Rok na vsi/Září/Po několika letech

Rok na vsi – Září Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Lesní mše	Po několika letech

Údaje o textu
Titulek:	Po několika letech
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 439–445. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Loučení

Na mapě jaksi šourem vržené Moravy najdete Habrůvku najisto, ať ji hledáte na východě nebo na západě, na půlnoc nebo na stranu polední. Není na Moravě jedna a každá z nich podobá se Habrůvce naší, jako vejce se podobá vejci, kuře kuřeti, že nevíš ani, z kterého je hnízda. Jen vidíš, že takových se rodí víc a ode všech s určitostí čekati můžeš osudy bezmála tytéž.

Habrůvka přežila celý rok.

Mnoho, mnoho vody uplynulo rozlehlými břehy Moravy a nedá se říci, že by za celou dobu v Dunaj s vodou steklo něco jiného, než o čem vypravováno zde bylo po celý rok.

Pravda, mnohý z těch známých odstěhoval se na svaté pole dřív, než napsáno měl ve tváři ztvrdlé a sluncem okoralé na mnoho a mnoho ještě let. Ale sotva odešli, a dříve ještě než odešli, leckde právě když odcházeli, nové símě zavrnělo v kolébkách chalup a často několik pláňat v rodu jednom mnohonásobně hradilo ztrátu štěpu starého. — Pomřeli stařečci, v nové starce zběleli muži, v babky se cvrkly silné, jak Morava bohatě nakynuté ženky, povdala se děvčata, pochlapili se synci, v krásné a čisté šuhaje dorostli Francek, Honza, Tomáš, Martin, Bartoš. I ta děvčátka drobná, včera ještě svatá a batolící se ráno do školy — z nepohledné, včera ještě nikým nevšímané kukličky — přes noc skoro vylétla „babočka“, ale taková roztomilá a mnohoslibná barvami i vzletem nějak jinak už se nesoucího kroku, že rázem k sobě upoutala oči všech, kdo se ještě zabývali touto odrůdou přírodopisu a nevěděli dosud, kam zařadit nový tento zjev. Ale snad jen týden, čtrnáct dní potrvaly rozpaky: do tří neděl bylo už jisto zas, že se ty nožky kladou zrovna tam, kde před nimi vytlačeny byly mrštné podpatky jejich předchůdkyň; a když brzo nato došlo k muzice, nebylo jedné ze všech těch dorůstajících, která by jinam v kruhu mířila, než kudy se motaly a od nepaměti až na věky motat se budou všecky dcerky Moravy.

Tak život v Habrůvce věčně se vlní, věčně se kolíbá.

Hudba občas zahraje, výskne hrdlo, zapláče půl dědiny — a už zas sluníčko se směje, už zas ji hřeje, tu Habrůvku drobnou, na kterou už po tolik století svítilo a bůhví kolik století svítit ještě bude.

Filipek už dostarostoval. Nerad se loučil s první hodností v osadě a do smrti on sám a s ním celá jeho „rodina“ nezapomene toho těm, kdož podvrátili pod ním trůn.

Dál s perlíkem v kovárně a se samečkem v hospodě bouří majstr pštros. Šediny nezkrotily hrdinský jeho hlas, a třeba mu zbylo už jen několik zubů po každé straně, skřípá jimi zrovna tak strašlivě, jako když sanice mu svítily dvojí řadou překrásných, jako z cukru vyseknutých ne zubů, ale tesáků.

Nezkrotla ani Vrbčena a dosud světu pyšně opírá plná, silná a zdravím silně nalitá prsa. Na Rybáře — snad už ani nemyslí. S jeho očima zavřela se i jeho kapsa a v poslední době už i svědomí její má pokoj. Dlouho ji chodil Rybář strašit. Za černých, strašlivých nocí, kdy hvízdal vítr a praštěly stromy v zahradách, doma, kdy se toho v dřímotách nejméně nadála, náhle strašně to zabušilo v okno a ozval se drsně znějící, nějak huhňatě zakuklený hlas: „Mařko, poď mě huříznót!“ — — Strachy proudem s ní tékával pot a bezesné noci přiváděly ji v zoufalství. — Ze všeho se vykřesala a teprve po letech vyšlo najevo, kdo si to na Rybáře v noci hrál. — — —

Smrt do země položila už i velebníčka starého se srdcem tak velkým a tak dokořán otevřeným, že se do něho nejen mohl vejít, ale také opravdu vešel celý svět. Miloval stařeček mistrovské to dílo Hospodinovo a srdečně plakala Habrůvka, když pochovávala svého tatíčka, nad kterého nebylo, ale kterého brzy zas oželela pod dojmem mistrovství kazatele nového.

Do světa rozprchla se rodina Rybářova. Poprodal Kryštof, co mu ještě zbývalo, a s nepatrným zbytkem sirotčího podílu zapadl kdesi ke dráze, kde jej přijali za brzdaře. — Se ženou rozloučil se v nemocnici u svaté Anny na smrtelné posteli. — Dožila i stařenka, do služeb odešla a do Němec provdala se děvčata, s malými dětmi v Habrůvce zůstala jen bídně se životem rvoucí se máť.

Ničeho se nezměnilo v bílém domě Frau Josefine Ebr, Direktorswitwe. Na jaře přitáhnou, na podzim odtáhnou, s růžencem léhají, s modlitbou vstávají; konají dobrodiní, kdy se jim zlíbí, a do nebe trpělivě a oddaně po kuse kus zlatem sobě vykupují cestičku trnitou. Pět jich bylo, pět jich zůstalo a s lidem společného měly pouze to, že i jim bělel, až docela zbělel pečlivě ukrývaný vlas.

Také Studýnka dosud žije v zamračené, ale nezapomenutelné svojí jizbičce. V černých hodinkách hrává na svou rozplakanou citeru, a přebíraje prsty po drátech, osnuje koňské bankety, krotí zákazníky, pak šlechtí stromky a cvičí kosa i psa.

A „jak povídám“ — i šedivý zahradník o nic nezmládnul, o nic nezestárnul a krásný jako „Bůh otec“, odchovávaje poslední výhony své desítičlenné rodiny, sestávající z pěti dcer a pěti synů, dosud tak náruživě čte noviny, hoří politickým ohněm a neděli jak neděli širokým svým palcem k ruce mačká pakátla — — —

Těžko se obírat všemi.

Tak mnohý dopil už osudem mu určené množství kořalky a po provazech svezl se v hrob. A kdo ještě nedopil — jistě dopije, aby se naplnila slova Písma: „Ze světa sejde, jak na něj vejde.“

A pijí — pijí, Bože, jak všichni pijí, Na konci horním, na konci dolním, v Rasovisku i za humny, ve statcích i chaloupkách. Je to pláč či potřeba radosti? Žalost nebo nadbytek sil? Kdož se probůh vyzná ve všech těch důvodech, pro které se tak často a tak hrozně zpíjí Habrůvka, ve zlu hledajíc záminku zla?! Ale jeden rys všem je společný — a ten je podivuhodný. Nikdo nelituje, nikdo nenaříká; — s krásnou statečností a neochvějnou důvěrou v život každý nese kříž, který na ramena sobě složil sám. Nezeli, kdo pozbyl, pracně, bez zoufání, spokojeně skoro a často vesele živí se tím, co pohladil mozol a zrosil pot.

Padl ten, zvedl se onen; ze statku do chaloupky, z chaloupky do statku i v podruží — tak se to míchá a mele v Habrůvce malé jako v celém světě širém a těžko neznamenat jakýsi systém života, řídící všecky ty nitky vzájemně se protínajících osudů, jistý, pevný, ustálený jakýsi mechanismus prostému zraku nepostižných sil, které pro nesmírné svoje cíle nejen oběť sobě vyžadují, ale zároveň i tolik statečnosti do každého vkládají, aby žil, zhřešil, trpěl a padl jako rek. A snad ani ta sebevražda není tak bezúčelná, jak prostému oku se zdá. — Kdo to posoudí z nás, k jakým obratům v životě jiných potřebovala náhle té smrti nevyzpytatelná, věčně záhadná, věčně se usmívající i mračící, ale stále božsky klidná, svatě čistá, krutá i milující, ale ve všem pevná příroda!

Tak se upili Kocmánci, zemřel „praotec“ Mareček Josef, dohospodařil Mareček Josef, syn; na židovských polích jak dobytče s ženou o kus chleba zápolí Dlapka, bývalý kostelník.

Na lepší místo, kde je příjmů víc a práce míň, odstěhoval se rechtor a hned po jeho odchodu zemřel stařeček Chalupa.

Nezlobí se již Cihlářka s bradavicí v tváři na žebráka Petráše, ale také Petráš nezlobí se už na nebohou Cihlářku. V Charon odstěhoval se i Weiner žid.

Jen Ahasver posud putuje plazivým svým krokem od dědiny k dědině, a stane-li se jednou, že přísný Jehova k sobě povolá i jeho, bude to jistě neklamné znamení, že ve světě — není všecko v pořádku.

Ani příroda se nezměnila.

Nezevšedněla. Stále milující a krásnější zdá se duši ještě vzácnější; jak malý obrázek, na který po celý život rádo oko pohlíží den jako den — kniha krásná, jejíž listy baví a těší rok co rok.

Zima, někdy bílá, někdy černá, s dlouhou nocí a krátkým dnem, Mikuláš s čertem, bláznivý masopust, dračky, děvčata, zabíjačky, děti na ledě, mráz a jiskřivá nádhera poetického adventu, kostel i chaloupky zavinuté do sněhu, veselé, bouřně hlaholící zpěvy vánoční, „divadlo“ v klášteře a dlouhé, dlouhé hovory lenivé zimy až po tu chvíli, kdy kalendáře stěhují se pod zčernalé krovy chat a hospodář s dětmi počítají, kdy že už přece o slepičí krok a o hodinu více prodlouží se den. — Bože, jaký to život, jaké bohatství v málu! — — Ledový měsíc dosud svírá vody, sníh křupe pod nohou — s usilovnou činností a hlav lámáním nekonečným látá představ obecní své účty a výkazy, znamenané nesmazatelnou stopou vepřového guláše. — — —

A zas hromnice, haldamáše; svůj bál si odtancuje ženka s mužem, a je po zimě. — — — Bortí se ledy, se střech valem řítí se sněhy, zapláče zima a na pokraji lesa už ze země se tlačí sněženky. Pryč stěhují se havrani, bouří větry, hučí les a za sladkých skřivánčích zpěvů oráč do vonné země poprvé zas zarývá těžký pluh. V kraj dalekými zvuky duní velikonoční zvon. Čápi v řadách táhnou nad údolím, sluka hvízdne, čejka zapláče, s čermáčkem v rodné lesy zatáhnul drozd. A Habrůvkou letí rekrutské písně, na výsluní se hadí a v tlumu žluťoučkých housátek se válí děťátka. Se svatým Markem bránu jarnímu teplu dokořán odmyká hrdinský Jiří; poslední símě zapadá v zteplenou zem. Houstne les, květem vyráží každá hůl. I voda kvete a v barvy se halí i mrtvý plot. Už i slavík rozlívá se hvězdnou nocí a v úkrytu listí jak ze sna švíří pěnice. V modlitby křížových dnů volá kukačka. To vládne už měsíc v roce nejkrásnější, měsíc, nad který v světě není, protože plný je zeleně polí a lesů, a vůní tolik se rozlívá prostorem, že až hlava stůně z její síly a duše jak znavená ukládá se v neklidný, a přece sladký, teplý sen.

A sluníčko sílí, roste, sálá, pálí — bují příroda, plní se meze — ve vzduchu myriády hmyzu, nebe přeplněno strašným množstvím hvězd. Bouře někdy hněvivě zabrble, hrkne hrom a duše trne před blížící se pohromou. — — Buď Bohu chvála, šťastně se mraky přehnaly, země se směje zas nasycená a zmládlá — přes noc, zdá se, teprv rozkvetla v očekávaný ráj. Ale tu už první kosa blýskne na slunci, a když ta se v poli objeví — stěhuje se jaro z polí a pod úpalem nebe rychle k zrání spěje klas. A než se kdo naděje, už zráním praská pole a k zemi léhá zlato niv. Ani času už není k obdivu přírody. K práci, sběru, sklizni spěchá dědina.

A hle, už hasne ponenáhlu den, pustnou sklizené kopce, s posledními mandeli domů vezou se ženci a žnečky a hrnec s bujným říhotem a dožínkovou písní v kousky třepí se o zavřená vrata. A za vraty už cítit je buchty, jak voní, a pod hruškou povrzává harmonika. A byl už věru čas: k velkým trhům s kapsou hladovou chystá se hospodář.

Zbělená housata jak roznešené ostrůvky potulují se teď nahatými strnisky. Chladné větříky zavívají v mlživá rána a růžové západy. Už i kouř táhne se z brambořišť, v stmívání teskně rudými zraky do daleka svítí oheň natí a trav. A je jeseň. Ta krásná, ale smutná — smutná, ale kupodivu jasná jeseň s nebem zářivým, vzduchem průhledným, s dálkami svítivými a obzorem jako korunovaným bílými mlhami ráno a krvavými západy navečer! Vybledlý naháček vyzdobuje zkosený luh. Jen ještě slunečnice nadnáší se ohromnými svými koláči. Celými požáry barev svítí lesy. — V daleké končiny na cestu vydávají se vlaštovky.

A je po hodech.

Na dědinku jako by těžký převalil se mrak.

Na Dušičky Habrůvka naposled společně vychází pod nebe a na hřbitově vzpomíná všech, kdož pod drnem dlí, a vroucně se modlí i za ty, na které nikdo nepamatuje.

A už listopad dýchá morovým dechem — po střechách přes noc položil se první mráz.

Tak Habrůvka s přírodou a příroda s Habrůvkou překonává rok co rok a za cenu dočasného pobytu zde v rodném údolí snáší i nejkrušnější světa úhony. Jedny láska pohladí, jiné pohněvá zloba — v kalíšek vína nejedna už skrápla slzička.

Na vše Habrůvka hledí klidným zrakem stoika.

Tak přirozeným, lidským připadá jí každý i nejstrašnější světa běh. Neklne, nelomozí, nenaříká bezmocně, ale když trpí, trpí jak zvěř — tiše a oddaně, jako by věděla a jasně vždycky si připomněla, že z hříchu teprv kvete ctnost a bez hříchu nebylo by ani světla; aby světlo bylo, musí být i tma.

Habrůvka klade se v sen.

Nuž, odpočiň si, dědinko milá! Dlouho, dlouho zachovejž tě Bůh a živ tvou růžolící, často hladovou, ale vždycky zdravou a silou kypící mláď. Ochraňuj tě před hladem a osudy zlými, ušetř tě bouří a hněvů, mírni tvou zlobu, dopřej útěchy v lásce, hříchy ti odpouštěj, ve všem ti požehnej a za tebe oroduj Panna Maria.

A už sbohem buď — a na mne pamatuj!