Román o věrném přátelství Amise a Amila/VIII

Román o věrném přátelství Amise a Amila Julius Zeyer
VII	VIII	IX

VIII. Sv. Patryk.

Pět let minulo od onoho dne, kdy Amis vyhnán z hradu svého beze stopy zmizel; pět let od onoho dne, kdy šťastný Amil před oltářem v kapli tvrze Ardhuinu za hřmění zvonů a jásotu lidu na věky se spanilou Jolantou spojen byl.

V den svatby zjevilo se páže Thorgerdino před hradem Ardhuinem; sedělo na bílém koni, ověšeném kropířem z růžového aksamítu, a na zlatém řetězu visela s hrdla malá skříň, přeuměle sesazená z vonného sandalu, z růžového dříví aloesového, rostoucího na ostrovech rudého moře, a z bílého, bezlesklého stříbra. Uvedli páže před Jolantu; kleknuvši u nohou spanilé nevěsty podalo jí stříbrný klíč, by sama skřínku otevřela. Víko odskočilo s jasným, chvějícím se zvukem, a na aksamítovém polštáři barvy mořské vody ležela hřivna zázračné krásy a nesmírné ceny. Byla to páska z rubínů, s níž po celé délce dvacet malých labutí z perel viselo, a vždy mezi dvěma labutěmi houpal se malý zlatý zvonek, který se při nejslabším pohybu jasným, různě laděným hláskem ozval. Jolanta vyňala hřivnu a ověsila ji kolem šíje, pak přijala od pážete pozlacený pergamén, kde mezi smaragdovými a růžovými ozdobami blahopřání Thorgerdino psáno bylo.

„Štěstí Vaše,“ končila Thorgerda svůj list, „jest mi jedinou potěchou v hlubokém žalu mé siroby; sedím opuštěna v tiché, osamělé komnatě a dávám slzám volný proud. Můj manžel odešel na dalekou pouť, by u hrobu některého světce uzdravení hledal z těžké choroby, která jej náhle zachvátila jako boží trest. Leč jaká u něho vina? Marně tážu se sama sebe; nenalézám hříchu u něho a doufám tedy, že Bůh jej pouze zkouší, že se smiluje a že Amis v brzku zdráv a šťasten se mi navrátí. Pak přijdu k vám, bych k srdci tiskla tu, kterou nejvěrnější druh mého manžela si vyvolil. Až do té doby s Bohem.“

Tak psala zlá a lstivá žena, a zpráva její o chorobě Amisově ztrpčovala milencům nejsladší den jejich života.

Tesknota a nevýslovný smutek zmocnily se Jolanty od onoho okamžiku, kdy hřivnu Thorgerdinu na šíji si byla zavěsila a pokrytecký její dopis přečtla.

„Ach, Amile můj,“ pravila, když ji k oltáři vedl, „mé srdce zvěstuje mi neštěstí. My hřešili, a těžce potrestá nás Bůh! Kárající ruka zasáhla již hlavu tvého přítele.“

„Bůh jest milostiv,“ odvětil Amil; ale i v jeho duši vystupovaly zlé obavy, jak mraky zvěstující bouři.

Po svatbě odebrali se manželé dle přání královny na čas ku dvoru do Paříže; ale vnitřní jejich nepokoj zmáhal se uprostřed hluku města a nádhery a lesku dvora jen ještě více: a Amil rozhodl se konečně k odchodu na vlastní svůj hrad.

Tam konejšil ovšem hluboký klid šumících lesů a slunných niv poněkud jeho zlým vědomím raněnou duši; ale trudnomyslnost jeho nezhojila se, neb nijaká zpráva nepřicházela mu od přítele, a všechno hledání a pátrání po ztraceném a tak náhle zmizelém druhu bylo a zůstalo marné. Mezitím kolovaly temné pověsti o čárech a dušehubných svazcích, uzavřených dumnou, zasmušilou Thorgerdou s mocnostmi pekel, a Amil, který nyní teprve se zděšením zpozoroval, že čarovný pás Bifrost byl nepochopitelným způsobem zmizel, počal neurčitě z počátku a pak jasně celou hroznou pravdu tušiti…

„Bůh vydal nás za trest našeho hříchu do rukou strašné této ženy,“ zvolal, když mu hrozná ta myšlénka mozkem zakmitla, a padl jako zničen na obličej. Jolanta vrhla se k němu a rosila hlavu jeho horoucími slzami, jako by vinu jeho takto smýti chtěla, a od onoho dne bylo jen málo kdy již úsměv na lících obou manželů viděti. Žili osaměle a tiše jako klášterníci, jako kajícní na poušti, a rozkoš a veselí nepřebývaly v domě jejich. Mysl jejich nesla se vzhůru k zdroji lásky a smilování, a střádali bohatství, o které jich ani zloděj oloupiti nemohl, kterého jim ani mol ani rez zkaziti nemohly. Dali světu a radosti jeho výhost.

Přece zašlehla ale dvakráte za těch pět dlouhých let odříkání a smutku nezkalená zář nejvyššího blaha, pablesk nevýslovného štěstí na tvářích jejich, a dvakráte za pět dlouhých let rozzvučely se zvony na omšených věžích a hlásaly lesům a nivám, že radost přistěhovala se pod střechu zádumčivého hradu, dvakráte totiž pošlo nové mladé žití z Jolanty; darovala manželi svému nejdříve dceru a pak syna.

Jen útlé tyto bytosti byly s to na čas černé chmury s čela Amilova zaplašiti, jen tyto dva světlé paprsky pronikly tmu, kterou vina jeho kol zoufajícího jeho srdce spřádala, a jen tyto dva květy na stromě její lásky přinášely Jolantě útěchu a umlčely trpké její výčitky, že velký, těžký hřích obou přátel jen k vůli ní byl spáchán. V azurných zracích dítek svých, v těch snivých výmluvných zracích, v nichž se nebeská vlast, kterou právě byly opustily, tak zřejmě zrcadlila, hledala Jolanta zákony pro své žití. Soustředila celou sílu svého milování jen na drahé jejich hlavy; dostoupením na výši mateřství šířil sa její obzor, sesílily peruti jejího ducha, a povznášela manžela svého s sebou do světlých končin vznešenějšího žití. Vroucí její srdce hledalo nyní útěchu v lásce všeobsáhlé, v ulevování bolu cizímu, a Amil sledoval jí po cestě, kterou jej vedla.

Brány hradu jejich byly ve dne v noci otevřeny, a bídní a nešťastní tam putovali jako ve svatyni. Jolanta odložila poslední stopy nádhery a povýšeného svého stavu; jako řeholnice halila se v prostý, tmavý šat, jako otrokyně sloužila všem, již zavítali chorobní a bídní na zámek její. Ve velké síni, kde se jindy hody slavívaly, stál kamenný stůl, který pokrývali denně jídlem všelikým, a slepci a mrzáci, poutníci a žebráci byli hosté, jimž sloužila dcera králova.

Amil sedával mezi nimi a poslouchaje jejich stesky vléval konejšivý balsám upřímné soustrasti v raněná jejich srdce. Sám nešťastný, nalezl vždy pravá slova pro neštěstí jiných, a odcházejíce od něho vznášeli ruce k němu s požehnáním. —

Jednoho dne ku konci pátého roku po zmizení Amisově seděl Amil opět dle svého obyčeje u kamenného stolu uprostřed poutníků a žebráků, a Jolanta sloužila hostům, přinášejíc velké číše z javorového dříví plné vína a košíky plné nakrájeného bílého chleba. Okna a dvéře velké, prostě zařízené síně byly otevřeny, neb vzduch byl teplý a jasný přes to, že podzim byl již valně pokročil; na nivách zmíral právě den jako světec se zlatým úsměvem, a temné jedle lesa zpívaly mu tryznu, rozkolíbány jsouce tiše dujícím větrem. Síň byla vůní země a stromů naplněna; začmouzené její klenutí a stěny, ozdobené jemnými, bohatě vyřezávanými deskami z dánského dříví, byly slunným leskem jako pozlaceny, a večerní to naladění plné touhy vzbuzovalo v srdci všech jakýs smutek, nepostrádající ale jistého sladkého kouzla. Myšlénky jako tichá hudba, znějící z kraje stínů, táhly duší Amilovou a upomínka na ztraceného druha zasmušovala tvář jeho a schýlila hlavu jeho k prsům. Jolanta vzdychla z hluboka, uhodnuvši, co se v nitru Amilově děje, a pozvedla oči k dlouhým paprskům, vnikajícím oknem do šeřící se síně. Zrak její letěl v širou krajinu. Vysoké stromy zastíraly slunce, tak že ho viděti nebylo, ale silnice, vinoucí se jimi, byla zaplavena jako rozžatým zlatem; vzduch, naplněný zdvíhajícím se prachem, zdál se býti zlatou mlhou, spadající s báně nebes, vytesané z jediného průhledného topasu, a děti z blízké vesnice a malá stáda, která hnaly, zdály se býti temnými stíny z cizího světa, pohybujícími se v zlaté oné mlze.

Pojednou nastal poplach na silnici, děti rozutíkaly se na všechny strany, a Jolanta spatřila temnou postavu, vystupující pod stromy. Na žlutém, jasném obzoru zdála se ohromnou, a hrůza jakás šla z každého jejího pohybu. Byl to muž shrbený, opírající se o dlouhou hůl, cáry visely kolem něho místo oděvu, a každý krok zdál se, že mu působí nevýslovné bolesti. Nyní zachytil se stromu a stoje nepohnut stínil si rukou oči a upíral je na hrad. Jolanta chvěla se po celém těle, nevěděla proč, ale hrůza ji obcházela. Nemohla zraku svého odtrhnouti od strašlivého zjevu… Zakryla si oči.

Když opět vzhlédla, bylo slunce zapadlo, Žluť byla shasla, stíny spouštěly se na zem, a zjevení bylo zmizelo. Jolantě bylo volněji u srdce. Vstala a zavřela okno, pak přisedla ku stolu a naslouchala rozhovoru hostů svých.

Poutníci povídali si o zázračných osobách, o mluvících obrazech, o divotvorných zdrojích, o poustevnících na poušti. Jolanta přemáhala se, by celou pozornost svou soustředila na jejich vypravování, ale neodolatelná moc měla ji stále k tomu, by se ohlédla, by po zmizelém zjevu pod stromem pátrala. Stíny houstly zatím v síni, a Jolanta kázala rozsvítiti lampu, visící nad stolem, pak pobízela hosty, aby pili.

V tom zazněl tichem nastávající noci jasný cinkot ručního zvonu, a za chvilku přinášel vítr hluboký, temný hlas do síně, prozpěvující tato slova: „Probuďte se, vy, kteří spíte, modlete se k Bohu za ty, kterých více není! Pomněte na smrt! Pomněte na smrt!“ pak nastalo opět ticho; cinkání zvonu zaznělo opět, ale z dálky, a pošmurná slova ozvala se jen již jako slabá ozvěna. Byl předvečer Všech svatých a „zvoník zemřelých“ konal dle starého obyčeje takto od domu k domu chodě neveselou svoji povinnost. Amil a hosté jeho poklekli k tiché modlitbě; Jolanta přemožena tesklivým tušením tulila se k Amilovi a zašeptala: „Jest mi úzko kolem srdce, Amile!“

Amil ale jsa příliš pohroužen v upomínku na Amise, která se při slovech zvoníka zemřelých byla v něm novou silou probudila, neslyšel úzkostlivý hlas své ženy, Zlatá její hlava klesla s tichým polibkem na drahou jeho hlavu, a dlouho zůstali tak bez hnutí.

Náhle ale trhla sebou Jolanta, jako by ji byl kdo jménem zavolal, vzpřímila se a hleděla dosud otevřenými dveřmi upřeně ven do noci. Nebe modralo se černými, nahýmí větvemi starých stromů jako sití, bílý měsíc zaplavoval celý obzor stříbrným světlem, a temně, obrovsky proti jasu nebe rýsoval se mátožný stín hrozného zjevu. Jolanta strachem se chvějíc stála nepohnutě a neschopna pronésti jediného slova. Teď přelétl mrak přes měsíc, a stíny noci draly se jako mlhy do síně, zároveň ale vklouzl do síně ještě jiný stín, němý, bledý, zmučený a krvavý. Stál u veřejí, a srdce Jolantino zastavilo horečný svůj tlukot…

Povlovně a tiše jako paprsek překročil zjev nyní práh a blížil se vrávoraje ke stolu. Jolanta zkameněla hrůzou, vidouc krvavé stopy, zanechané jím na podlaze, kudy se ploužil. Amilův pes zavyl jako před přízrakem a choulil se pod stolem; žebráci a poutníci, shromáždění v síni, vyskočili a prchali do vzdálených koutů, znamenajíce se křížem a šeptajíce mezi sebou. „Ejhle člověk, dotknutý ranou morovou.“

Jen Amil nepozdvihl ani zraku, nepozoroval ničeho a seděl klidně na svém místě. Bledý, ranami pokrytý, téměř umírající člověk přiblížil se nyní stolu, a kloně se nad javorovou číší, stojící před Amilem, dotekl se zčernalým rtem zlatého jejího pokraje.

„Hrůza, hrůza!“ vykřikla Jolanta tak pronikavě, že se Amil konečně jako ze sna probuzen z myšlének svých se vytrhl.

„Co jest?“ zvolal a vyskočiv couvl zděšen před strašlivým zjevem.

Nešťastník ale, kterého se všichni lekali, klesl na zem před Amilem; ruce jeho, podobající se rukám kostlivce, zachytily se pláště jeho, a shasínající jeho krví podlitý zrak zahloubal se do zraku Amilova, a zmírající jeho rty zaštkaly: „Amile, můj druhu!“

Síň zalehla výkřikem, v kterém slyšeti bylo, jak srdce Amilovo puká, klesl na podlaze na kolena, přitiskl hrozný, děsící ten stín k srdci a zlíbal tu krvavou a ranami zmučenou a zneuctěnou tvář.

„Můj Amisi, můj Amisi!“ zaštkal; „tak tedy našel jsem tě po dlouhých letech, tak spatřují tě oči moje, pláčem pro tebe napolo osleplé! Ó nechť celý svět před tebou prchá, ran tvých se štítí, já zlíbám je a zemru s tebou, zemru s tebou!“

Jolanta vrhla se vedle něho, a démantové její slzy padaly na hnusnou jeho tvář; utírajíc zlatým vlasem krev z ran jeho kapající položila hlavu jeho na bílá svoje ňadra, tisknouc ruku jeho ku kvetoucím rtům. Dlouho nebylo v síni slyšeti než pláč a štkání, a nikdo neměl síly promluviti slovo jediné.

Nejdříve utišil se Amis a pravil: „Ty odpustíš mi tedy, Amile, že hnusný tvor se deru pod střechu tvou? Pět dlouhých let se plížím peklem nevýslovných strastí; modlitby moje jsou vyčerpány, slzy moje, Bohem zavržené, vyschly konečně; poslední vyplakal jsem, když zdechl můj chrt, jediná ta útěcha mých muk; v prachu silnic ležel jsem, odkopnut od všeho lidstva, jako jedovatá bylina, která vyrvána z půdy odhozena leží, krušena patou každého, kdo kolem jde. Já snášel bez reptání veliký svůj trest a vzal jsem z ruky Páně trpělivě, čím mne navštívil; ale zemříti, aniž bych tvář tvou ještě jednou spatřil, to nemohu, můj Amile, to nemohu! Cítím, že kalich mého utrpení brzy dopit bude a jedné toliko milosti žádám od tebe a od Boha: bych zemřít směl pod střechou tvojí!“

Znovu zazněl v síni pláč všech přítomných, až Jolanta, utírajíc si slzu, takto promluvila: „Bůh zkoušel vás jen, věrný příteli, a my sami zasloužili jeho trestu. O dejte, bych vám na kolenou sloužit směla, pane můj! Ten dům je váš, jsem pouze vaší služkou. Na zlatý trůn se posadím a poctěnou se budu cítit, dovolíte-li mi rány vašich nohou vymýti.“

„Ó Bože, jsem přec šťasten v bídě své!“ zvolal Amis. „Pane na nebesích, dej mi nyní zemříti v okamžení, kdy slastí pláču!“

„Vy nezemřete, vy se uzdravíte;“ zvolala s přesvědčením Jolanta. „Co podnikal jste pro spásu svou?“

„Já hledal uzdravení všude,“ odvětil temně Amis, „u lidí a u Boha. Zlými čáry povstala moje nemoc, a není od ní pomoci než jediné, a nikdy, nikdy, nikdy nepřejde přes mé rty ono hrozné, děsné slovo, kterým mi jedinou mou spásu naznačila ďabelská ta žena, uvrhnuvši mne v tuto bezmeznou bídu když Bůh to dopustil za trest mého hříchu.“

Co takto Amis mluvil, rozhrnula se temná, zlatotkaná záclona na konci síně, a dvě andělské hlavinky se tam zjevily, líčka jako růže, úsměv jako boží slunko a očka jako hvězdy betlémské. Byly to dítky Jolantiny.

„Gandeline, Eliseno!“ zvolala Jolanta, „hleďte, nový host!“

Vzala děti svoje za ruce, a usmívajíc se a záříc pýchou mateřskou, vedla je k Amisovi. Elisena podávala hostu velký, rudý květ, který matce při loučení na noc dáti chtěla, ale Amis vykřikl pronikavě při pohledu na děti a padl do těžké mdloby. Amil vynesl jej sám na čerstvý vzduch mezi tím co polekaná Jolanta děti svoje odvedla a uložila. Když byli Amisa vzkřísili, připravili mu rychle lázeň, oděli ho do purpurového šatu jako krále a usadili ho na vyvýšené sedadlo. Amis ale usmíval se jen smuteně. „Chmury prchají před západem slunce,“ pravil truchlivým hlasem; „ó věru nemyslil jsem před hodinou, že mi smrt nebude vítanou.“

Tu pozvedl se jeden z poutníků, velebný to stařec, se svého sedla na konci kamenného stolu a jal se takto mluviti:

„Šlechetní mužové a ty, paní spanilá, dovolte, bych hlasu svého pozvedl, bych vystoupil ze stínu pokorného mlčení a k vám promluvil. Proč pláčete a skládate ruce v klín? Kdo může klásti meze milosrdenství božímu a říci: až sem sahá slitování Hospodinovo a dále ne? Kdo takto mluví, páše hřích.“

Hlas toho muže velebného vzezření měl divnou moc; zdálo se, že oživuje shaslou naději a přesvědčivou silou svou víru budí v ňadrech zoufajících.

Možnost uzdravení, možnost štěstí a blaha zakmitla se jako luzný zjev před zrakem Amisovým; ale za okamžik vzpomněl si, kolikráte již naděje jeho se byla zmařila a smutek přikvačil jako mrak na jeho mysl; zakryl tvář svou rouchem, a velká síň zazněla ohlasem výkřiku, přicházejícího z nitra jeho; Byl to neurčitý zvuk, bylo to bolné zaštkání srdce trýzněného do únavy.

Všichni myslili, že podléhá nové bolesti svého zmořeného těla, jen kmet porozuměl tomu výkřiku a pokračoval takto v řeči své:

„Jsem Irčan. Dlouhá léta přebýval jsem v klášteřích a v pustinách rodného svého ostrova. Duše moje kojila se svatými zpěvy dávných bardů, které pobožní mniši sebrali a do velkých knih vepsali mezi květy malované azurem, mezi stříbrné hvězdy, bílé lilie a zlaté slunce. Staré ty zpěvy jsou tak velebné, tak krásné, že jeden z mnichů o nich napsal, že andělé Boží se od pokraje nebes k zemi kloní, by jim naslouchali. Celá jedna kniha oněch písní hlásá slávu starého Patryka, toho nade všechny vyvýšeného světce, který z Gallie ke břehům Erinu spěchal, by tento skvostný smaragd moře od modloslužby zachránil, by pravdu evangelia tam zanesl a Erin takto spasil. Dokonal vznešené dílo své, a na věky mu bude Erin žehnat, tak jako on, velikán bohulibý, zelenému ostrovu žehnal dechem posledním, když na mraky zastřeném vrcholku Hory orlí stál, sám jediný naproti tváři Boha. Pozvedl svaté svoje ruce k nebi, a hle! od východu a od západu, od severu a od jihu přitáhla šumným letem nesmírná hejna bílých ptáků — duše to těch, již byli spasení došli plamenným slovem jeho výmluvnosti a velkým příkladem jeho skutků. Tu zaplesalo jeho srdce radostí nad blahým výsledkem svého působení, a duše jeho u vytržení rozložila peruti své k odletu do ráje. Ještě jednou spustily se jeho zraky dolů na zelené nivy, by se s nimi rozloučily, ještě jednou, naposled na této zemi, otevřela se jeho ústa, a větrové roznesli jako nejsladší hudbu po širém světě tato jeho slova: „Můj Erine, ó buď požehnán na věky věkův!“ Pak zahalil se v bílý příkrov, tkaný rukou svaté děvy, a zmizel v tajném hrobě, dosud žádným okem lidským nevypátraném, a slunce boží plálo jako jediná jeho pohřební pochodeň, a plálo celý den, a plálo celý měsíc a plálo celý rok — pak teprve zapadlo.“

Kruh posluchačů starého poutníka úžil se kol něho víc a více, když se po těchto slovech zamlčel, buď proto, že se ponořil do myšlének svých neb do tiché snad modlitby k svatému Patryku, a když pak opět hlavu vztyčil, byli se mu všichni tak těsně přiblížili, že se ruce jejich tmavého roucha dotýkaly. Stařec usmál se vlídně na ně a pokračoval:

„Každého roku, pokud na zemi meškal, vstupoval Patryk na počátku postu v malý člun a odvesloval v širé moře. Za čtyřicet dní v předvečer svátků velkonočních vracel se pak bledý, slabý, téměř umírající — neb navracoval se z očistce. Daleko od břehů irských leží pustý ostrov, osamělý uprostřed víru a proudů; tam v úžlabinách a propastech trčících skal slavívali dřevní kouzelníci strašné krvavé své modloslužby a oběti. Tam otvírá se dvojí mračná sluj: jedna vede v bezdno věčných muk a druhá v kraje sladkého klidu, Nikdo nepřiblížil se k pošmurným útesům toho ostrova, a námořníci irští, vidouce poprvé z dáli přistáti tam světce, mysleli, že se již nikdy nevrátí. Smutek panoval v Erinu; domnívaliť se, že démonové jej vězní v některé vlhké, úzké, bahnité a hrůzyplné sluji, kde jed a ledy na něj prší. Ale svatý Patryk navrátil se přece a jezdil pak každý rok na pustý ostrov. Prosbami svými dosáhl toho, že Kristus jemu umírajícímu slíbil, že každý hříšník, který lituje hříchů svých se odváží do oné sluje vstoupiti a takto hrůzy pekel snášeti, za den a za noc očištěn bude z hříchů svých a že úplného odpuštění dosáhne, aneb že aspoň doví se, čím vykoupení jemu možné.“

Stařec se opět zamlčel, a nastalým tichem bylo těžké vzdechy obou přátel slyšeti. Kmet zahleděl se do jejich tváře a počal pak opět mluviti:

„Nevím,“ pravil, jakou vinu nesete, ale vím, že není viny, která by odpuštění nedosáhla. Odvažte se k těžkému činu, plujte k onomu ostrovu a vyhledejte mračnou sluj. Tam odevzdejte osud svůj do rukou božích a snášejte, co na vás uloží, ale věřte a doufejte. Vy mluvili jste o čaromoci jakés kouzelnice, a nešťastník tento pravil, že ona jediná prostředek k jeho uzdravení zná! Což myslíte, že síla její větší síly Hospodina, pána přírody a nebes? Že slova její před ním platí? Jako dým odvane dech jeho nesvatou kouzel moc! A proto vzhůru k spáse, vzhůru na cestu!“

„Na cestu k břehům pošmurného ostrova!“ zvolal Amil a Jolanta jedním hlasem a pokleknuvše chválili Boha a děkovali starci, který je naplňoval novou nadějí. Ještě téhož večera přichystali vše na dlouhou cestu, a na druhý den vála Jolanta odcházejícím přátelům bílým závojem s cimbuří hradu „s Bohem!“.

Jen pomalu konali přátelé dalekou svou pouť, neboť vyhýbali se dle možnosti všem lidským obydlím. Amis ležel na nosidlech, jež čtyři muži na ramenou nesli, čtyři to nešťastníci, přijatí někdy Amilem na hrad, když celý svět je byl opustil; spláceli mu nyní takto jeho velkou lásku.

Amil sám jel v čele smutného skupení a cinkal neustále zvonkem, by příšerným jeho hlasem již z daleka každého před malomocí varoval. Bylo to bolestné viděti, jak všechno poděšeně před nimi prchalo, a Amilovy přicházely často slzy do očí; ale pevná naděje na konečné uzdravení přítelovo dodávala duši jeho síly, a čistý, křišťálový vzduch, proudící z lesů pestřících se podzimem, v dáli ušlechtilé obrysy modrých hor, nad nimiž bílá, vzdušná oblaka plynula, to vše účinkovalo konejšivě jako lék a zaplašovalo trudnou mysl.

Když se ale poutníci k těm modrým horám dostali, za kterými moře leželo, tu změnilo se vše; neviděli ani jasného nebe. ani slunce více, husté mlhy valily se z úbočin jako příkrovy, temné sosny kvílely mezi skalami, a těžké vločky sněhu padaly tiše na truchlící zem; čím více se blížili k moři, tím zasmušilejší a divočejší stával se kraj.

Neviděli již ničeho, než nahé, šedé skály, mezi nimiž vítr příšerně fičel, a hukot burácejícího moře přicházel dlouho ještě k nim než konečně jednoho večera dlouhý, pustý, balvany pokrytý břeh a příkrými skalami obmezený záliv spatřili.

K rozervaným bokům skal tulilo se malé, zasmušilé městečko; rozvzteklené moře burácelo dole pod ním v hlubině, až se břehy chvěly, a kusy bílé pěny lítaly až na vrcholek strmé stráně, kde starý kostel v mlhy čněl a osvětlenými, rudě zářícími okny jako mnohooký netvor báje do temnosti zírati se zdál. Zvuky písně, kterou se ženy k nejčistší Panně obracely, volajíce na ni, by muže jejich, mořem plovoucí, chránila, mísily se v hukot bouře, a červená zář oken padala dolů na břeh do šera, kterým se divoké, bledé postavy jako vlci míhaly; byli to hladem napolo zmoření muži, čekající s příšerně blyštícíma se očima, zdali zuřivé to moře jim na břeh snad rozkotaný nějaký koráb nevyvrhne, kýžený to lup…

Cinkání Amilova zvonku pronikalo hučící bouří i zpěvem žen, vzývajících Marii, hvězdu mořskou, a prchajíce okazovali lupiči třesoucíma se rukama na nízký domek, odloučený hlubokou strží od kostela, jako k jedinému útulku pro znavené poutníky. Byla to polo sesutá kostnice na spustlém hřbitově. Tam ztrávili přátelé noc v neklidu, často vyrušeni jsouce divokým zpěvem šílené babice, která v kostnici bydlela, nad chatrným ohněm mrzla a s chechtotem pomatené písně skuhrala, brzy o jakémsi zakleném králi a jeho dceři, kteří co havrani kol břehu krouží, brzy o městech do moře zapadlých, brzy o duších potopených námořníků, již vichrem kvílí, žádajíce si pohřbu. Po strašné té noci šel Amil městem na břeh, pokrytý troskami rozkrušených lodí, by odvážné lodníky hledal, kteří by jej k tajůplnému, v moři a v mlhách ztracenému ostrovu přeplavili. Hledal dlouho marně; báli se toho místa, které dle podání znali, a nechtěli o plavbě k výspě mátohami obydlené ani slyšeti, a jakž teprve ve společnosti s malomocným člověkem!

Konečně ale vyskytl se přece lodník, který své hladem napolo vyhaslé žití za velké množství zlata zaprodal a nejistému osudu, zmítanému moři a nákaze nejděsnější choroby se vydal. Přátelé rozloučili se s muži, kteří byli Amise nesli a kteří v přístavu návratu jejich očekávati slíbili, pak odstáli plni naděje od břehu. Zlo Amisovo zhoršilo se ale plavbou; ležel neustále ve mdlobách, a zoufající Amil myslil, že konec přítelova života jižjiž se blíží; anděl smrti rozkládal již temné svoje peruti nad jeho hlavou, a Amil pozoroval s úzkostí, jak stín těch křídel na čele přítele jeho rostl a temnějším se stával. Ke všemu viděl, jak lodníci na ně na oba s hrůzou a nedůvěrou pohlížejí, a jak hrůza ta v nenávist se mění, když vítr plavbě jejich protivný se zdvihl, a moře divoce se dmouti nepřestávalo.

Jednou v bouřlivé noci, když zuřivě ječící moře tmavý svůj jícen otvíralo a vichřicí z hloubi chrlilo, když se zdálo, že neviditelné ruce mraky s nebes dolů do tmy trhají, rostla hrůza lodníků takovou měrou, že chvějíce se o bídné žítí své a myslíce, že Bůh snad pro hříchy těch mužů je tresce a bouří pronásleduje, rozuřenému živlu oba přátele v oběť hoditi se rozhodli. Ale v okamžiku, když se již přibližovali Amilovi, který choré tělo svého druha v náručí držel, protrhla se oblaka, a jako velký štít z bledého zlata zjevil se náhle měsíc nad temnými vodami, vichřice umlkla, a lodníkům se zdálo, že vidí jakýs pruh nad hlavami věrných přátel se vznášeti. Bílý ten jas, třpytící se jako jíní stromů, spouštěl se na koráb a zastavil se u kormidla; lodníci viděli nyní, že to anděl, viděli, jak bledoazurnými perutěmi dul do plachet lodi, která po stříbrné brázdě náhle ztišenými proudy spěchala a do tichého skalnatého chobotu bez úrazu vplula.

Byl to ostrov mátoh, ostrov stínů, kde sluj svatého Patryka se nacházela. Lodníci poklekli tajnou hrůzou jati, a Amil vynesl svého druha na pevninu a zmizel lodníkům ve stříbrné mlze měsíční noci.

Amis a Amil brali se širou, smutnou, hroznou pustinou. Roztrhané oblaky visely po nebi, a lunné světlo, jež padalo na černé skály, zdálo se bledým leskem svým jako sníh na mocných jejich bocích nakupený. Z dáli hučelo jednotvárně moře, narážejíc na pustý břeh, a tichý, smutný vítr, teď rostoucí, teď zase zmírající, kvílel bez ustání nocí. Úžlabinou, vinoucí se točitě basaltovými stěnami, vyšli přátelé na velkou pláň, z které do zelenavé noci ohromné horstvo čnělo temně a hrozivě. Rudé plameny hrály kamenným jeho tělesem jako krev v lidské pleti, a nesmírná sluj, tmavší ještě než černé skály horstva, zírala příšerně přátelům vstříc. Byli u cíle; srdce jejich bušila úzkostí: stáliť před prahem pekel. Tiskli si ruce pevněji, drželi se těsněji a odevzdávajíce se v ruce boží přistoupili odhodlaně k bráně podsvětí. Již překročili temný práh, tu zaznělo to jako když padající balvan zarachotí, a velká ženská postava stála před žasnoucím jich zrakem. Byla vysoká a temná, vlasy její lítaly větrem jako hříva lvice, oko její sršelo jiskry, šat její svítil jako svatojanské mušky.

„Kdo zde?“ tázala se, a hlas její budil sterou ozvěnu v tmavé sluji.

„Smrtelníci!“ odpověděl Amil; „a kdo jsi ty, jež v cestu naši vstupuješ?“

„Sibylla!“ zněla odpověď.

„A co činíš zde?“ tázal se Amil; „proč přebýváš na prahu pekel?“

„Naslouchám tajeplným hlasům, vycházejícím z lůna země. Oko moje odvyklo již světlu dennímu, a čas proudí bez dotknutí přes hlavu mou. Co vy ale hledáte zde?“

„Svatého Patryka!“ vzdychl Amis, a Amil doložil: „Ukaž nám cestu v limb!“

Sibylla vztáhla ruku v pravo a odstoupila od prahu; přátelé překročili jej odhodlaně a dali se cestou, kudy jim ukazovala. Slyšeli za sebou, jak opět s rachotem řítícího se balvanu k zemi padala, a při zbloudilém paprsku měsíce viděli, jak bílou hřivou třpytící svou hlavu k zemi tiskne…

Vešli v druhou sluj; oči jejich, přivyklé již tmě, viděly neurčitě ohromné šedé balvany po sluji rozházené ležet, a příšerný zvuk, podobný fičení větru, zazníval bez ustání velkým prostorem jako oddychování obrů; půda pod jejich nohami byla kluzká a vedla strmě dolů do nejhlubšího lůna země.

Pojednou zablesklo se bledé světlo slují, a nesmírný vichr zadul takovou silou, že oba muže před sebou jako prázdné plevy nesl; zachránili se před rozdrcením v bezdnu jedině tím, že se vší silou nejbližšího balvanu zadrželi. Úzkostlivě pozvedli zraku a spatřili bílý, třpytící se oblak, nesoucí se nad nimi, a v jasu jeho míhaly se lidské postavy bez počtu. Některé z nich byly temné a ty padaly těžce k zemi se zoufajícími posunky, klesaly na obličeje a zakutálely se konečně do trhlin skal, kde zmizely. Ostatní nesly se tiše a velebně dále, až tma je v dálce opět pohltila.

Nejhroznější ale bylo, že ni hlesu slyšeti nebylo, a němá bolest, němé zoufalství těch temných stínů účinkovalo strašněji než rachot nejzuřivějších hromů. Když světlý oblak zmizel a vichr douti přestal, svítila celá sluj ještě zbylými paprsky jako bledým přísvitem hvězd, a přátelům zježily se vlasy, neboť spatřili nyní s úžasem, že to nebyl balvan, čeho se drželi, ale zkamenělý člověk, obr, a celá sluj že byla podobných tvorů plna.

Pojednou zahřměly hluboké vzdechy, balvany sebou pohnuly, vstávaly, kamenné jejich ruce bušily do stěn sluje, až lijáky jisker z nich tryskaly, a mrazivý dech těch netvorů postlal celý prostor jíním. Do hluku pádných ran zněl hromový Sibyllin hlas od prahu pekel.

„Zkamenělé plémě před Adamem stvořených obrů probouzí se ze sna, prvorození synové země tlukou čely o kamenné boky své matky! Paprsek z oblaku, halícího duše putující se země k břehům věčnosti, padl na tupé jejich oči. Přece jsou blaženy ty oči věkem zkamenělé! V plné síle viděly někdy zemi, než chřadla a vadla, a než z rudé její hlíny Bůh stvořil Adama!“

Sotva byla Sibylla skončila, valili se obří opět k zemi k bezesnému spánku, sluj zaduněla jejich pádem, a pak zavládlo opět hluboké ticho.

„Pojďme dále!“ zašeptal Amil.

„Již nemohu!“ odpověděl Amis slabým hlasem, „síly moje jsou vyčerpány, umírám!“

Klesl na vlhkou zemi a zůstal beze hnutí ležet. Amil sklonil se nad něj a zoufale jeho jméno volaje zapomněl na veškerou hrůzu okolí; věrné jeho srdce znalo jen jednu myšlénku: přispěti svému příteli! Tu přicházela k jeho uchu hudba šplounajícího potoka, a zahlédl nedaleko od sebe otvor, vedoucí v novou sluj, odkud slabé světlo kmitalo a vánek jako lesní vůní naplněný vanul.

Vzal Amise do náručí a nesl jej až ku vchodu do nové té jeskyně; tam položil ho na omšený kámen a spěchal, odkud jej bublající potok volal. Sotva učinil několik kroků a zahnul za vysokou stěnu, zasvítila náhle v nevídané kráse vysoká zeď z nejčistších drahokamů před udiveným jeho zrakem; zlatá brána v ní byla dokořán otevřena, vůně fialek a růží a zápach nejvonnějších věcí na světě duly mu vstříc, a oku nedoměrné údolí otvíralo se před ním. Přišel až ku samé bráně a stanul na démantovém prahu, pásl zraky své na luzné krajině a ssál s rozkoší vonný vzduch.

Sladké šero panovalo v údolí; palmové lesy tam šuměly, jasné vody spěchaly kvetoucími lukami, a světlé stíny kráčely tam pod bledoazurným nebem, pokrytým stříbrnými hvězdami. Nevýslovná slast naplňovala srdce Amilovo, zemská tíž padala mu jako balvany s beder, zdálo se mu, že se vznáší na perutích jarních vánků k údolí blažených.

Rozevřel náruč a upíral k světlým, démantovým hvězdám slastí porosené oko, nesmírná láska k Bohu uchvacovala ho jako svaté jakés šílenství — ale náhle spouštěl se mezi něj a blahé údolí tenký oblak páry a houstl, až mu celou vyhlídku zaclonil a stal se mrakem, v kterém stříbrné a zlaté blesky se křižovaly; Amil pozoroval, že to sbor blažených duchů, mávajících zlatými ratolestmi. Mrak ten mizel a zmizel, a poslední stopa jeho rozplynula se, a poslední stín zbyl ze všech a zastavil se u zlaté brány před Amilem. Stín ten byl oděn v mnišský háv, a z kápě jeho nořil se vznešený a bledý obličej s výrazem plným nekonečné lásky; vážné oči jeho upřely se s nejvroucnější soustrastí na obličej Amilův, jenž hlubokou úctou jat mimoděk na kolena padl.

„Kdo jsi, ó stíne, kterýž mi bráníš vstoupiti v údolí blažených?“ tázal se Amil.

Rty tajemného zjevení otevřely se, stříbrné paprsky zářily z nich, rajská vůně šířila se kolem, a hlas jako nejsladší zpěv slavíka odpověděl: „Jsemť onen, kterého nazýváte svatým Patrykem.“

Tu padaly jako vodopády chmurné myšlénky na paměť Amilovu, vzpomněl si na svou a svého přítele strast, na svou a jeho vinu, na vše, jež pohled v ráj na okamžik byl z mysli jeho zatlačil: trpké slzy pálily ho v očích, a zaštkal hlasitě, pozvedaje spjaté ruce ku světci:

„Ty víš, ó stíne blažený, že hledám pomoci u tebe! Tvé oko hlásá lásku a zjev tvůj smilování, ó ty poskytneš mi pomoci! Mluv, co činiti mám, bych spasil přítele?“

Nevýslovná soustrast jevila se na tváři světce, dvě jasné slzy se mu zaskvěly v očích.

„Důvěřuj v Boha,“ odpověděl Amilovi. „Bůh pomůže vám, očistě vás z velikého vašeho hříchu. Ne mými ústy jest souzeno, abys dověděl se jediného prostředku vaší spásy. Bůh dal vás do rukou zlých pro vaši vinu. Ptej se té, která se ti zjeví.“

Zamával bílou, průhlednou svou rukou, a znovu spustil se mrak, tenkráte ale černý jako noc, a blahý stín svatého Patryka bledl, bledl a zmizel s úsměvem pln útěchy a jasu. Zeď z drahokamů zmizela též a zavládla úplná tma, z které jednotlivé divoké výkřiky ženského hlasu, Amilovi ne docela neznámého, zaznívaly. Přemýšlel o tom, kde ten hlas byl již dříve slyšel, když jakési světlo na protější stěně skály zpozoroval; byla to žlutá zář, a brzy viděl, že to vlající zlaté vlasy; hned na to rozeznal bílý, bledý, krásný obličej, a konečně stála žena zahalená v černý šat, opásaná zlatým pasem, osázeným drahokamy trojích barev, před ním, a Amil poznal Thorgerdin hrozivý a luzný stín. Přelud přicházel blíž a blíže, a zdálo se, že se protiví a brání, že o skály se chytá, jsa silou přitažen a mocí unášen. Zarudlá víčka její otevřela se konečně, modré oči zaleskly se hněvivě, a ústa Thorgerdina promluvila.

„Co voláš mne?“ zvolala. „Co chceš ode mne, a jaká moc mne rve na místo, kam se vůle moje vstoupiti zdráhá?“

Amil vyskočiv se země zvolal: „Zmije, vím, co jsi učinila, a kážu ti ve jménu Božím, bys mi řekla, jak napraviti lze hrozný zločin tvůj.“

„Ah, to jsi ty, sladký příteli sladkého Amise?“ zasmála se Thorgerda, a oči její se zableskly. „Nač toto násilí, nač zaklínání? Oh tedy zdráhá se ti povědíti, jak jej spasiti lze? Vždyť jsem to sama tvému příteli již pošeptala do ucha, a chceš-li, opakuji mileráda do slova, co jsem mu pravila, když jsem jej z hradu jeho vyštvala a od sebe jako jedovaté bejlí odmrštila.“

„Nuž, tedy mluv!“ zvolal Amil, „vždyť vidíš, že toužím po tom.“

„Můj sladký manželi, pravila jsem Amisovi,“ počala Thorgerda, „můj sladký manželi, netruď se příliš zlem, které ti sypu na hlavu. Vždyť máš věrného druha, svého Amila, kterému jsi obětoval vše, i stud své ženy! Nuž, přítel ten tebe neopustí, a moje čáry podají mu příležitost lásku svou ti dokázati, která zajisté nemá mezí!“

„To jsi, ženo, nelhala,“ odpověděl Amil se zápalem.

„Nuž, tedy jdi, děla jsem mu dále,“ pokračovala Thorgerda, „jdi k svému příteli a pobuď u něho asi rok. V tom čase porodí mu žena jeho dítko, a když Amil dítě svoje zavraždí a jeho krev ti vleje do lázně — pak, Amisi, jsi opět zdráv a zhojen!“

Ďábelský její chechtot zazněl slují, a Amil svalil se jako kámen k zemi.

„Nepřišel tedy vzácný druh tvůj k tobě!“ posmívala se Thorgerda polomrtvému muži, svíjejícímu se u jejích nohou. Chtěl tebe ušetřiti! Škoda, že tím věc tvou jenom zhoršil! Máš nyní také ještě druhé děcko, a krev tvého prvorozeného nepomůže nyní sama, nutno ji i s krví druhého smísiti! Nuž, víš nyní vše — a máš volnost jednati — měj se dobře a pozdrav milého Amise!“

Domluvila, a přízrak její rozplynul se a zmizel. Amil ležel dlouho beze známky života na zemi; když se opět vzpamatoval, stál světlý stín Patrikův vedle něho, vzal jej za ruku a vedl ho tiše k místu, kde Amis posud ve mdlobě pohroužen na kameně ležel. Dotekl se jeho čela, a Amis otevřel oči. Stín zmizel, a jako tichá hudba zazněla slova jeho v duši Amilově: „Věř a důvěřuj!“

„Kde jsem?" tázal se Amis, probouzeje se jako ze sna.

„Pojď na loď, již vím, jak ti pomoci,“ odpověděl Amil hlasem beze zvuku, který se Amisovi zdál cizím, k nepoznání.

„Byla cesta naše šťastna?“ tázal se Amis s povzdechem.

„Ano, ano, uzdravíš se!“ zvolal Amil, a slzy jeho hrozily, že jej zadusí.

Amis myslil, že tak mluví radostným pohnutím, a tiskna ruku jeho k srdci šeptal: „Díky, díky!“

Přátelé brali se chodbou zkamenělých obrů a překročili tělo na prahu ležící Sibylly. Hrůzy neměly na ně více účinku. Amis nesnil než o svém uzdravení, a Amil viděl svoje děti a jejich úsměv, krásná hvězdná jejich očka a zlaté jejich vlásky; srdce jeho pukalo, a duše byla temná jako noc a pustá jeho poušť.

Dorazili bez úrazu na povrch země; hvězdy shasínaly právě na nebi a bledá zář se rozbřeskla na východě. Když přišli na loď, zděsili se lodníci a ustupovali překvapením a hrůzou přemoženi; při pochodni rudých červánků zhrozili se tváře Amilovy, bylať k nepoznání zvadla za tu noc, a hluboké brázdy byly ji rozryly a vlasy jeho byly bílé jako sníh.