Rok na vsi/Listopad/Všech svatých
| Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík | ||
| Všech svatých | Na Dušičky | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Všech svatých |
| Autor: | Alois Mrštík, Vilém Mrštík |
| Zdroj: | MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 161–167. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Den všech věrných zhaslých, pohrobených ve vzpomínkách…
S mlhami přišla zima a se zimou smrt.
Hubené stromy jako by se potácely, chřestí otrhanými větvemi a posledními zbytky lehkého, větry už vysátého lupení. Olověná, černá těrcha oblak visí nízko nad zemí a od ní dolů jak potrhané provazy vlekou se šedé hadry chmárů — — — Den mrtvých — příroda klade se v hrob. Páchne vzduch hřbitovem — — —
Je po odpoledním požehnání.
Ale lid se nerozchází — svíce na oltáři plápolají dál.
Barevnými okny tlačí se měkké světlo listopadového dne.
Habrůvka, pohřížená v tiché modlitby, na kolenou trvá v rozjímání a čeká na oslavu věrných dušiček.
Ještě se nevytratila vzácná vůně kadidla, a kněz tiše už jako zjevení předstupuje před schránku Nejsvětější svátosti; skloniv pokorně koleno, obrací se k přichystanému křeslu a klekátku po pravé straně oltáře — — — Vysoko šlehají plaménky bílých voskovic kolem rozloženého černého sukna smutku.
Regem, cui omnia vivunt,
venite, adoremus — — —
zazpíval kněz.
Venite, exultemus Domino,
jubilemus Deo salutari nostro,
praeoccupemus faciem ejus in confessione,
et in psalmis jubilemus ei — — —
odpovídá kůr.
Začaly dlouhé, smutné „hodinky“ za zemřelé.
Regem, cui omnia vivunt,
venite, adoremus — — —
střídavě od oltáře i z kůru snášejí se bohaté žalmy na schýlené hlavy klečícího lidu. — „Venite, adoremus,“ doznělo od oltáře naposled, a pan farář těžce zasedá do křesla s otevřenou už tabatěrkou, aby povstal zas, až kůr dozpívá antifonu starého chorálu. Žalmy rychle se střídají v jednotvárném hlaholu těch dvou od sebe tak vzdálených, a přece vniterně tak těsně spojených hlasů.
Requiem aeternam — dona eis Domine.
Et lux perpetua — luceat eis — — —
zní přes tu chvíli mezi kůrem a oltářem, a zas táhlá antifona, žalm s žalmem honí se rychle za sebou.
V plném kostele vznáší se pobožné, ničím nerušené ticho — stísněné přísnou jakousi velebou posvátného okamžiku. Stařenka Řeřuchová dokončila modlení a políbila kancionál na tom místě, kde přestala, když pan farář po tichém otčenáši počal čisti Jobovo proroctví. Skončiv, usedl zas na židli.
Lid se pohnul, zašustěly listy, na kůře vzdychl mech, a ráz nato rozlehla se domem slova písně:
Hlavy sebou trhly, jako by se probouzely z těžkého, bolestného snu; jako když slunko prosvitne z černých, po mnoho už dní do sebe zavřených mraků — mezi dětmi jako mezi vrabci povstal malý, živý, ale ihned zanikající ruch: těžký příkrov smutku slehl se zas v černý, úmorný a těžký mrak.
Stařenka zmateně a stydlivě se ohlédla.
Hledí, hledí — — a ruce prázdné.
Vedle sedící žena shýbla se pod lavici a podává stařence zpropadený klíč.
A kajícná slova žalmů honí se — honí — hlasy se navazují, dělí, a znovu splývají v prostorách chrámu.
Také Hrabálek dole klímá, a kdosi tak se vzadu zapomněl, že až zachrápal.
Hlavy se jako na povel obrátily — — —
Ale vtom už povstával pan farář a posledními proroctvími zakončoval černé „hodinky“.
Zprosť mne, Pane Bože, věčné smrti
a rač milosti Tvé uděliti
v ten den strašlivý, ten soudný den,
kdy všichni před Tebou státi budem.
Chrapot zmizel v ponuré písni.
Kněz tiše a tajemně zas jako zjevení mizel v sakristii.
Zhoustly stíny oltáře, do chrámu navalila se tma.
Mládež vpředu splynula v temnou hromadu spícího mraveniště. Jen některé světlejší šátky děvčat svítí tmou, jak za večera v trávě svítívají chudobky.
I všecky svíčky pozhasínal kostelník, a zůstal jen slabounký, zeleným sklem tlumený plamínek svatého ohně. Svítil jak beruška v máji.
Vtom od sakristie k oltáři rozlila se zář.
To v průvodu kněze vyšly dvě černé, do vlňáků zahalené ženy a první z nich nad spícím dítětem nesla jasně hořící svíci. Každý hned poznal, kdo a čí je to dítě. To čtvrté už nemluvně z Dóbkova statku přinášely ke křtu s jistou už předtuchou v rodu, že zakrátko mrtvé je odnesou na hřbitov. Nepožehnal Bůh smutnému domu, kde matka, sražená a k zemi hrbem sehnutá, marně k nebi vysílala rozčilené a strachem už třesoucí se svoje modlitby: každé to dítě, jak kvítek vyrostlý na červivé půdě, jen na několik týdnů vždycky porozvilo několik lupínků a brzy nato chřadlo, chřadlo, až tichounce v náručí zchromené ženy zhasínalo v němé, věčné nic. — Dnes, na den všech zemřelých, vynášely novou naději těžce zkoušeného života, a chmurné ticho nejsmutnějšího dne v roce obklíčilo je ze všech stran. Smutná předtucha — — —
Venku z nízkého mračna spustil se drobný déšť, a zatímco u oltáře Bůh v osobě kněze v lůno své přijímal nešťastné pachole — — na kůru hrkla stolička, a tichem kostela zachvěla se píseň na kolenou k sobě přitulené Habrůvky.
Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky — — —
Jako smutná ukolébavka zněla vroucí, nadšená ta píseň žalu — do kterého od křtitelnice zaplakalo náhle nemluvně. Hluboké tóny varhan dlouhými vlnami prolévaly se srdceryvnými těmi steny jako na smrt se připravujícího už robátka — — —
Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky,
království nebeského dědičky — — —
Jako z tajemné dálky nekonečné hloubky nesla se ta slova písně k duši, plné žalně krásných vzpomínek na zemřelé, které ruce tu sepjaté s bolestí kdysi s proudy slz spouštěly v zející hrob. Tesklivě a smírně line se ta píseň od duše k duši a zapadá v srdce zpět, kde pochovány leží všecky vzrušené nyní vzpomínky, probuzené láskou k těm, které na rukou, na prsou bychom nosili a k prsoum je tiskli, kdyby vrátit se mohli sem mezi nás — — —
Na přímluvu své matičky
odpusť dušičkám v očistci — — —
Jaký to byl zpěv! Stále smutnější, vzpomínky tklivější — cosi měkkého, rozechvěného otřásá srdcem, vlhko se dere v zrak.
Tam — hle, mladý Pavlík, hlavu ve dlaních, také vzpomíná. Matku duší vidí před sebou, jak poslední života jiskru vydechuje z vyschlých svých prsou a ještě naposled se loučí se všemi zkalenýma očima. Vidí rdousivou smrtí znetvořenou její tvář, zsinalé líce, vleklou nemocí zmučené tělo trpitelky — — Pak duněly hrozné ty rány na černé víko dopadajících, jak kámen tvrdých hrud — — Teď cítí, co ztratil. Oči mu vlhnou, srdcem škube bolestná křeč. — Úkradmo dlaní, jako by si utíral zpocené čelo — rozmázl prstem krůpěje teplých slz — — —
Kriste, dej jim milost svou,
ať se k Tobě dostanou — — dostanou — —
umírajícím výdechem doznívala poslední slova lkavé písně.
A dole ženy klekaly s dítětem právě k oltáři, a před nimi jak zlato ohromným vějířem rozhrnula se velká jakási zář hořící svíce. Byly jak vtesány v slavný ten jas a bez pohnutí jak sochy živé v truchlém, fantastickém vznícení potichu modlily se za krátký život v loktech jim spočívající dcerušky.
I všechny ženy ostatní, dotčeny smutkem, pokořeny všemocnými, bolestnými vzpomínkami na muže, děti, bratry své i sestry, na otce i matku, slzí a slzí — stesk za milými do duše se klade hloub a hloub — — —
Staříci — Chalupa, Bílek, dědoušci — Kuchyňa — Hrabálek — — — dnes jako by se byli smluvili, schválně se vyhledali, tak tu sedí vedle sebe jak rozbourané kvádry, v citu strnulém a rezignací otrlém jak zkamenělé alegorie šedých let, v jejichž lebkách hranatých a seschlých, nakloněných sněhem dlouhých let, proudí vzpomínky na ty, které už doprovodili belhavými kroky kopečkem vzhůru před boží trůn — — počítají, kdy sami zavírat budou zpuchřelou už bránu svého života.
Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky,
království nebeského dědičky.
Na přímluvu své matičky
odpusť dušičkám v očistci,
Kriste, dej jim milost svou,
ať se k Tobě dostanou — — dostanou — —
Hlasy zesláblé zmíraly jak tlumený ston, a už jen dochvíval poslední akord varhan slabounkým pianissimem.
Hnědou tmou rozložilo se napjaté, strnulé ticho.
A u oltáře stále ta zář, stále ty černé, jako do zlata tesané, nehybné sochy — nebylo konce modlitbám, strach a bolest čišela tam z toho skupení, s hlavami zbožně nachýlenými na stranu — — spočinul na nich kdekterý zrak.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích — — —“ zahučel dole bratr z růžencového bratrstva — a když celý kostel vešel v modlitbách za ním, tu jako by celá Habrůvka se modlila sborem za život dítěte, jehož duši právě k sobě na výsostech přijal Hospodin.
„Odpočinutí věčné dejž jim, ó Pane — —“ zakončily ještě hlasy dole v temnu kostela, a Habrůvka se rozcházela — — —
V duši ještě chvěly se šelesty záhrobních vzpomínek, na rtech dosud visel kolébavý, usínavý refrén písně:
„Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky.“
Uzavřen v sebe, mlčky scházel už i ten poslední se schůdků na náves, kam se už nastěhovala noc — a v chrámu u oltáře posud ta velká zář a to strašné ticho dvou němých, v nekonečné modlitby pohřížených žen.
I v jejich srdcích jako předzvěst černých dnů doznívala píseň — — —
Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky.