Rok na vsi/Listopad/Hon

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Našla se	Hon	Kovářova Petruša

Údaje o textu
Titulek:	Hon
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 214–228. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Elišky.

Habrůvka měla nevšední den.

Děti svátečně přistrojené scházely se ráno do školy, ze školy je rechtor vedl v průvodu do prázdného kostela. — Po mši zazpívaly „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši sem — — —“

Byl císařovnin svátek.

Ale to nebylo to pravé, co Habrůvku zvlčilo.

Vzrušovalo ji vlastně to, že na ten den byl ustanoven hon v habrůvských polích — — —

Slavný to bývá sjezd!

Hovoří se o něm na besedě, na potkání i v hospodě na čtrnáct dní před hony, a dlouho, dlouho vzpomíná se na ně až do jara — — kdy jiné, mladší a mnohem silnější starosti o zem vyhladí poslední jejich stopy.

Veleba už nejmíň tisíckrát vypravoval o tom, jak mu před dvaceti lety „dochtoři ve špitále ze stehen vetahovale broke“ — a letos, jako každý rok, vypravuje o tom zas. —

„Padesátku sem za to postřelení dostal a dvě hrsti cigár. Celý dva měsíce sem kóřil jenom panský cigáry a kópil sem si haji bagóna — — A broke vepadale, jeden sem vefrkl haji nosem, a bagón zvostal.“

„Huž bes hale nechcel volovo do masa.“

„No, co be ne! Debe to belo jen do stehna — za padesátku, co be ne?“ — — —

Beránek Matouš zas do smrti nezapomene na to, jak za postřeleným srncem „štere hodine po celým revíru v jednem kusu běhal, a přeci jé nedostal. Pětku mně za ňé ten cizí hrabě sliboval a co budu chcet cigár — jen dež jé dostanu, že mosí bét střelené a mosí — — a meslím — — — ‚střelené‘ bel pan hrabě, a ne srnec. Hani krýv po něm nikde nebela — — jak jé muhl střelit?“

Tak každý měl svou vzpomínku — a tím milejší, čím ze starších, polozatemnělých dob.

„Ja, to bévale hone za starýho hraběte!“ — rozkládal rukou stařeček Chalupa — — — „Zajíců se postřílalo, že hjich hani huvízt nemuhle! — — — A bele to ešče starý kvéry, zpředu se nabíjale — — — to trvalo, než je decke napumpovale — a nasadile kapslu! A přeci desetkrát víc se nastřílalo než dnes. Šlo to jedna, dvě — — jedna, dvě, rana za ranó, že zvěř hani neměla času, habe hutekla. Šak každé ten pán měl svýho myslivca sebó a ten nosil flinte dvě. Z jedné vestřelil, a druhá huž zas bela nabitá, a jen střílali. Hromadu teho vodvezli, a chudé lid na druhé deň ešče sbíral a pečínke měl dost na štrnást dní — haji dýl — — — A veselo bévalo — — — jaj, to belo veselo! S mozekó se šlo na hon, s mozekó se šlo z honu. V zámku plno hostů a na place hrála mozeka haž dlóho do noce. A u bévalýho obrfořta — tam bévale zas ti druzí a deň jak deň verbovale haž do rána a ráno šli zas, S mozekó tam, s mozekó zpatke — celé tédeň to trvávalo, celé tédeň hrála mozeka a teklo víno a hrálo se v karte — — — Taky sem béval. Jednó pětasedumdesát rénskéch sem vehrál a kópil sem za to krávu — hale co, podruhý sem zas krávu prohrál haji s teletem — — — Dum sem hani nesměl, žena přede mnó zavřela — děti křičele — to bel tenkrát sódné deň — — A Benda Hladůvka! — — Ten se neco naprohrával peněz! Celé půllán šak prostřílal a včil má ten svůj kvér v chalupě viset na zdi, šak meslím pro památku. — Malík z Křovan taky tak — — A že von bez flinte nebode. A nebel a néni. Statek preč, hale flintu má — — Včil je hajném ve Vořechovičkách. — A všeci sem chodile a všeci hu obrfořta verbovale. Ten se z lidí nadělal neco mrzáků! Tenkrát Babuša — druhá — jak je včil Vrbčena — — ta hužila zvěřine! — — — A včil nic. — Jak be hani hone nebele — — — Potichu se to sleze, potichu se to rozende — — — Hjinší čase! Haji páni huž šetřijó!“ — — —

Ale i bez muziky byla Habrůvka o honech jak zvětřilá.

Stréček Kuchyňka už celý týden sháněl honce a cídil zámecké pušky, fořtův „kvér“ i ten zrezavělý svůj. — — —

„Taky s tó potvoro se dřeš?“ zasklíbl se potutelně pantáta fořt.

„Přeci nemožu dělat pánům haňbu!“ na to Kuchyňka, a jak třel, tak třel, „šmirglem“ čaroval aspoň zdání nějakého lesku na svém „klicku“, když už ostatní měl jak sklo.

Fořt už po dva dny psal ozdobným písmem pozvánky všem pánům střelcům z blízkého i dalekého okolí — jak na ples by zval hladkými, ozdobně potištěnými těmi lístky s namalovanými zajíci a koroptvemi, střílejícím myslivcem a psem, nesoucím v tlamě zastřelenou zvěř. A stálo tam: Dne 19. listopádu ráno v 9 hod. Dne 20. listopádu habrůvské lesy — — schůzka u dubu. Dne 21. listopádu lesy v Loučkách, schůzka u mlýna. —

Nedala lesníku hanácká, v panských službách pomatená „krýv“ — aby nepsal „pánům“ řečí „panskou“ a sedlákům řečí „moravskou“. — — — I své jméno po pansku zkomolil tak, že znělo spíš jak nadávka, než jako sladký zvuk, s nímž na prsou jej odchovala stará jeho matička. —

Přes tři sta párků objednal fořt u řezníka v Dubňanech, celý den se naparoval ve vnitřnostech svého sklepa, přetáčeje do ohromných láhví uchráněné víno z křovanských svých vinohradů, a když navečer opouštěl temnou svatyni svých nejdůvěrnějších slavností, měl i hlavu jaksi „svatou“ a tak přeplněnou „jinými“ starostmi, že marně přemýšlel o tom, kolik těch láhví přece bylo — — — O kořalku a chléb pro honce z důvodů prazvláštního stavu lesníkových záchvatů musil se už postarat stréček Kuchyňka sám a bylo zcela přirozeno, že při té příležitosti stréček Kuchyňka ke své denní práci u Rybáře dnes vypil „haji víc“. — —

Panští hosté dojeli už večer.

Také zámek jevil mimořádný vzhled. Zapadlý do zdivočelé zahrady a sedě tam v křovinách a ohromných korunách platanu jak staré šlechtické hnízdo ruských statkářů — svítil dlouho do noci všemi svými okny a jednu chvíli v podobě letících červených, zelených a zlatých hvězd vypustil vysoko do vzduchu i rakety — — —

Rozšeřilo se mrazivé ráno. Ta větší havěť, když doběhla z kostela, ani už nejedla; jen se převlíkla a rychle spěchala přihlásit se ještě za honce. Sám stréček Kuchyňka je zapisoval do usmolené knížky, před každým jménem zdlouha a dokonale nasliniv tužku, kterou dobře mohl potřebovat tesař při stavbě.

Honci už od sedmi hodin ráno stáli před branou. Muži v starých, porvaných halenách, v pasu podvázaných prostraňkem nebo povříslem, kluci navlečeni do oteckých bund s beranicemi šišatého tvaru, staženými hluboko přes uši — — — Starší, podpírajíce se o hrubé své hole nebo zahradní zeď, pokuřovali, chlapci z dlouhé chvíle otloukali svými klacky při potoce vyrostlý, už beztak odřený šípkový keř.

Střelci už se sjížděli — do zámku i k myslivně. Páni na bryčkách a v kočárech, ostatní pěšky nebo na vozech.

Farář z Louček v dlouhém šedém kabátě, borovský statkář na žluté bryčce, správce Silůvky, advokát z Dubňan — konečně kdosi až z Brna — — všichni se ztratili v zámku.

Sedláci s ostatními střelci stahovali se k myslivně.

Tu smála se bujná veselost. Hospodský Švarc z Vážan přivezl s sebou pušku, psa a jazyk, který byl horší než revolver. Co chvíli vyletěla z něho některá kulka a hned nato kolem něho zarachotil mužský smích. Bujným rozmarem i šlehavým vtipem překonal až dosud i největší taškáře.

Sedláci měli na sobě dlouhé bundy nebo krátké kožichy. Na břichu visela veliká kabela — dva zajíci by se do ní vešli; i pušku nesli jinak než „páni“ — — s řemenem přes krk, aby na prsou spočívala hlavněmi vzhůru. — — „Tak je to néjisťéší.“ — — Krásné byly postavy havranických sedláků. V roztomilém bílém kožichu, lemovaném černým beránkem a cifrovaném barevným vyšíváním, činili milý dojem uprostřed té strakatiny poloměšťáků. Starosta ze Svárova měl u pušky dokonce starodávný řemen, vyšívaný květy, pobitý plíšky v milých ornamentacích. Zato zpanštělý sedlák Michlovský připjal si na lýtka soukenné kamaše — které dle úsudku Švarce „čert mu byl dlužen“. Byly nějak zle střihnuty. Skrčovaly se a spadaly na paty — — —

„Prosím tě, co to máš za gamaše?“ pohlédl Švarc Michlovskému pod nohy a dotknul se jich holí. „Kdo ti to šil? Kovář?“

Do zahanbené Michlovského tváře zasmálo se několik úst najednou — — a už by si byl raději snad uříz ty nohy, jen aby nebylo vidět strašných jeho kamaší, po kterých, jak se mu zdálo, ohlížel se kdekdo — honci i psi.

Zástupem procházela vysoká postava lesníkova. Co jich kdy chodilo do Habrůvky na hony, ještě nikdo se nepamatoval, že by měl fořt jiný než chraptivý hlas. — — Den předtím ještě měl hlas čistý, ale jak přišel hon — — bas křapěl mu jak rozbitý hrnec — — „Ví to hrom,“ říkal sám o sobě, ale snad tak dělal naschvál, protože svému orgánu tak dodával — jakési starostiplné vážnosti. — Naléval stupky slivovice a podával.

„Pánové, rá-čte!“

Filipek líznul.

„Pane, tu debech tak měl před smrťó!“

„Pane fořt, majó jí moc?“ — otřásal se po kalíšku Švarc a strašně se přitom šklebil, jako by všechny vnitřnosti měl naruby. „Já bech ju potřeboval pro mó staró, dež jí křeče lámó jazykem. Nabít do ní sklinéčku, a roztrhá ju jak dynamit. Ešče jednu!“ — —

Slivovice otřásala právě kterýmsi Němcem z Dubňan s vysokou kamzičí štětkou za zeleným kloboukem, když tu přiběhl kdosi z výrostků a šeptem skoro oznamoval: „Huž dó!“

Od zámku přicházelo panstvo.

S uctivou pokorou pozdravují sedláci, beranice dlouho jaksi poždimujíce v rukou. Švarc nahonem ještě dokončuje „pohádku“ o princi a kapucínovi — — — Ostatní dusili smích. —

Mrak honců a střelců, pln řeči, hukotu a dupotu, hnul se dědinou k loučenskému kříži.

Rozvíjel se překrásný den. Vzduch byl tvrdý, z bílých mlh vyhouplo se zarůžovělé sluníčko. Z chalup do výšky ve spirálách vrtal se modravý kouř a lehce jak vločka nesl se nad střechami dědinky. — V dálce pod lesem oráči silůvského dvora rozrývali zem, pod Strážkou ohryzovalo poslední zbytky zeleně pastýřovo stádo. Mračno vran a kavek kroužilo ohromnými rozmachy nad pařícím se lesem. Snad „cítily už krev“.

U kříže pod lesem proud se zastavil.

„Tak jděte!“ zahučel fořt k hajným.

„Jak hjindá?“ obrátil se stréček Kuchyňka.

„Jak dycky.“

Kuchyňka vážně rozehnal boty po zmrzlých hroudách na jednu stranu, hajný Vahalík — jako by „přes hory kráčel“ — mílovými svými botami vykročil stranou druhou.

Měli obejít široký kopec Véhon.

Před ostrým větříkem krylo se v koutě lesa čekající panstvo.

„Kdyby v revolučním boji sociálů došlo na mne —“ horlil hrabě německy — „nabil bych všecky své pušky a revolvery, postavil bych se k oknu a ví Bůh, že bych socialistům svůj majetek a svou krev zadarmo nedal! —“

„Eh, na to bude vždycky ještě času dost. Postřílí oni napřed sami sebe — — tvůj majetek nebudou ještě ani mít,“ zahučel nahrblý strýc hraběte, který úžas vzbuzoval ohromnou svou puškou s třemi hlavněmi,

„Jak z teho tak může střílat?“ vrtalo všem mozkem.

„Terna horníma, myslím, chybuje, a tím dolním se mine —“ pravil Švarc.

„Ja, ten se ti mine! Už sem přeci pár roků ježďám na hone, ale chybit sem ho ešče neviděl.“

Stranou se servali psi.

„Pohni, kluku!“ zařval fořt do linie, rozesílaje honce a lovce, jak apoštoly provázené učedníky, na obě křídla určeného okruhu.

„A šak máš, kluku, zimicu! Nosí úmrtní lístek za ňadrama a de si na hon!“ — — volal za výrostkem Švarcův hlas.

Kluk poskočil a zmizel za mezí.

„Ty, Michlovské,“ obrátil se zase Švarc ke své oběti a zase tak se zašklíbil na jeho „gamaše“ — „ešlipak víš, proč kuna z ďóry leze hlavó napřed?“

Michlovský nevěděl.

„V tech gamaších to nenandeš — tam se nedívé — — Tak poslóché. Já dycky říkám, žes tu svó módrosť už do dna vycedil. To je tak —— “

Byla to mazaná poznámka, kterou Švarc vypustil z huňatých svých úst. Havranický sedlák chytil se za kabelu, jako by ho v břichu cosi píchlo, a dlouho nemohl přijít k sobě. Klopýtal ještě přes hroudy, nevida na cestu, když jej poslali na místo, a smíchy snad se mu třásla ještě puška, když namířil na prvního zajíce. — — Hádanku si dal přetlumočit i hrabě, a smáli se zas tamti u lesa. — —

Mladý hrabě odhodil zbytek doutníku. Jak hladová zvěř vrhli se po něm výrostci — nahrblého kavalíra málem že nesvalili i se stoličkou na zem. Rozprášil je fořtův kocar. — — —

Za kopcem už rozléhaly se první rány. Do protější stráně za postřeleným zajícem hnal se bílý pes.

U lesa zůstal už jen lesník sám se smečkou honců a s trubačem.

Z protějška za kopcem zazpívala křídlovka — jí v odpově+d od lesa zavzněla polnice druhá — — — Táhle, snivě nesly se ty zvuky lesem jak tesklivá vzpomínka starodávných lesních rohů — — —

Dozněly signály, lesník vytáhl čutorku a napil se slivovice. — —

V přísném tichu začali stahovat první léč.

Slunko, zbavené posledních zbytků par, hoříc v zlatě, sráželo k zemi třásně po kopcích se vinoucích mlh. Nahoře pod nebem čisto a obloha jak do modra vymytá — dole všude bílé mléko par. Jak plížící se příšery zvolna postupovaly živé postavy svírajícího se kola. Výstřely — tu jeden, tam druhý — zahlušenou ranou, dřevěným jakýmsi zvukem narážely o vzdušnou jakousi stěnu ležící těžce na zemi. Do neznáma, do daleka kvapným úprkem běželi šedí zajíci, zahafal čísi pes — — —

Pojednou přilehly mlhy k zemi, celý Véhon se zčistil, jako by s něho závoj strh, celé kolo ocitlo se rázem na výsluní; krátkými blesky svítila vycíděná zbraň — — z dálky i zblízka jasně bylo vidět, jak po vrchu kopce, podobni pobíhajícím broučkům, kříž na kříž putují — strachem slepí, z tepla vyplašení zajíčci — — Z řady vyrazil pojednou strašlivý křik. Zvěře vyrojilo se ze země jako much. I zkušených střelců zmocnil se neklidný chvat. Psi zakňučeli nedočkavým steskem. A tu honci vyrazili ze sebe nový, ještě divočejší řev — — — Strašný byl pojednou pohled na křižující se kličky zvěře, zmateně pobíhající, třesoucí se o život. — — Tam k temenu kopce sbíhali se všichni jak k smluvenému místu smrti, všem společné popravy. Než sotva přeběhli kopec, už zase pádili zpět. Bože, tamodtud — — to bylo hrozné! — Kolem dokola, ze všech stran ohromným kruhem stále blíž stahovalo se mračno posupných postav — — a hle, tam už padaly první oběti pod ranami smrtících zbraní. — — Přiběhli od západu, zapanáčkovali, a větříce nebezpečí i od východu, obrátili a úprkem zas popaměti hnali se tam, kde vídali kdysi les. — — Ale i tu proti nim vyvstaly ohavné ony příšery s lesknoucími se hlavněmi — — každý z nich jak obr stál, míře buď hlavní nebo do vzduchu mávaje obuškem. — Oběhli už celý kopec — — nikde spásy, nikde uniknutí, odevšad ten strašlivý, hurónský pokřik divochů, načisto se lišících od mírných sedláků, klidných, role vzdělávajících, a tiše domů i z domu se ubírajících koní a krav.

Rány třeskaly — množil se křik — koroptve zděšeně volaly v zoufalém letu a v dlouhých řetězích přetahovaly vysoko nad hlavami střelců. A tu statečnější ušáci už bez rozvahy, slepě a tupě odevzdáni do vůle boží — nedbajíce křiku, nedbajíce ran, se slechy položenými, jak šílení vrhali se do středu řad, prorážejíce svírající je řetěz. V třeskotu ran spustil se za nimi olověný déšť. — — Hned před nimi, hned za nimi zaprášila se země — cosi hvízdlo — — a hned v následujícím okamžiku zajíc letí — druhý — třetí — — — Bližší zůstali v ohni, rychlejší přeběhli silnici a upalovali k Loučkám — — — Ostatní zůstali — „tam“.

A neustalo bohopusté vraždění. — — Výstřely hustě padaly napravo, nalevo, do středu, nazad — — rána za ranou houkala polem, zvěř se vzpínala — střelci se chvěli — tam, trefen do hlavy, v bezpočetných kotrlcích zmítal sebou nad zemí zajíc jeden, tam jak hřeben pod ranou zježil se druhý — třetí s roztrženými střevy vlekl se po hroudách — čtvrtý zapanáčkoval, jako by někoho objímal, a s otevřenou náručí přijal smrt. — — „Kyró, kyró!“ ohlašovali honci nové stádo koroptví — — rovno jako kámen dolů padla a o zem buchla jedna z nich — — — „Hehe — hehe!“ pokřikem vraceli zas jiní honci stařičkého jakéhosi „dědouška“ a dali se do nehorázného smíchu, když „dědoušek“ se zvrh — přeražen v půli vzepjal se na předních bězích, a sklesnuv hlavou k zemi, zaplakal jak děťátko. Pět honů už přetrval — a konečně pad.

Nevyličitelný zmatek nastal i v liniích.

Zdivočilý pes kteréhosi sedláka honil v léči zdravé zajíce a činil zmatek ještě divějším.

„Čí je to potvora?“ řval z protějška fořt. „Ať ho vezme na provaz, nebo mu ho zastřelím! Zastřelím!“ křičel jak smyslů zbavený, mávaje zoufale puškou nad hlavou — pojednou zamířil, a zajíc před samým čumákem psa udělal přemet. — — Pes sebral zajíce, nesl ho kus, ale už jej zas pustil a hnal se za jiným, zdravým, do léče zpět. — —

„A tato jedna bestija!“ volal za ním fořt plačtivým chrapotem.

Tři psi hnali se do středu a tahali se o mrtvého ušáka.

„Rozežeňte je, ať ho neroztrhají!“

Podél širokého dosud kola hnal se roční mlaďoušek. Dvě rány za ním vypálila kamzičí štětka — — a zajíček přece běžel zdráv. Chybil i borovský statkář, z obou hlavní ostré „trojky“ vyslal za ním přednosta Filipek, namířil i Kuchyňka, střelil Gajdoš, a zajíc všem jako na posměch ještě běháčkem nějak směšně zametl a v dešti olověných krup uháněl dál.

Poranil ho farář a položil teprv Švarc.

„Vy ste mu dal pomazání — já jé pošlu do nebe,“ pravil. — —

Namířil, a zajíček byl v nebi. — — —

Za soumraku pod lesem nebude už vycházet na zelený palouček. — V sladkém šumotu bříz a tichém šumění větru nebude se už rozhlížet milovaným krajem — — navždy vymizela mu z očí slavná zeleň podolin. A už nebude — — vesele hopkat s mladou svojí družinou stále dál a dále — od lesa, přes hroudy — povyrostlé trávy, osení — až tam, kde v pozámezí, v široširém poli, pod planoucí ještě oblohou vyrůstala a jemně v zubech křupěla mu jatelinka drobná. — — Sbohem, doubravy, sbohem, rodná pole — lučiny — výmoly — pohostinná lože v roklích, zastíněných vrbinou — sbohem, celá boží země — — synek tvůj jde spat. — I jeho i matku a snad všechnu její mláď pokosila „zubatá“ — a tak co už taky tu? — — — Zaplakal, zavzlykal, potrhuje běháčkem mrknul jím ještě naposled, a teplého ještě odnesli jej na zádech. A hned vedle něho jiný zas, snad bratr jeho nebo synek sám — v bolestném zápasu předních běhů vlekl za sebou bezmocný zadek, a jako by se za ním ohlížel — vstal, ještě jednou kles — a pojednou zavřeštěl — — a v zubech velikého psa utichl už na věky. —

„Pozor! Nestřílet už do léče!“ volal Švarc na zbrklou kamzičí štětku, jejíž broky lítaly až kamsi přes kopec. — „Povídám, nestřílet, krucifix — chcete nám vytlóct zuby?“

Signálem smutně zavřeštěly trubky — — hned nato vzlétla píseň polnice. Z kruhu unikal zajíc o třech nožkách — zametaje čtvrtou. — — Ještě se chtěl zachránit. Sfouknul jej kdosi cizí, zatáhnuv pušku jaksi za hlavu.

Střelci zůstali stát — jak koly v plotu velké zahrady smrti. Honci pohnuli do středu léče — strhnul se divoký skřek.

„Co je to?“

„Švec Veleba chytil živýho zajíca!“

Zvíře žalostivě plakalo.

„Mlč, pusinko, mlč! — — Pusinko, neplač!“ hladil je něžně Veleba v náručí a kolíbal jím jak robátkem.

„Netrapte ho! Hned mu dejte za uši!“ poručil farář.

Veleba vzal zajíce za zadní běhy a spustil jej hlavou k zemi. Mihla se hůl a těžce dopadla za slechy. Zajíc se smrštil, sklenul hřbet, ještě jednu ránu za hlavu — a srst se zachvěla — křečovitě přední běhy se natáhly.

Dozpíval. — — —

Léč byla skončena.

Psi s vlnou v tlamě, zbroceni prolitou barvou, hledali svých pánů.

I honci, zbarvení jak řezníci, scházeli se k jednomu místu v bílých svých halenách a snášeli na trávník mrtvoly.

Hrabě obouval rukavičky — snad aby nebylo vidět ty ruce vražedné.

Poskládali všechnu zvěř na zem; potřásaje hlavou přistoupil k ní Švarc.

„Esli se s téma zajícama na věčnosti sejdeme —“ pravil — „to bude čistý shledání.“

Také hrabě přistoupil a pohlédnul na dlouhou řadu položené kořisti. V řadě za sebou leželo jich tam — — —

„Sedmdesát zajíců — dvanáct koroptví,“ hlásil německy hraběti myslivec.

„Bravo!“

Stáli u silnice pod křížem. Panstvo posedalo na své stoličky a zapalovalo si cigarety. V dálce idylicky klepotal mlýn.

Švarc nacpal dýmku s vyřezávaným kamzíkem a zahájil krátkou besedu ostrou anekdotou o svatební noci polského žida. Od úst k ústům putovala čutorka — — až se zastavila v ruce Švarcově, kde počkala, až dopověděl. Pak se teprv z ní napil.

A zase rozlízali se honci, za nimi střelci, třeskaly pušky — naříkal bitý pes. V nejkrásnějším jasu ztvrdlého vzduchu neslo se slunko k zářícímu poledni. V rozevřených dálkách — jak na obrazích, plných světel zalehlých a přitlumených barev — oráči kypřili opuštěné lány, zdvíhaly se linie obzoru, v údolí běloučkou čistotou ozářených zdí hověla si milá Habrůvka.

Ulehl větřík — z dědiny doléhal sem tichý šum života.

Po kopcích stály postavy a jak hyeny slídily, kam by poslaly smrtonosné svoje výbuchy. Léč za léčí míjela, už odhoněna byla Strážka — Sedlisko i Hadí vrch — a začalo zvonit poledne. V Loučkách, Stráňově i v Křovanech odhučely zvony polední svou modlitbu, nějak divně zaskučel i zvonek v Lipůvce — naposled ženským jakýmsi hláskem rozžvatlal se i poledňáček habrůvský. — —

Odhonili ještě rokle na Šípu i Močílky, a zástup sestupoval z meze na mez — po kopci dolů do tichého koutu sevřeného údolí, kde na loučce pod velikým hrncem plápolal oheň.

Hon v mžiku změnil se v tábor. Okolo ohně stály připravené lavečky z bílých, nehoblovaných desek a před nimi, v jednu kupku shromážděny, stály fořtovy láhve s červeným vínem, veliké jako děti, koš s chlebem a párky; — hned vedle zas kočí z vozu podával hajnému koše, naplněné snídaní.

Rozvěsili střelci svoje pušky na švestkové stromy a posedali na lávky. Honci obstoupili oheň, a jako by ho žehnali, rozkládali nad ním svoje ruce. I hajní položili své němé „kvéry“ na mez a chápali se „zboží“. Kuchyňka krájel pro pány — druhý poděloval hladové honce. Myslivec plnýma rukama házel spousty párků do syčící vody — — — Horké víno, vonící schořicí a hřebíčkem, žemličky se šunkou a sardelovým máslem — bylo jídlem pro pány — — — kusy chleba a párky uzenek byly podávány plebejcům. —

„A nevíte, pane fořt,“ ušklíbl se Švarc — a v tom jediném okamžiku snad za celý den mu bylo trpko i veselo najednou — „nevíte, ešli taky dostaneme, co majó ti páni tam?“ ukázal Švarc ukousnutou uzenkou na protější stranu a měřil očima lokaje, který podával kousky chleba s řízky telecí pečeně.

Myslivec také se nějak bolestně usmál, poodešel, vrátil se se sluhou s košem, kde zbylo trochu panského jídla.

„Ja,“ vítal Švarc lokaje — „dyž sme se naprali biřtlí — dete se zbytkem k nám. — — Ale přeci si vezmu, abych přeci věděl, jaký je to panský jídlo. — — A jakpak —“ obrátil se zase k myslivci, jemuž na čele se perlil pot — „nebudó titam uraženi, že jíme po nich? — — Proto! — To bych potem já byl zas uražené, že jedli před náma. — Tož do teho, chlapci,“ pobízel ostatní, „ať neřeknó, že nemáme hlad —“

Páni už obraceli stupky likérů a zapalovali trabuka. Advokát vykládal o jakémsi zajímavém trestním řízení, farář vypočítával, co loni vypráškoval „uměleckého“ hnojiva, nahrblý hrabě hovořil o svých zblázněných dvou hříbatech.

„A já ti povídám, Michlovské, že čepicu v luftě nestřelíš,“ dráždil Michlovského Švarc.

„No, to be belo!“

„Vsaďme se!“

„Sázet se nebudeme, hale — — —“

„Tož dobrá — — Kluku, dé sem klobók — šak je díravé — —“

Kluci se shrnuli a ne jeden, ale deset klobouků nastrkovali ze všech stran.

„A tobě — na — aji patróny ti na to dám — No — nestyd se a ber!“

Michlovský už držel pušku a nabil podané mu nábojnice.

„Tož — — — Jedna, dvě — tři!“

Klobouk vylítl do výšky — — — za ním se rozlehnul výstřel.

Nad Michlovským snesl se podivný jakýsi mrak. Hleděl na něj jak na zázrak. Smrad prachu mísil se ještě s jakýmsi příměškem.

Řehtal se kdekdo. — —

Michlovský teprv nyní se dovtípil, že se to nad ním rozlítnul husí prach.

Podruhé už nestřelil. — —

Ještě chvilku odpočíval zástup — stranou na mezi trubači na své křídlovky hráli v tercích vánoční signál, kterým na Štědrý večer ohlašují boží zrození.

Shromáždění na okamžik ztichlo. Kdekdo se v tu chvíli zamyslil nad lahodnou, snivou tou předzvěstí vánoc.

Pak vypravoval Švarc, jak dělal ženě čerta — ale kupodivu, nenašly už takového ohlasu jeho šprýmy.

Pojednou chvatným signálem ozvala se křídlovka, zasyčel vodou z hrnce zalitý oheň.

Bylo po hostině.

Střelci chápali se pušek — psi jak probuzení kňučeli a pobíhali před svými pány.

„Špičák!“ zavolal myslivec a nastoupili novou léč — — —

Dlouho, dlouho ještě bylo veselo v habrůvských polích.

Slunko už za horami — nad lesy tma — soumrak kladl se do Žlutých hor. Ještě křičeli honci — — ale křik už jaksi dutě vyzníval — ozvěnou bublaly rány — rudé plamínky vystřikovaly z hlavní v stahujícím se kruhu.

Bylo cosi příšerně krásného v posledním tom polování, když už slabě bylo vidět jednotlivé postavy — jen bělavě se mžikající haleny, z neznáma vydávali psi; — a dále pod lesem jen ty rány bylo vidět, jak vylehnul dým — vyšlehoval rudý plamen střely — a teprv za chvíli s nesmírným rachotem a hukotem v lesích se rozléhajícího výstřelu dlouhým, dlouhým řevem zavzněla rána. Shora s kopce vidět bylo celý plamenný kruh, v jehož středu děsně řádila smrt. Posledním signálem za vzlykaly trubky — píseň posledním jejich ohlasem jak zasténání táhla echem po dalekých doubravách — — —

Když dotáhli — klekání zvonil zvon — Ave modlila se Habrůvka.

„Dvě stě šedesát zajíců — čtyřiatřicet koroptví,“ hlásil u myslivny lesník, stoje rozkročen nad položenou řadou s rozevřeným zápisníkem —

Rozcházeli se.

Hrabě hvízdnuv na psa dal dobrou noc a odváděl hosty do zámku — přednosta vybíral pro paňmámu zajíce — sedlák Veverka z Křovan, dlouho pohlížeje za odcházejícím panstvem, pochvaloval si, „v jaké že to byl krásné společnosti“.

„Pánové — pánové,“ volal lesník na rozcházející se střelce, „račte do hospody, pánové — na trochu masa — — Prosím, pánové, račte!“ —

„Poďme!“ chytil Švarc pod paží jaksi sklesle docházejícího Michlovského — a vlekl jej s sebou směrem obecního hostince.

Zatáhli poslední léč.