Rok na vsi/Leden/Nový rok

Rok na vsi – Leden Alois Mrštík, Vilém Mrštík
	Nový rok	V metelici

Údaje o textu
Titulek:	Nový rok
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 367–372. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Poslední chvíle roku!

V záři žárovek, v šumoření planých hovorů a násilně k životu se řítící nudy, v jeku činelové hudby a bouři do sebe vrážejících sklenic, bláznivě, jak ve smrtelných křečích zmítající sebou šašek, dochrchlává svůj starý rok schvácený měšťák — — podnícený vínem, otupený pivem, v rozčilující vůni horkého punče blábole na smrt unavené svoje výkřiky.

Jak rozdivočilé roje skučí městské hospody, čekající na hodinu poslední, aby v ropotu a řvaní bezedných dnes hrdel ďáblu naposled ještě zasvětily zbývající část už beztak dost kratičkého roku.

Ke svému cíli dobíhají ručičky času, prázdný huk roste v potrhlý vzruch ničím posedlého množství, plné sklenice znovu plní stoly, pravice rozčileně zabíhají k hodinkám; blízkost všude stejně očekávaného okamžiku přepíná už roztřesené nervy, v očích se nití podvržený jakýsi oheň nadšení.

Pojednou odkudsi z kouta dutě zahučely rány plechu.

Padla.

S dvanáctou zabouřil sálem marš.

Kdekdo povstává ze svých sedadel, vlní se sál, opilou bouří v lomozu jak na povel do sebe srážených sklenic burácí dav. Lidé jak blínem napaření potácejí se od stolu k stolu, chlístají nápoji, podávají si pitvorně ruce a ohýbajíce hřbety s nasládlým úsměvem dobře krmeného tvorstva odříkávají stále jedny a tytéž fráze jak hrající si děcka, když křičí: jedna, dvě, tři — my jsme bratři — —

A než kapela dohrála svůj stupidní marš, množství zas sedí, výbuchem poslední bouře jako vysílené, očekáváním dvanácté hodiny jako zmalátnělé — nuceně se usmívá, nucené se baví a přetržený hovor násilně zas vrací v starý proud. A ruka novými doušky k novému životu křísí zmrtvělou krev.

Brzy po hodině půlnoční rozlévají se podnapilé, poslední nocí roku rozhýřené davy do ulic, ulicemi do kaváren, a teprv když mlaďoučký, úsměvný Rok poprvé se hlásí k bílému dni — do prachových peřin klesá a těžkým, mátožným snům se svěřuje rozďáblená mysl měšťáka — — —

Dechem volným, dechem zdravým — pravidelně jako vždy, tak i tuto noc oddechuje skrytá dědinka.

Je krásná, tichá — tichounká noc. V přísném, až mrazivě klidném jejím míru tiše nebem pluje úplněk a milou září svého světla polévá jak nakupené rovy do dálky se stroucí vlny zasněžené krajinky. Ledy na vodách svítí v tisícerých odrazech hvězd, táhlou, černě podbarvenou nohou obchůzku svou počíná po bílém návsí sám a sám se ubírající ponocný. Habrůvka šumí družným, šelestivým, ledva slyšitelným dechem podřimující osady, švarcvaldky v jizbách odbíjejí určený jim počet úderů — — I hospoda oněměla v poslední večer loučícího se roku a v tabulkách k jihu obrácených oken místo mrkavého světla lampiček blyští se bílý plamen odraženého měsíce.

Z dálky, daleké dálky, přes lesy a rokle strání sladce se nese smutná píseň venkovské muziky — — „Moravo, Moravo, Moravičko milá!“ — To v Borové loučí se s rokem starým a hudbou vítají Nový rok!

Jemně, unyle nesou se vzdálené zvuky a měkounce jak pěna zapadají v bílou nekonečnou noc.

A zas ticho. Dědinka spí — v přísném tichu mrazivé noci nepohne sebou ani větříček.

Plane na obloze bílý oheň, hoří hvězdy, drobnými jiskřičkami na potoce blýská běloučká, jak krajkami zdobená ledová tříšť.

Noc se nese k půlnočnímu svému zrání.

Pojednou od Křovan němou nocí přes kopce až sem se rozplakala osamělá křídlovka. Jak opuštěná zalkala vysokou, bolestně zaškrcenou jakousi notou a rychle zas umlkla jako utajený vzdech.

Jaká snivá, básnická to duše do spícího kraje v poslední noc roku vyslala svůj loučící se sten?

Tiše a nepozorovaně, jako by se nic zvláštního vlastně nedělo (a také nedělo) — doběhl zatím starý Rok, a zastaviv se na vteřinu u svého cíle, rychle a mlčky odevzdal vládu odtud běžícímu Roku novému. Ti červi dole v klínu údolí, pohřížení ve svoje snění, neměli ani tušení, že setina celého věku se v tu chvíli snesla do věčné tmy jak vločka poletujícího sněhu, když sletí z nebeských výšek a úbělem svým pokryje už beztak dost zasněženou zemi — — —

Úsvit roku nového!

Do spuštěných záclon a uzavřených okenic velkoměstských ložnic malomocně bije bílý den. Jako by ani nesvítalo — — všecko ještě spí. — Konečně i to mraveniště nakupeného lidstva sebou hýbá a se sebe střásá těžký sen.

Měšťák se probouzí.

Se lží šel spat, se lží vstává — — Tvrdou dlažbou ulic skřípají kola parádních ekypáží, koridory zavánějí jemným dechem čerstvých kytic, hladké gratulační lístky provází smyslná vůně pačulí. Podřízení hluboce ohýbají svá záda před svými představenými, které pak po celých tři sta čtyřiašedesát dní proklínají ráno, v poledne i navečer, když za nimi zapadnou dveře kancelářských žalářů. — Představený milostivě kyne hlavou nad ohnutým hřbetem „blahopřejícího“ a pohnut až na dno ošemetného svého srdce blahosklonně tiskne ruku svého tahouna, kterého zas uvidí, tj. kterého všimne si zas až za tři sta čtyřiašedesát dní. — — — Listonoši s gratulací prodávají své vtipuprázdné knížky, sluha odříkává dvacetiletou svou formuli a myslí na spropitné. Jaké to nesmírné bohatství štěstí, zdraví i dobra se prolévá dnes všemi ulicemi města! Jak hoři srdce všech, jihnou duše, aby aspoň jednou v roce se jim platu dostalo za prázdná jejich slova! Lhostejný známý gratuluje lhostejnému známému, dlužník ukrutnému věřiteli, věřitel nepořádnému dlužníku, zřízenci sobeckému šéfu, šéf zlodějským zřízencům — krásnými gratulacemi, vřelými tužbami, upřímnou oddaností, vroucími city— — miasmy lásky a pokory kouří se vzduch. — — —

První den nového roku!

Ze zdravého spánku probouzí se dědina, celá jaksi zrůžovělá — prazvláštního turmalínového zbarvení, celá jakási čerstvá a křepká, nadějná, bujná jak ten mladý rok, zalitý růžemi rána.

Chaloupky zakouřily — okny vyhlédají košilaté, umouněné děti.

Školák odříkává holícímu se tatínkovi do „ruletky“ složené blahopřání.

„Štěstí, zdraví, mnohá léta — — —“ drkotá klučisko — ale jak to zní! Div do pláče se nedá, a ukončiv, opatrně „lóbá“ taťkovu tvrdou, hnědou pravici, ve které ostrá břitva se zachvívá marně ovládaným pohnutím.

„No, buď jen hodné!“ hladí táta nemytého klučinu a hledá v kapse pěťák. — — —

„Eh, dé mně pokoj s takovéma hlópostima!“ odbývá zas jiný svého Francka, ale to odmítavé trhnutí rukou, ví to Bůh nebeský, víc znamená, než kdyby kluka do náručí chyt a bouřně přitiskl na svá rozhalená prsa. Honem mu strká cosi do malé dlaně, jen aby se ho zbavil — — Ale — Bože, jak se mu dme srdce srdnatou pýchou, co „řeči“ je obsaženo v jediném jeho, třebas němém pohledu! — —

Nový rok!

Na slavné mši děvčata jak duchové se svíčkami v rukou překrásným věncem svých úborů ovinula kvítím bohatě vystrojený oltářík a za lahodných zvuků pastorálky kladla výroční svou hřivnu na modlitby za čistotu panenských svých duší. Jaká to byla z kůru hra! Až do tance jim bylo — — a jak se která vždy zatočila a v úklonu křížem se znamenala před oltářem Páně — — těžko bylo si představit obrázku čistší lahody a bezúhonnějšího půvabu, než jak se jevil tu v plachém úklonu moravského děvčete před trůnem Nejvyššího. — — —

Lidé přejí si šťastného nového roku: „Habe nám všem belo zas dobře a hjiném líp! —“ Pastýř s usmolenou knížkou přechází od domu k domu a vybírá svou celoroční službu. I hutař chodí a do koše skládá koláče, vejce, šrůtky černého masa, do kapsy spouští hotové — dvacítky od sedláků, desítníky od chalupníků, jak kde od nepaměti bývalo už ve zvyku.

A hned po Novém roce s novoročním přáním přichází i kominík, černý jak čert směje se bílými zuby do dveří a umouněnou rukou podává svůj veršovaný „vinš“: Na obrázku smavá rodinka pod vánočním stromkem, po levé svatý Florián z puténky zalévá cosi jako ohýnek, po pravé bílý anděl žehná rodině a nade všemi černý kominík, krasavec v plné zbroji i s kartáčem na zádech předkládá pánu domu veršované svoje blahopřání:

„Nový rok zas přišel
a s ním známý starý,
on Vás neopustí,
zůstane Vám věrný.

On Vám hned slibuje,
že vždy bude dbáti,
aby v kamnech Vašich
oheň mohl pláti. — — —“

Atd. atd. — — —

Vám oddaný
František Kulička,
mistr kominický
v Borové u Brna.

Nešťastný básník!

Šťastný pan Kulička!

Čte táta, čte máma, obrázek obdivují děti — — — a kominíkův vzkaz dlouho, snad po celý boží rok zůstane viset někde v ústraní, kam občas zaběhne hospodář a v rychlosti okuláry svými pátrá, na kolikátého že letos připadne ten neb onen slavný den. — — —

Děvčata s bílým uzlem na zádech nastupují novou službu. Malovanou truhlu odstěhovaly už včera do nového domu, kterému ode dneška budou říkat „náš“.

Rozvahu svého majetku zkřivenými ciframi maluje sedlák — — — Smutná úvaha!

„Pane Bože, toli že teho je?“ — vyvalil Filipek oči na počmáraný arch papíru a zadrbal se za uchem. A to byl nejzámožnější ze zámožných. Jiní snad už ani nečítají — —

Nuž, co dělat?! — —

Vzrostlé dluhy života starého přenesou se na čisté stránky roku nového a kára života může se rozjet svou drahou dál — — — Už leckterá tak z cesty sjela pod panget. —

Odpoledne dědina na Nový rok už zvykla. Otřel se nějak přes poledne — nikdo už ani nevzpomněl, že Nový rok je. Hospodyně besedují, muži se strousí na sklénku piva, chasa v hospodě o stůl líská ušpiněnými kartami.

Mařka, Rozára, Anča, Sefka — přemýšlejí o svém novém domové, a když večer na lůžko se kladou, končí s povzdechem: „Jak se hale v tý nový službě bodo mět! — — —“

Tak kdekdo už má svůj vůz připravený.

Nuže — s Pánem Bohem, jeďme!