Rok na vsi/Květen/Frau Ebr, Direktorswitwe
Rok na vsi – Květen Alois Mrštík, Vilém Mrštík | ||
Píseň mariánská | Frau Ebr, Direktorswitwe | Terciáři |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Frau Ebr, Direktorswitwe |
Autor: | Alois Mrštík, Vilém Mrštík |
Zdroj: | MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 236–245. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Byla to skupina pěti osob, bez kterých Habrůvku těžko si bylo představit a bez Habrůvky zase je. A těch pět bytostí těžko si bylo myslit oddělené od sebe; buď všecky zajednou nebo žádnou: tak byly spečeny do sebe, tak svázány zvykem a mocí jedné a téže povahy.
Přitáhly vždy na jaře jako kvíčaly a odlétly zas na podzim, kdy na stromech řidne list a zimní mlhy táhnou krajinou.
Celé hnízdo jich je, a všechny samičky. Nemnoží se, neubývá jich, nemění barvy ani povahy, nestárnou, nemládnou, nelenoší, nepracují, od nepaměti stejny — stejny tak zůstanou jak pravidelný oběh hodin.
Nikdy se ta paní jinak jmenovati nebude než Frau Veronica Ebr, Direktorswitwe, její jmění se nikdy neztenčí, její oko nikdy nezbystří, stejně mravnou zůstane i ve stáří, střízlivou a přísnou, chladně dobročinnou a vždycky krátkozrakou setrvá až do smrti.
Ještě strnulejší a ještě tvrdší je její společnice Fräulein Luisa Bernaczik. Ani ta už nikdy nezmládne ani krásy nezíská, nebude už nikdy slabší a nikdy vnadnější — nikdy se neprovdá, nikdy nic neztratí a ničeho také nevyhraje; od dětství šišlavá šišlavou už zůstane a šišlavá i zemře. Pravá společnice nemladé, nestaré, neslané, nemastné, ale bohaté, a proto milované i nenáviděné vdovy.
Také kuchařka už se nikdy nezmění. Bude as vždycky tak tlustá chodit z kuchyně do kostela a z kostela zas ke sporáku, v staromódním kokrheli a v šatech našedlé barvy. Vždy tak slzet bude a v pačulí navoněným kapesníkem utírat krhavé své oči nepřestane, kdykoliv velebníček při kázání ruce sepne a na kolenou prošiti bude Habrůvku celou, aby se už jednou vzpamatovala a netropila věčně hanbu strašlivou sobě i jiným. Také černobrvá panská nepřestane už chodit s nakloněnou hlavou tiše jako duch a podaří se jí i nadál jako až doposud v plochých, prkenných svých prsou potlačit každé hříšné pohnutí. — A rusá služka, ňader zrovna tak vyschlých a údů zrovna tak hůlkovitých jako u panské, mnoho a mnoho let ještě donášeti bude klepy z dědiny a denně se svými družkami pomodlí se celou řadu otčenášů a zdrávasů, jak navěšeny byly na sebe s kuličkami ohmatanými už a od špíny černými u dotýkaného a velitelkou kdysi slavně jí darovaného růžence.
Divné sdružení pěti žen, které duchem sblížila pobožnost, tělem všem společné staropanenství s korunou vdovství nad hlavou a které (na to každý jedu může vzít) i nadál udrží při sobě ohromné bohatství Frau Direktorswitwe.
Nejsou klášternicemi, nejsou světačkami, vedou křesťanský život, žijíce ve světě, a žily ve světě, modlíce se neustále jako nejopravdovější křesťané. — Růžencem chřestily jim hubené prsty pozdě navečer i záhy zrána a bez patřičné modlitby a pozdvižené mysli k Bohu nevešel do nich ani osmažený zemáček. Nevdávaly se, nikdy nikoho nemilovaly, rozmařilý svět nenáviděly na smrt, ale ve Vídni oblékaly se vždy v rozkošné i méně rozkošné moderní róby, jezdily do lázní, provalovaly se po teplounkých pohovkách a při dobrém vínu strašně rády pojídaly nejtučnější křepelky s kompoty. Mužská noha nikdy k nim nevkročila až na důstojnou, cvočky okutou botu pana faráře, a stalo-li se přece, stalo se to jen jednou do roka, že na několik dní k nim dojížděl jakýsi velice vzácný a velice ctěný kanovník. Lidé neradi ho viděli — bůhví proč.
Pohádky si vypravovaly habrůvské chaloupky o jejím nesmírném jmění, ač se dosud nikomu nepodařilo bohatství to zvážit a změřit. I toto její tajemství zůstalo a zůstane už asi věčným. Uloženo ve státních papírech vídeňských bank neprojeví se světu žádnou makavou cifrou. Starosta Filipek hádal tak na pětkrát sto tisíc rýnských; moudřejší a střízlivější naopak, že toho není ani jedenkrát sto tisíc; a pravdu neměli ani ti ani oni a už dokonce ne malí lidé z chaloupek a podruží, kteří mluvili o miliónech.
Důležitější už byly její vztahy k Habrůvce a Habrůvky k ní.
Každý, kdo poprvé ji uviděl, první, nač se ptal, bylo — kdo ta Frau Ebr je.
Na jejích navštívenkách se zlatou ořízkou kaligraficky už po třicet či kolik let napsáno: Veronica Ebr, Direktorswitwe, a stalo se, že nejeden pošetilec navždy se připravil o všecku její přízeň tím, že nepřipsal k jejímu jménu: Direktorswitwe. — Adresa bez tohoto jména pro ni nebyla ani žádnou adresou.
Původ tohoto přívlastku táhnul se až do první polovice devatenáctého století. Tenkrát to byly ještě krásné, romantické časy. Lidé nežili tak střízlivě a vypočítavě jako za dnešního všedního dne. Tenkrát si ještě dovolili a směli si dovolit někdy (vždyť taková byla i móda) i procházku po hlavách. Po cikánkách blouznili i usedlí mužové, snílkové ženili se s pastýřkami, starci si brali poupátka, mladíci za úplňku nosili loutny pod okna a opěvovali královny svých srdcí. Lidé milovali, měli radost z krásné země, jedli upřímně, pili s chutí a žili jak v básni.
Takový kavalírský život vedl i tehdejší hrabě panství Habrůvky. Doma i v Paříži, na cestách i po sousedních zámcích.
„Ó — ó — ó!“ říkává stařeček Chalupa — to ten, který mnoho pamatoval. „Tenkrát béval v habrůvským zámku život, jaké hani v městě nenandeš. Co včil — to je scípání, a ne život. Každé podzimek belo v habrůvským zámku panstva jako na mrše much a hone bévale s mozekó a slávó nesmírnó. Hostina za hostinó, raduvánke za raduvánkama a celá dědina se priživovala z panský kuchyně. Haji jeden kníže sem jezdíval na honbu jeleňů a hromadu hjinéch a hjinech gavalírů v barvenéch, červenéch, bíléch, zelenéch, žlutéch a bůhví jakéch ešče kabátech. Z celýho světa sjížďali se do Habrůvke; jakživa to Habrůvka neviděla a jakživa huž vidět a slešet nebode, co bůhví jakéch a jinakéch řečí se tu semlelo. Hotové Babylón to bel. Koně zlatéma podkuvama bévali kutí a v lítě v zahradě šlitážem ježďáli po soli. Každé večír celé zámek hořel jak v plameňu a paničke tam bévale krásný jak handěli. — — Óh, takový huž ani nésó, jak bele tenkrát. Co teď! To je nic proti tehdyvá —“ máchl stařeček rukou, jako by něco smazal, a přimhouřenýma očima pohlížel do daleké, daleké minulosti na ty „handěly“.
Nuž — přivedli hraběte na mizinu všichni ti andělé a červeně, žlutě a zeleně oblíkaní kavalíři.
„Prodat panství — —“ v smrtelných úzkostech rozhodl se tenkrát hrabě a sáhnul si na krk — jako by s něho trhal něco, co jej — —
„Nač prodávat? —“ řekl už tenkrát zámožný tehdejší správce. — „Svěřte mně, pane hrabě, statek a v několika létech přivedu panství do pořádku.“
Vložil své vlastní peníze do statku a v několika létech nejen že hraběte „vysekal“, ale i hraběti zjednal zas tučné a stálé příjmy. Od té doby je holá Strážka i Svárov, i Hadí vrch. Žal ty lesy správce kosou ohromnou. Když dožal, jmenoval jej hrabě ředitelem panství. Ředitel jmenoval se Ebr.
Hrabě mohl začít znovu a byl by jistě začal, kdyby začátek nebyl tak často zároveň koncem: právě v nejlepším přišla si pro něho smrt.
Statek přišel do rukou dvou starých panen — sestřenic zesnulého pána.
Tenkrát zbohatnul i sám ředitel. — —
Pod lesem v nízké chaloupce krušný život vedl dětmi a Bohem velepožehnaný ovčáček. Ředitel ujal se jednoho z těch capartů. Dal si umýt a vyčesat malou špinavou Verunku, oblékl ji, koupil střevíčky a tak vystrojenou, pyšnou choval ji při sobě do šestnácti let.
Šedesátka seděla mu ve vychrtlém týle, když si šestnáctiletou Verunku vzal za ženu. Ale dlouho neudržel vychrtlou šíjí v ramenech; už třetím rokem jako by ji nalomil — svěsil bradu a umřel.
Z Verunky rázem byla bohatá paní.
I ovčáček zemřel a ostatní děti — v Čechách prý kdesi žijí a živí se, ne-li zase ovčáctvím, tož jistě nějakým ještě smutnějším chlebem.
Od té doby podepisovala se Verunka: Veronica Ebr, Direktorswitwe.
Nevdala se už podruhé; prý jí to nedovoloval testament.
Míjela léta a hraběcí rodina přenesla svou přízeň a vděčnost na mladou vdovičku. Z přátelství ponechala jí i pěkný bílý dům s velkou zahradou a v bílém tom domě mohla si setrvat až do skonání.
Mezi Habrůvkou a Vídní, Vídní a Habrůvkou potuloval se nyní bezútěšný vdovin osud. V té nudě nevěděla věru, co s sebou si má počít. Ani s penězi nevěděla si rady. Buď sama obrátila nebo jí někdo oči obrátil k nebi, a tu spatřila vyměřený cíl svého života ke cti a chvále boží. Nakoupila růženců a nábožných rozjímání, obdarovala nejrůznější spolky, sirotčince a klášterní panny a v prvním tom návalu dobročinnosti vztáhla štědrou ruku svou až přes daleká moře k pohanům a otrokům v Africe a Číně. Naposled uzavřela ve své neobsáhlé srdce i celou Habrůvku.
Znelíbila se jí pestrá, neviňoučká úprava habrůvského kostelíčku, a proto první, nač připadla, bylo, že se celý od základu musil přestavět. Uvnitř místo zpustlého vkusu pradávných dob nanosit dala divných jakýchsi sošek a soch, podivných svítilen, zvonků, koberců, kytek, pozlacených lavic, klekátek a rouch. Pro sebe postavit dala oratorium zrovna naproti panskému a zrovna takové, jako bylo to hraběcí. Tam pak klekávala oddělená ode všeho tvorstva a vroucně se modlila k Bohu za chudou Habrůvku, před kterou i okna spouštěla a šátečkem zastírala nos, když puch z navalených kožichů dole a ztuchlinou komor natáhlých vlňáků a sukní stával se jí nesnesitelným.
„Žádná dědina nemá tak pěkné chrám Páně jako me —“ hladili si tváře Habrůvští.
„A nač tú klecu? —“ ptali se potměšilci, šilhajíce po oratoriu. „Copak je vona nejaká paní hraběnka, že se zavírá v kleci?“
„Ná, co si meslíš? Taková bohatá a vznešená paní nemože přeci sedět, kde sedíš te! Dež panstvo, tož panstvo; šaks jí na to nic nepřidal.“
„Nepřidal! Ba nepřidal.“
„No tož.“
S Frau Ebr vysedala tam ještě a za sklem se modlila její společnice, slečna Bernaczik. Kuchařka s panskou a služkou vysedaly dole, hned v první lavici žen.
Habrůvka byla jak ve snu.
Když slyšela paní Ebr kázání všem společného jim pastýře (tolik ještě rozuměla rodnému svému jazyku) — často zhrozila se té spousty špíny a neřestí a hříchů, v jaké se válela pod ní celá Habrůvka; snad by nebyla ani věřila svému sluchu, kdyby bezpečných o tom zpráv nebyla slyšela z úst nade vše věrohodného a úctyhodného pana faráře. I umínila si hned, že založí Mariánskou ochranovnu pro děti s jesličkami a zahrádkou, aby v úpalu slunečním a ve hlíně váleti se nemusely v peřinkách na poli vedle těžce pracující matky. A k umravnění Habrůvky že do Ochranovny zavolá nábožné sestry klášterní. V krásném tom úmyslu pevnou oporou byl jí pan Kunz, a než se rok sešel s rokem, jeho přičiněním a neúnavnou pílí uprostřed dědiny vystavěn byl patrový dům i s kaplí a zahradou a velkým nádvořím a místnostmi pro celý klášter. Pan Kunz sám se staral, sám plány zjednával, na stavbu dohlížel, sestavoval účty, pomáhal a řídil a přitom se modlil, jak se nemodlil dosud žádný z obyvatel celé Habrůvky. Brzy sídlily v budově už i sestry klášternice v černých hábitech a černých čepcích s bílým okrajem. Najednou měla Frau Ebr pomocnic šest. Po celé jaro a po celé léto až do pozdní jeseně nosily chudé matky jak uzlíčky drobné svoje děti do klášterních zdí, tam je poskládaly vedle sebe jak cihličky — ještě naposled je napojily z hubených svých prsů a pak už je nechaly na starost sestrám až do té chvíle, kdy z pole je svolal hlas poledne. Děti do šesti let zase v jiné místnosti prováděly uložené jim hry, děvčata háčkovala, po škole šila, pletla — — Habrůvka byla jak u vyjevení a dosud věřit si netroufala, že je všecko to možné. I lékaře platila chudým Frau Ebr, ale skoro nikdy ho nebylo potřebí, poněvadž i lékaře zastat dovedly klášterní sestry; hovězí polévky vařila klášterní kuchařka, studenou vodou a lipovým té léčila sestra Pia, útěchou a zavařovaným ovocem chorým odlehčovala představená — a tak se zdálo, že Habrůvka přes noc ocitla se ve snu pozemského ráje.
Habrůvka dobročinnou paní velebila, ale podivno, přes všechno to ji neměla ráda. Několika sty zlatými umožnila jim vystavění silnice, na věži zřídit dala hodiny a na hřbitově kříž, darem pomohla a přímluvou pohnala i opravu školy, zadluženým přispívala, v ochranu svou brala utiskované, ošetřovat dávala nemocné, moukou, zemáky sytila hladové, odívala nahé, matku zastávala sirotkům a — Habrůvka přece ji neměla ráda.
Nevyzpytatelné je srdce člověka.
Cosi jako by cítilo, proč nemá jména, přes co dále nežli k velebení dostat se nemůže a nemůže.
Toto „něco“ jako by leželo před dobročinností vzácné této paní a přes toto „něco“ nemohla ona k lidu a lid k ní.
Zdá se, jako by byla dvojí dobročinnost, jejíž meze srdce citem svým dobře rozezná.
Jsou dobrodinci, kteří s darem dávají zároveň i srdce, a když dávají, víc to srdce dávají než to, co je s ním. Takovými světicemi byly Náprstková, Riegrová — — Takové lid miluje, takové oplakává, když velké jejich srdce přestane bít. Je nevelebí, neslaví lid, ale miluje je a žehná jim i jejich památce.
A jsou zase dobrodinci, kteří dobře činí v míře i několikanásobné, zlato jim až kape z rukou i z úst — jen z očí jim nevychází překrásné ono světlo, které překonává a těší víc než záře největšího bohatství. Srdce neví o tom, co štědrá ruka a úmyslná vůle dává; hrdý, tvrdý, na bídu dole ze svého vyvýšeného místa v oratoriu pohlížející obličej nezáří štěstím upřímného soucitu, i když slova zazní tamodtud z těch míst, nezní útěchou, když i těší — nehojí svou krví, dlaň dává, dává, ale je to studená dlaň studeného kovu, a ne zahřívající radost z darování. Bílá studená ruka jako by se třásla a lid vidí, že se třese strachem a odporem ze špíny těch hader a zjitřených ran. Duše se modlí, rozum se stará, ruka dává, měšec div se nestrhá — ale jako by nedával, a když dává, tož cítí i ten nejnižší, že ne pro tvou, ale pro svou vlastní spásu dává. Tam na věčnosti — ne od lidí, ale od Boha samého chce své úroky.
Ó, veliký je rozdíl mezi nebem a zemí!
Tak stupínky si lidé staví k božímu trůnu — a lid dívá se, jak si je staví. On sám je pouhým materiálem, stavivem, z kterého si cestu svoji stelou, a není divu, že takovou dobročinnost lid velebí, protože nevelebit nemůže, ale nemiluje ji, stranou od ní zůstává! Cítí srdce pariovo, kde jde o lásku a kde jde o sport, a na takovou dobroditelku zapomíná už i v generaci ještě žijící.
Byla, ale jako by jí nebylo.
Štítila se zápachu jizbiček a nemyté ruky.
Nepřístupna, po celý svůj život zavřena zůstala ve svém bílém domě; i když mluvila, chladná byla v řeči; i když těšila, skoupá a prázdná byla slova její útěchy. Nebylo dobrého skutku, o kterém by se říci dalo, že zůstal v tajnosti; pomníky už zaživa stavěly se ne v srdcích lidu, ale na místech veřejných.
Když Frau Ebr dávala, přitom zároveň i poučovala, kárala a nejednou i trestala odnětím pomocné ruky tam, kde rady a napomínání jejího neuposlechli.
I na mateřskou řeč jako by byla zapomínala, často se pletla, a když jí i mluvit musela, mluvila ledově vybranými slovy, užívala jí pak jen jako z milosti, snižovala se k ní jen v případech nejnutnějších nesnází.
A lid znal její mládí.
Lidé viděli malé to robátko, když na trakači je otec přivezl do malé Habrůvky.
V staropanenství zemřela hraběnka Paula.
V staropanenství život svůj trávila hraběnka Beatrix.
V té samotě a pustotě vyprázdněného zámku — což divného, že z Frau Ebr, Direktorswitwe, stala se důvěrnice osamocené šlechtičny? Zvolna ovíjela se Frau Ebr kolem srdce k hrobu se chýlící komtesy.
Tam u rybníka ve stínu vysokých kaštanů a zasmušených javorů trávily spolu odpolední besedy — a jednou, kdy se zdálo, že atmosféra kolem srdcí obou družek je zrovna tak teplá a dokonale čistá jako kolem ten letní, sluncem prosycený vzduch — — rázem z čista jasna cosi jako blesk projelo vzduchem — Rozhněvaná aristokratka teprv doma u svého stolečku jak náleží se vzpamatovala a dala se do ukrutného smíchu.
Nežádala ta Frau Ebr nic víc a o nic míň, než aby ji komteska — adoptovala.
„Fi donc!“ usmrkla se šlechtična do hedvábného šátečku a zdálo se, že do toho šátečku někoho zavinovala s tímtéž pohybem, jaký činívala paní Ebr, když do šátečku zavinovala něco ona.
Frau Ebr vrhla se na dobročinnost dvojnásobnou silou. Od té doby nepropásla jediné příležitosti a snažila se ve všem a vždycky a všude v dobročinnosti překonat sám zámek.
Ale škoda velikého toho snu!
Tak přece jen zůstala v prachu habrůvské plebs.
Ten trakač z „erbu“ jejího už nezmizel.