Rozervanec/Hynek Stanislavovi II

Rozervanec Josef Kajetán Tyl
Karel Stanislavovi	Hynek Stanislavovi II	Stanislav Karlovi

Údaje o textu
Titulek:	Hynek Stanislavovi
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Google Books (plný text dostupný pouze z USA)
Vydáno:	In: Sebrané spisy Josefa Kajetána Tyla. Díl I. Praha: B. Kočí 1906. s. 645.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Karel Hynek Mácha

Raduj se a plesej se mnou! Peruti mé jsou rozvázány, ruce bez okovů, pohled svobodný — já se emancipoval. Celý ten život nestojí sice za to namáhaní a pachtění — ale zkusím přece, jak se hodí v úplné míře užíti.

Tu mě máš opět blahovce! Bez okovů — pravím? A přece nesu dvoje, a tak silné okovy, že se jich nesprostím, dokavad krůpěj krve tělo mé zahřívati bude. Beata a vlast — nebo vlast a Beata — ty jsou dennice a večernice mého života — heslo moje, prapor můj! — Já miluji okovy své a líbám drahé články jejich; ale člověk nemůže nikdy blahosti své ouplně užíti. Pokušitel stojí vždy za zády.

Proč mi někdy napadá, když o samotě doma sedím, v ruce péro a v prsou plamenný tok písní — anebo když Beatě do očí hledím, na rtech přísahu lásky a v srdci blaženosti živý pramen — proč mi tu napadá: Koho bych spíše opustil, kdyby neodvratný osud velel — koho? Vlast anebo Beatu?

Vím sice, že ani bez jedné, ani bez druhé živ býti nemohu, a že se jich nezpustím — ale proč mě trápí takové myšlénky? Což pak je na světě tak těžko radovati se plným srdcem? Anebo jenom já do slunce hleděti nemám, abych ihned skvrny jeho neviděl? — Pak by věru bylo lépe krtkem, nežli člověkem — tím ostro- a mnohovidem býti! Blahodějná tma — o šťastní slepcové!

Já přetrhal všechny svazky, ježto vylet ducha mého kazily a olověným závažím kroky moje tížily. Já chci byti svoboden a svého štěstí jediný stavitel — ač jestli na mne jaké štěstí čeká! Toliko poesie a láska stůjte vedle mne, a usmívejte se na mne! Ach, vždyť se usmívají a slibují zůstati věrnými průvodkyněmi po čas veškerého života. Uvidím, jak mi věrny zůstanou. Věřiti — úplně věřiti, nelze nikomu — ani sobě samému. Což tedy na světě? …

Ten se mi bude jenom smáti, bude mi budoucností vyhrožovati — ale já to již vím a jsem na to připraven. Já nepotřebuji, co on zaopatřením a pohodlím nazyvá — aspoň to nechci z jeho sprostých, jen o břicho staravých rukou: mně to nahradí poesie a láska.

Což také potřebuji ve spolku těchto dvou? Já se naučil býti spokojen — i budu spokojen; jenom když mi svět pro lásku a poesii válku nevypoví. Nech si mě zadny nevšímá: já nebudu také na žádného prstem okazovati. Já budu tichý, pokorný, nevšímavý; v oddálenosti, v nízké chýši budu přebývati — a fantasii svou paláce okolo sebe nakouzlím. Ale nikdo — nikdo nebude smíti do bran jejich vejíti, leda zpomenutí! Tomu vykáži diamantovou svatyni, zakrytou blankytnými, hvězdnatě protkanými oponami, a zamknutou devaterým zámkem. Oku nehodnému — neposvátnému nebude lze nahlídnouti v tichost její, a ja sám přiblížím se jen plačící a tlukoucí se na prsa: Culpa, mea culpa!

Kdež je Karel?… ruka má se chvěje, an to jméno píši, a rtové bojí se je vysloviti. Kdež je … ubohý! O rci, nejsem-li přece nešťastný? A neučinil-li jeem dobře, že jsem celého světa se odřekl?