Rok na vsi/Květen/Nové cesty

Rok na vsi – Květen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Na čekané	Nové cesty	Svatý Jan Nepomucký

Údaje o textu
Titulek:	Nové cesty
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 265–269. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Žofie.

Rybářova Anežka, provdaná za Martina Kryštofa, jako by k novému vzklíčila životu. I na ni jako zázrakem účinkoval teplý a mízou silný máj. Nezkosila ji zima, nepoložil syrový únor, bez pohromy a zdravější skoro než kdykoliv jindy odevzdal ji máji duben proradný. Zvolna sice a nepatrně sbírala se od podzimní smrti svého Martinka, ale tváře její, tak strašně tenkrát zpustošené, strhané, vyhublé a bídné, přece jen se zase plnily v někdejší svůj tvar, kůže podlívat se jí začala růžovým nádechem vracejícího se zdraví. I rty, jako by se znovu pokoušely o někdejší úsměvy, rozpukávaly se v příjemné jakési záhyby pouvadlé koketnosti a odhalovaly jen skromně černou díru vypadlého zubu.

A přišel máj s hřejivou, křísivou silou jarní své vůně.

Jak děvčátko tu stála zas mezi dveřmi všechna zalita krásou naplno opírajícího se slunce a vesele hleděla od svého domu, rozhlížejíc se tmavomodrýma svýma očima po návsi, jde-li už přece muž její domů. Chtivě nabírala do chorobných svých prsou vůni protějších zahrad a nepokojně přitom pátrala zrakem až ke kovárně a hospodě, kam muž její zaběhl za tchánem Rybářem, aby dojednal ještě cosi neurovnaného od poslední správy. — — „Pořád jen te hóčte vobracijó, přemítajó a počítajó — a ona tu jak na trní; — už poledne bodó zvonit, polívka zhóstne, škubánke ztvrdnó a — a — a — — —“

Vtom sebou škubla a jak smršť hodila sebou do síně.

Bouchly dvéře a poblázněný, nakřáplý zvonek kupecký divoce sebou zazmítal.

Šla kolem Vrbčena.

Široká, vypjatá, tvrdá jak „grenadýr“, koketně pohazujíc sukněmi, s pohledem výsměšným a vyzývavě přímým, přešla jak pávice kolem Kryštofových oken a dobře zahlídla divý úprk Anežčin, lichotící jí víc než sebevětší důkaz její nadvlády nad všemi těmi uraženými a poníženými jedním šlápnutím výbojné její chůze. Zlomyslně stáhla koutky svých nenasytných úst a usmála se.

Až do kuchyně před ní utekla Anežka. — — —

Ohledně Vrbčeny a Rybáře Habrůvka už po delší čas byla jako v hádankách.

Scházejí se, nescházejí?

Zdálo se, jako by i Rybářovi i Vrbčeně podivočelý život byl zevšedněl a se přejed. Aspoň nikdo ničeho neslyšel a v Rybářovi dokonce jako by se k nové činnosti byla probudila zas stará, dobrá jeho „krýv“. Počítal a rovnal, běhal k notáři, jezdil na úřad, chodil po obchodech, vyjednával, projednával, obchodoval, tržil, ztrácel a zas nabýval, jak ryba plácal sebou zas ve svém živlu. Něco polí zachránil tím, že je dal zavčas připsat svému zeti, ostatní pronajal zas na jméno jeho a hospodařil dál.

„Pánbu sám ví, jak si to ti dvá zapletli. Rolí má Kryštof, koně a voze má Kryštof, všechno má Kryštof, a Rebář hospodaří, peníze bere, peníze snáší i vodnáší a všecko jen von. Do ďasa, ti to majó spolu sešmodrchaný — —“ „debatýroval“ v krčmě starosta Filipek a marně svým tlustým prstem snažil se rozrýpnout kůru Rybářových „kšeftů“ — — — „A meslíš te, že se s Vrbčenó neslízá a že si dá pokoj? Možná, že von Rebář rád be se z teho vemotal, je vopatrné včil, nic vo něm neslešet, hale copak vona mu dá? To neznáš lidskó krýv! To be ju člověk mosel neznat, jako ju znám já a tudkaj Vondruška. Ten ju taky zná — — co, Vondruško?“

Vondruška se jen zapálil a mlčel.

„To včil —“ vedl dále svou řeč starosta Filipek, „že je Rebář v hózkéch, nezná von Vrbčenu a Vrbčena nezná jeho — — Hale šak déte dobré pozor na mý slova, haž se dá z něho zas neco škubat — bode trhat z něho dál a celýho jé voškube, déte pozor, haž krýv poteče — tak jé sedře, jako zvíře na jatce jé dotluče. Rebář huž se z jejích drápů nehutrhne — a dež, platit bode haž do smrti, a platit bode moset všecko, co na ňé vona nadělá. Protože jé majó v hrsti. Vrbčena každó hodinu pré jé može žaluvat. Kriminálem mu hrozil její muž. Onehdyvá pré si nabrala hu žida v Borový zboží a na dluh. A Rebář beztak že to zaplatí. Co be taky dělal? Mosí to zaplatit — — ešli huž nezaplatil — — —“

A Rybář zatím staral se o pole i dům, počítal s Kryštofem ráno, počítal s Kryštofem večer, přes den přepočítával zas, měnil, kalkuloval, jako by do hry sázel, hazardoval i několik set za sebou a zase několik set sbíral, počítal, mátl se, ruce třel — dohlížel na dělnice, poháněl pacholka, v polích jej viděli na všech tratích skoro současně, jako by křídla měl, lítal do kopců a s kopců zas dolů, z Habrůvky do Borové a z Borové do Dubňan, licitace bez něho neobešla se ani jediná. A přitom hleděl si i své rodiny i své živnosti jako člověk, který nic jiného nemá na starosti, než jak by každému vyhověl. O všecko se snad staral — o nocleh, večeři, haldamáš, o dluhy, o klepy, o obchod; — jak to dělal, ví to Bůh sám — ne ve dvou žil, ale jakoby v několikerých osobách zajednou a na všech místech. „Jen času, jen času debe mně dopřáli — zas jak kocór velížu se ze všech ran,“ říkal Rybář sám u sebe, a maje už tisíce plánu pod beranicí, jak se ze všech těch ran krvavých vylíže, posluhoval v hospodě, zaváděl řeči, dováděl s hosty, hrál s nimi v karty, a byla-li za dne hospoda prázdná, posadil se před ní na klády v slunku, zpíval, hvízdal, mazlil se s nejmladší svou dceruškou, současně před úrazem chráně o málo starší Pepinku s hlavou rozcuchanou jak vrabčí hnízdo a tak hezounkou už v špinavých lících, že už předem tušiti dávala tutéž podobu a milý způsob chování, jakým vládla kdysi Anežka. Přihlížel k ní, jak snáší k jeho nohám kamínky a kousky cihel i dřívka a staví, rovná a dělá si dům zrovna takový pěkný, jako má Anežka.

Tak i Rybář světil svůj máj.

Ale i Messalina nějak se obracela k lepšímu; jako by pocítila potřebu smíření se s Bohem a zákony lidskými, dala se do — modlení.

Denně ji vídali ve chrámu Páně a stalo se dokonce jednoho dne, že náhle se rozhodla přistoupit k Třetímu řádu svatého Františka. Navštívila za tou příčinou několikráte po sobě seniora habrůvských terciářů — Kunze a už se i proslýchalo, že večerem trvala s terciáři na pravidelných jejich pobožnostech.

„Co, čerta? Snáď nechce polehtat haji Kunza? —“ štípnul jeden.

„A co be ne? Rebář huž je jak podškubané hóser, a Kunz peří má ešče dost a dost. A ešče mu narůste. Šak vona ví, kam zapíchnót nůž —“ štípnul druhý. — — —

„Milá brachu, to se musíte přihlásit u pana faráře v Polance,“ řekl jí Kunz hned napoprvé, když k němu přišla s přihláškou a penězi, které na knihy řádu platit musil každý „spoluoud“. — „Von je důvěrníkem celýho svatýho řádu, a dyž von vás přijme, tož vás rádi uvítáme mezi sebe aji my. Ale bez něho to nejde a nepude. — Zatím docházet můžete mezi nás, ale za ouda vás přijat nemůžem, až přinesete osvědčení od pana faráře z Polanky.“

Vydala se tedy do Polanky.

Důvěrník řádu neměl ničeho proti tomu, aby útěchu hledající sestra přistoupila k Třetímu řádu svatého Františka — — — „Ale —“ pravil — „musíte přinést vysvědčení mravnosti, vystavené vlastnoručně duchovním správcem habrůvské farnosti.“

Vrbčena zbledla.

„To jako vod našeho pana falářa?“

„Ano.“

Vrbčena sebou zavrtěla v naškrobených suknicích.

Netroufala sama, že by takového vysvědčení na faře dostala. Ale přece šla a uzardělá do krve, s očima sklopenýma jak nejcudnější panna pokorně pana faráře poprosila, aby jí vydal, co důvěrník řádu po ní žádá. — — —

„Ruka by mně musela upadnout, kdybych vám vysvědčení mravnosti vydal —“ rozhorleně prohlásil velebníček a ruce zdvihl proti ní jako proti kradoucímu se k němu ďáblu.

Ale než den se minul s dnem, rozmyslil si to pan farář a pravil k sobě už mnohem vlídněji:

„Větší radost nad ovcí zbloudilou a vrácenou než nad stádem všech ostatních konec konců taky jen hříšných.“

A dal se prohlásit, že vysvědčení mravnosti Vrbčeně vydá, až jestli se polepší.

Vrbčena slíbila a za ní slíbil to i její muž.

Terciáři čekali.