Rok na vsi/Květen/Křížové dny

Rok na vsi – Květen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Z habrůvské romantiky	Křížové dny	Na čekané

Údaje o textu
Titulek:	Křížové dny
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 258–263. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pankrác, Servác, Bonifác — „ledoví muži“ říká jim těžce zkoušený jimi lid.

Provází je někdy mráz a ten v tabák spálí přes noc ledva vyrostlé osení.

Dubnové deště nastanou jindy a protahují se do nekonečna den ode dne, od týdne k týdnu, až celý kraj podobá se jedné kaluži smrduté, moknoucí vodou napité hlíny. Zemědělci zastavili všechny práce, z nížin deště dělají rybníky, přívaly se svahů strhují ornici, zahnívá osení, černá kel, v zimnou jeseň vrací se kdysi sličný máj. Ne píseň oráčova, ne halekání děvčátek — klnutí ozývá se a zoufale zaťaté pěsti zdvihají se k zabedněným nebesům.

A horké, tvrdé sucho zas často až na Moravu zanese žhavé sirocco jihu. Stále jasné a věčně blankytné nebe zpění se v mráčky, zmladí se vzduch, chmáry nadhozené už už zdají se srůstat v špinavý kal, věstící bouři či blahodárný dešť — — hlavy už se vyvracejí, oči se jasní, mysl rozkvétá útěchou — — ale do oken náhle jako by perutí uhodil, vichřice přihnala se odkudsi z prázdna, zazmítala korunami, zvířila prach, v hadry roztrhala slité tvary mračen — — a obnažené slunce zas tak jasně a vesele plá a nebe modré jak širá tůň hltá v sebe všechen marně dole doufající život. Dál ve výhni prahne kraj, hrouda už není ani hroudou, ale kamenem a sypký prach popelem pokrývá celou zbídačelou zem. Žloutnou nivy, vadne nať, krní rostliny, sucho moří a níž a níž se kloní rolníkova ustaraná šíj. Chvěje se sedlák, předtuchou hladu svírá se srdce chudiny.

„Bože jediný, Bože všemohoucí — deště dej a dej tepla a dej pohody!“ s rukama nad hlavou sepjatýma, s očima vbitýma v nepohnutou tvářnost nebes modlí se se zemí srostlý lid a nikdy snad není prosba jeho úpěnlivější a modlitba vroucnější než po všecky tři křížové dny. — — —

I Habrůvka každého rána vždy po mši svaté ubírá se v procesí a jde k svatým křížům rozestaveným v polích, kde na kolenou prosí za zdar a bohatou žeň rozkvítající před ní přírody. Zas tak jako na svatého Marka tratí se v polích barevný průvod s knězem uprostřed a kleká v širé, krásnou májovou svěžestí zbujnělé už osení. Vlají korouhve s ověnčenými křížky, se zvony v jedno se slívá nábožná píseň i mumlavá modlitba, ze zelené běli rozvitého stromořadí prošlehují barvy děvčátek, skřivan nad hlavami se vznáší a pod stromem do zmoly zapadá nach ministrantských komží; a tamhle — daleko už před průvodem kostelník zrovna tak červený jako ti dva „poslužníci boží“ červenou podušku ponáší a spěchá, aby měkce ustlal na zemi, kam za okamžik sklesnou stará velebníčkova kolena.

A ranní slunce jemně polévá zamlžené údolí i vrch — příjemně a sladce lidem zahřívá nachýlený týl.

Svatí Cyrile a Metoději — orodujte za nás!

Svatý Václave — oroduj za nás!

Svatý Vojtěchu, svatý Prokope, svatý Jene Nepomucký — oroduj, oroduj za všecky ty, kdo k tobě dnes volají. Oroduj za nás! — — V kolíbavém tom rytmu písně Hrózek-Kvákoň s brýlemi na očích nejde, ale jako by se nad zemí vznášel, zpívá jakýmsi nevšedním, neobyčejným hlasem, a staré Horbiškové při slabice „duj“ — hlas přeskočí vždycky v tón natrhlé fejfary.

Na východ jeden den, k západu druhý, k severu berou se den třetí. V pondělí hlaholí prosby nad oziminami, v úterý nesou se k jařinám, ve středu v okopaniny Strážky, aby všude na všecky trati vyprosily milosrdnou rosu nebes.

Nejkrásnější procesí bylo vždy do kopce nad hřbitov, kde stál vysoký kříž s planoucím svým pozlaceným Kristem a široko do dálky rozesílal svoji zář. Jaký tu byl čarovný rozhled k půlnoci, přes vlny nízkých kopců do širokých plání křovanských a odtud stále dál a dál rozhrnuté roviny sokolnické, kde bělají se vísky slavkovského bojiště. V měkkém vzduchu, v mlhách továrního dýmu v daleku značí se i Brno „šeré“ s šedým Špilberkem a na východ z kotliny jak prsty tonoucího zdvíhají se osamělé komíny silůvecké továrny. Jasně je vidět, jak nad Silůvkou po hřebenech kopců plazí se dlouhá linie brněnské silnice v chumáči planých, do bíla jak sněhem přehozených třešní, stojících právě v nejkrásnějším květu. A tam k polednímu zas černou hlavou do výše hrbí se jasná Pálava, černá a celá jakási učouděná kouřem nesoucích se nad ní pravěků.

A kolem dokola po blízkých i dalekých hrbech a údolích hrne se to šumné a nekonečné moře mladého osení, přerývané místy mraky lesů a slínovitě žlutými pruhy prázdných ještě polností. Oči s rozkoší bloudí po jasných těch dálavách a sečích Hadího vrchu, Suchého žlebu i Sovího koutu, odkud slavičí píseň rozléhá se v krátké zpívání kosů. Jako kartáč husté osení stele se zrovna pod nohou, voní dubiny, hoří stračinky, růžovými korunkami plápolají vzduchem jabloňky panenské. A slunce kropí zlatem všude otevřenou zem, skřivan drobí své perličky nad překrásnou šachovnicí luhů, mušky se sladkým bzukotem v tanci obletují hlavy nachýlených mužů a žen. Chvílemi vrána zakráká nad lesy zimným svým voláním, houf bílých holubů s jemným zašuměním křídel přenáší se z lánu na lán. Vánek pohazuje rozpjatými korouhvemi, od temen zdvíhají se a po větru se třepí odpoutané kadeře hlav.

„Pokračujme v pokoji!“ vstává kněz.

I průvod se zdvíhá — — Za zpěvu zvonu ubírá se dál a dál.

Ó Maria, moje radost, mé celé potěšení,
Ty jsi mého srdce žádost ve všem mém zarmoucení.
Ty jsi síla všech zemdlených, Ty jsi ztrápených rada,
Tys pomoc všech opuštěných, kdo tě o pomoc žádá.

A za zpěvu mizí barevné procesí s kopce, jak hádě souká se a zalézá v les, aby dole zas pod lesem vylehlo celé a zase tam prosilo nebe za požehnání nejvyšší. Modlitby platily zas tratím, ležícím na opačném konci údolí.

Mládež uniká dozoru v rozvitém loubí mladého podrostu lesa a rozvazuje v zmatený hovor. I starším je v tom lese jaksi svobodněji a bujněji. Tu děvče shýbne se po opožděné fialce, tam kluk zaskočil pro rozkvetlý křivatec, jiný nahonem rve zarudlou snítku loubí, a pokračuje v drkotavé chůzi, zdobí si jí svůj sváteční širáček. Mezi chasou vybuchnul mazaný jakýsi žert a děvčata v šátky dusí lehtavý smích. Teprve dole v aleji řadí se zas „roztrhané“ procesí plno vážnosti a pýchy sváteční důležitosti dne. — — Ze stínu a vůně tichounké doubravy vystupuje zas do plného světla na polích a lukách ležícího dne. — —

V ničem nezadala si krása dne druhého, kdy Habrůvka silnicí zas ubírá se až tam ke kříži Stéskalovu a boží muce na hraničkách silůveckých.

Zas tak větřík povívá svatým Aloisem a svatou Cecílií na žerdích, zas tak v rachotu dětských bot a hlaholu zvonů volá Habrůvka s bílou rochetkou kněze v tmavém svém shromáždění: „Oroduj za nás!“ a „oroduj za nás“ mnohonásobnými ozvuky zaléhá v ticho vyhřívajících se niv.

„Aha, kukyryháč!“ za nejhlubšího ticha vzkřikl pojednou Mikša Fókalův, a nic nedbaje pohrůžných zraků a prstů mu hrozících, jak mu tak vzácné bylo v tu chvíli první kvítí vlčího máku, skočil z řady a už mu rudý jeho květ krví polil širáček.

A zas zahradníkův Tonda musel z řady ven. Za ním třetí, čtvrtý — až šli zas tiše a bez vády jak „svatí beránci“. Kdež bylo kdy na modlení v mladém, vylehlém tom táboře dětské Habrůvky — když tolik toho všude zaměstnávalo její oči! Tam na výšinách až u samého nebe skoro v celém hejnu pestrých hader pracoval panský lid, tam zas nad Babou kroužil ostříž, holubí mrak pásl se na holině Košáru, střelná rána houkla v silůveckých lesích a vyplašila z hnízda párek vran. — A tam — hle — na lukách! — — —

Bože, jak tam zahořelo krásné zlato blatouchů!

Došel průvod až k Stéskalovu kříži.

Na kolena padl kněz a četl evangelium svatého Jana.

Mile okrášlila si stařenka Stéskalova nádherný svůj kříž. Hrdě sama napsat si dala na tabulku černou písmem zlatým, že postavit ho dala ke cti a chvále boží, a to zrovna u podnoží jednoho ze svých nejkrásnějších kousků země. Když Bůh žehnal — to jí žehnal. Včera už ji bylo vidět pod křížem, jak rukama vzpíná se po tvrdé jeho litině a nejkrásnějšími květy své zahrádky ovíjí zlaté tělo Kristovo. Připevnila i sněžné koule plné kaliny a veliké květy pivoněk už zdaleka pronikaly svojí krví do polí a — bůhví, kde ji vzala — i snítku plamenné magnólie přivinula Kristu k noze zbodané.

Průvod už chvíli klečel, a stařenka teprv zvolna žejbrala se jak opožděný stín. Sama už, opuštěná jak ten kříž v poli, táhla se na svých chorých nožičkách a capajíc za průvodem sama víc pro sebe a za sebe pronášela svoje modlitby a litanie.

Na opačné straně za potokem Ondruška na poli okopával řepu. V hroudy postavil motyku a také na kolena sklesl do hlíny a v poli modlil se sám a sám. Oráč v provlhlé nížině zastavil kravky, zarazil pluh a zřícen do země vedle poslušných kraviček vroucně a potichu se modlil, potem zrosenou čepici tiskna k šeptajícím rtům.

Kryt stínem vysoké jeteliny, chřástal zvědavě přiběhl až skoro k průvodu a do otčenáše několikrát za sebou proniklo jednotvárné jeho „vrz-vrz“. Ale když shromáždění zpívat začalo a v žalmech pojednou zdvihly se hlavy, řezáč odběhl zas a „vrz-vrz“ ozývalo se už z větší dálky. Umlkali skřivani na chvilku, ze svých výšin netečně dolů pohlíželi na klečící lid točící se krahujci.

Konečně vstával průvod.

Ondruškova motyka znovu zablýskla v slunci.

Hlahol zvonů táhnul od západu, od jihu bublaly zas zvony v Lipůvce, přes kopce z Havranic, za lesy z Borové. I tam za úrody zemské modlili se v přírodě, v tu chvíli Boha prosila celá zem.

K třetímu zastavení klekal lid. K stařence Stéskalové přibyly marodky ještě dvě. Jen stařeček Dóbkůj statečně ze všech sedmdesátníků držel se na vychrtlých svých nohou, a plápolaje dlouhým svým kožuchem, bílou hlavou svítil v temném tlumu mužů a žen.

Děti rozložily se ve stín pod kvetoucí třešní, plnou v tu chvíli vypasených čmeláků. Všecko nad nimi jen kypělo v běloskvoucí kráse rozvinuté koruny a pod třešní dole z příkopu k můstku perlila se voda jak křišťál čistá, zlatě světélkující na žlutém dně.

V klepotání mlýnu usínavě bručel modlících se sbor.

Mezi dětmi náhle nový šum. Oči všech směřovaly k Siberii. Dva tři zajíci schumelení tam v klubko upoutali oči všech, i dospělých. Modlilo se už jen několik bab — — —

A k dědině zpět za plného hlasu zvonů ubíral se průvod.

Nechtělo se ze slunných přívalů sílivých nebes, nechtělo se z vonného, zdravého vzduchu na polích do chladného šera chrámu.

Oh, jak to bylo vše krásné a nezapomenutelné pro celý zas boží rok!

Jen, Bože, deště dej — a s deštěm všeho, čeho sobě žádá tolikerou krásou obdařené tvorstvo!

Když lidé domů šli s požehnáním kněze v srdcích — úzkostlivě ohlíželi se po všech stranách světa.

Ne, ne — nikde dosud ani mráčku.