Rok na vsi/Prosinec/Křtiny

Rok na vsi – Prosinec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Exekuce	Křtiny	Po stopách bídy

Údaje o textu
Titulek:	Křtiny
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 274–283. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Barbory.

Zimní nedělní odpůldne. Svatá Barborka vyhání dřevo ze dvorka — platí o této světici kalendářních pranostik, ale tentokrát nedotkla se ani polínka. Smírné ticho, měkký klid a vláha přítmím zadušeného dne vládla prostorem. Nebylo slyšet sebemenšího hlásku. Habrůvka jako by byla zahluchla — nad krajem tichounce ševelila peruť posmrtného stmívání. Vysoko pod zšedlými nebesy jako černá dekorace povšechného smutku na zemi i v oblacích tichounce přetáhl havran a zas tak tiše, jak přeletěl — zmizel. Teprv z dálky bylo slyšet smutné jeho krákání, když už zapadal do lesů. — Vzduchem řiďounce poletovaly lehounké vločky nebeského peří, od kostela zpívala zdmi i vzduchem přitlumená píseň varhan. Jako z dálky se to zdálo, že se nese zalehlá ta hudba chrámu, snad až ze samého nebe padala sem na zem překrásnými svými chorály.

Prázdné je návsí, jen slabě zaprášené troškou bíle se čeřícího, neslyšně vzduchem se snášejícího sněhu— — Od kostela ještě naposled zahlaholil jakoby ještě z větší dálky se nesoucí chór božího domu, a zakrátko návsí už nabylo jiného vzhledu. Vyrojily se děti a za nimi všechny ostatní spousty lidu, plnícího týden jak týden posvátné zdi příbytku Jeho — — — Dědinka zburcovala se ze sna. Pletou se postavy drobné i vysoké, vlekou se barvy kožichů světlých i tmavých, sukní modrých i červených, a tichým prostranstvím habrůvského návsí na všechny strany pojednou zahlaholil rozbíhající se hovor a šupot, cvakot podkůvek a smích. Hvězdovitě — rychlým i pomalým krokem rozcházejí se po dědině skupiny, vrzají vrátka, tratí se hlavy, protahují vlňáky a sukně pootevřenými dveřmi síně, až zmizí i poslední. — —

Brzy po požehnání šerem plují od kostela opozdilé ještě postavy pěti lidí: jedna z žen nese v náručí teple zavinuté robátko.

Zdrželi se na faře.

Pan farář svědomitě zapsal nejen do farní matriky, ale i do seznamů vojenských nově narozeného občana Martina, pokřtěného 4. prosince roku 189* — Otec: Martin Kryštof, řezník a obchodník — matka: Anežka Kryštofová, rozená Rybářová — kmotři: Plhal Mikuláš s ženou Petronilou — babka: Anna Kočárek číslo 17. Teprv pak pan farář s chutí si šňupnul a vlídně všecky propustil. Také babka si zapsala malého Martinka do svých zvláštních seznamů pro vojenské úřady, pro něž každého čtvrt roku podávala švabachem psané výkazy.

Kryštof i kmocháček jdou po silnici nějak zamlklí.

Jen babka s kmotřenkou potichu cosi rozkládá a hovoří.

V zlých se to octnul koncích Martin Kryštof: — hoch se narodil už v osmém měsíci po svatbě, a ta záhada jak poděšená moucha mu projíždí hlavou z místa na místo. Zahání ji, zahání, ba jednu chvíli dokonce ji zahnal — — — ale za chvíli cítil, jak na jiném místě mozkem se mu škrabe zas.

„Cože to povídal tatínek? Bylo by to tak? — Martine — povídal — dé si pozor a počíté měsíce!“

A v mžiku pustne návsí zas — — Sukně protáhly se dveřmi statků, kožichy zhltly chalupy, dědina oněměla nanovo. A zas je tak všude pusto a ticho jako po moru.

A už se chýlí kratičký den adventní ke svému konci, šero soumraku hebce se klade na teplé došky habrůvských chat — — —

„Tak doslova to řekl.“

„A baby! — Šandáři, financi — učitel ze zámku — Vídeň — — ah!“ hodil Kryštof zas rukou, zaháněje dotěrnou mouchu, bůhví už po kolikáté.

Tím vším měl hlavu jak podebranou až do té chvíle, ba i pak, kdy malý tvor poprvé pištěním ohlásil svou přítomnost na posteli ženině.

„Což já možu vědět!? — Tatík — otčím — dohodil nevěstu a — co já? Před svarbó ju chválil a včil — aji měsíce jí předhazuje! Proč mě k ní teda měl? Včil — dyž mu Anežka necpe, peníze nestrká — psí hlavu na ňu vystrkuje. — Špatné člověk! Majetek promárnil, půllán propil, v kriminálu seděl — — špatné člověk — — Debe mohl, aji mord be na ňu vymyslil! — — —“

A Kryštof znovu vztyčil hlavu, jasně hleděl do prázdna — než za chvíli zas hlavu nesl jaksi vlevo schýlenou.

I Rybář byl u křtu. Také se nemůže čehosi střást, promluví sem tam nějaké slovo, aby se neřeklo, a zas mlčí a zas krčí hlavou, jako by jej v týle něco tlačilo. — — Na daně sehnal, prodej zabaveného hřebce odvrátil — ale už zas na pozemky jej svírá advokát, — novou exekucí hrozí pivovar.

„Co si na mně vezmó? Hlavu mně nehutrhnó — vo to néni —“ rozhodil onehdy Rybář rukama po odbavené exekuci — — — „Dluhů je víc než majetku — pozbedó víc, než co dostanó; a dostanó všecko, jen debe čekali. To sem jakživ neviděl tak hlópé lid! — — Jen hudržet se! Zachytnót! Jen tisíc rénskéch mét a všecky je se sebe setřepu jak žížale —; nebo haspoň půl roku času, huž bech si pomuhl — — — Čas, jen čas debe mně dali — hale mluv s tém, po čem nic! — Jen peníze, jen peníze každé, a na to se nekóká, že čas só taky peníze a že jich za půl roku nadělám víc, než ve šporkase dostaneš za pět let! — — Zpozdilé lid, zpozdilé lid — — mluv s tém, po čem nic! — — —“

Rybář starostmi umíral.

A ke všemu ty křtiny teď!

Už po kolikáté spočítal měsíce od svatby, a pokaždé napočítal jen sedm a půl.

Tu záhadu mohl a nemohl už rozebrat, dle toho, jak se stavěl k Anežce. Zatím se ocitli před Kryštofovým domem, jehož majitelem byl ještě před rokem Rybář sám.

V přitmělé světnici, na jedné ze dvou vedle sebe postavených postelí ležela Anežka.

Světnice byla čistá, hlazený nábytek bez prachu, stůl pokryt fialovým ubrusem, v klidu odpočíval u okna šicí stroj. Z oken až k zemi dolů visely dlouhé, bílé, řemeslně krajkované záclony, stažené po stranách modrými šňůrami se střapci a sepjaté žlutými, mosaznými sponami. Bídný odlesk v městě pochycených — — zrůdností. Velké zrcadlo v pozlaceném rámu, okrášlené nevkusnými kyticemi papírových růží v podobě sněhových koulí a kalin, odráželo bílou postel s černou hlavou Anežky. Na prádelníku, pokrytém bělostným ubrusem, stálo vyrovnané broušené sklo a za ním v pozadí zas, jakoby po selsku urobené, ale v klášteře zmrvené papírové kytice s modrými, červenými a bílými růžemi. Ještě za svobodna nadělala si jich Anežka do zásoby na celý život.

„Totok tu máte nóbl! Jako hu nejakéch pánů!“ zavděčila se pochvalně babka, když poprvé vkročila do domu Martina Kryštofa.

Anežka dřímala.

Když vešli, otevřela namáhavě zapadlé své oči, pod nimiž tměly se zamodralé kruhy. Usmála se zabledlými rty a odhrnula zející díru dvou ztracených předních zubů ve spodní čelisti. Dokud bývala svobodná, dosti ještě jí slušela malá ta mezera v úsměvu plné, červenolící mlaďuchy.

„Huž ste tu? Hani sem vás neslyšela,“ ozvala se slabým, nemocným hlasem, pohnula vyhublou paží a uhnula tělem, aby udělala místo po svém boku pokřtěnému robátku.

„No a — jak ti je?“ zeptal se měkce Rybář.

„Trošku líp — — Co říkali velebné pán?“

„Co be říkal?“ nějak divně usmál se Kryštof, hledaje očima dlouhou svou dýmku.

Zatím babka děcko už převinula a položila k matce.

Anežka zahleděla se do brunátné tváře malomocného nemluvněte.

Ze všech lidí habrůvských, pochybujících i nepochybujících, v jejichž hlavách právem i neprávem vrtalo stále jedno a totéž tajemství záhadného početí Anežčina života, jediná ona mohla vědět pravdu jistou. — —

Anežka dobře hádala smysl všech upřených na ni zraků.

„Čí be belo?! Martinovo je!“ — mluvily přesvědčivě s nadsazenou jakousi urputností zahalené její oči —: „Čí be belo?“ s tímtéž výrazem mluvily oči i k Martinovi.

„Lidka Borkova už tak podruhý ve vůsmým měsíců. To přeci néni nic vzácnýho!“ nadskočila babka Martinovým pochybnostem už včera. „A ve sklepě ešče k ternu haji hupadla. Je to co divnýho?“ Totéž opakovala i mezi lidem už několikrát. — — —

Věřili i nevěřili — hádali zas a dloubali znovu — těžko tu bylo rozhodnout — „Snáď je temu přeci tak.“

Ale zas — podoba děcka — ta i samu duši Anežčinu zmátla, a v smysly omámené horečkou, zblouděné nepokojnou dřímotou, vpletly se jí nejednou i dlouhé, navoskované kníry šandára Havrdy, a ráno dokonce se jí zdálo, že i tomu dítěti na stranu trčí černé tuhé kníry a ty že ji do krve píchají jak jehly, když dítě žíznivě pilo mléko z nalitých jejích prsou.

„Ne, neboj se!“ vyjely zrovna jako ze sna poděšené a jako uštvané její oči, když ji probudili náhle z dřímoty a Anežka zahlédla Martina, jak nad postelí stojí a zasmušilým, bezradostným pohledem pátravé hledá v ní matku svého dítěte — — —

Dlouho do noci hořelo světlo u mladého Kryštofa, dlouho do noci seděli kolem stolu „kmucháček“ Plhal s ženou, Rybář a Martin a babka. Hovořili, pili víno, pili čaj a zajídali bílými koblihy. Na chvíli z hospody odběhla sem i Rybářka s věčně červenýma, krhavýma očima a suchým kašlem v prsou — — Martin široce rozváděl své plány. Svými penězi udusí Rybářovy „névětší nesnáze“, převezme hospodu i pole, upraví jatku, na domě rozšíří a zvelebí kupecký krám a tu hned naproti zakoupí úrodnou zahradu ležící ladem, vystaví stodolu. Ba, vzpomněl i na čtvrtlán Matýsa Kocmánka a rozpočítal, že by dobře bylo čtvrtlán koupit, až mu ho prodávati bude žid. — —

Na posteli Anežka jen poslouchala a divila se, jakého dobrého dostala muže. Snad přece ji trochu bralo svědomí, že po všem tom, co bylo s ní, lepšího ani nezasloužila.

V teple rodinných snů rozprchly se všecky černé skvrny a myslí všech nesla se jen radost a naděj, důvěra v příští šťastných budoucích dnů. A Anežka jen poslouchala a poslouchala, ovládána sladkými pocity vlastního zadostučinění; chvílemi i unaveně podřimovala. — — —

V hospodě tou chvílí bezstarostně bouřila váda habrůvských dětí. Hustý tabákový dým ležel jako příkrov na hranatých postavách ve skupinách i o sobě stojících mužů, těžkými mraky přiléhaje i na schýlené, ke stolu nahnuté hlavy v karty hrajících chlapců. Okolo nálevny ani projít nebylo možno, jak hustě obsazena byla dřevěná její ohrada. Majstr „štros“ slavil tu své obvyklé a všem už známé „sólo“. Neklesala pozdvižená jeho pravice, neklesal jeho hlas, trůnil jak bůh nade vší tou vřavou a až do zadní světnice rozléhal se jako klehot orlí vysoký jeho hlas.

„Víš te, kdo to je muhamedán? Nemluv, dež nic nevíš! — V Habrůvce muhamedáni nésó — a tak nemůžeš hani vědět, co só. Muhamedáni só lidi jako me, majó Pána Boha jako me, jenže mu hjináč říkajó, a svatý majó jako me, a přeci só pohani! Muhamed — to je hu nich toli jako hu nás svaté Petr, a sultán, to je jejich císař pán a haji papež. A huž víš, co je muhamedán?“

„A majstře — ve néste muhamedán?“

„Copak já mám padesát žen? — Já mám jedné dost — a haji tu ti dám, chceš-li co vědět,“ zakončil majstr s poťouchlým úsměvem hovor s Borkem a odešel pobavit se zas se skupinou jinou. Tam rozváděl svou teorii o tom, jak zaléhají a kam svá koťata zanášejí kočky.

Špinavými, ohmatanými kartami pleskají v polotmě hráči, nahýbat se musí nad každou vyhozenou kartou až k samému stolu, aby rozeznali pomazanou její hodnotu a barvu.

„Tes nepoctil barvu!“ vylítl pojednou čísi hlas od prostředního stolu, a už chápaly se ruce protivníkových „štychů“.

„Těžko poctívat barvu, dež ju hani nevidím,“ hájil se napadený, a všichni dali se do smíchu — — Hráli dál.

Majstr štros „kukyryhal“ už zas v zadní světnici. Tam, nablízku teple sálajících kamen, bylo nejhlučněji. Ani místa tu všichni neměli. Ve třech skupinách u dlouhého stolu hráli sedláci v taroky a kolem nich tlačila se neproniknutelná zeď „na čumendě“ postávajících sousedů. — Světla tam bylo víc, ale také víc kouře. Zápachem piva ostře pronikaly výpary z ovčího kožichu, který malebně visel na ramenou štíhlého, nedávno teprve z vojny propuštěného Tomáše Marečka. I pan fořt tu hrál a jeho bas jako hrom přerušoval hvízdavé skučení o cosi strašně se hádajícího „majstra“. A v tom čoudu, smradu a výparech napěchovaných těl, promítaných skrovně žlutými paprsky petrolejových, v stráveném vzduchu matně pomrkávajících lamp, mezi hranatými hřbety, široce jako zeď rozloženými kožichy mrštně jak veverky probíhají po černé, pivem, blátem, slinami a popelem pomazané podlaze mladé, pružné postavičky Rybářových děvčat, utírajících láky rozlitého piva, sbírajících a zase dodávajících peníze, řinčících sklenicemi, posluhujících „hostům“, hádajících se s chasou a zas mizejících jak světlejší vidiny uprostřed začernalého toho množství za šprlením nálevny.

Čiperná a jak ostříž bdělá byla Julka. — Bledá, hubená, s kostmi v lících vysedlými měla v tváři cosi z mrtvolného obličeje Tomanova, který byl vlastním bratrem Rybářky. Zato hezká Petruša přecházela váhavě, jen jako z milosti, a často mizela v kuchyni, kde nikdo na ni nekřičel a kde ve tmě ji choval pokoj a klid. Mezi všemi pletla se nejmladší Sefka. Velké černé její oči obsahovaly jedním pohledem celou hospodu naráz. Nikdy jí neušlo, kdo co pije, navlas věděla, dal-li který hráč do skleničky krejcar karetného, a odcházel-li kdo, nikdy neodešel, aby neplatil. Sefka zavčas ho ještě vrátila.

„Je to jen děvčisko — žába, ešče do školy chodí — — ale „ščór“ — řekl o ní Horbišek, kterého už tak jednou vrátila.

Dnes oči všech děvčat letmo, nenápadně, jen jako bleskem, ale neustále pozorovaly u nálevny na prahu do zadní světnice stojícího starého Kryštofa.

Pil dnes nad obyčej, a to proto, že nebyl pozván na křtiny — Lítost a jakási urputná zavilost házela celým jeho nitrem. — On — přece jeho nevlastní táta! — — —

„Je přeci můj vlastní syn! A neví — neví vo mně, neví vo svým tátovi!“ žaloval už jednou Sékorovi, ale ten ho neposlouchal a odešel ke skupině hrajících mužáků.

Už stál tak u dveří od požehnání. Tu slovem štípnul některou z Rybářových děvčat, zas utichnul a pil, pak zase jako by se k něčemu chystal, zacloumal celým tělem, hroze vybuchnouti jak připravená puma. Nikdo ho neposlouchal, nikdo bolu jeho nesdílel, a přece každý o něm věděl, každý „obsah“ jeho cítil toho dne, v nezvyklém jakémsi očekávání něčeho, co snad nemusí přijít, ale může a přijde.

V očích Kryštofových se zablýsklo. Pohnul rukou a přiblble upjal se očima k prostřednímu stolu.

Tam nad hráči nachýlen stál Rybář. Jako by byl z toho stropu spadl — tak neočekávaně a pro Kryštofa opovážlivě objevil se tu mezi svými. Doběhl se podívat, jak a co je v hospodě a nebude-li třeba narazit nové pivo. Radil hráči, jak vyhodit, a na půl ucha poslouchal, co mu vypravuje vedle stojící Borek. — Druhou půlku ucha měl zas nastraženu směrem, kde stál Kryštof — — — Zdálo se, že nejen očima, ale že Kryštofa pozoruje celým tělem.

„Počkej!“ chápe se starý Kryštof samečka na kuráž a odstrkuje loktem kohosi od sebe, aby pohodlně převrhnouti mohl sklenku do rozevřeného chřtánu.

„Tak, tak, tak to huděléte! Prodéte co nédřív!“ radí Rybář Borkovi, těkaje očima po zádech hostů, a přitom dobře si všimnul Kryštofa a jeho posunku, kterým se očividně k něčemu chystal. „Julko, tam pan fořt chce pivo!“ volal zas na zpitomělé děvče, lítající jak bez dechu po nálevně sem a tam. I Julka — — jak lidé před bouří cítila hrozící výbuch.

„A kde je maminka?“ bočí se kňouravě Sefka. — — Už chvíli se po ní ohlížela, aby také odběhla na „křtiny“ něco smlsnout.

„Přinde hneď,“ chlácholil devče Rybář a šel k nálevně.

Teprve teď zhlédl Rybář Kryštofa zplna a zarazil se. — Kryštofovi v očích cosi hořelo, co nesmělo přijít v přímý styk s hořlavou látkou.

„Déte mně cigáru!“ — poroučivě obrátil se Kryštof k Rybářovi.

„Julka vám ju dá,“ vytočil se Rybář taťkovi, a jako by se zem pod ním slehla. Jako potápka vynořil se z dýmu až kdesi na konci druhé světnice.

„Haž dáte peníze! Na dluh nedám nic!“ okřikla se Julka, rudá odporem už k pouhé jeho přítomnosti, a odtáhla se od něho, nesouc prázdné sklenky do nálevny.

Tu se kdesi nablízku ocitnul zas Rybář, takže Kryštof na něho mohl zavolat.

„Te, Rebářu!“ — zvolal a ropot hlasů kolem něho rázem ztichnul — Hned poté ztichla celá hospoda.

„No, co chcete?“ uhýbal Rybář před nastupujícím Kryštofem.

„Ešlipak huž tá vaša dcera řekla, kdo přeci je temu děckovi tátó?“

Hospoda zahlučela smíchem.

„Tatínku, piva néni!“ vzkřikla Julka.

„Kryštofe, déte si pozor, hať vás nedám vehodit!“ — zachřestil Rybář klíči, a cítě tu pohanu i s hanbou svého vlastního svědomí v tvářích, rychle mizel za Petrušou v síni. — Hned za nimi vyšla Julka.

„Déte mu, co bode chcet! Hať se huchlastá,“ zašeptal Rybář cestou k Petruši i Julce a vrazil klíč do sklepního zámku. — — —

Do hospody už se Rybář nevrátil.

V hospodě týž obraz jako dřív. — Křik, pleskání karet, váda, hovor, čmoud.

Když k půlnoci odcházeli poslední, našli na silnici u příkopy převaleného starého Kryštofa — — Jen nohy mu srovnali stranou, aby jej snad někdo v noci nepřejel. — —

Konečně oněměl.