Rok na vsi/Duben/Zalikování

Rok na vsi – Duben Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Hať to hrá!	Zalikování	Cikáni

Údaje o textu
Titulek:	Zalikování
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 204–211. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Vitališe.

Svatba.

Ženil se Marečků Matouš.

Slábnul, scházel Mareček otec — — musil se oženit Mareček syn.

Zaseli, zasázeli, a tož honem nevěstu. Byla v nádbí, Borková „pantlovala“ už od vánoc a také do velikonoc všecko „dopantlovala“.

Byla to široká, úlisná a hubatá baba, ta Veruna Borková. Nebylo týdne, aby po šest jeho dnů nepotulovala se po světě. Ve všech dědinách kolem dokola Habrůvky na západ i půlnoc, poledne i východ znali „tetku Bořkovó z Habrůvke“. Nebylo snad chalupy, aby neměla s ní co dělat. Svobodná její dcera šila kacabaje a kacabaje po světě roznášela zas její máma. A s kacabajemi prodávala v létě „vodičku na muche“, na podzim povidlí z trnek a šípků, v zimě masti a nejrůznější lektvary na všecky nemoci. Baby se suchým lámáním v kloubech, dcerky s bolestmi hlavy, když se synkem se přespaly — — — radily se jen s tetkou Borkovou. V každém směru byla baba Borková bábou dokonalou. — — Říká se, že stará baba je chytřejší ďábla — a to jistě nemluví lid doprázdna. Úřad Borkovou dosud nikde a v ničem nepřistih. Na svých potulkách po kraji snášela a roznášela všecko — klepy, ženichy, nevěsty a zas klepy a klevety, pomluvy a různice — dohazovala, kurýrovala, přenášela, odnášela a zas roznášela, jak vítr když seje semeno dračí.

I Matoušovi dohodila nevěstu. Na všechno se vyptala, sama vše v Ořechovičkách dojednala, a co dojednala, přepracovala, srovnala a vše srovnané konečně donesla do Habrůvky Marečkům. — Vypátrala, zvytáhala, „veňuchala“ zas, kde co se „veňuchat“ dalo u Marečků, a jako kolčava přesmykla se zas k nevěstě do Ořechoviček. Námluvy a domluvy ženicha s nevěstou byly už jen věcí vnější zvyklosti.

A honorář nebyl ani veliký. Za všecko mluvení, lítání a sháňku vymínila si jen, aby její dcerka Lidka byla družičkou a synek Martin nejstarším mládencem.

„Cože?“ vzepřela se Habrůvka. „Tá a drůžičkó?!“

Jedni se smáli, druzí nevěřili, a kdo věřil, zlobil se.

Lidka už byla přes třicet a pověsti neměla valné. O muzice celé čtvrtky vína naráz obracela do sebe, a když výskla, nikdo by nebyl věřil, že to děvčice; každý hádal, chlap. I pěstí do stolu tloukla a hýřila jak „kanonýr“. Ženský lump.

„A to vo lepší družce nevěděli? A Martin za mládenca na selskó svatbu!?“

Druhé pohoršení způsobili Marečci v rozsáhlé, po celé vsi rozvětvené rodině.

Když Borků Martin přišel k Prokopovům zvát jen synka Karla za mladšího mládence a ostatním neříkal ničeho, zezelenala Prokopka jako tráva.

„Ták? Taková velká rodina, já sama sestra Matóšova, a Karel má bét jako enem mladším mládencem? Vo vostatních hani nevijó? Dež tak, tož tak. Dež tvá matka s Lidkó a tebó ste néprvňéší, tož nechať; hale náš Karel nikam nepude.“

„To všecko ten závistivé pozadník tak navlíknul. Bojí se, habe mu rodina všecko nesnědla, a sám že be se na svarbě nenajedl. Tož jen von. Natáhne te vobojke, vobleče fračisko, navlíkne prsten a bode dělat pána —,“ mlelo se zas na mlýnku u druhé sestry ženichovy, ženy Matýsa Kocmánka.

Tak slavili svatbu v Ořechovičkách bez rodiny z Habrůvky.

„Mimo Juliusa s Rozárkó a starýho Marečka a Tomáša nebel z rodine hani lésteček — —“ vyprávěla Habrůvce Pazderková, která ze zvědavosti ke zdavkám si zaběhla až do Ořechoviček. — — —

Některým ženským to však přece nedalo, aby nevěstu po stáru nepřivítaly. Smluvily se, že ji zalikují, a až svatebníci druhého dne odpoledne budou mět dojet, že si počíhají na ně na horním konci.

„Mosíme nevěstu přece huctít, jak se huctít má, dež je tak bohatá,“ mínily ženské. — —

U tetičky Dóbkové byla porada a po poradě ihned začaly přípravy. Posháněly kdekterý pestrý šátek, pentle, fábor, povijan, všecko řádkem rozvěsily na dlouhatánský provazec a přišily i kytky. Vypůjčily sklínky s táckem, koupily vína, snesly malované talíře na výkupné, a než odzvonilo poledne, stály už připraveny u Dóbků. Jen ještě hodily na sebe lepší sukni a už jen čekaly, až zvěd, rozhlížející se z kopečka za Habrůvkou, přinese zprávu, že už jedou. V malé světničce u tetičky Dóbkové vrtělo se tolik ženských a měly tolik co terentit, že Jurka ten den celý dopoledne i odpoledne bezpečně sedět mohl v hospodě.

Tetička Dóbková neměla ani kdy se najíst a kmotřenka Fraňková tak byla zabrána do strojení „brány“, že zapomněla i dobytku posloužit, a musil to za ni obstarat dobrácký její muž. Za ženu také Horbišek musil doma vařit sám. I Anyáš si stěžoval a pravil: „Celé deň sme hladem. Jak to ráno postavila, tak to tam stojí sérový.“ — Plhalka lítala k dětem domů a zas od dětí k Dóbkům zpět; hlava jí jen hořela starostí, jak to „s tó húctó“ přeci jen dopadne. A byla tu ještě tetička Prelátka s kmotřenkou Ryšánkovou i paňmáma Prudková s tetkou Šuhajíčkou. Obě od rána měly u Dóbků „celodenní logr“.

Korunu všech tetek na své křížalkové skráně posadila si tetka Horbišková.

„Žádná baba v Habrůvce nemá tak dobrý srdce a tak širokó hubu jako má žena,“ vyjádřil se o ní Horbišek sám, a ten ji dobře mohl znát a znal. — „Včera du dum a žena — tuť na náspjú vokrajuje herteple a zpívá. Jářku — copak je to, že te si prozpěvuješ dnes při herteplách svató pěsničku? — — Vtem mě zhlídla a povídá: ‚A te sloto křivá, lajdavá‘ — ze zpěvu najednó na mě — — ‚huž zas bels v tý zatracený hospodě?!‘“

No, tenkrát si toho hrubě ani nevšimla, že Martin s Jurkou seděli u Rybáře celý den. Neměla ani kdy. Její to byla práce, ona všecko sehnala, všecko pozvypůjčovala, kdeco ustrojila a pořídila a na ni připadla i úloha k nevěstě „vést řeč“.

„A humíte to, tetka, dobře?“ dobrosrdečně ptala se Dóbková.

„Co bech nehuměla?! Stópněte si, děvčata, já bodo říkat.“

Utřela si šťupku na rtech a začala.

„Pochválen buď Pán Jéžiš Kristus.“

„Me vás vítáme, ctěná paní nevěsto a ctěné pane ženichu, z daleké krajine a těší nás to velice, že ste ty hranice daleké ščasně překročile a do našé dědine s radosťó vstópile. Též vítáme vás, páni hosti domácí haji přespolní, z chrámu Páně od slova božího. A me vás, paní nevěsto, ešče jedenkrát vítáme do naší osade mezi naše poctivé ženy. Me vám přejeme ve vašem stavě manželským ščestí, zdraví, habe se vám množil kůr andělské a habeste tak se srovnávali jako Adam s Hévó v ráju. A dé vám Panbu zdraví. Mozeko — hjí, jé! — Vivat! Ichuchu!“ zdvihla tetka ruku do výšky.

„No ja! Povídáš z chrámu Páně a vod slova božího — — Deť bele zdavke huž včera,“ namítla kovářka.

„Hale to máš přeci jedno!“

„A mozeka! Kde je mozeka? Povídáš, habe hrála — — Voni šak ju sebó nepovezó!“

„Hunem doběhni pro Honzu, hať donde s harmonikó!“

Konečně s harmonikou i Honza došel.

V babách se všechno rozehrálo trapným očekáváním nejistého konce. Slavná, pestrobarevná brána, složená na lůžku jak převzácné roucho, jen jen plála v slunečních paprscích, vcházejících sem ze dvora. Na stole stály sklenky s láhví krvavého vína — venku hlučely houfy dětí, ve dveřích domů a před hospodou postávali mužáci.

„Huž jedó!“ vykřikl kdosi zvenku,

Zařinčely skleničky, Dóbková skokem byla u stolu a nalévala z láhve, ženské chytily bránu a ve zmatku hnaly se ven. Vysoká kmotřenka Ryšánková div se nezabila, jak ve chvatu hlavou narazila do patra dveří.

Ale nikdo nejel. To jen tak naschvál tetky splašil kterýsi kluk.

„Zatracený děcka!“ slévala Dóbková zas víno do láhve zpět.

Čekaly dál.

Teprv ke třetí hodině vyslaná „štafeta“ zvěstovala bez dechu, „že huž dovopravde jedó“. V patách hned za zvědem řičel zpěv a výskala hrdla svatebčanů v prudkém rachocení tří vozů. Děti se rozkřičely, tetky o překot vylítly se zalikovadlem a přetáhly branou silnici. Kmotřenka držela zalikovadlo na straně jedné, Šuhajíčka na straně druhé. Plhalka postavila se a držela zalikovadlo uprostřed. Tetka Horbišková také už se hnala se sklenkami a podnosem, za ní s vínem Dóbková a s talířky Prelátka. Honza na harmoniku hrál marš.

„Děvčata, roztáhnite se hunem!“ křičela Horbišková, starostlivě ohlížejíc se po řítícím se prvním vozu, ženoucím se silnicí jako bouř.

Vozy, plny svatebčanů, divoce vlítly na náves.

První vůz řídil Marečků Tomáš, na druhém opratěmi vládl nevěstin bratr, oba vozy doháněl Julius „pozadník“ se svou upachtěnou kobylkou.

Houf dětí rozhrnul se na dvě strany.

Ale co to? Co se to děje? — — Hlavy se točí, křik ustrnutí vyvalil se z prsou diváků. Jak stěna zbledlý Tomáš bičuje koně v další cval a vpředu stoje jak vzdorně vzrostlý dub, nic nedbá rozložené před ním nádhery; s pevnou odhodlaností v tvrdé, sukovité tváři nejen nemíní zastavit s drobnolící nevěstou a vzrušeným ženichem, ale zdá se, jako by silou rozjetého páru valachů mocí chtěl prorazit, co před ním rozestřel odvěký habrůvský zvyk a mrav. — Ženské v důmněnce, že Tomáš jen tak žertuje, běžely i se zalikovadlem před koně — Plhalka prostředkem silnice před branou i před koni. Všecko se na silnici schumelilo v nerozluštitelný zmatek, z něhož vyrážel jen křik a pláči podobný vřeskot, jako by už koně šlapali Plhalce po zádech. Všecko trnulo. U Marečků dokořán otvíral kdosi vrata.

A Tomáš — v patrném už úmyslu — šlohá a bičuje koně dál.

„Vrata hjim zavřít!“ křičí kterýsi z diváků ze vzteku a od hospody druhý „kdosi“ ihned běží, aby rozkaz honem vykonal.

Ale koně vrazili zatím už do natažené brány, ženské pustily konce, Plhalka tak tak že šmatlavou svou nožku včas ještě utáhla stranou. Těsně vedle ní, celé zmatené úprkem projíždějících vozů, šlapali koně přes mrtvolu s takovou láskou a takovou péčí vyšňořeného zalikovadla. Tetka Horbišková ležela v příkopě s rozlitým vínem. Kmotřenka Ryšánková včas ještě pustila provaz; sama se dosud kymácela v širokých svých bocích, nevědouc ani, stojí-li či leží, až se sama tomu dala do smíchu.

„A líídi — to sme to vevedle!“

Cvalem přejely vozy, skokem první dva zatočily do rozevřených vrat a jak draci vlítly na Marečkův dvůr. Pozadník s ženou a Borkovou jel ke svému dál.

U Marečku těsně za vozy bouchla vrata.

Návsí náhle ztichlo.

Rozčilení „pracuvalo“ ještě vzduchem, ticho „pracuvalo“ k slovu.

S pohrdlivým úžasem a netajenou výčitkou hleděly oči všech k Marečkovým vratům.

„No, ti hjich huctile!“

„Hale totok je přeci haňba! To be přeci nikdo nehudělal, hani žid ne!“

„Ba! Totok nésó hani ledi!“

„A co ledi! Deť só to Marečci — to só taky ledi?“

„A ťfííí! Tak se pode mnó nohe třasó! Že sem já nač ruke skládala!“ naříkala tetka Horbišková.

„Só voni hodní mezi lidima bét!“ sbírala Dóbková s ostatními fábory a šátky pošlapané kopyty a přejeté koly.

Hanba bylo ženských, zlostí jejich mužům v očích se až tmělo.

„Stojí-li za to, ten zmrzlé Matóšek!“

„Měla se svalit před nima! Přeci be beli moseli zastavit,“ vyčítala kterási Plhalce.

„Ja! Já se svalím, kůň na mě cupne, a te potem bodeš živit mý děti? Kdo to potem se mě smaže? Copak su tu enem pro Marečke?“

Ještě chvíli se tak rokovalo sem a tam a jediným cílem všech zlostných očí byla zabedněná vrata Marečkova statku.

Nejvíc bouřila tetka Horbišková. Než došla dvě stě kroků ku svému baráku, trvalo to do večera. Za každými pěti kroky měla vždycky celý odstavec litanie.

„Copak me hjim stojíme vo to napití? Nebo vo véslužku? Deť sme chcele jen hukázat, jakó máme húctu a čest pro nevěstu a novó sósedku, nic hjinýho. To žádné na světě hani nehudělá, co hudělali voni. Deť nezalikujeme poprvní, a co Habrůvka Habrůvkó stojí, taková nehúcta se ženám nestala nikde jako nám. Hať si hale pamatujó, to že nám a našém dětem a našém vnukům udělali Marečci! Pamatuj si to, Matóšku!“ zahrozila pěstí Marečkovým oknům.

„Šak hjich znáte! Co hubujete? Ešče bodó meslet, bůhví jak chytře to vevedli! Nemáte si s nima nic začínat. S čém kdo zachází, s tém haji sende. Dobře vám tak, babe,“ byla řeč rozvážného Dóbka.

„A co besme svatebníke nehuctile! Marečke! Naša haňba šak to néni. Me nebodem proto špatňéší. Deť to pro zisk nikdo nedělá, enem že temu tak belo decke a je. Každá neco a hneď je z teho slabikář. Víno včil habesme vepile same. Co sem se já nahučila teho říkání! Do desíti hodin v komoři zavřená sem včerá celé večír seděla a slabikuvala — a včil — — ťfíí! haž bech se radši hani neviděla — —“

To bylo zastavení druhé, za ním následovalo třetí a čtvrté. Horbišková byla jediná, která veřejně bouřila. Ostatní ženy studem zalezly do svých baráčků a baráků.

„A šak — pozadník Julius najedl se turkeňovéch bochet, postaví šimla ke hrantu a bode tróbit a říkat: ‚Na, žer šrot! Humrlec! —‘“

To všecko bylo k zlostí a něco neslýchaného na moravské dědině.

I čtvrtku piva na účet výkupného si ženské objednaly na večerní holdování a — musily ji vrátit nyní Rybáři.

„Taková haňba!“

„Taková svarba!“

Habrůvka dobře si v paměť zapsala tento Marečkův čin.