Rok na vsi/Květen/Vizitace

Rok na vsi – Květen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Vondra pekař	Vizitace	Píseň mariánská

Údaje o textu
Titulek:	Vizitace
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 229–232. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Floriána.

Příjemně rozčilena scházela se do školy mladá Habrůvka v svátečním úboru, dnes bez knížek, bez úloh. Měla ukázat před panem děkanem svou bystrost a to, čemu se za celý rok z katechismu byla naučila.

Ještě pan farář nedomodlil se obvyklé modlitby po mši svaté, a už hučely habrůvské zvony na počest hodnostáři, přijíždějícímu se svým kaplanem v staromódním kočáře.

Honem seřadily klášterní sestry drobné selky v milém habrůvském kroji, srovnali se jaks taks i chlapci. Čekal i pan rechtor s přednostou, radními a kostelními hospodáři, kolem svatého Jana postávaly babky.

Za hlaholu zvonů vcházel bílý pan děkan v průvodu velebníčka a kaplana, aby se v kostele pomodlil za zemřelé a udělil svaté požehnání. Teprv po požehnání doprovodili jej všichni do školy.

Jak byla ta škola dnes pěkná a čistá v sluneční záři a tolikeré slávě! Na stole bílý ubrus, za stolem pohodlné křeslo. Veliká kytice rozkvetlého šeříku zpříjemňovala vzduch. Lavice, podlaha — jíst na nich mohl — tak byly čisty.

Zasedl po modlitbě stařičký hodnostář v lenošku podle loučenského faráře a kynul velebníčkovi. Velebníček tedy začal, aby ukázal, jak horlivým a pilným je také na nejmladší vinici Páně.

Dobře to šlo. Vesele zvonily hlásky, ruce stále třepetaly se nad hlavami dětí. Habrůvka katechismus uměla — jako katechismus. Babkám tak svítily oči.

Dlouho, velmi dlouho trvala „přísná“ zkouška, a když ke konci i pan děkan začal lézt do mozečku dětí, neměl examen konce. Pan děkan zapovídal se i do záhad o neposkvrněnosti Panny Marie, že i sám velebníček trnul a starostovi pošeptával do ucha, že „pan děkan stárne, stárne a s léty že mu slábne rozum“.

Teprv k polednímu slavná zkouška skončena a unavené děti s radostí pospíšily domů. Pan děkan v průvodu kněží za hlaholu zvonů vcházel do fary, aby prohlédnul účty, úřední knihy a tlustou matriku s šedým, hrubým a snad už staletým papírem. Tak všestranně prozkoumal celoroční činnost svého podřízeného pana spolubratra. — — —

Po starém zvyku vikářských vizitací sjížděli se hosté habrůvského velebníčka — — staří kamarádi i mladí páni spolubratři. Usmívavě, s přátelským srdcem dobrého hostitele vítal velebníček všechny bratrskými pocely na oholené tváře, toče se stále jako čamrdka. K němu každý rád zajel na slavnou výroční hostinu a velebníček zas nikdy nezapomněl oplatit návštěvu na vizitaci jejich. Tak už to kázal starý farářsky zvyk a mrav. Přišel i hrabě i pan rechtor a malé pokojíčky habrůvské farky hostům sotva stačily.

V kuchyni bil hrom. Dvě kuchařky s děvečkou měly co dělat, pomáhat musil i kostelník, povýšený na sklepmistra.

Konečně i knihy pan děkan prohlédl i účty prozkoumal a dostavila se chvíle nejdůležitější. Hlad měl už kdekdo.

Hostina. Báseň, hotová báseň. Nechyběl ani chřest, růžová šunka došla až z Prahy, řadu jídel zakončoval i desert s mraženým — pivo, víno, hovor, smích — při černé kávě a vyschlých havana byli by tak seděli snad do smrti.

Vrcholu dostoupila zábava, když senior děkan vstal, poděkoval, hostiteli připil a po kratičké modlitbě odebral se k zamilované partičce devatenáctky. Slynul v ní hlasem nejlepšího hráče v kraji a široko daleko uznané autority. — — Jeho rozhodnutí ve všech tarokářských sporech platilo za nezvratný zákon.

Po skupinách bavili se ostatní.

Loučenský farář dokazoval prospěch „uměleckých“ hnojiv číslicemi, které porážely.

„Ale prosímtěééé —“ protahoval havranický poslední slabiku — „umělecké hnojivo! Dééé mně s tém pokoj! To je tak, jako dyž do bábovky dá kuchařka vanilku. Vůně jen, vůně —“ voněl k prstům — „nic než vůně. Hnůj je hnůj, a mluv si, co chceš. A co néni hnůj, to je švindl — — —“

Stráňovský nechal literatury a českých dekadentů, o kterých hovořil s borovským kaplanem, a stěžoval si, jaké má peklo s berními úřady, které po něm chtějí stále nové a nové daně, i staré, dávno už zaplacené.

„Nadejte jim a je! Co se s nimi budete hrdlit a táhat!“ hodil farář z Polanky šňupec do rozhněvaného nosu a vykládal dlouhou a zamotanou historii o ekvivalentech a přímých, nepřímých i osobních daních a bůhví jakých přirážkách.

V druhém koutě vedli zase spor o jakémsi filosofickém názoru.

„A — a — a — vy ste teď všecí moc učení!“ odporoval křovanský starý pán rechtorovi. — „Každý má hlavu takhle —“ udělal z rukou parohy — „a tady nic —“ udeřil se zas na srdce. „Ale — na prsou matky přírody se učte, přírody, která vás živí. Její mléko pijte a sajte, a ne vodu ze všelijakých mudrlantských knih! Spálit je! Ano, příroda je jediná matka naše,“ bil se starý, bílý pán pateticky v prsa, rozhorlen knihami a rozohněn vínem. — — „Svoboda, svoboda! Co nám přinesla svoboda? V padesátém roce měli sme maso za čtyrycet a teď musíme platit šedesát a — a — řemeslník udělal práci a dobrá byla, a teď řemesluje každý učedník a nic po tom. Pivo, víno si vynalívat může, kdo chce, a třeba i ze slevků, a za peníze je prodává a vy tomu říkáte svoboda. To všecko nám přinesla ta vaše svoboda! — — —“

„Kontra pakátlu a kontra hře!“ vykřikl kdosi vedle.

„Kdo, kdo dostal kontra?“

„Pan děkan.“

„Cože!?“

„No to! To není ani možná.“

Všichni běželi za panem děkanem.

Pan děkan opravdu ztrácel hru.

„Všecko prohrál!“

„Taková ostuda!“

„Ale jak se to mohlo stát?“

„Stárne, stárne! Už i kontra prohrál!“ potřásal habrůvský velebníček hlavou, dohlížeje na sklenky. Byly plny. — — —

Teprv k večeru rozjížděli se hosté v kočárech i na vozích do zelené přírody májové, nasyceni, namlsáni, rozmazleni blahobytem rozdováděného vína. Domů vezli si i výslužku, zabalenou hospodyňkou do běloučkého papíru.

První za zpěvu zvonů se svým kaplanem odjížděl děkan.

V zadním pokojíku k hostině zasedlo obecní představenstvo s kostelními hospodáři. Jedli zbytky se stolu svých bohů.

Velebníček i frajle Tóny byli toho večera únavou jako ztlučeni.

Zas na celý rok pokoj!