyvede!

Což na mně záleží — myslil jsem v té chvíli — když i z vlasti odejdu? — Hynek je schopnější k oslavě její na bojišti literárním vítěznou zbraní máchati — ať je tedy zdráv a silen, bez choroby duševní, ať je si vědom úplného blaha svého pozemského, ať vyprázní lásky číši beze vší hořkostí! Já — budu-li i touhou v dáli postonávati, jako že budu! — přece nezahynu, a snad i po cizích nivách nějaké kvítko na věnce k okrase vlasti natrhám.

Byl to hlas pouhé samolibosti a lidské marnosti — aneb vyššího vnuknuti a věčného určení? … Něco to bylo; avšak nechtějme si teď hlavy lámati! Stalo se. Kontrakt ležel již dva dny na mém stole — a já pořád ještě váhal jej podepsati. Dnes leží již na poště s úplnym jménem tvého Karla — a zejtra vydá se on sám z Pražských bran do ciziny. Půjde zase k divadlu. —

Zpomeňte naň, kdykoli vás drahá matka, po nížto on z dalekých končin vzdychati bude, v blahostném opojení nad zdárnými syny k srdci přivine!