Rok na vsi/Leden/Besedy

Rok na vsi – Leden Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Stávka	Besedy	Fabiánská

Údaje o textu
Titulek:	Besedy
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 402–407. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Prisky.

Milý, teploučký půvab vane dědinou, v báseň rozkvítá život v tichých, kouzlaplných besedách.

V jizbě, dlážděné červenými cihlami, prohřáté velikými kachly zelených kamen, sedí u Filipků Toman, a stále se usmívaje bílým chrupem bezmasých svých dásní, pokuřuje mlčky z dýmčičky. Toničkou pohazuje Mařa, chvílemi i babička přistoupí a do náručí bere svoje vnoučátko. „Na skok“ dolítne ze sousedství Očadlík, kmotřenka se zastaví a na pochůzce dědinou u kamen rád si posedí i obecní a panský posel Ráček. Plná jizba jich byla.

Tonička směje se v náručí matčině a ručkama chytá babiččin kolem nosu rychle se jí kmitající prst.

Na silnici zvonily zvonky, kolem oken zašuměly saně, v jizbě zavládlo ticho.

„Kdopak to hale jede tak pozdě?“ — poobrátil se kdosi k zastřenému oknu.

„A, meslím, dochtor na fáru,“ odpověděl Filipek, nabíjeje dýmku jak pistoli. „Je to přeci jenom nápaditá věc. Před třema nedělama, jak ten dubec mladé Prudkové ruku roztřískal — zavolali jen Francka Pazderku a dobrá: dnes huž može hjít na bál. — A dochtor frajlince Tóny polámané prst taky narovnal, taky zavázal a ruka — pořád jako naditá a prst furt křivé. Pré hjí jé mosí ešče jednó zlomit a teprvá potem pré bode rovné. Tak ví to Bůh nebeské, jak to tak přinde! Tudkaj bolesťó pré haž vomdlela a porád jen pláče, že bode mět křivé prst. A Pazderka nikde neštudýroval, nemá žádný diplome, jen te roztrhaný gatě, co má na sobě, a je nade všecke dochtore. To huž bode tak v krvi — a ne v knihách. Táta jeho bel zrovna takové, haji máma, a ti zas to měli jako zděděný. Bůhví v kolikátým koleně huž tak kurýrujó. Huž haji trestané za to bel, pokuto mosel na hétmanství platit dvakrát, snáď hani nevedělá toli, co huž mosel zaplatit trestu — a nic platný. To kurýrování huž z něho nevende a nikdo a žádný zákone huž to z něho neveženó. Jak petláka flinta těší jé to a radši se zavřít dá, než be v sobě zapíral, co v něm huž jednó je. — — A bez gořale nic. Ruka pré se mu třase, jak nemá gořalke. Bez tý pré be nic hani netrefil. Tož Bůh to suď, ešli v tý gořalce je tá síla, nebo v čem. ‚Zázračné Pazderka‘ říkali jeho otcovi, polámaní sjížďali se k němu na kolik mil daleko a všecke huzdravil.“ — —

O tom, kolik mrzáků nadělal Pazderka otec i jeho syn, Filipek se ovšem nezmínil, ale na to se také nikdo věky věků neptal. Svět těch křivých hnátů ani neviděl; v slávě zůstaly jenom dobré případy a jejich pověst letěla krajem v podobě mnohem zázračnější, než byl sám zázračný Pazderka. Zlomil-li si někdo nohu a dostal se do rukou Pazderkových, rovno jistě juž jakživ nechodil, třeba se vyhojil.

Na chvíli zavládlo ticho.

Tonička najednou se rozhovořila ručkama a celá se vychýlila z náručí matčina, že půjde k stařečkovi. Filipek dýmil, jak Bůh Otec vznášeje se v oblacích — ale přece odložil dýmku a posadil si děcko na klín. — —

„Hu Rebářů bela huž tma, dež sem šil vokolo,“ nakousl Očadlík novou látku k hovoru. „Kdo ví, ešli spijó huž, nebo se jen tak zavřeli. Včera huž neměli hani gořalke.“

„Ba, je tam včil smutno. Hospoda prázdná, Rebář pořád jen hlavu v hrsti nebo svěšenó ju nosí po dumě, a Rebářku viděli, jak nad hlavó lomí rukama — — A žádné křik tam néni, nic. Hale seknicu hani kropit nemosí. Rebářka ju vod rána do večera beztak dost nakropí slzama. Chtěli mět v nedělu mozeku, a néni pré peněz na nápoje.“

„Ja! A deť pré se chestá haji, že bode dělat bál.“

„To bech řekl spěš. Rebář — co Rebář! Dež névic naříká, némíň je mu zle.“

Toman se ušklíbl, ale neřekl nic. Věděl, jak se to s Rybářem má. Ručil za něho v záložně na několik set — — —

Světlo nějak slabě pomrkávalo.

„A co píše Hantoš?“ náhle si vzpomněla kmotřenka.

„A nic.“

„Huž dlóho nepsal.“

„Dlóho.“

„Snad se mu v tý hrozný polský zimě neco nestalo!“ povzdychla si bílá macecha.

„Taky je mně to nápaditý, že vo sobě nedává žádný řízení — —“ zahovořil Filipek, odevzdávaje Toničku zas Maři. „Před štrnásti dňama sem mu důtklivě napsal: piš, nebo besme rádi viděli, jak ti to v tem novým vojanským stavě dopadá; ešli sis přeci huž zahospodařil na ten svůj vlastní vojanské mundur. — — Tak sem jé répl a ešče haji rénské sem mu přiložil a — nic. Jako be hani živé nebel. Sám se tak ledva dočkám, haž bode mět po vojně. Práca všade stojí, koně zahálijó a jeho ruce všade scházijó. Včil zjara chcel sem stavjat — hale kde! Deť nestačím. Tak hať si to huž postaví sám, haž přinde, a tam hať si bévajó a me tadyk v bázni boží hospodařit bodem dál. Jen co bech te koně mu dochoval; v každým psaní se na ně ptá.“

Tonička najednou se rozplakala.

„Huž se hjí chce spát — —“ podotkla Mařa. „Pudeme!“ Zvedla se nějak nerada, ale přece šla.

Za ní ostatní.

Pod rozcházejícími se besedníky zarupal sníh.

Ještě tepleji a šumněji bývá u Bučků.

Jako by se byli smluvili: přišel každodenní host, stařeček Prokop se svými pětaosmdesáti lety v nahrblých ramenou, došel Bučkův švakr, radní Mikulica, a brzy po něm i vysoký kolář Šimek.

U kamen hospodyně s odrostlými dětmi loupá žlutá zrna z kukuřičných klasů, malá dvě děvčátka už asi po desáté odestýlají panence postýlku. — Nakonec přišel i starosta Filipek poptat se, neprodal-li by Buček ovsa, a sedl si hned vedle tetičky Bučkové.

Hovoří o letošní zimě a jaké bývaly zimy před lety.

„Voda zamrzla, než ze džbánu dopadla k zemi, a brabci, jak ze stodole vyletěli, hned zmrzlí padali k zemi jak hruške — —“ lže poťouchlý stařeček Prokop. — — Chamraď na peci rázem ztichla a poslouchá, poslouchá a věří zimním těm hrůzám a jen to je jí divné, že „stařeček v ukrutný tý zimě nezmrzli jako ti brabci“. —

„A vánice! Jednó do rána nebožtíkovi Nečasovi barák celé do snihu zapadl, a ráno nemuhli hani ven. Chalupu hani vidět nebelo, celó ju zasepal sníh.“

„Aha, to ten Nečas, co decke hu kostela se svatém Janem rozmlóval?“

„Ja, ten!“

Děcka na peci dala se do smíchu.

„Šak to belo kvítko!“ vzpomněl si Filipek. — „Jednó se dozvěděl, že te peníze, co só jako založený na vopravu svatýho Jana, hórokama huž vzrostle na tisíc rénskéch. A tak dež šli lidi z kostela, stópl si před svatýho Jana, sepjal ruce a povídá: ‚Janíčku svaté, tobě je dobře. Te máš peníze, hale já su chudák a nemám nic. Pěkně ti prosím, haspoň pět desítek mně puč, a já haž bodo mět, zas ti jich voplatím.‘ — — Tak se pěkně pomodlil — a vidíte, svaté Janíček mu půčil. Dež se to pan falář zdověděl, zavolal Nečasa a veplatil mu padesát jednušek na ruku. A bez hóroků, protože pré be to bel hřích, habe Janíček svaté bral jaký hóroke.“

„A jednó zas,“ pravil starý hospodář Buček — „nedal se pojistit a poklóklo mu. ‚Počké, počké, Pánbičku —‘ hudělal tenkrát takhle prstem proti nebi — ‚šak te mě víckrát nevošidíš —‘ a dež došlo k jaru, dal se pojistit na všechno, haji na vinohrade a haji strome — — Krópe ten rok nepřišle, hale pětadvacátýho mája přišel mráz a celo hórodu nám tenkrát popálil. Dež nepoklóklo — pojišťovna na mráz neplatí, a tak sme všeci tenkrát přišli na nic. — — A tak milé Nečas zas tak smutně si stópl k polu a povídá k nebi: ‚Pánbičku, Pánbičku, přecis mě zas vošidil!‘ —“

Zasmáli se a umlkli na chvíli v tichém vzpomínání.

„Včera,“ začal Mikulica, „bela ešče větší zima než dnes. Na cestě z Borový tak mně ve vočách jiskřilo a přes les cvaló sem mosel hutíkat, habech se trochu pozahřál. — — Šak Křápal z Havranic — jen vám došil do krámu, hmátl si na ucho — a milý ucho zvostalo mu v hrsti. Humrzlo.“

Malý Tonda s vyvalenýma černýma očima maně si sáhl na ucho a tak si oddechl, že je má celé.

„A co, to néni ešče nic — to só teď břečke, a ne zima,“ dal se do řeči starosta. „Tak temu može bét — kolikpak? — no, řeknime šest nebo sedumadvacet let, habech nelhal — stal se ten pád tém způsobem, že humřela matka bévalýho pana falářa borůvskýho. Šak taky huž zemřel, dé mu Pánbu nebe. S našém panem falářem jel sem tenkrát na pohřeb. Hale — zema tenkrát bela — no — koně z maštale mně hani hjít nechtěli; — hale jeli sme přeci. A tuť přijeda nad Silůvko — koně najednó — hrc — že nepudó. Dež ne, tak ne. Slezu ze saní a beru je hu hube, že kósek pudu s něma. Přeci se to zvíře trochu potěší, dež vidí, že se člověk nebojí. Koně zasik hani hni — ešče dozadu sebó trhli. Podívám já se do ceste a tuť — — ve snihu zakutané člověk. Kokám se, vobrátím jé — no, meslím si — huž je tentam — Remíš z Lóček. Možná, že ste jé znali. Rád pil a vzal si takovó ženu, kerá jé skrzevá to pití náramně následuvala. Hale Remíš za to její přičinění pil ešče víc. Haji ječmen hjí kradl. Nastavila mu jednó místo ječmeňa písku v měchu a milé Remíš haji s pískem — marš k židovi. Lidi, ten potem řval! — — A tak dež sme jé našli, dali sme jé do saní a hý! Rovno k dochtorovi. A vzkřísil jé! Hale nohe pozbel a prste hu ruk haž po kotníke se mu hudrobile, haji palce u noh, a bel mrzák do smrti.“

„Já vo tem vím. Tenkrát panu falářovi haji víno v kalichu zmrzlo a mosel nechat mše svaté. A milistranti vod voltářa mu hutekli; — moseli, nemohli zdržet,“ ozval se hospodář.

„Takový zime tenkrát!“ vmísila se do hovoru tetička. „A potem po moc roků nic. Jen bláto. Haž zas letos je trochu pořádná zima. Tak se ten svět porád vobrací a mění — — Každé rok měkko a saní člověk po kolik let hani neviděl, haž lůni a letos. A to ešče néni nic proti dřívjéšku.“

„Ja, ja! A dlóho bévávala zema — —“ zdvihl přísně Filipek hlavu.

„Moja mamička, dež humřele — —“ na to zas Šimek, „belo to třetího mája — napadlo sněhu, že sme se v něm po kolena brodile.“

Děti na peci už zadřimly.

„A tož kdo bode ty daně vebírat?“ ptal se hospodář Buček starosty.

„No, huž je to hotový. Všecke vůbce se teho zřekle, jen Habrůvka ne. A že pré pro Habrůvku nebodó dělat neco extra. Tak bode vebírat dáňku berní hóřad sám.“

„Tak! Totok je pěkná!“

„Je. — — No, huž mosím hjít.“

Také ostatní se zdvihli.

Besedníci vykročili do jasné zimní noci plné měsíčního stříbra a záře svítícího sněhu.

Z oken chaloupek zela už tma — návsí zalehla tichá prázdnota.

U kostela stála tmavá postava zahaleného Chocholáče s rohem zavěšeným přes prsa. Odstoupil od chrámu Páně, a obcházeje dědinu, troubil devátou.

Zvuky trouby selhávaly.

Zamrzala.