Román o věrném přátelství Amise a Amila/VII

Román o věrném přátelství Amise a Amila Julius Zeyer
VI	VII	VIII

VII. Bifrost.

Jak bezkonečný zdál se Amilovi ten starý hvozd, šumící hlubokým hlasem nad schýlenou jeho hlavou! Mrákotné šero hrobu panovalo v něm, a táhlé kvílení temných sosen znělo jako nářek. Srdce Amilovo mřelo úzkostí o osud nešťastné Jolanty, a velký hřích, který k vůli ní byl spáchal, pálil v útrobě jeho jako oheň. A přece nelitoval svého činu; zachrániti Jolantu byla první a nejsvětější jeho povinnost.

„Můj Amisi, můj Amisi!“ vzdychal stále v bezdnu svého žalu, neb neodvážil se více k Bohu volati, kterého tak těžce byl urazil. Uháněl bez ustání; bledá jeho tvář byla tak hluboce skloněna, že se téměř hřívy jeho koně dotýkala, a pozvedl-li ji někdy, stalo se to jedině, by pozoroval slunce nebo hvězdy, které mu směr jeho pouti značily. Konečně zdálo se mu, že řidne les, a vyjel na kraj mírného svahu, odkud se široký rozhled v kvetoucí nivu otvíral. Jednotlivé stromy šelestily tam v slunci, stíny oblaků letěly přes vysokou trávu, z které velké omšené balvany jako trosky obrovské nějaké budovy vyčnívaly, a vůně pryskyřice naplňovala vzduch. Hluboké ticho toho místa bylo náhle těžkým jakýmsi vzdechem přerušeno. Amil obrátil se tam, odkud teskný ten zvuk přicházel, a vykřikl radostným překvapením. Pod ohromným bukem, na němž pozlacená deska s obrazem svatého Klimenta v biskupském rouše visela, ležel muž, polo dřímající, polo dumající, a muž ten byl drahý jeho přítel, věrný jeho druh.

„Amisi! Amisi!“ zvolal Amil, seskočiv s koně, a již leželi si v náručí. Amil zaštkal, když přítel jeho mu líce zlíbal a za to mu děkoval, že k němu přichází.

„Ó pusť mne, odstup ode mne,“ zvolal zoufale, „nejsem přátelství tvého hoden! Nejsem úsměvu slunce hoden, jen kvíleti mi sluší a na hlavu popelu a prachu sypati!“ Klesnuv na balvan nedaleko stromu tiskl tvář svou do vlhkého mechu, a sténání jeho mísilo se v šum stromů, podobný hučení tekoucích vod.

Amis usedl vedle přítele; pozvednuv mu hlavu hleděl mu vážně a klidně do očí, a ukazuje k zlaté desce, visící na buku, pravil: „Na památku oné přísahy, kterou jsme složili před oltářem svatého Klimenta, zavěsil jsem jeho obraz na tento strom, pod kterým jsem od mládí sníval, ku kterému Inu jako k bytosti spřízněné. Jako tenkráte v šerém chrámu, tak přísahám ti znova zde, že život svůj a krev, a vše, co milé člověku, za tebe, drahý, dám. Teď mluv, co se stalo!“

Amil chvěl se jako děcko a opíraje hlavu o prsa Amisova pověděl mu vše, co se bylo událo, a skryl pak tvář svou v dlaně. Mlčeli dlouho, dlouho. Amis byl bled jako mrtvola, a když se konečně mluviti jal, byl hlas jeho tichý jako vánek, hrající si s trávou u jeho nohou, ale pevný jako peň toho buku, o který se opíral. Oči jeho hleděly snivě za stínem oblak, spěchajícím po nivách.

„Žehnám zázračné naší podobnosti,“ počal, „bez ní nebylo by Jolantě pomoci. Oděješ se do mých šatů. Dole pod pahrbkem pase se můj kůň, ten donese mne na hrad Ardhuin. Ty půjdeš místo mne na můj hrad. Nikdo tebe tam nepozná. Rychle, odlož zbraň a krzno, čas kvapí.“

Odepjal pás svého lovčího obleku. Amil pozvedl ruce, jako by se zpouzet chtěl; ale konečně poslechl svého přítele jako dítě.

„Ale kletba křivé přísahy padne pak i na tebe!“ zvolal bolestně, když Amis na koně sedal, a zdálo se mu, že srdce jeho puká, že nebe jest černým příkrovem a slunce krvavou skvrnou.

Amis přivinuv jej k prsům ulomil ratolest se stromu, kde obraz svatého Klimenta visel, a hnal se k lesu.

„Jolanta a vítězství!“ volal Amis na Amila, zamával ratolestí a zmizel v lese. Dlouho naslouchal Amil dusotu uhánějícího koně, pak zavedl věrné zvíře, které jej bylo z Ardhuinu sem doneslo, na mýtinu, kde sám vedle bublajícího potoka odpočinul, a když soumrak se na krajinu spouštěl, bral se s pahrbku, zahalen v plášť svého přítele. Dole u paty vršku potkal páže.

„Dlouho vás již hledám, pane!“ zvolalo páže, myslíc, že vidí před sebou Amise. „Byl lov váš šťasten? A kde je váš kůň?“

„Popřeju mu několik dní volnosti po lukách a v lese,“ odpověděl Amil. „Půjč mi svou klisnu a veď ji; zde můj luk.“

Páže seskočilo s koně, na kterého Amil sedl, a chopilo se jeho bílé hřívy.

„Jste bled a zasmušen, můj pane,“ počalo páže.

„Zlé tušení mne mučí,“ odpověděl Amil, a mlčky brali se soumrakem ku hradu.

Jako ve snu viděl Amil stromy, zádumčivě vedle cest stojící, jako mlhou viděl domy městyse, kudy jel, jako duchové a stíny zdáli se mu lidé sedící přede dveřmi v šerých ulicích, a když světla v oknech hradu v dlouhé řadě zazářila, bylo mu, jako by ohnivé oči démona do hloubi vinné jeho duše zíraly. Večerním vzduchem zazněl táhlý zvuk hřmotící trouby, s rachotem spustili most, a Amil vjel do hradu svého přítele.

Na chodbách bylo temno přes hořící lampy, jež tam s klenutých stropů visely; páže, chopivši se připravené voskové pochodně, svítilo Amilovi a otvíralo těžké dubové dvéře, bohatě vyřezávané a třpytící se zlatem.

Přišli na práh velké, skvělé síně, jejíž stěny byly vrstvou úběle potaženy; malovaná okna plála jako drahokamy posledním zbytkem zmírajícího dne; nad krbem, z mramoru tesaným, visel velký, ze dřeva vyřezaný obraz, představující „Zvěstování Panny Marie“. Hlava a ruce matky boží, jakož i andělovy byly z průhledného jantaru, a nádoba s lilií, koruna a peruti nebeského posla byly z nejčistšího, nejbělejšího stříbra.

Ve výklenku okna na pozlaceném křesle seděla žena krásy vznešené; vysoká její postava halila se v roucho z azurného aksamítu, ozdobené stříbrnými květy, které při nejmenším pohybu se chvěly a třpytily; zlaté její vlasy skrýval částečně sněhobílý závoj. Tenké, dlouhé její prsty, na kterých se jako jiskry diamanty kmitaly, vyluzovaly smutné zvuky ze strun loutny, a pěla divokou jakousi píseň v neznámém jemu jazyku. Amil poznal Thorgerdu.

Vedle ní stála mladá dívka a brala právě ze skřínky, podobající se stříbrné kleci, tak zvaného cyperského ptáčka, tuto nejsladší voňavku, přicházející ve tvaru opeřených zpěváků z krajin zámořských.

Dívka rozpárala stříbrným nožem pestré tělo padělaného ptáčka, a jemný prach padal z něho na řeřavé uhlí, nakupené na zlatých miskách, visících na tenkých řetízcích se štíhlého stojanu. Ihned povznesly se lehké, přesladce vonící obláčky do výše, a bílý, mramorový obličej krásné, hrdé Thorgerdy hleděl jimi tím krásněji a vznešeněji.

Amil jevil mimovolným posuňkem svůj obdiv. Odložila loutnu, když jej shlédla, a kývla chladně hlavou na jeho pozdrav. Přistoupila k oknu, podepřela se o jeho římsu a hleděla chvilku zádumčivě do hradního příkopu, kde se v šeru voda blýštila. Amil příblížil se jí.

„Přicházíte pozdě,“ pravila posléz a odstoupila od okna; pak dala senešalovi zámku, stojícímu u dveří, znamení a zasedla pod purpurový baldachýn, kde se nacházel stůl, bílým tenkým plátnem prostřený a náčiním stříbrným, zlatým a skleněným pokrytý.

Amil sedl v křeslo po pravici Thorgerdině, a ihned počali hudebníci, umístění na malém pavlanu nad druhým, stranou stojícím stolem, kde paní Thorgerdiny seděly, veselou hudbu hráti; senešal vešel ve společnosti čtyř pážat, nesoucích zlaté mísy, a večeře počala. Teď otevřel stříbrným klíčkem příklopy nádob, majících tvar malých soudků, bohatě smaltem zdobených, které na řemenech a hedvábných stužkách na kredenčníku visely, a vonné vody, vzácné omáčky a jemně připravené nápoje obsahovaly; pážata chodila od stolů ku kredenčníku, měnila stříbrné talíře, přinášela zlaté a křišťálové číše, které číšník, stojící vedle kredenčníku, ze zlatého džbánu vínem naplňoval.

Mezi jídlem vkradl se bílý chrt do síně a přiběhl ku křeslu, kde Amis sedával. Krásné zvíře hledalo svého pána; Amil hladil sice jeho lesklou hlavu, v které velké oči jako drahokamy svítily, avšak chrt nedal se zázračnou podobou tak klamati jako lidé. Nevzal mlsky, Amilem mu podané, a plížil se jako polekaně se sklopenou hlavou do temného kouta. Tam ležel nepohnutě na podlaze, uměle ze žlutých a temnorudých kamenů složené. Oči jeho upíraly se na Amila, a občas zavyl smutně a tiše.

„Co je tomu zvířeti?“ tázala se udiveně Thorgerda.

Amil se zachvěl; obava, zbuditi podezření u ženy svého přítele, zmocnila se ho náhle, byl zaražen a hledal marně klidnou nějakou odpověď. Na štěstí byla večeře u konce, a starý kastelán vešed do síně ptal se domnělého svého pána, nepřeje-li si dnes jak obyčejně zahráti v šachy.

„Zajisté!“ zvolal Amil a spěchal k šachovnici, stojící ve výklenku okna. Zatím, co chvějící se jeho ruka figury z dříví aloesového, zdobené drobnými perlami, po křišťálových kostkách šachovnice šoupala, zaletěl duch jeho daleko za přítelem do temných lesů, kde teď as právě bloudil při svitu měsíce, a těžké vzdechy vyrvaly se ze stísněných jeho prsou.

„Jak je dnes podivný!“ šeptala si Thorgerda zamyšleně a usedla vedle krbu, naplněného vonnými travinami a různými květy. Přinesli jí rámec, a Thorgerda jala se zlatem vyšívati. U nohou jejích seděla dívka, temnooká Blanka, kterou si byla vyvolila za důvěrnici, a vinula hedvábí v klubko.

„Jste zamyšlena, smutna, moje paní,“ pravila Blanka téměř šeptmo; rozmlouvala tak vždy s Thorgerdou, nebyly-li samy. „Myslíte na svou vlast, kterou vám píseň vaše připamatovala?“

„Snad,“ odpověděla Thorgerda nedbale.

„Chtěla bych neustále poslouchati vypravování o podivné té zemi,“ pravila Blanka; „zdá se mi býti jako pohádkou. Ale napadá mi nyní také něco podivného, co s vámi sděliti chci. Našla jsem věc, která zajisté náleží vám, věc zvláštní. Mluvila jste více než jednou rozčileně o jistém pásu, jehož postrádáte; myslím, že je to on.“

Thorgerda trhla sebou, zlatá nit se jí přetrhla, a jala dívku za obě ruce; smrtelná bledost pokrývala její tvář. „Bifrost!“ zašeptala a vrhla temný pohled k šachovnici. „Kde jest? Jak vypadá? Kde našla’s jej?“

„Našla jsem jej v zahradě,“ odvětila Blanka; „překopávala jsem sama místečko, které jste mi darovala pro záhon mých růží. Nejspíše že ten, který vám pás váš odcizil, jej tam byl na čas ukryl. Když jsem dřevěnou skřínku, ve které ležel, rozevřela, spráskla jsem ruce překvapením, tak krásný je ten pás. Je ze lví kůže, vyšíván je zlatem, zdoben převzácnou kamejí, představující bílou vznášející se postavu v červeném poli. Paní moje, řekněte, je to váš pás?“

„Ach, jaké sklamání!“ zvolala Thorgerda a pustila dívku; „to není Bifrost…“ Hlava její klesla na rámec, a nastalo ticho.

„Bifrost, Bifrost!“ šeptala dívka, „jak podivné to jméno! Proč se pás váš tak jmenuje?“

„Dle staré víry mého lidu,“ odpověděia za chvíli Thorgerda snivě, „vystavěli bozi zázračný most, spojující nebe se zemi, most, po kterém z nebeských hradů chodili mezi lidi smrtelné. Most ten jmenoval se Bifrost. Heimdall se zlatými zuby, velký, vznešený Heimdall byl jeho strážcem proti obrům, přebývajícím v horách, kteří most bohů rozbourati hrozili; lidé, vidouce z dáli vzdušný, hrdý jeho oblouk, zářící ohnivě trojí barvou, jmenovali jej duhou… Víš nyní, co je Bifrost!“

„Ale pás váš není přece ani duhou ani mostem?“ vrtěla dívka hlavou.

Bába moje, čaromocná Sigelinda, které Bifrost někdy náležel,“ vypravovala Thorgerda dále, „mluvila mi takto: Pás můj jest zlatý; stříbrné a černé runy jsou v něj vryty a září jako duha trojí barvou vzácných drahokamů. Do každého drahokamu jsou runy vleptány, obsahující nejvznešenější tajemství. Jako Bifrost nebe s zemí spojuje pás můj ducha smrtelníka, který runy jeho luští, s duchy nepřebývajícími v těle lidském, vědu smrtelných s vědou démonů. Proto nazývám pás svůj Bifrost. Tak poučila mne bába moje, valkyrie Sigelinda.“

Blanka neodpověděla, bylo jí úzko a mimovolně odšoupla nízké svoje sedátko od nohou své paní. Thorgerda nepozorovala účinku svých slov, hlava její ležela opět na rámci, a oči její byly zavřeny. Za dlouhou chvíli trapného přemítání vstala.

„Půjdu spat,“ pravila vstávajíc se křesla, a Blanka vyprovodila jí z komnaty.

Šustěním dlouhého roucha odcházející Thorgerdy byl Amil ze zadumání svého vyrušen, oči jeho pozdvihly se pomalu od smaltových květů, modrajících se z pod křišťálových čtverhranů šachovnice jako pomněnky v potoku.

Nechtěl byste, pane, slyšet svého žongléra?“ ozval se starý kastelán. „Zdá se, že vás hra dnes nezajímá.“

Amil přisvědčil, a žonglér přišel. Hrál a zpíval různé písně, vážné a veselé, ale Amil zůstal netečný. Těžká jeho duma jala konečně i jeho společníky, bylo jim, jako by se mrak nějaký valil v komnatu.

Nastalo všeobecné ticho, a unavená víčka Amilova zavírala se.

Když po nějakém čase dvéře síně se otevřely, vytrhl se Amil polekaně ze sna.

„Můj meč!“ zvolal. „Kdo zde? Co mi chcete?“

Hleděli udiveně na něj a pak jeden na druhého.

„Je to tvé páže, pane,“ odpověděl žonglér ukazuje ke dveřím, kde páže s hořícím stříbrným kahancem v ruce stálo.

„Líbí se pánu mému odebrati se na lože?“ tázalo se páže, jehož mladistvá tvář byla ospalostí bledá.

„Ano, ano, sviť!“ přikývl Amil hlavou vzpamatovav se; pokynul kastelánovi rukou a šel za pážetem. Zastavili se na konci chodby u vysokých dveří, jejichžto prahu páže překročiti nesmělo; byla to ložnice Amise a ženy jeho Thorgerdy.

„Dobrou noc, pane!“ pravilo páže, a lehké jeho kroky ztrácely se rychle v šeré chodbě.

Amil otevřel dvéře. Visící velká lampa rozlévala svou chvějící se zář po komnatě, pohroužené v soumrak, a stíny vysokých křesel plašily se po podlaze, a měnivé světlo oživovalo vyšité postavy na egyptských čalounech, po stěnách rozvěšených a dodávalo jim fantastického, téměř příšerného vzezření.

Celou jednu stěnu zaujímal ohromný kredenčník z ebenového dříví, přebohatě vyřezávaný; na jeho příhradcích jiskřily a blyštily se pravé divy zlatnického umění nejrůznějších tvarů. Stály tam číše z onyxu a chalcedonu, zlaté vásy, pestřící se smaltem a naplněné vonnými květy, stříbrné nádoby, třpytící se drahokamy, zasazenými v široké jejich okraje, a naplněné mlsky z růží, medu, ze skořice, z hřebíčku; konečně křišťálové poháry s hypokrasem, skřínky z dříví aloesového a z perleti, plné drahocenných vonidel.

Podlaha komnaty, složená z dubových temných frýsů, byla částečně koberci, měkkými jako mech, pokryta, a zlatem vyšívané polštáře, nízké stolice a pohodlná křesla byla po celém pokoji rozestavena. Okno bylo pootevřeno, a v hlubokém jeho výklenku na židli s vysokým lenochem seděla Thorgerda. Lampa lila stříbrné své paprsky na hrdou ženu, a kouzelná, vznešená, téměř nadzemská její krása zářila plnou silou tlumeným přísvitem ložnice. Průhledný její bílý šat zahaloval jen na polo sněžná její ramena, a labutí její šíj vynořovala z měkkých řas a ze zlatých vln dlouhých, rozpuštěných, až k zemi proudících vlasů.

U nohou jejich leželo kulaté zrcadlo, z leštěné ocele, zasazené v dvojnásobné, zlaté okraje, mezi kterými se azurná obruba vinula. Byla zrcadlo z rukou Blanky přijala, ale v zamyšlení svém k zemi upustila. Oči její byly na bohatě vyřezávaný dubový strop upřeny, a dlouhé, tenké její prsty hrály nevědomky jantarovými zrnky růžence, vydávajícími slabou ale sladkou vůni, rozehřáta jsouce horečně palčivou její rukou. Veškeré její myšlenky byly čaromocným Bifrostem zaujaty.

Při šramotu kroků Amilových vstala rychle; nechtěla, aby kdo ze zádumčivosti její na směr jejích myšlének hádal. Přistoupila ku kredenčníku a ulomila bílý květ, klonící vnadnou hlavu z jedné ze stříbrných vás. Přitiskla jej ke rtům.

„To připomíná mi sníh islandský!“ pravila tiše a smutně, zahalila se do zlatých svých vlasů jako do pláště a odhrnula purpurovou záclonu, za kterou se v hlubokém přístěnku velká postel objevila.

Tři stupně, pokryté sněhobílým kobercem, vedly k tomu loži, nebesa z těžké látky, do nichž přeuměle útěk do Egypta vetkán byl, vznášela se nad ním, a hedvábné jeho podušky plnily velkou, šerou komnatu sladkou vůní, kterou prosáklé byly. Naproti posteli visel ohromný krucifix ze slonové kosti, a na zlatém řetězu houpala se křišťálová kropenka se stříbrným okrajem, ozdobeným klasy a hrozny z nejjemnější smalty.

Thorgerda vnořila bílé prsty do kropenky, poznamenala se nedbale křížem a ulehla. Zlaté její vlasy tvořily jí nejskvostnější podušku a jemný, volný její šat nastiňoval, přilnuv k luznému tělu, kouzelné její vnady. Oči její byly zavřeny, a rty celovaly tíše ulomený květ, který jí domov její připomínal.

Amil chodil rozčileně po komnatě; zdálo se mu, že se prohřešuje proti svému příteli, dýchaje vzduch ten plný tajemností lásky manželské.

„Vy rušíte mi spánek lomozem svých kroků,“ ozvala se Thorgerda hlasem, který prozrazoval, že sen se poznenáhla duši její blíží. „Proč neulehnete?“

„Již jdu,“ vyrazil ze sebe a zaplašil drsným zvukem svých slov spánek, spouštějící se jižjiž na její víčka. Velké modré její oči, chladné a lesklé jako ocel, otevřely se dokořán a upřely se udiveně na Amila, který, odhodiv své svrchní roucho, nyní k loži přistoupil. Odvrátil tvář od kouzelné ženy a zachvěl se, když ruka jeho se podušek byla dotkla. Spěchal zpět do komnaty a blížil se opět loži s vytaseným mečem v rukou.

„Co je vám? Co znamená ten meč?“ tázala se Thorgerda podivena, ale nikoli postrašena. „Oči vaše svítí divoce. Nepoznávám vás.“

Amil vrhl se na podušku svého přítele a položil nahý meč mezi sebe a čarokrásnou ženu „Dejte dobrý pozor, paní moje,“ pravil přidušeným hlasem, „abyste se meči nepřiblížila, je břitký.“

Thorgerda usedla na lůžku, odhrnula zlaté vlasy, které se jí proudily přes oči, a blesk uražené pýchy vyjel jí z pod zakaboněného čela. Rty její se zachvěly, chtěla promluviti, ale nové, náhlé myšlénky, hrnoucí se mocně v její rozbouřenou duši, daly jí rázem zapomenouti na právě jí učiněnou urážku.

Amil byl totiž oči zavřel a doufal, že tak násilně spánek na zemdlená svá víčka přiláká; tiskl obě dlaně na rozpálené čelo, a těžké vzdechy dmuly jeho prsa. Cosi cizího spočívalo na bledém tom obličeji, co Thorgerda nikdy před tím na něm nebyla zpozorovala, a podivná, neurčitá otázka probleskovala jí mozkem. Zarazila se.

„Proč jeho chrt nechtěl dnes k němu jíti?“ tázala se posléz sama sebe v duchu. Mlčky schýlila hlavu opět na podušku, ležela tiše a přemýšlela.

Vzdechy Amilovy zaznívaly řidčeji, unavenost po dlouhé cestě přemáhala jej úplně, usínal a brzy slyšela Thorgerda odměřeně, pravidelné jeho dýchání a věděla tedy, že spal. V komnatě panovalo hluboké ticho, ale venku povstal vítr, který kvíle pod okny a huče v komínech vnikal pootevřeným oknem do komnaty a klátil lampou sem a tam.

Srdce Thorgerdino počalo bez příčiny mocně tlouci, táhlo ji to tam k tomu bledému obličeji, na kterém plaché stíny a stříbrné záblesky lampy jako v čarovném reji se střídaly. Usedla pomalu znovu na lůžku a nedbajíc břitkého meče přiblížila se spícímu muži a klonila nad ním krásnou svoji hlavu, až dlouhé její měkké vlasy se bledé jeho tváře dotýkaly. Tu, když vůni jejich dýchal, zahrál blahý úsměv kolem rtů Amilových, a zašeptal: „Jolanto!“

Thorgerda sebou trhla, zachvěla se, dýchala těžce a tak hlasitě, že se obávala, že jej probudí, Oči její blýskaly se podivně, a vysoko klenuté brvy dotýkaly se při hněvivém kabonění bílého čela.

Za chvíli zmužila se Thorgerda, chtěla opět tvář svou k jeho ústům sklonit, v tom ale vykřikl Amil zoufale ze sna: „Můj Amisi, můj Amisi! zachraň ji!“ a házel sebou nepokojně na posteli.

Thorgerda vykřikla též, krev jí stydla v žilách a seděla na lůžku zsinalá jako mrtvola. Nebesa a peklo! to nebyl její manžel, byl to cizí muž, jenž ležel vedle ní! Cizí muž byl uzřel polonahé její tělo, a sám její manžel byl spoluvinníkem ohavné této zrady! To byl tedy Amil, o jehož zázračné podobnosti s Amisem byla již slyšela.

Ale což bylo cos takového jen možné! Nebyl to přece jen klamný, mučící sen? Upřela ještě jednou zraky své na spícího muže. Záplava náhle vzplanulého světla padala na jeho prsa, která se rozevřeným rouchem bělela.

„To není Amis!“ vykřikla Thorgerda z hloubi uražené duše. „Prsa toho muže nejsou rozryta jizvami, které Amis na kolbišti islandském si utržil!“ V hlavě jí zavířilo, zaťala zuby, pozvedla ruce. „Pomstu, pomstu!“ zuřila a chopila se meče.

V okamžiku stála na zemi vedle Amila a zvedala břitkou ocel, by ji vrazila do smělého jeho srdce. V okamžiku tom zaburácel vítr, lampa zakolíbala se prudce a shasla; úplná temnota zavládla komnatou… Thorgerda stála tiše, ale Amil pohnul sebou znovu, a roucho jeho otevřelo se úplně u samého hrdla… Cosi zasvítilo temnem jako řada hvězd, zazářilo to trojí barvou ohnivě jako meteory, luzně jako duha… Srdce Thorgerdino zastavilo se divokou, uchvacujicí radostí, a jásot její duše neměl mezí…

„Bifrost! Bifrost! Konečně!“ to bylo vše, co rty její zašeptaly. Oči její div že z důlků nevypadly, tak upíraly se na čarotajný, runami pokrytý pás, svítící kouzelně kol hrdla spícího Amila. Ten pás, který z ní učiní mocnou čarodějku, jakmile tajné jeho runy přečte, ležel tedy před ní, potřebovala jen ruce po něm vztáhnouti…

Sebrala veškeré své síly, by ruka její se nechvěla. Položila nahý meč tiše na to místo, kde jej byla před okamžikem vzala, a sklonila se s utajeným dechem nad ničeho netušícím Amilem. Jemné její prsty rozvázaly pás; opatrně vytáhla jej z pod jeho hlavy, opatrně uzavřela jeho roucho a rychle jako blesk skryla Bifrost za ňadra…

Pak kradla se opatrně komnatou a hnala se úprkem tmavými chodbami až k osamělé věži; tam stoupala jako vichr, nesena vítězoslávou, zpita nenávistí a pomstou. Odvalila těžký kámen, skryla svůj poklad a vrátila se na své lůžko.

Ležela tam tiše a nepohnutě jako kámen na dně jezera. Již nenaslouchala, co Amil šeptá, již nenaslouchala, jak ze sna sténá, ani té bouře neslyšela, která venku zuřila, nebo bouře ta byla šelestícím vánkem proti tomu, co v nitru jejím burácelo a hřmělo…

K ránu, když červánky se oknem do komnaty rděly, vstal Amil; slyšela jej odcházet, slyšela, jak mu na dvoře koně sedlali, jak spuštěným mostem k lesu uháněl. Vstala též, hleděla za ním oknem, až v dáli zmizel. Pak zavolala Blanku.

„Až manžel můj a pán se navrátí,“ pravila dívce s hlavou pokorně svěšenou, „řekni mu, mé dítě, že tíž mých hříchů přílišna, že proto uzavru se na neurčitou dobu v osamělou věž a že nechci, by mne někdo z rozjímání mého vyrušil. Nepřijmu pokrmu ni nápoje, až na čtvrtý ode dneška den.“

Poklekla pod bílým krucifixem, a Blanka poklonivši se hluboce vyšla z komnaty. Když hluk jejích kroků na chodbě byl zanikl, vstala Thorgerda a vypukla v divoký smích, zajásala a letěla jako střela vzhůru do věže, kam pás svůj byla ukryla.

Zavřela těžké dvéře za sebou, zatáhla závory, vrhla se na zem a počala čarovné runy pasu Bifrost luštiti. —

Zatím co Thorgerda temné pletivo pomsty snula a Amil pod starým bukem dumal a tam návrat svého druha očekával, uháněl Amis bez ustání pošmurnými lesy a bojoval těžký boj proti pobouřenému svědomí.

„Velký Bože, co to činíš?“ volal temný hlas ve hloubí jeho duše; „vždyť znamená to, co podnikáš svatou pravdu šlapati v prach a samého Boha udeřiti ve vznešenou jeho tvář!“

Zdálo se mu, že se mezi stromy příšerně bílé postavy míhají a plašícímu se koni v cestu vstupují. Odepjal si přilbici, jež ho tížila, a pot, studený jako led, stál mu na čele.

„Můj Amile,“ vzdychl Amis, „snad odpustí mi Bůh, neb velká moje láska k tobě mne svedla k tomu hříchu. Avšak buď jak buď, nechť spravedlivý trest jeho padne na hlavu mou, nezruším svého slibu!“

Odlehčilo se mu u srdce; varující hlasy byly ohlušeny jeho odhodlaností, bledé stíny nemíhaly se více mezi stromy, a dvojnásobným tryskem uháněl lesinou… Noc ustoupila ránu, den opět noci, a dlouhé dráze nebylo posud konce; nedbal více času, nepočítal hodin, nevěděl, jak dlouho jel, a nezastavil koně, až když věže hradu Ardhuinu v záplavě večerních červánků se zablyštěly.

Pak teprve dopřál věrnému zvířeti zaslouženého odpočinku.

Slezl se sedla, ulehl ve vysokou trávu na břehu rychle uhánějící řeky a v němé modlitbě hleděl na nebe, na kterém hvězdy tiše vycházely. Šum vody a stromů konejšily jej, a sladký spánek přilétl na znavená jeho víčka.

K ránu zahučely lesy příšerným zvukem ohromného zvonu, zvukem, jakého Amis nikdy před tím nebyl slyšel. Byl to Cernunnos, volající k souboji. Amis zachvěl se. Schladil tvář svou v řece, sedl na koně a ubíral se odměřeným krokem ku hradu. Na cimbuří nejvyšší věže stála královna, ždajíc příchodu Amilova, a mávala blížícímu se jezdci purpurovým závojem na přivítanou; na hlavě její skvěla se koruna, a černý plášť splýval jí s ramen k nohám. Amis bodl koně a za okamžik bouřil otevřenou branou na dvůr, kde král již pod lipou seděl zamyšlen, hlavu maje opřenu o kamenný stolec.

Slavné ticho panovalo náhradím, neboť zvon umlkl náhle, když se Amis zjevil, a nikdo z přítomných nepromluvil, ba nepozvedl ani zraku. Pojednou zazněl smutný, velebný zpěv, a na vzdušné galerii, nesené sloupy, objevila se královna v čele zástupu žen, zahalených v černé závoje. V tmavém výklenku, jímž galerie končila, kmitaly se rudé lampy, rozvěšené kolem sochy Matky bolestné, a královna a její paní klekly v prach a zvedajíce sepjaté ruce volaly k svaté Panně, by rytíři, bojujicímu za čest neblahé Jolanty, ku pomoci přispěla.

Hluboký žal jímal srdce Amisovo; složil své zbraně k nohám královým, i uvedli jej před oltář do malé kaple, vytesané do skály. Tam oděl se v bílý šat, a Amilovo páže podávalo mu oruží, darované královnou.

Při opětném udeření zvonu vyšel Amis na dvůr a předstoupil před krále, kde Florestán již čekal. Klekl na koleno a přísahal na svaté ostatky, že boj, který bojovati hodlá, jest bojem spravedlivým; volal Boha za svědka, že nemá při sobě žádných čar a kouzel a že jen na spravedlnost své věci spoléhá. Na to přísahal Florestán též.

„Ještě naposled vyzývám vás, moji rytířové, tebe, hrabě Florestáne, a tebe, rytíři Amile,“ pravil král, vstávaje se stolce, „byste si rozmyslili, co činíte. Který z vás v srdci ví, že pravdy nemluvil, nechť ustoupí a vyzná vše.“

„Já mluvil pravdu!“ zvolal Florestán; „to dokáže můj meč, tomu přisvědčí sám Bůh!“

„Ty’s lhal!“ vpadl mu Amis do řeči. „Překročila-li kdy noha dívky Jolanty práh mé komnaty, dotkly-li se kdy tyto rty lepé její postavy, nechť Bůh mne ztresce, nechť padnu okamžitě v prach, udeřen jeho bleskem nebo mečem tvým!“

„Dosti!“ kázal slavně král, zahalil se do pláště a klesl na svůj stolec. Kotly zavířily, trouby zazněly, a temné zvuky rozhoupaného zvonu Cernunna zahučely znovu, a srdce všech se zatřáslo. Slunce skrylo se za mrakem, když rytíři na kolbiště vstoupili, a zraky všech visely s největší napjatostí na nich. Královna napolo omdlelá držela se křečovitě zábradlí galerie, a paní její ležely mlčky na kolenou.

Rytíři tasili meče, a vzduch zahvizdl, proťat břitkým jejich ostřím. Hnali proti sobě jako turové, oči jejich jiskřily se hledím, ústa byla pevně zavřena, líce hořely. Svědkové toho boje viděli útoky a odrážky, podniknuté s neslýchanou chrabrostí s obou stran; nikdo téměř ani nedýchal, neb každou chvíli zdálo se, že vítězství kloní se brzy na tu, brzy na onu stranu.

Konečně ale vjel Amisův meč bleskem v štěrbinu, kde se přílba pojí s krunýřem, a vnikl do hrdla Florestánova. Nešťastný mladík klesl do prachu. Helma jeho se svezla, bledý obličej se objevil, a vyčítavý jeho zrak obracel se k nebi, jako by Boha kárati chtěl za jeho nespravedlnost; pak zazněl hluboký vzdech, oko změnilo se jako v pomžený křišťál, a tvář, tuhá jako z mramoru, stáhla se v trpký úsměv nad zmařeným mládím, nad zničeným životem! Florestán byl mrtev…

Vzduch otřásal se jásotem těch, kteří Amilovi přáli; král vyskočil se svého stolce, a královna spěchala k bojovníkovi své dcery.

Jolanta byla zachráněna, čest její bez poskvrny!

Ale domnělý Amil stál uprostřed všeobecné radosti nepohnut se zrakem upřeným na spanilou, vychladlou tvář skoleného jinocha, srdce jeho bylo těžké jako kámen, a dvě velké slzy tekly mu po tváři; neslyšel jásotu dvořanů, ale slyšel velký, mocný hlas, a ten mu hučel v uších silou vichřice: „Běda, ty’s spáchal vraždu, máš účast v křivé přísaze!“ Nohy jeho se třásly a mráz mu šel tělem.

„Amile!“ zvolal král, „ty’s zachránil čest mého domu! Díky tobě! Vezmi Jolantu, dávám ti ji za ženu, ty’s synem mým!“

Amis pookřál, když slyšel jméno svého přítele, a štěstí Amilovo dávalo mu zapomenouti na velký hřích, kterým to štěstí byl právě zaplatil. Nelitoval, že byl obětoval sebe, duši svou.

„Otevři sám dvéře jejího vězení!“ jásala královna a podala mu velký klíč. Vedli jej k věži, kde Jolanta truchlila a nejistotou o svůj osud a strachem o žití Amilovo mřela.

Klíč zarachotil ve dveřích, proud ranního světla vnikl do šeré prostory, a Jolanta, bílá holubice, vynořila se ze stínu vězení jak osamělá hvězda z mlhy podzimní. Tvář její byla pohřbena v útlých chvějících se rukou, neodvážila se jí pozvednout; těžké vzdechy dmuly její prsa, a horké slzy protékaly bílými prsty.

„To není jeho krok!“ šeptala v polomdlobě, když uslyšela šramot přede dveřmi.

Amis stál nyní na prahu, hluboce pohnut jejím zjevem; byla tak zlomena, jako pohozený květ…

„Jolanto!“ zvolal tiše, když překročil práh, a všichni o krok do chodby ustoupili, by sladkého shledání milenců nerušili; „Jolanto, vzhlédni, dívko!“

„To není Amilův hlas!“ šeptala truchlivě, a hlava její klesla ještě níže.

Amis přistoupiv k ní jal ji jemně za ruce a odtáhl je od její tváře. Cítila, že to bylo dotknutí přítele, a pozvedla obličej; otevřela oči, a tichý výkřik překvapení rozevřel chvějící se její rty.

„Amile,“ tázala se, „Amile, to’s ty?“ Pak zavrtěla tiše a smutně hlavou. „To je tvář mého přítele,“ pravila s povzdechem jako sama k sobě, ale není to můj přítel! Já vnořím zraky svoje do zraku toho, který stojí přede mnou, ale marně hledám duši Amilovu v nich, duši, která se chvěje, když se moje duše chvěje, která jásá, když moje duše jásá, a která mne uchvacuje do nebes. Ty nejsi Amil, tvář tvoje lže. Jdižiž!“

Tu přistoupil Amis ještě blíže k ní a pozvedl ji k srdci svému se země, kde seděla, a vtisknuv jí tichý, bratrský polibek na cudné čelo pravil: „Hleď ještě jednou v zraky mé a uzříš slzy, které se tam třesou, neboť pohnuta jest duše moje tím velkým, svatým mysteriem lásky, která se nedá klamati tak málo jako Bůh. Ano, uhodla’s. Nejsem Amil, ale Amis, nejvěrnější přítel tvého přítele. Bojoval, zvítězil jsem za něj, a nikdo kromě lásky tvé neuhodl hříšné a těžké naše tajemství. Jsem vítězem, a král, tvůj otec, dal tě Amilovi za ženu.“

„Ah!“ vyrazila ze sebe a přemožena radostí a leknutím, jásotem srdce a tesklivostí duše omdlela.

Amis ale držel ji pevně v náručí; vynesl ji z vězení a položiv ji v lokty královny a pokleknuv pravil: „Má paní, vezmi dítě své a chovej je na mateřském srdci svém tak dlouho, až se vrátím. Učinil jsem slib před svatým obrazem, visícím v lesní pustině na stinném buku, že, zvítězím-li v boji, dříve neodpočinu a dříve se radosti neoddám, dokavad před ním modlitbu svou nevykonám.“

„Čiňte, co jste slíbil, rytíři!“ odvětila královna a objavši jej na rozloučenou připojila: „Dejte dítěti mému s Bohem!“

Amis louče se s Jolantou, která porosený, zmatený sladký svůj hled k němu pozvedla, zašeptal jí do ucha, jež se jí ze zlatých vlasů jako růžová lastura nořilo: „Jolanto, dívko, utiš se. Já sám spáchal hřích a sám ponesu trest. Ty buď šťastna, a láskou svojí k tomu, který nám oběma tak drahý, odměníš mne, cítíš-li pro mne dík. Spěchám, neboť u onoho obrazu v lesní pustině čeká Amil s rozechvěným srdcem. S Bohem!“

Nemohla promluviti, ale četl odpověď v jejím oku, a než tomu zabrániti mohl, přitiskla jeho ruku ke rtům. Zmaten odtrhl se od ní a spěchal na náhradí. Požehnání všech přítomných znělo za ním, když mlčky z hradu uháněl.

Na dvoře ležel posud neblahý Florestán; manové jeho a pážata stáli kolem, a mnohý z nich plakal hlasitě. Zbrojnoši jeho potahovaly máry na rychlo purpurem a zapřáhali černé koně do vozu, ověšeného smutečnými fábory a zdobeného černými péry. Bledá tvář Florestánova hleděla vyčítavě k usměvavému nebi, a zsinalé jeho rty, zdálo se, že volají o pomstu.

Amis byl pohledem tím znovu zdrcen; zrak jeho se kalil a v uších jeho znělo ono němé „pomsta“ na věky umlklých rtů silněji, než bouř potopy a rachot říticího se světa, a hromové zvuky trub posledního soudu nebyly by ten tichý, hrozný hlas zbledlé mrtvoly přehlušily. I jeho tvář kryla se zsinalostí smrti, a studený pot stál mu na čele.

Kůň jeho vzpínal se a plašil, jako by tušil, že nese břímě, nad kterým hněv boží se stahuje jako černý mrak.

Zděšení stíhalo jezdce i jeho oře; prchali do hvozdu jako v útočiště, ale stíny lesů nepřikryly vinu Amisovu temnem svým a šumění jejich opakovalo pošmurně ten výkřik pomsty, znějící stále v jeho srdci. —

Když se Amis po dlouhé jízdě konečně opět u svatého obrazu pod bukem octnul, kde smutný Amil na něj čekal, nevěděl sám, jak se to bylo dělo.

„Ach, konečně!“ zvolal Amil. „Můj Amisi, ty moje spáso! Ty žiješ, ty’s zvítězil! Ale jsi bled jako sama smrt!“

„Toť pouze dlouhá jízda způsobila,“ odvětil Amis, jako by se probouzel z těžkého sna.

„A Jolanta?“ vypravil Amil pracně ze sebe, těžce oddychuje.

„Dokonáno, vše dokonáno!“ odvětil Amis se sladkým úsměvem a objal svého přítele. „Florestán leží mrtev na marách, a král, blažen, že čest Jolanty zachráněna, strojí její svatbu, a ty jsi vyvoleným ženichem!“

„Amisi! probůh, ty nemůžeš žertovat v tuto chvíli!“ vzkřikl Amil, chytaje se stromu, neb třásly se mu nohy.

„Mluvím pravdu, přísahám!“ odvětil Amis a pozvedl ruku k nebi, uleknut ale pustil ji rychle zpět. „Což mohu ještě Boha volat za svědka?“ vyčítal si sám a klesl přemožen jako těžkou ranou k zemi.

Amil v radostném vytržení nepozoroval ničeho.

„Jdi, spěchej, sedni na svého koně!“ zvolal Amis přemáhaje se. „Rychle se převlekni do těchto šatů!“ a shodil bílé krzno, na kterém byly skvrny krve Florestánovy. Bylo mu lehčeji.

„Jak splatím ti svůj dluh?“ tázal se Amil mezi tím, co se převlékal a koně svého od stromu odvazoval.

„Nemluv o tom a spěchej!“ odvětil Amis.

„Ó ano, nemluvím dále o tom,“ zvolal Amil; přijde ale doba, kdy ti splatím vše!“ Kývnul rukou a uháněl, pak vrátil se ještě jednou, zlíbal tvář Amisovu, přísahal se slzami, že se mu odmění, a konečně odjel nadobro a zmizel v lese.

Dlouho hleděl Amis za ním, pak poklekl před obrazem svatého Klimenta; ale modlitba nelinula se jako jindy z jeho nitra, bylať v ňadrech jeho vyschla, jako za parna zdroj vysýchá. Marně se o ni pokoušel. Vstav smutně vzal uzdu znaveného svého koně a hodiv ji přes ruku stoupal pomalu ve společnosti věrného zvířete dolů s pahorku.

Zvolna bral se nivou a zastavil se zamyšlen na místě, kde se mu v malé vzdálenosti jeho hrad zjevil. Klidně vznášely se věže do modré výše, slunce hrálo v jeho oknech, smějíc se z vody hradního příkopu, a vlaštovky oblétaly sladce štěbetajíce, hnízda, která si byly vystavěly pod římsami; mírný ten obraz nekonejšil truchlé a rozechvěné srdce Amisovo.

„Tam čeká trest tvůj!“ zaznělo to v jeho uchu, a Amis lekl se těch mimovolných slov. Kdo byl je pronesl? On sám neb někdo jiný? Pak ale, Bože, kdo? Amis se zachvěl, sklonil hlavu jako pod tíží, kterou neviditelná ruka na něj skládala, a pravil: „Jak se ti zlíbí, Bože můj…“

Tu zdálo se mu, že cítí jakés ulehčení; kráčel dále po své cestě a za chvilku byl na spuštěném mostě. Lidé jeho sbíhali se na dvoře, kde se neočekávaně zjevil, a vítali jej; odevzdal jim koně a bral se po schodech vzhůru do síně.

Sotva že tam vešel, otevřely se dvéře, a páže Thorgerdino zjevilo se na prahu.

„Paní moje churaví,“ pravilo; „spala, a zvuk rohu, vítající vás do hradu, probudil ji. Táže se, proč jste se, pane můj, dnes tak záhy z lovu vrátil.“

„Churavím též,“ odpověděl Amis a klesl do křesla. Chvějící se jeho hlas a bledá tvář nasvědčovaly úplně jeho slovům.

„Spěchám, bych paní svou o tom zpravil,“ pravilo páže a zmizelo. Amis hově si zůstal v křesle sedět, a brzy zjevilo se páže znova. Mělo křišťálovou číš v ruce.

„Paní moje posílá vám posilnění,“ pravilo, přistupujíc k Amisovi; „radí vám lázeň, kterou vám sama připravuje.“

Amis byl mile překvapen starostlivostí jindy tak chladné a lhostejné Thorgerdy. Přijal číš a pravil:

„Děkuji tvé paní a poslechnu její rady.“

Vypil několik kapek chlazeného, aromatickými bylinami připraveného vína a zvedl se s křesla. Páže vedlo jej cestou, otvírajíc a zavírajíc dvéře. Amis vešel do lázně, v níž bylo šero; voda v basaltovém vodojemu třpytila se jako stříbro, a lehká, vonná pára vystupovala z ní.

Vedle koupadla stála Thorgerda; vlasy její visely přes černý plášť, který celou její postavu zahaloval, a bílá nahá její ramena, vynořující se z černých řas a oslňující mramorovým svitem, visela jí po boku. V jedné ruce držela malou zlatou nádobu. Byla bledá, oči její svítily příšerně a ústa její lhala úsměv.

Amis se jí lekl. „Churavíš, Thorgerdo?“ tázal se.

Zavrtěla hlavou. „Jsem již úplně zdráva,“ odpověděla, „jen o tebe mám starost. Neviděla jsem tě tak dlouho, jsouc uzavřena ve své věži. Jsi bled a zdá se, že trpíš. Mám zde drahocenný, zázračný téměř olej; dej mi jím svá prsa blízko srdce potříti a uzdravíš se ihned.“ Přistoupila těsně k muži a upřela naň oči, jako by do hloubi duše jeho vniknouti chtěla.

Amis cítil jakousi čaromoc, sálající z jejího zraku, cosi lákalo ho k ní, jako ptáka do jícnu zmije. Bylo mu též, jako by pára jakási mu vstupovala do mozku a vůli jeho oslabovala; mimoděk vzpomněl si na křišťálovou číš, kterou mu Thorgerda po pážeti byla poslala. Mlčky a téměř nevědomky rozhalil svůj šat, a prsa jeho, pokrytá jizvami oněch ran, které mu byli na Islandě bojujícímu o Thorgerdu zasadili, objevila se.

„Tenkráte jest to Amis sám!“ pravila Thorgerda, odhodila zlatou nádobu daleko od sebe, couvla o dva kroky a vzpřímila se. Bledý její obličej se okamžitě změnil, krev vstoupila náhle do zbledlých tváří, ďábelská nenávist zaplála modrým, velkým okem, a vlasy její se vlnily jako vysoké trávy lučin, náhle větrem vzrušené. Pozvedla ruce nad hlavu, temný plášť spadl s ní, a stála před Amisem krásná a hrozná jako bohyně pomsty.

Šarlatový šat proudil široce a volně kol bílého jejího těla, a zlatý čarovný pás, zářící ohnivě trojí barvou jako duha, vinul se hadovitě kolem boku. Při pohledu na ten pás cítil Amis celou tíhu svého neštěstí; ruce jeho sklesly, nepohnut jako sloup stál před ní, a oči jeho upíraly se shasínajíce na vášnivou, cukající se její tvář.

Cítil, že již nemožno zápasiti s ní, jako někdy na Islandě u jícnu sopky, kde dle vlastního vyznání se dobrovolně dala přemoci.

„Konečně jsi vydán v ruce mé!“ zvolala Thorgerda velikým hlasem, burácejícím jako vichřice. „Nuž, bídníku, skloň hlavu svou před osudem, jenž skruší tě a zničí! Otevř přec náruč svou, bys objal bledou bídu, ku které tě přikovám, jako k tajně jedy dýchající otrokyni, kterou bych ti dala zrádně k rozkoši! Proto tedy strhl jsi mne s hrdé výše, ku které se duch můj vznášel, proto měla jsem se odříci svého dědictví, proto odvrátit se na vždy od cest, vedoucích do říše démonů, abys mne potupil, abys mne zneuctil, abys mne odkopl, když vášeň tvoje vzdory mými vzplanulá shasla, jako chatrný svit bludičky! Proto učinil’s mne ženou svou, abys mne pokryl hanbou, které smýti nikdy nelze víc! Muž cizí ležel po mém boku na tvém lůžku, oko jeho vidělo jen poloskrytou nahotu mého těla — a ty, můj manžel, strážce mé cti, ty sám vedl jsi jej do mé komnaty! A já nezardousila ho, toho muže, toho vzácného přítele, kterémuž jsi dal v oběť neposkvrněnou mou ženskost! Já neproklála srdce jeho ocelí! Však nediv se a neděkuj mi za mou velkomyslnost! Děsíš se mého klidu, mého smíchu? Činíš tak právem! Ty’s uhodl, že podobný trest se mi zdál býti příliš lehký, taková pomsta příliš všední, příliš krotká. Seděla jsem v popelu a prachu, bez potravy, bez nápoje, a předla jsem, pohroužena v smutek nad urážkou a pomstou zpita, onu síť, v kterou vás lapím oba, tebe i tvého Amila! Vy nezapomenete nikdy na Thorgerdu, nikdy, ni zde, ni v žití budoucím! Já seděla a předla přízi krvavé své pomsty, pravím ti; věz, že rozluštila jsem čarotajné runy Bifrostu… Ó díky tobě, drahý Amisi, že’s poslal mi ten dar po milém příteli, zde vezmi je, ty moje díky!“

Strhla při těchto slovech zlatý svůj pás se sebe, šarlatové roucho rozproudilo se v uvolněných řasách, takže se zdálo, jako by Thorgerda ve vlnách krve plovala. Zamávala třikráte Bifrostem nad hlavou, zpívajíc při tom temná, nesrozumitelná slova, znějící jako krákorání vran, pak šlehla svého manžela čarotajnou svojí zbraní. Jako zmije zasyčel zářící pás a ovinul se těsně kolem těla Amilova.

Bifrost končil zlatou dračí hlavou, a ta udeřila Amise právě pod srdce a zaryla svůj ostrý zub v nahá jeho prsa. Thorgerda uskočila stranou, trhla pásem a svinula jej pomalu, hledíc s napjatostí na svého manžela. Temný výkřik vyrval se mu ze rtů, a proud krve vystřikl mu z úst. Zachvěl se po celém těle a klesl na zem, kde se křečovitě svíjel.

Strašlivá bolest pronikala jeho údy, zrak jeho se zatemnil a šílenost se mu drala ostrými spáry do mozku. Síla jeho byla rázem zlomena, cítil se sláb jako kmet a malomyslný jako dítě. Vstal se země a držel se oběma rukama sloupu, aby opět nepadl. Plavé, krásné jeho vlasy počaly mu s hlavy pršeti, vous jeho zbělel, celé tělo pokrylo se černými ranami a hnusnou hnilobou, nesnesitelné výpary vystupovaly z celého jeho těla a plnily jej zděšením. Zaskřípal zuby, jež lámaly se jako sklo, a zčernalý jeho jazyk otékal a hrozil mu udušením. „Thorgerdo!“ zajektal nešťastník a přiblížil se hrdé ženě na krok.

„Pryč, hnusný tvore!“ vzkřikla a odvrátila se; „odnesiž malomoc svou a mor k svému příteli a druhu!“

Amis zavrávoral; chytal se sloupu, a hnijící jeho maso padalo mu od kostí; shlédl svůj strašný obraz v jasné vodě basaltové koupele a volal k Bohu, by jej porazil raději úplnou slepotou.

Zničen ležel dlouho na podlaze, tiskna tváře na chladnou dlažbu. Když opět hlavu svoji pozvedl, stala Thorgerda posud nad ním s úsměvem na rtech a vítězoslávou na líci. „Ty netážeš se ani, Amisi,“ počala, „není-li někde léku, uzdravení?“

„Ach, ty’s milosrdná!“ zvolal, „a jiskra ženskosti neshasla v ňadrech tvých. Mluv, co činit mám?“

Mlčela chvíli, a oči její se zaleskly ďábelským úsměvem. „Hned pomoci ti není,“ pravila klidně, „ale časem pomůže ti Amil, přítel tvůj. Ó zajisté, on ti pomůže.“

„A jak?“ šeptal Amis slabým kmetským hlasem.

Přemohla svůj odpor k hnusné jeho hnilobě, a přistoupivši těsně k němu zašeptala mu cosi do ucha. Zbylé vlasy na jeho hlavě se zježily, sebral poslední své síly a vyskočiv mrštil slabé svoje ruce do výše.

„Ďáble! ďáble!“ zařval, „kletba tobě a věčné zatracení!“

Thorgerda zasmála se, až se stěny lázně otřásly a krev jeho v žilách stydla, pak zmizela.

„Ďáble! ďáble!“ volal za ní, a hlas jeho slábl a slábl. Potácel se z lázně na chodbu. Povstal křik a nářek, když se objevil, utíkali před ním jako před ranou morovou; marně dovolával se nešťastný Amis jejich slitování.

Na dvoře stál posud jeho kůň; doplížil se k němu, sedl na něj, kůň ale plašil se a lítal šíleně po dvoře, až pána svého shodil. Amis ležel beze smyslů v prachu, opodál stáli jeho lidé a litovali ho a naříkali, ale nikdo nepodal mu ruky, by mu vstáti pomohl. Starý jeden muž, který před branou hradu žebrával, hodil mu hůl, by se o ni opřel.

Náhle ale ucítil Amis jemné dotknutí; byl to posud tvor, který se ho neštítil; zachvěl se radostí a pozvedl hlavu z prachu — byl to jeho chrt. Objal věrné zvíře, které kňučelo a se k němu tlačilo a tulilo, zlíbal je, a oslepen horkými vděčnými slzami, které se mu z očí lily jako potoky, tápal holí cestu svou a vyšel jako žebrák z hradu otců svých v široký kraj.

Zastavil se před branou a ohlížel se na dům, kolem kterého klidně vlaštovice poletovaly, volajíce sladce na svá mláďata, a slzy polily jej znovu. Náhle ale otevřely se dvéře, vedoucí na kamenný pavlán, a Thorgerda zjevila se tam v plné záři královské své krásy. Kroužila Bifrostem nad hlavou a druhou rukou ukazovala na východ směrem, kde hrad Amilův ležel.

„Tvůj přítel zhojí tě!“ volala posměšně.

„Kletba tobě!“ odpověděl a zachvěl se při vzpomínce na to, co mu byla šeptala. Pak obrátil své kroky k západu a doprovázen věrným chrtem zmizel v blízkém lese. Dlouho ještě zněla v jeho uších krkavčí píseň hrdé Thorgerdy, stojící na pavlanu.