Otevřít hlavní menu

Rok na vsi/Prosinec/Bílý den

Údaje o textu
Titulek: Bílý den
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 288–294.
Licence: PD old 70

Na den sv. Mikuláše.

Byl to hotový soudný den.

Habrůvka už dávno nezažila nic podobného jako včera.

Pazderků Janek, přestrojený za čerta v obrácený velevelechlupatý kožich z černé ovčí vlny, s neuvěřitelnou maskou v obličeji a přivázanými kravskými rohy na hranaté hlavě poděsil s Plhalovým Mikšou celou Habrůvku. A nebylo také možno představili si důstojnějšího světce, než jakým se v podobě svatého Mikuláše Habrůvce zjevil Mikša. Vysoký, táhlý, počínal si tak velebně, andělsky vlídně,jako by byl rovnou cestou přišel ze zářících bran nebeských. — — Zahalen v dlouhou bílou plachtu, posetou zlatými a stříbrnými hvězdami, prodloužil už beztak dost vytáhlou svou postavu ještě o dobrý střevíc papírovou biskupskou mitrou s velkým zlatým křížem vpředu i vzadu a činil tak i na lidi starší dojem ohromující. Biskupská berla, obložená barevným papírem, v ruce dlouhá březová metla a pak ta dlouhá sivá brada z bůhví jakých chlupů a cucků, cele posypaná a zaprášená bělostnou moukou, ba i ta mile červená tvář bodrého kmeta s dobrým úsměvem v oku — učinily z něho Mikuláše — jakým Mikuláš všech národů a vlastí má být a jakým snad nebyl ani světec Mikuláš sám.

Před čertem nejvíc se bláznila velká děvčata. Prudkova Babuša obě putynky v síni převrhla i s vodou a teprv ve stáji za Strakou našla bezpečný útulek, kde bolestí křivíc mladé svoje rty, hladila si divokým skokem vyvrtnutou nohu. Tak ji polekal čert. — Horbiškova Káča myslila, že duch z ní vyletí, když čert ji sevřel do náručí chlupatými svými tlapami a umouněnou tváří s bílými, strašně vyvrácenými rohovkami v oku, hledal ječící její rty. — Čertova Káča říkají jí od této chvíle a do smrti už nezapomene na pekelný jeho polibek. — I stará Horbišková tak se zděsila hrozných těch „oblud“ s drnčícím řetězem, že nemohla ani cesty domů najít a vrazila k sousedě.

Dětem v hlavě báje rostly v hotové zázraky, a když se ráno sešly do školy, malé ty mozečky neměly dosud na nic jiného ani myšlení; konce nebylo všem výkladům a rozkošným básním o hrozném čertu a bílém Mikuláši, který už svou nadpozemskou krásou a výškou zničil kdejakou pochybnost.

A ne a ne se dopátrat toho — kdo to byl.

„Přeci ruce měli člověčí a haji boty měli!“ důvtipně vzpomněl si Anyášův Franta, ale teprv až na druhý den; den předtím nebylo pro něho ani bot ani rukou lidských — byl jenom čert a byl jenom Mikuláš.

„A našu Francku chcél brát čert sebó. Že pré rovno do pekla.“

S tou zprávou přišel Jožka.

„A proč ju nesebral?“

„No, dež tak moc se modlila! Hale huž na ňu házel řetěz — — Ta řvala!“

„A naši je hani nepustile,“ křičel do toho zas Ladík.

Hložek Jan vypravoval zas své mikulášské zkušenosti z minulých let a známé jeho hrdinství, jak čerta podkůvkou přivedl zas k pravé jeho podobě, přišlo na chvíli opět k platnosti. Jeho řeči nesly už na sobě ráz čistokrevného neznaboha. Nebylo pro něho ani nebe ani pekla a „žádnéch svatéch“ — — „To všecko só hlóposti. — — Měls hudělat jako já a viděl bes, co je to za čerta.“ — —

„Kdo to jen mohl být?“

Hádali sem, hádali tam, ale nedohádali se ničeho. A ani jim tak na tom nezáleželo mnoho — — Zdálo se, že celé to tajemství, obestřené hrůzokrásnou iluzí mikulášské noci, je jim milejší — než konec konců hrozně hloupá pravda, že ten čert nebyl žádný čert, ale Pazderkůj Janek, a Mikuláš nebyl žádný biskup a dokonce ne svatý Mikuláš, ale Plhalůj Mikša. — — — Bzučelo to všem v hlavě po celé dopůldne, a z učení ovšem nemohlo být nic. Ještě tak nejraději by si byli vykládali s panem „hučitelem“ o čertovi.

Teprv odpoledne nebeské tajemství rozluštila Plhalova Tonička. Našla doma za pecí bílý světcův háv.

Ti malí „slabikáři“ rozpovídali se zas, co kdo dostal „naložíno“, a svěřili se ve škole se vším i se zklamanými svými nadějemi. Josef Prudků měl tam za oknem v punčoše nastrkané zemáky. Zato jeho sestře Rozáře „naložil“ svatý Mikuláš dvacet ořechů a dvě jablka.

„Proč Josef jen zemáky a ty — ořechy a jablka?“

„No, dež von večír dycky brečí, dež se má modlit!“

Také Dóbkůj Honzík toužil po jakémsi nesmírném bohatství darů. Ještě za dne si dal obě boty za okno a — na druhý den ráno mu z každé z nich trčela březová metla jak opelichaný muškát. — Koně a „pistulu“ přinesl svatý Mikuláš Pepíku Matulovi a nové zimní šaty Hedvice. Dětem živostí až oči lezly z důlků. Pepík ani dočkat se nemohl konce učení, aby ze školy rovno skočil na hřbet — houpavého svého Hanzla. Kdekoho ve škole zval k sobě, aby se přišli podívat a také se svezli. Pazderkovy děti dostaly po jablíčku — zato, ach, jak smutně pohořely bledolící děti Velebovy! Prázdné punčochy daly za okno — a prázdné vytřepaly zas na druhý den. Slzy, které jim skanuly, byly jediné, co na okamžik aspoň zazářilo nebeským svitem hvězd. Mařenka rechtorova na okno přichystala malovaný talíř a do rána plný byl ořechů, jablek a cukrovinek. A kdyby snad byla přichystala mísu — i ta byla by bývala plna. „Škoda!“ uhodila si dlaní do sukýnek. „Až podruhé!“ — I děti Beránkovy měly ráno za okénkem, vyloženým mechem, po kornoutku laciných cukrovinek; ani se toho nenadály, že by se svatý Mikuláš také na ně mohl rozpomnět; podělily dárkem zas jiných pár ruček, které hledaly za okénkem namárno. Bébarů Francek našel na punčoše novou tabulku. Však jí potřeboval! To byla od září, kdy počal chodit do školy, už třetí. Tu od svatého Mikuláše přece snad „nezmární“.

A znovu a znovu vracely se všechny ty vzpomínky na onen nebesky krásný a ďábelsky hrůzný okamžik, kdy pod okny večer zacinkal zvonek božího posla — zařinčel řetěz zastánce pekel, a dětí zmocnilo se sladce úzkostné jakési chvění, provázené slzami a pozlacené vzpomínkou na příští svátek všech dětí, kdy v noci za hvězdnaté oblohy obchází svatý Mikuláš příbytky všech hodných a za hlubokého ticha spících naděluje dětem vysněných bohatství.

Tak mnohé — ovšem čekaly marně — — —

Mikulášská zima rozložila po zemi veškerou nádheru své krásy.

Po celý den i následující mikulášskou noc v řídkých, lehounkých vločkách snášel se z nebe měkký, hebký, jak pleť severní krásky bílý déšť zimy. Zachytil se na temném větvoví a tichoučký jak labutí prach, když se snáší shůry, zůstal viset; studeným svým úbělem zasypal silnici i náves, střechy i pláň, zabílil i linie plotů kolem zahrádek, v modravý nádech přecházela v stínu čistá jeho běl. Neslyšně padaje, příjemně pošimrával v obličeji chmýří, v hvězdičkách kladl se na temnou půdu kabátu, — — pak tál a roztápěl se v jiskřivou hvězdičku rosy.

Teprv na druhý den k polednímu ustalo sněžit. Zjasnilo nebe, zprázdněl vzduch a dolinou rozešel se tichounký svit. Z mraků vyjelo pojednou velké, jakési neobyčejně slavné světlo nebes a vyzlatilo náves a celý kraj. I světnice zazářila celá odleskem bílých těch záplav, zjasnila se, zveselila jak pod vlivem všemocného kouzla kdejaká tvář. Chaloupky jak cukrové homole zajiskřily se v zlaté sluneční záři myriadami chladných krystalů, tiché, tajemné jakési zvuky rozšuměly se vzduchem, přestože dědina byla prázdná a němá. Měkké peří sněhového prachu dusilo kdejaký krok.

Od hospody pojednou hluše zaharašil mužský hlas.

Objevil se tu přednosta Filipek s botami zabořenými do neodmeteného sněhu — a hlásný Hrózek s bubnem na břišku.

Pana starostu něco tížilo. Dýmku držel v zubech a ani nekouřil.

Pojednou vztyčil hlavu a rozhlédl se po bílém návsí.

„Tak dite, Hrózku, a zabubnujte, habe teda te holive[1] jako najisto do třech dní vod — vod — tento — vodstranile, habesme to muhli rozměřat a rozlusovat. A potem ešče voznamte, že vosumnástýho přijede na správu pan kilometr vod hóřadu a každé, kdo si chce neco v pozemkách a v gruntovnici přivíst do patřičnýho pořádku, habe přišel ten deň do hospodě a s ňém si to vejednal. Tak dite!“

„Pane starosto, Prokop huž zasik bel hu mě skrzevá to dřevo,“ ozval se už na odchodu Hrózek.

„Já nevím, co ten Prokop furt jednosténě mě tak pořád radýruje!? Přeci sem mu huž povídal, že žádný nemám!“ utrhl se na Hrózka starosta. „Dite tam a řeknite mu, že jé žádám, habe mě pořád jednosténě skrzevá ty věci nenásleduval. Hať si de na radní — ti só hospodáři ve vůbecních věcách. A na cestě se zastavte hu Bendlovky a řeknite hjí, že její Hantoš dostal v Brně hu sódu šest měsíců.“

„No sak. Plakat nebode. Bode mět haspoň na čas vod něho pokoj — — Ešče bode ráda.“

„Ba bode. Tak dite!“

Hrózek drbnul paličkou do čepice a odcházel do zasněženého návsí.

„A — a — — počkéte, Hrózku! Co je s tém formanem pro ‚slepó‘ Marjánku? Máte huž nekeho?“

„A nemám ešče!“ obrátil se Hrózek a starostlivě se zahleděl do Rybářových vrat.

„A proč? Přeci sem vám povídal, v jaké sme nesnázi! Já mám hledat? — Deť šak víte, že je huž nézpozdiléší čas!“

„Žádné nechce jet. Každé se bojí, že be se mu na cestě rozsepala,“

„Taky sssakra verk!“ odletělo cosi starostovi z úst; pak se zamyslil a hodil jen rukou — — „No, dite huž!“ — — —

Hrózek odešel.

„Co kleješ, starosto?“ ozval se vtom za Filipkovými zády stařeček Chalupa.

Vracel se z hospody od své ranní medicíny.

„Eh,“ škubl přednosta rukou a prsty zajel do vesty pro zápalku — „Keré ďas be neklel? S hlavó nevím hani kam.“

„No, a co zas?“

„Hale tuť s tó přislepló děvčicó, co přišla z Dubňan — víte, s tó chromó, co má tadyk nejak málo nebo to má všecko zmjatený —“ zadrbal se Filipek špičkou kouřící už dýmky na čele. — „Nevím si huž s ňó porade. Huž je nésvrchovaňéší čas, habe přišla do brněnskýho švindlhózu,[2] a žádné nechce s ňó jet. Hábech naposled zapřáhl a jel sám. — Co se stane na cestě, nebo co se može stát — Bůh to suď — —“

Před hospodu zalítla trpělka volajíc „kupte dříví, kupte dříví!“

„Já huž mám, hale te se bodeš na silnici hrabat a nic nenandeš!“ zažertoval stařeček a rozhlídl se po dědině. „Totok je sněhu najednó!“ vykročil zas Chalupa a šoupavým krokem starců bral se zvolna na chodník.

„Je. A ešče bode padat. Mrake só takový bachratý — — tak na metr ho može ešče padnót.“

„Bode tvrdá zima.“

„Ba nebode,“ usmál se přednosta očima, vida, že nemrzne a sníh je napitý vodou. — „A nebelo be hani dobře. Na Mikuláša po ledě, na Ščepána po blátě — — Huvidíte, stařečku, že to sleze.“

„Bévá to tak,“ přitakoval Chalupa — „bévá. No s Pánem Bohem!“ dodal už v cestě.

„Sbohem!“ obrátil se starosta a vešel do hospody, kde stálo nedopité víno.

A návsí zas osamělo a v bílém tom sněhu zahluchlo nadobro.

Z chaloupek k nebi rozplýval se modravý kouř, zahrávaje na běloskvoucí ploše střech šeděmodrým stínem. Přes střechy zakolíbal se pár bílých holubů a snesl se k potoku. V bělounkém nánosu sněhu ztratilo se nadobro bílé jejich peří — — Po jabloni před školou strkavými pohyby šplhal se po kmeni vzhůru malý datlík a zobákem bouřil uvnitř spící hmyz. Nakukoval za kůru, v úhlu konárů trhal zobáčkem housenčí hnízdo a švižným letem přenesl se zas o něco dále na hruš bílou a jako kytici pyšnou, aby i na ní proslídil kdekterou skulinku skrytou, kdejaký kout.

Nerušeně, klidně plynul tichý, zimní, krásně bílý den.


  1. topoly
  2. porodnice